Rodiče měli náročné zaměstnání a bratr byl o deset let starší, takže mě bral v dětství spíš jako nutné zlo, jako kouli na noze, kterou musí s sebou vláčet i na fotbalový trénink.
Nelze se tedy divit, že když mě můj nastávající (Martin) vzal poprvé do jeho rodiny, byla jsem doslova nadšena. Budoucí tchyně: maminka z pohádky. Budoucí tchán: kamarádský pohodář. Martinův bratr: sympatický kliďas, a jeho žena: nesmírně přátelská. Zapadla jsem mezi ně naprosto přirozeně. Na každou návštěvu jsem se těšila.
Obě rodiny bydlely v jednom rodinném domku. Mladí měli svůj vlastní vchod v zadní části domu a obývali první patro, Martinovi rodiče žili v přízemí. Na velké ploše za domem měla rodina v plánu postavit pro Martina vlastní domek. Začali jsme chystat svatbu a vše šlo jako na drátkách.
Jsou u nás víc než doma
Teď jsem vdaná dva roky a mám pocit, že se zblázním. Máme sice vlastní pohodlné bydlení, ale co je to platné. Švagrová je u nás jako doma. Hned na začátku jsme zcela samozřejmě nechali udělat jeden klíč i pro maminku a švagrovou. Když jsme jeli na dovolenou, chodily nám větrat, zalévaly květiny a při příjezdu nás překvapily plnou ledničkou. Asi se vám teď zdá, že si tedy nemám nač stěžovat.
Vše začalo, když zcela nečekaně zemřel tchán. To byla tragédie. Maminka k nám často chodila pro útěchu, což bylo v pořádku, ale stále častěji se k ní přidávala i švagrová, až časem byly obě u nás doma více než ve svém. A vše se jen horší.
Pracuji jako směnová mistrová. Když přijdu domů po noční, zatáhnu závěsy a konečně začínám usínat, zaslechnu po chvíli hluk, šramot. No samozřejmě, přišla švagrová. Odvedla syna do školky a teď má celý den pro sebe. Naprosto bezohledně, ačkoli ví, že jsem po noční, přijde hned po ránu k nám, sama si uvaří v kuchyni kafe, vtrhne do ložnice a začne mi vykládat, koho potkala cestou do školky, co nakoupila v samoobsluze a tak pořád dokola. A můžete se vsadit, že do čtvrt hodiny se k ní přidá i tchyně.
Zprvu jsem se domnívala, že jde o ojedinělou akci, ale to byla chybná úvaha. Opakuje se to naprosto pravidelně. Nemám žádné soukromí. Nikdy nevím, kdy u nás doma najdu hospodařit někoho jiného.
S manželem není na toto téma řeč. Vůbec mu to nepřipadá divné. Když to s ním chci v klidu probrat a najít nějaké schůdné řešení, skončí to hádkou, kdy jsem označena za nesnášenlivou já. A taky za nevděčnou. Vždyť ony mi prý vlastně jen pomáhají.
Manžel se jen rozplývá
Ale já to vidím jako netaktnost a nepřípustné vměšování do soukromí. Mamince bych ještě ledacos odpustila, je to už stará paní a je sama, ale od švagrové to jsou už schválnosti. Přerovnává mi hrníčky podle svého vkusu, vyhazuje z ledničky jídlo, o kterém tvrdí, že mělo prošlou záruční lhůtu a já přitom vím, že to není pravda. Kritizuje, co kupuji za drahé potraviny ve městě, když v nedaleké malé samoobsluze se dá nakoupit v akci tak levně. Pak manželovi se smíchem řekne, že se jistě časem taky naučím hospodařit.
Martin se nad její šetrností rozplývá, ale pak ty levné oplatky, co nám nanosila, tajně hází do popelnice, protože se ty přeslazené nekvalitní pišingry nedají jíst.
Věřte, že jsem nejdřív hledala chybu u sebe. Říkala jsem si, že nejsem na tak "vřelé" vztahy z původní rodiny připravena. Ale teď už jsem ze všeho unavena. A řešení nenacházím. Když vše povím naplno, ani tchyně, natož švagrová, to nepochopí a v manželovi oporu nenajdu. To vím nabeton. Už jsem zkoušela něco naznačovat, velice jemně, ale obě na mě koukaly jako na blázna, vůbec nechápaly, co vlastně po nich chci.
Ale já mám jasno. Už jsem příliš unavená, vyčerpaná. Snad mám právo na soukromí a vlastní rodinný život. Nechci se separovat, umím být přátelská a také ráda vypomůžu, ale tohle už je dotěrnost, kterou nehodlám dále respektovat. Jestli to takto půjde dál, i když mám manžela velmi ráda, raději odejdu. Poradíte mi?
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 19. října 2009. Anketa je uzavřena.
