Třiatřicetiletá rodačka ze Zlína, socioložka a držitelka Ceny Neuron za přínos...

Třiatřicetiletá rodačka ze Zlína, socioložka a držitelka Ceny Neuron za přínos vědě Lucie Kalousová | foto: ČTK

Nebyla jsem dost happy, říká socioložka, která vyměnila Zlín za Ameriku

  • 106
Třiatřicetiletá rodačka ze Zlína, socioložka a držitelka Ceny Neuron za přínos vědě Lucie Kalousová žije od svých sedmnácti let v cizině. Ve Spojených státech nyní zkoumá, co všechno se podepisuje na našem zdraví, jakou roli hrají genetické dispozice, vzdělání, příjem či místo, kde bydlíme.

Momentálně působíte na jedné z kalifornských univerzit jako odborná asistentka. Co přesně je náplní vaší práce?
Učím a věnuji se výzkumu. Studuji sociální nerovnosti mezi lidmi a jejich vliv na zdraví populace. Vzhledem k místu pobytu se soustředím na Ameriku, která má také jednu z nejvyšších úrovní sociální nerovnosti v západním světě. Zajímám se o přístup ke vzdělání, míru nezaměstnanosti. Když to řeknu zjednodušeně, zjišťuji, co se stane, když třeba člověk ztratí práci, spadne do dluhů a začne se potýkat s chudobou. Co to s ním a jeho přístupem k vlastnímu zdraví udělá. Je to téma hodně depresivní, ale zároveň důležité. Musíme to vědět.

K čemu jste došla? Podle aktuálních průzkumů v České republice umírá každý čtvrtý Čech předčasně. Jak jsou na tom Američané? 
Ti vzdělaní hodně dobře, méně vzdělaní hodně špatně. Ta druhá skupina umírá asi o deset let dříve než ta první, což je alarmující.

Čím to je?
Kdo vydělává, většinou svým dětem poskytuje adekvátní vzdělání, a tudíž dostatek informací. Kdo nevydělává, je izolovaný a často neví, jak se o sebe má starat. Měsíční příjem navíc určuje, kde budete bydlet, s kým se budete stýkat, co jíst. Svou roli zkrátka hraje několik faktorů, které od sebe nejdou jednoduše oddělit.

Odkud berete fakta, s nimiž pracujete?
Co se týká úmrtnosti, tak z národního registru. Když se soustředím na nemocnost, tak se data sbírají pomocí dotazníků. Statistici spočítají, kolik lidí je potřeba oslovit a kteří to jsou. A těch se pak ptají na jejich zdraví. No a my všechny ty odpovědi vyhodnotíme a vypočítáme, jaké jsou mezi lidmi ve zdraví rozdíly a proč.

Pracující matky nemusí být vždy šťastnější

Socioložka Dana Hamplová

Nehrozí, že oslovení lidé budou o svém zdraví lhát?
Určitá možnost tu existuje. Předpokládáme, že někteří lidé budou o svém zdraví mluvit přehnaně pozitivně a jiní negativně. Nemusí to být rovnou lež, ale prostě jiný přístup k životu. Každý člověk má na zdraví trošku jiný náhled. Ale vybraná skupina bývá hodně velká, jde třeba o dva tři tisíce lidí, takže se to zprůměruje.

Jak moc se vaše práce odráží ve vašem soukromí? Staráte se třeba o své zdraví víc, když víte, jak lehce ho člověk může ztratit?
Kovářova kobyla občas chodí bosa. Znám doktory, kteří kouří jako komín nebo třeba ve velkém pijí alkohol… Ale mě osobně můj výzkum spíš motivuje. Snažím se žít zdravě a nepodléhat stresu. To je podceňovaný zabiják. Má negativní vliv na kardiovaskulární systém, trávicí soustavu, na hladinu určitých hormonů. Ubližuje tělu i duši, zvlášť když je dlouhodobý. Ne každý si může vybrat, do jaké míry je jeho život stresující, ale pokud tu možnost máme, je lépe se snažit být v klidu a nezapomínat na odpočinek. Život máme jen jeden, tak ať stojí za to.

Vy sama více než polovinu života žijete v Americe. Jak jste se tam dostala?
Odmalička jsem byla knihomol, a tak jsem se po základce přihlásila na Střední odbornou školu knihovnických a informačních služeb v Brně. Jenže ve druhém ročníku jsem zjistila, že mě knížky sice baví, ale zase ne natolik, abych se jim v rámci profese věnovala od rána do večera. A protože jsem měla chuť podívat se za hranice, podala jsem si přihlášku do stipendijního programu organizace United World Colleges, která středoškolským studentům nabízí možnost strávit dva roky na některé z jejich škol. Vzali mě a poslali do Itálie. Z ní jsem se pak v rámci bakalářského studia přesunula do Spojených států.

Lucie Kalousová

  • Rodačka ze Zlína vystudovala sociologii, antropologii a americké dějiny na Earlham College v Richmondu (stát Indiana) a sociologii a zdravotní politiku na University of Michigan.
  • Po doktorátu působila dva roky na Nuffield College Oxfordské univerzity, letos přešla na oddělení sociologie na University of California v Riverside (assistant professor).
  • Zabývá se vlivem nerovností socioekonomických zdrojů (majetku, příjmů, vzdělání…) na populační zdraví. V listopadu 2019 získala Cenu Neuron pro mladé nadějné vědce v oboru společenských věd. 

Kdy padlo rozhodnutí, že se stanete socioložkou?
Ve Spojených státech to probíhá tak, že když jdete na vysokou školu, tak si nevybíráte konkrétní obor. Na to přijde řada až po dvou letech. Takže jsem se zapsala na spoustu přednášek a čekala, co z toho vyplyne. Sociologie mě zaujala náhodou, rozhodně v tom nebylo nic cíleného, ale dnes ji považuji za tu nejzajímavější vědu. My studujeme, proč lidé dělají to, co dělají. Proč se chovají, jak se chovají. Co chtějí a jak se toho snaží dosáhnout. Je to obraz všedního života. Málokdo dnes ví, že i Tomáš Garrigue Masaryk byl sociolog.

Jaké byly začátky vašeho života v Americe?
Byl to kulturní šok, zvlášť když jsem se ocitla v Richmondu ve státě Indiana. Cítila jsem se tam jako na jiné planetě. Jedna věc je odstěhovat se do jiné země do velkoměsta, kde si můžete dopřát věci, na které jste zvyklá. Ale odstěhovat se do malého města, kde neexistuje emigrantská komunita a možnosti jsou dost omezené, to bylo docela náročné.

Co bylo nejsložitější?
Asi zvyknout si na jiný přístup. Když jsem chodila po kampusu, což je místo, kde studenti studují i žijí, tak se mi několikrát stalo, že mě cestou na přednášku zastavil nějaký kamarád či kamarádka s otázku, jestli se mi něco strašného nestalo. Můj výraz totiž nebyl dostatečně „happy“. Z Američanů pozitivní nálada vyzařuje neustále, automaticky se usmívají i na člověka, kterého neznají. Na to jsem si musela zvyknout a přijmout za své. Moje babička sice říkávala „Kdo se směje, neví čemu, podobá se přihlouplému“, ale nakonec jsem zjistila, že pozitivní nastavení není vůbec špatné. Když budete na všechno nadávat, tak se budete cítit ještě hůř. Ale když nasadíte úsměv, přidá vám to na náladě.

Socioložka: Život ženy je limitován tím, jakého si vezme muže

Socioložka Marie Čermáková

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Ráno píšu články nebo dělám statistickou analýzu na počítači, pak přednáším, mám schůzky se studenty a s kolegy. V Americe je to tak, že si profesoři sami „vládnou“. Každý z nás má na fakultě nějakou roli. Často se scházíme a děláme různá administrativní rozhodnutí, řešíme, kam bychom se chtěli jako akademický útvar dál posunout. Je to takový velký diskusní klub.

Umíte být přísná? Třeba když je student flákač a neplní své povinnosti.
Jestli si to představujete tak, že mu „dupnu na krk“, tak vás zklamu. U nás na vysoké škole profesoři nic takového nedělají. Když student nepracuje, tak mě samozřejmě mrzí, že jsem v něm nedokázala zapálit lásku k sociologii, ale na druhou stranu si uvědomuju, že už je dospělý a vše má ve svých rukou. Je to jeho rozhodnutí.

V České republice jsou vědkyně v menšině, věda je doménou mužů. Jak to vypadá za oceánem?
Úplně jinak. Polovina mých kolegů jsou muži, polovina ženy. Přiznám se, že když přijedu do Česka, tak mě ta nerovnost pohlaví ve vědeckých kruzích vždycky překvapí. Na nic takového nejsem zvyklá.

Takže kolegové vás berou jako sobě rovnou?
Jeden „dravý“ moment ve vědecké kariéře v Americe existuje, a to ten, kdy se s ostatními musíte porvat o své první permanentní zaměstnání. Získat v dnešní době stabilní práci na univerzitě není jen tak. Když se vám to podaří, pracujete pak většinou v kolegiálním prostředí s přátelskými akademiky. Americká akademická komunita rozhodně není spolek egocentrických sólistů, vědci navzájem spolupracují, motivují jeden druhého. Jde o týmovou práci. Bez druhých a jejich poznatků toho moc nedokážete.

Máte ve své profesi nějakou metu?
V Americe to probíhá tak, že po sedmi letech přijde velké hodnocení, na jehož základě vám univerzita oznámí, jestli můžete zůstat natrvalo. To znamená, že já momentálně pracuju na tom, abych měla dalších šest let co nejlepší výsledky a nechali si mě. Vlastně procházím takovou hodně dlouhou zkušební dobou. Když projdu, budu mít zajištěnou práci na celý život. A navíc s bonusem akademické svobody: v rámci své profese můžu studovat i věci, které nejsou populární nebo aktuálně politicky žhavé. Univerzita vám nemůže říct, že se jí to nelíbí, ať se poohlédnete po jiném výzkumném tématu nebo jiném zaměstnání. Jste svobodný vědec a můžete se zaměřit, na co chcete. To je hodně lákavé.