Čtěte v pondělí
Velký rozhovor se Svatavou Maradovou čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.
Nač jste si ve státním sektoru nezvykla?
Když něco nefunguje v malém týmu, lidem to vysvětlíte a změna nastane relativně rychle, ale ve velké organizaci, navíc ve státní správě, která je v našich podmínkách spíš konzervativní, trvá všechno déle. Věděla jsem, že leccos půjde pomaleji, byla jsem připravená, že budu muset zlomit odpor zaběhnutého systému, ale přiznám se, že jsem si myslela, že v roce 2017 budeme dál.
Než jste se stala šéfkou pozemkového úřadu, vedla jste úspěšnou firmu. Proč jste se rozhodla odejít ze soukromé sféry?
Byla jsem téměř dvacet let v jedné firmě. Všechno fungovalo a klapalo, ale já se cítila vyhořelá, chyběly mi nové podněty, měla jsem pocit, že mě už nic nepřekvapí, ani neposune dál. Potřebovala jsem nové impulsy, nové lidi a klidně i nové problémy. Hlavně změnu. I kdyby měla přinést komplikace do mého pracovního i soukromého života, což přinesla, ale jsem ráda, že jsem ten krok udělala.
Prý v Praze bydlíte na ubytovně?
Teď se chystám přestěhovat do vlastního bytu a dcerka se bude stěhovat se mnou. Ale dva a půl roku jsem skutečně bydlela na ubytovně. To by asi mělo zaznít. Jsem relativně vysoký státní úředník, ale kdybyste viděla, v jaké špeluňce jsem ve svém věku a postavení bydlela! A nejen já, ale mnozí další úředníci.
Na střední škole jste byla na internátě, je ubytovna lepší, nebo horší?
Bydlela jsem sama, měla jsem vlastní záchod, koupelnu a kuchyňku, v tom byla samozřejmě ubytovna proti internátu přepych. Ale tehdy mi bylo patnáct. Když se v kamrlíku na ubytovně ocitnete po čtyřicítce, je to jiný příběh. Bylo to tam strašně malinké. Miluji lodičky a nemám jich málo. Jenže botník chyběl, musela jsem je mít naskládané místo hrnců v kuchyňské lince. Přiznávám, že jsem příliš nevařila, ale po dvaceti letech péče o rodinu asi není žádné překvapení, že jsem neměla chuť stát v kuchyni.
Zmínila jste svou malou dcerku. Jste jen víkendová máma?
Určitě ne. Hodně cestuji a snažím se využít každý okamžik, kdy s malou dcerou můžu být, pak si společný čas opravdu užijeme. Přestože jsme si všichni za tu dobu nějak zvykli, dobře to není pro nikoho z nás. Věřím, že v dohledné době už bude i dcera trvale v Praze.
Svatava MaradováNarodila se před 46 lety, od června 2014 je ředitelkou Českého pozemkového úřadu. V letech 1999 až 2013 působila v brněnské geodetické firmě Geocart CZ, kterou později i vedla. Ve 36 letech začala studovat vysokou školu, v roce 2011 absolvovala obor zemědělské inženýrství na Mendelově univerzitě, tři roky poté získala titul MBA na VUT v Brně.
|
Jaký vůbec mají Češi vztah k půdě?
Vztah k půdě není u většiny Čechů nijak silný a budovaný. Většina obyvatel žije ve městech, tak jaký můžou mít k půdě vztah? Navíc těch čtyřicet let socialismu tomu taky nepřispělo. Z pozice svého úřadu přinejmenším vnímám, že si Češi v posledních letech uvědomují, že hodnota zemědělské půdy – jako nemovitosti – roste, ale obávám se, že velká část lidí si stále neuvědomuje, jak může kvalita půdy limitovat náš život. A ona bude limitovat zejména život našich dětí. S kvalitou půdy souvisí vodní režim krajiny, lokální sucha, eroze, prašnost prostředí, neboť v prachu jsou různé koncentrace agrochemikálií.
A jaký vztah k půdě máte vy?
Vyrostla jsem na vesnici, jako děcka jsme běhaly po zahradách, lezly po stromech, měly jsme přirozený vztah ke krajině okolo, k venkovskému prostoru, a ten mám to hluboce v sobě. Naše rodina měla tradičně hospodářství, minimálně nějakých deset hektarů. Po roce 1948 se ale stala také součástí JZD. Ale po roce 1989 jsme o ní zase mohli rozhodovat. V rodině se říkalo, že půda se neprodává, že je to trvalá hodnota, která má zůstat v rodině, takže jsme ji neprodali, ale pronajímáme ji zemědělci, kterého dobře známe. Myslíme si, že to je v dobrých rukou. Bohužel, většina majitelů půdy své pozemky pronajímá, ale nemají přehled o tom, jak se na ní hospodaří a jestli tím hospodařením spíš neztrácí svoji hodnotu.
