Před letošním turné Madonny, které po dva minulé večery zavítalo i do Česka, společně s návrhářem Jeanem Paulem Gaultierem radila zpěvačce, co si během koncertů obléknout.
S Madonnou nespolupracovala poprvé. Právě ona před lety poradila popové královně, aby se převlékla do kostýmu gejši. A radí i dalším - Courtney Love v šatech Sněhurky či Lenny Kravitz ve scvrknutém tričku, to byla její práce.
Mimoto pracuje s hvězdami na videoklipech a s filmaři na hollywoodských trhácích. Třeba na životopisném filmu Walk the Line, za který byla letos nominovaná na Oscara.
Když přijde řeč na její učitele, odpoví bez zaváhání: „Báječní a blázniví Češi.“ Myslí tím výtvarníka Theodora Pištěka a režiséra Miloše Formana, se kterými spolupracovala na snímku Lid v. Larry Flynt.
Ještě než přijde řeč na Madonnu, nemohu se nezeptat - jak se vám s nimi natáčelo?
Bylo to úžasné. Vůbec jim nevadilo, že jsem v té době neměla velké zkušenosti ani různá ocenění jako oni. Brali mě za sobě rovnou. Měli svůj svérázný český humor, kterým mě ohromně bavili a jehož obětí jsem se často i stala. Myslím, že po této stránce, kromě té umělecké, jsme si dobře rozuměli. Pokud je uvidíte, prosím, moc je ode mě pozdravujte a vyřiďte jim, že na ně stále vzpomínám. Spolupráce s nimi byla vrcholem mé začínající kariéry. Navíc mě díky práci na filmu Lid v. Larry Flynt v roce 1997 Courtney Love představila Madonně.
Ta nedávno v rozhovoru pro televizní hudební stanici VH1 tvrdila, že by bez vás skončila každý den oblečena v teplákové soupravě. Prý pro ni chodíte oblečení i nakupovat...
Šaty a jejich neustálé obměňování jsou velkou součástí Madonniny osobnosti. Jsou pro ni tvůrčím prostředkem, ale nakupování je současně činnost, která ji odpuzuje. Proto se jí snažím přinést domů to nejlepší z butiků, o čem si myslím, že je dobré a že ji zaujme.
Jak poznáte, co se jí bude líbit?
Řekla bych, že jsme si ve vkusu porozuměly, také už spolu spolupracujeme dlouho. Zkrátka vím, co ji nadchne a v čem bude dobře vypadat.
Co byla vaše práce na současném turné Madonny?
Byla jsem částečně stylistkou, částečně designérkou. Úzce jsem spolupracovala s J. P. Gaultierem na oblečení pro Madonnu, potom jsem navrhovala kostýmy pro tanečníky, orchestr a doprovodné zpěváky.
V čem se liší spolupráce s rockovými hvězdami a navrhování kostýmů pro film?
Při natáčení se kostýmy podřizují charakteristickým oděvům konkrétní doby, ve které se film odehrává. U koncertů, když mají nějaký příběh, navrhnu svoje představy a ty potom konzultuji se zpěváky.
Musíte se jejich nápadům často podřídit?
Ani ne. Oni si naopak vašich nápadů dokážou vážit, vědí, že jim nevymyslíte nic, co by odporovalo jejich náladě, pohybu nebo postavě. Proto mě při přípravě koncertů nezajímají ani tak poslední módní vlny, jako spíše přemýšlím o typu zpěváka a jeho stylu. Neoblékám nikoho podle toho, co se líbí mně, ale podle toho, co odpovídá jemu. A ještě jedna věc je důležitá - i těm největším hvězdám musíte umět říct NE.
V obchodních domech vás asi neuvidíme. Kam vlastně chodíte oblečení nakupovat?
To je různé. Třeba když jsme se bavili o filmu Walk the Line, tak před jeho natáčením jsem chodila pro inspiraci do antikvariátů a do bazarů - prohlížela jsem si v nich dobové fotografie ze čtyřicátých, padesátých a šedesátých let, hledala látky, které by odpovídaly té době, nebo celé kusy oblečení. Další modely jsem hledala v řadě různých butiků.
Byla jste nominovaná na Oscara, objevujete se ve společnosti a na rudých kobercích. Navrhujete si pro tyto příležitosti šaty i sama pro sebe?
Víte, pokládám se za takzvaně nízkoúdržbovou. Nikdo se nejde podívat na mě, proto to s šaty nepřeháním. Raději se dívám na své filmové zákaznice. Ale že bych jim navrhla i šaty pro společenské příležitosti, to by pro mě byla drásající zkušenost. Nechtěla bych totiž zažít stejný trapas, jako když Reese Winterspoonová přišla v lednu na předávání Globů ve stejném kostýmu, který už tři roky před ní nosila Kirsten Dunstová.
