Ona
Jít do toho podruhé? Když se první manželství nepovedlo, do toho druhého se moc neženeme. (Ilustrační snímek)

Jít do toho podruhé? Když se první manželství nepovedlo, do toho druhého se moc neženeme. (Ilustrační snímek) | foto: Profimedia.cz

Svatba podruhé. Nejen čistá romantika, ale i praktický krok

  • 20
Pro ty, kdo už jednou v manželském přístavu kotvili a teď jsou z nějakého důvodu opět na širém moři, může být těžké rozhodování, zda si ještě jednou slíbit před svědky věčnou lásku a věrnost.

Vzpomínáte? Nadýchané šaty s vlečkou, tři družičky, padesát hostů a tříposchoďový dort. Romantické fotografie ze zámeckého parku, prstýnky z dvoubarevného zlata, ale hlavně, ty krásné sny a představy, že zrovna vám hraje Mendelssohn na celý život.

A ono se to potom kdesi zadrhlo. Princ odcválal i s bílým koněm, anebo jste mu pro jeho neschopnost šoupla kufr za dveře sama. Případně (za optimální situace), jste se dohodli, že vám bude každému jinde líp. Podělili jste se o majetek i o děti, zbytek vyřešil soud. Jako memento vám v ruce zůstal rozsudek a v občance přívlastek "rozvedená".

Jak šel čas, zahojily se rány a vy jste našla znova vlastní cíl a sama jste pochopitelně nezůstala. Jednoho krásného dne se objevil ON. Každý vztah nás někam posouvá a určitě ne každý musí být tím zásadním pro život. Ale osudová přitažlivost je potvora a funguje neomylně. Vystřízlivělé z prvního opojení a poučené z vlastních chyb už většinou u nového partnera postupujeme opatrněji. Taky spoustu věcí, které jsme prvnímu se skřípěním zubů tolerovaly, tentokrát odmítáme akceptovat.

Ano, nebo ne?

Ale co když Pan Dokonalý zahraje na romantickou notu a přikvačí jednoho dne s kyticí a prstýnkem? Už jste dávno samostatná, máte své jisté, o vše se dokážete postarat a vztah vám klape i bez papíru. Má vůbec smysl vrhat se do dalšího "dobrodružství"?

"Do druhého manželství se většina lidí nehrne hned. Vědí, do čeho jdou, mají zkušenosti a dokážou si spočítat, že případný rozvod je drahý," upozorňuje psycholožka Marta Boučková. A je to tak. Jenom masochista by dobrovolně absolvoval rozvodové řízení víckrát.

O druhé svatbě proto mnoho žen ani neuvažuje. Třeba šestačtyřicetiletá Jana ze středních Čech, která říká: "S přítelem mi to klape, i když spolu nežijeme. Nemyslím si, že by se mi znovu chtělo prát špinavé fusekle a vařit teplé večeře. Takhle se skvěle užijeme, já i moje děti máme svůj klid a bez dalšího manželství se v pohodě obejdu."

Je ale pravda, že úředně posvěcený svazek má i své výhody. Přinejmenším se nemůže stát, že vás za partnerem nepustí do nemocnice, protože jste cizí. Společensky uznávaná "hodnota" vdané ženy stojí vždy o stupínek výš. A ostatně, co si budeme namlouvat, mladé a soběstačné věčně nezůstaneme a ve stáří se to ve dvou vždycky táhne líp. A to nejen po ekonomické stránce. A kromě toho, chlapi se do dalších pokusů se ženěním obvykle příliš nehrnou. Je tedy lepší chytit příležitost za pačesy?

Svatební prstýnky. Ilustrační foto.

Okázalost není nutná

Každý má jiný vkus a jiné představy. Ale v případě druhé svatby by měl na prvním místě stát rozum, teprve potom vše ostatní. Ošetřit si smlouvou, abyste nepřišly i o to málo, co máte. A potom střízlivě zvážit, jak celý obřad pojmout. "Svatba je u nás pořád chápána jako velký den, symbol, jakýsi veřejný slib, proto se jí přikládá velký význam," připomíná psycholožka Boučková.

Nicméně tetičky z desátého kolena stejně jako spolužačky ze střední už asi nejsou na programu dne. Ostatně i závoj by vypadal asi trochu divně, stejně jako kočár s koňmi na nádvoří. Dnes už nejsou dokonce potřeba ani prstýnky. A když, tak ty z chirurgické oceli vypadají stejně dobře a stojí desetinu toho, co zlaté. Čím méně okázalosti, tím je možná větší pravděpodobnost, že to klapne.

"Vzali jsme se v malém městě daleko od Prahy, kde máme poblíž chalupu," vzpomíná na své repete čtyřiačtyřicetiletá Karolína z Prahy. "Nikomu jsme o tom dopředu neřekli, svědčily nám naše dospělé děti. Místo luxusního oběda v restauraci jsme si na zahradě ugrilovali maso a byla to naprostá pohoda."

Jiné představy o své druhé veselce má ale šestatřicetiletá Monika z jižní Moravy. "Svatba se u nás na vsi pořád bere jako něco zásadního, i když už bude druhá. Nemohla bych ji jen tak odbýt," tvrdí. "Plánujeme ji dlouho a chci, aby byla prostě nádherná. Ale asi pozveme tentokrát méně lidí, na té první jich bylo přes sto a to by stálo moc peněz."

Než se nicméně do celé akce pustíme, asi bychom si měly ujasnit, zda to opravdu chceme, zda pozitiva převažují. Zda se ochotně vzdát své těžce nabyté svobody a uvázat si na krk toho pána s kytkou, ze kterého se za nějakých pár let může vyklubat nerudný důchodce s vysokým tlakem. Vědět, že tím romantickým dnem na úřadu či v kostele se do života na obláčku neposuneme. Ale pokud nám i s tímto vědomím ten pán za to stojí, tak hodně štěstí.