Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Stašová: Máma je herečka od pánaboha, já to mám vydřené

  0:19aktualizováno  0:19
Herečka Simona Stašová se doopravdy prosadila až v pětačtyřiceti. Staví tak na hlavu oblíbené teze, že kdo si neurve svoji porci pracovního štěstí do pětatřiceti, je vyřízený. Možná proto je nejvěrohodnější v rolích žen, se kterými už život tak trochu vymetl, nikdo s nimi moc nepočítá a ony nakonec všechny překvapí.

Simona Stašová - Vyrostla jsem s tím, že nic není zadarmo a to, co je lehké a snadné, o to lehce a snadno zase přijdete. | foto: Petra FicováMF DNES

Jiří Bartoška prohlásil, že herec, kterého ještě ve třiceti nikdo nezná, je neúspěšný. Vás ještě ve čtyřiceti znali všichni jako dceru "Bohdalky" a pak pár divadelních fandů...
Barťák to samozřejmě myslel s nadsázkou. Je ale fakt, že když přijdete vyplňovat papíry na úřad a oni se zeptají "Povolání, prosím", je obzvlášť ponižující říct: herec. Ale to už dnes nehrozí, v seriálech se nás střídá tolik, že ve známost a slávu můžete vstoupit do měsíce.

Nemrzela vás někdy lehkost bytí některých kolegů?                                           Jsem z rodiny, kde všechno bylo jinak, než vypadalo navenek.
Máma -"národní bavička" - musela v pouhých čtyřiadvaceti uživit mě, svoji maminku i sestru, protože můj táta byl na vojně, jejího tátu odsoudili na patnáct let kriminálu a babička nesehnala práci. A nikdo z diváků nesměl poznat, že má do bezstarostného mládí hodně daleko. Vyrostla jsem s tím, že nic není zadarmo a to, co je lehké a snadné, o to lehce a snadno zase přijdete. Navíc jsem měla kliku na starší kolegy, kteří brali svoji profesi hrozně poctivě a jejich názoru jsem si natolik vážila, že by mi bylo trapně, kdyby jen naznačili, že jsem flink. Styděla bych se vylézt z domu.

Jste jedno z mála hereckých dětí, kterému se povedlo vystoupit ze stínu rodiče. Dcery se matkami porovnávají, případně s nimi bojují. Vy jste nikdy vůči ní nerevoltovala?
Ale samozřejmě, že jo. Revolta patří k mládí, najednou vidíte, jak rodiče dělají všechno úplně špatně a nic nechápou. Jenomže i ve vzdoru jsem si pořád uvědomovala, že máma je herečka od přírody. Od pánaboha, a já ne. Já to mám vydřený. A vůbec celkově nejsem typ, který by jen tak lehce proplouval. Nejsem miláček štěstěny, no to bych se zase rouhala, proti babičce a mámě jsem nemusela v životě řešit takové těžkosti jako ony. Ale chci říct, že ke mně věci nechodí jen tak samy od sebe. Dokonce ani nacpat se nemůžu, jak bych chtěla...

Těmihle slovy si získáte mnoho čtenářek...
No bodejť. Volím mezi pohodlím, kdy budu vypadat jako bečka, a nepohodlím, což je každodenní cvičení a omezování se v jídle. Nadosmrti. Hrůza. To se nelituju, vysvětluji...

Když jsme u těch kil, nechci být neuctivá, ale v raném mládí jste opravdu byla spíš oplácaný, nevýrazný typ než femme fatale. A u hereček vizáž hodně předurčuje. Nezbrzdilo vaši kariéru třeba i tohle?
Vždycky jde o úhel pohledu. Nemyslím si, že bych někdy byla bůhvíjaká krasavice, ale zase jsem se tím nikdy moc netrápila. Jsem prostě typ a to bych zvlášť teď ve svém věku řadila výš než krásu. Před lety mi můj kamarád režisér Tonda Moskalyk totiž řekl větu, které jsem tenkrát ani tak moc nerozuměla. Dívali jsme se spolu na nějaké denní práce, co jsme spolu natočili, a on řekl: "Nehraj tolik, věř svému typu." Nechápala jsem, co tím myslí, a on mi to dál nevysvětloval. Až časem mi došlo, jak ta jeho glosa byla geniální. Nejen pro herectví. Občas mi prolétne hlavou, když vidím ženy, které se mermomocí snaží přeprat věk, nebo naopak mladé holky, co se zhlédnou v modelkách a tvrdě pracují na tom, aby vypadaly naprosto unifikovaně. Koukněte na soutěže Miss. Kolik z těch slečen je opravdu osobitých? Kdyby to nebylo trapné, zařvala bych na ně: "Holky, neblázněte, nehrajte tolik. Věřte svému typu. Víte, jak se vám uleví?"

To úzce souvisí se sebevědomím. Jaké bylo to vaše v mládí a jaké je teď?
Základ sebevědomí vzniká vždycky v dětství. V nejdůležitějším období šly rodinné hrůzy úplně mimo mě, protože jsem si žila s babičkou, schovaná v jejích sukních v obrovském klidu a pohodě. A uhoněná máma po návratu ze štací, kde dělala legraci, přemáhala únavu a od všech informací, které by můj hezký svět narušovaly, mě odizolovala. Za to, za tu zónu bezstarostnosti, jim ohromně děkuji. Až když jsem sama měla kluky, tak jsem si uvědomila jejich sílu. Protože tohle musíte ustát před malými dětmi dlouhodobě. Tohle je totiž podstata rodičovství, dát lásku a bezpečí, i kdyby máma měla cedit krev. Díky babičce, mámě a tetičce Jarušce jsem nešla do dospělosti s žádnou frustrací, i když se naši rozvedli. Pak šel život tak, jak šel, s různými prohrami a dnes mi je dvaapadesát a se svým sebevědomím žiji naštěstí v symbióze. Znám se už docela dobře a vím, že se na sebe mohu spolehnout. To je docela dost. V mládí člověk sám sebe občas pošetile zradí, z lásky, z blbosti, ze strachu, ale teď už nevím o ničem, za co by mi to stálo. Nejím víc, než můžu sníst, neskáču výš, než doskočím. Netrápím se, že se nemůžu nafutrovat jako ve dvaceti, protože už holt nemám dvacetileté spalování. A dokážu odmítnout i krásnou roli, když cítím, že by byl na ni lepší někdo mladší, a klidně ho i doporučím. To je docela dobrý, ne?

To je. Spousta žen se třeba nesrovná s tím, že nemají partnera, a vymažou tím vše, co se jim naopak vydařilo. Vy jste se rozvedla dvakrát. Mrzí vás to?
Za těch dvaapadesát let jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by měl všechno. Když se někomu manželství povede, moc ho obdivuji. Já mezi takové ženy nepatřím, i když mě to mrzí. Říkám si ale: máš bezvadné syny, jsi zdravá, práce tě baví. Buď ráda, že máš, co máš, není to málo. Asi to tak mělo být.

Muži argumentují, že problém žen je v jejich přemrštěné náročnosti. Byla jste v nárocích přemrštěná?
Byla. V mládí jsem byla velmi nekompromisní. Chlapi se podle mě černobíle dělili na hrdiny a zbabělce, nic mezi. Jenomže hrdinů je vždycky malinko a jdou na dračku jako první. Jak jde čas, žena slevuje na třičtvrtěhrdinu, pak půlhrdinu a nakonec už se raději neptá. Nebo přestane hledat a řekne si, že se buď objeví, nebo ne.

A herectví byla na rozdíl od mužů rovnou celoživotní láska?
K herectví jsem hledala vztah velice dlouho. Vlastně mám pocit, že teprve poslední rok sklízím, opravdu ho miluju a stalo se mi nepostradatelným.

Co se stalo?
Nic závratného. Hraju jen to, co chci, a nebojím se odmítat. To je úžasná úleva, svoboda a luxus. Luxus! Vrstevnicím, které se v zaměstnáních, co je ani moc nebaví, klepou, aby o ně nepřišly, nemusím víc povídat. Zlom vůbec nepřinesla maminka z Pelíšků, jak si hodně lidí myslí, ale moje divadelní role italské herečky Anny Magnani ve hře Římské noci. Půl roku jsem studovala všechny memoáry, všechny filmy, celý její život a myslím, že se mi ji podařilo pochopit. Přesně v ten moment jsem zažila štěstí.

Štěstí díky roli?
Anna Magnani byla nesmírně zajímavá ženská se zajímavým osudem. Povídat bych o ní mohla hodiny! Všechno, čím jsem si prošla já, v ní zúročuji. Představit ji širšímu publiku - to je pro mě ten vrcholný pracovní úspěch, ke kterému jsem roky směřovala. I když ještě víc si užívám úspěchy svých synů. To mi přijde, čím jsem starší, víc a víc důležité.

Proč?
Protože divadlo je pořád jen divadlo, ale dokopat k něčemu kloudnému děti je... život?

A k čemu jste je dokopala vy?
Vloni se starší syn Marek dostal na Karlovu univerzitu, jako budoucí profesi si vybral genetiku. A letos Vojtíška přijali na prestižní osmileté gymnázium, a to jsem šílela radostí, protože jsme na zkoušky dřeli jako koně. Pro mě má vzdělání dětí prioritní význam, a tak si teď chvíli můžu povolit a říct: jo, teď si dáš na chvilku oraz a můžeš udělat chybu, nebo: když tě potká něco blbého, tak to máš za to. U mě to totiž chodí tak, že jak dostanu na jednu tvář pohlazení, hned odněkud přiletí na druhou facka. Ale teď ji úplně klidně přijmu.

Co pro vás jako samotnou mámu s dětmi bylo nejtěžší?
Zjistila jsem, že asi nemám pro manželství vlohy. Umím žít s dětmi, ale ne s muži. Máma bez táty vychází racionálně z daných podmínek, které jsou, a ne jaké si kdysi idealisticky zamilovaně představovala. V první řadě musí zvládnout sama sebe. Potlačit zklamání, které v ní otec dítěte vyvolal, a nepřenášet ho na ně. Koneckonců byla to ona, kdo si ho na začátku vybral. Nadáváním na chlapy, hlavně před malými chlapy, ničemu nepomůže, i když má třeba důvod.

Kde jste vlastně hledala pro své kluky mužské vzory?
Jo, tohle je problém, který mě strašil od chvíle, kdy jsem definitivně pochopila, že na ně budu sama. Snažila jsem se do dětí každodenním omíláním zakódovat řád. U toho je asi jedno, jestli to do nich dává mužský nebo ženská. Jedenáctiletý Vojta má jednodušší pozici v tom, že se vzhlíží v o devět let starším bráchovi Markovi. Marek se utvářel sám. Jeho táta přijížděl a odjížděl, Marek na něj byl pyšný, ale větší podíl na mužském vzoru měl můj táta, jeho dědeček. Skoro se mi chce říct, že tahle starší generace mužských v mnoha rodinách leccos zachraňuje.

Markův otec, profesor Eusebio Ciccoti, je Ital. Dnes je nápad provdat se za cizince naprosto běžný. Vy jste si brala "zápaďáka" za socialismu, což jednak byla rarita, a jednak se na takovou ženu koukalo se směsicí závisti a pohrdání. Řešila jste to?
Srdci neporučíš. Nevdávala jsem se za národnost, ale za muže. Mně se jižní typy prostě vždycky líbily, ať si o tom myslí kdo chce co chce. Stejně tak náš rozchod nesouvisel s tím, že on je Ital a já Češka, ale s věcmi, kvůli kterým se rozcházejí lidi všude. Víte, mně to dělení na Čechy a Nečechy připadá směšné. Mám rodinu rozprostřenou po celé Evropě, takže jsem velmi brzo začala vnímat, že svět nekončí u Rozvadova. Babička Bohdalová se narodila jako Maria Brunner v Rakousku, teta Jaruška, mámina sestra, se provdala za Maďara, jehož maminka pro změnu pocházela z Mukačeva. V osmašedesátém utekli s dětmi do Švédska a moji synovci se tam už i oženili. Mám odjakživa kosmopolitní hlavu a nenávistné reakce některých lidí z okolí, kteří nechápali, proč si nevezmu nějakého hodného českého kluka, jsem přičítala zabedněnosti. Vyplývající z faktu, že Češi 40 let nemohli vytáhnout paty. Ale jestli to někdo řeší ještě dnes, kdy jsme v Unii součástí světa, tak je mi ho líto.

Nenapadlo vás nikdy přesunout se za bývalým manželem a pokusit se jako herečka uspět tam?
Víte, že ne? A není to alibismus. Věřím si natolik, že kdybych se do toho pořádně opřela, uspěla bych tam. Jenže i když mám kosmopolitní hlavu, nohama čvachtám v českém rybníku. Dělám všechno pro to, aby mé děti měly takové vzdělání a jazykové vybavení, aby se mohly svobodně rozhodnout, jestli odejdou do světa, nebo zůstanou tady. Přijmu i tu první variantu bez reptání, ale ve skrytu duše vím, že by se mi po nich šíleně stýskalo. Hrozně bych chtěla jednou být nablízku jejich dětem a vidět je růst.

Jak jste na tom se svojí kosmopolitní hlavou s ostatními jazyky vy a jak vaši synové?
Pohodlně se cítím v ruštině, italštině a angličtině. Jako dítě mě máma totiž strčila do anglické školy. V Praze byly v té době jediné dvě, z nějakého zázračného důvodu je komunisti nezrušili, i když bedlivě sledovali, čí děti tam chodí. Hrozně se mi tam nechtělo. Ze začátku jsem i brečela, že nikomu nerozumím. Máma na mě zařvala: "Hubu drž!" a dál se se mnou na tohle téma nebavila. Naštěstí jsem pak angličtině přišla na chuť. Italština, tak ta je pochopitelná, a ruština mě bavila a šla mi, i když jsem se k tomu neodvažovala přiznat, protože se slušelo ji nenávidět. S němčinou už ale u mě metodou "musíš" nepochodili. Mohla jsem ji sice mít díky babičce zadarmo, jak na talíři pod nosem, ale nelíbila se mi a vzepřela jsem se, čehož dnes upřímně lituji. Došprechtím se jako turista.

A co Marek s Vojtou?
Oba jsem osvědčeným rodinným trikem "Hubu drž a uč se" natlačila na angličtinu a francouzštinu. I když u nich je motivace už úplně někde jinde než za mých mladých časů. Marek pochopitelně umí italsky. Vojta se italštině zatím vyhýbá stejně jako já kdysi němčině. Když na něj na můj popud Eusebio mluví rodným jazykem, schválně odpovídá česky.

Přes všechny své úspěchy pořád bydlíte v paneláku. A veřejně jste vyhlásila, že tak bydlíte proto, že vaše rodina má spotřebu jak tryskáč. Kde tedy končí vaše peníze?
Užíváme si po italsku. Jsem divadelní herečka. To má k rentiérství hodně daleko. Takže kdybych cítila zásadní potřebu měnit své bydlení, byla by to volba buď, a nebo. Buď mít dům na reprezentaci, a nebo žít. Jít do hypotéky a jako vazal banky brát až do smrti každý sebepitomější kšeft, protože jsem na volné noze a žádná nemocenská ani plat, když nepracuji, mi neběží. Musela bych se uskrovnit a odepřít si většinu potěšení. Jenže mně se nechce. Po padesátce je nejvyšší čas si začít užívat. Co já vím, jak dlouho ještě budu při síle?

Jak vypadá užívání si po italsku v praxi?
Například letos jsem už rozhlásila, že o letních prázdninách, až budou mít kluci volno, nevezmu žádnou práci. Dokud o moji společnost stojí, chci být s nimi a zase se někde v zahraničí rozšoupneme. Loni jsme touto dobou seděli v Itálii na balkoně v domě, který byl v zátoce. Koukali jsme na kotvící plachetnice a objednali si parmskou šunku a meloun. Absolutní senzace. Kouzlo okamžiku, na který nikdy nikdo z nás nezapomene. Po celý rok makám klidně soboty neděle, abychom to pak nárazově přeměnili v zážitky, které zůstanou. K čemu by mi bylo sedět v baráku a říkat si: "Stašová, to máš ale hezkej dům," a ve skutečnosti se užírat, že jsem nikde nebyla nebo že děti odrostly a já to prošvihla?

SIMONA STAŠOVÁ (52)
Už jako studentka konzervatoře a DAMU přišla v roce 1976 hrát do Českých Budějovic. Po ročním angažmá v Jihočeském divadle zakotvila na 14 let v tehdejším Divadle E. F. Buriana. Následovala Městská divadla pražská, spolupráce s Divadlem K, Divadlem za branou II, Činoherním klubem, Divadlem ABC... Nejvýraznější filmové a televizní role jí zatím nabídli režiséři Karel Smyczek (Nemocný bílý slon, TV seriál Místo nahoře) a Jan Hřebejk (Pelíšky).

ROMÁN PRO ŽENY (2005): Role světácké matky hlavní hrdinky patří k nejvtipnějším v tomto filmu. 

ŘÍMSKÉ NOCI (2006):
Právě tato hra o italské herečce byla podle Simony Stašové zlomem v její kariéře. 

MÍSTO V ŽIVOTĚ (2006):
Postava Věry Lukešové dokázala překonat svou závislost a rozjet podnikání. 

ŠTĚSTÍ (2005):
Úplně jiný typ maminky sehrála v oceňovaném filmu Štěstí. 


MÍSTO NAHOŘE (2003):
V oblíbeném seriálu ztvárnila roli ženy, která v těžké situaci podrží svého manžela. 

PELÍŠKY (1999):
Právě tento film byl podle mnohých tím, který definitivně vyhoupl Simonu Stašovou mezi nejuznávanější české herečky. Její postava trpělivé manželky nepříjemného majora Šebka v podání Miroslava Donutila je prostě nezapomenutelná. A legendární se stala scéna, kdy jí do drdolu švagr představovaný Bolkem Polívkou vrazí zapálenou prskavku. 
 
27.11. 1989 ve Škodovce při generální stávce 


Na módní fotografii Karla Meistera v roce 1997 


Se synem Markem na oslavě udílení cen Thálie (2006)


Se synem Vojtou, který se jí narodil ve čtyřiceti letech (prosinec 2006)


Se svojí maminkou, jednou z nejlepších českých hereček Jiřinou Bohdalovou (2007)


Autoři:






Nejčtenější

(Ilustrační snímek)
Uši se čistí samy, my to dělat nemusíme. Když už, tak jen jemně

Nahromaděný ušní maz svádí k odstraňování, někdo ho dokonce považuje za znak nedostatečné hygieny. A tak uši čistí víc a víc. Ve skutečnosti tolik pozornosti...  celý článek

Iva Frühlingová (11. října 2017)
Iva Frühlingová: Každá máma si občas potřebuje odpočinout od dětí

Bývalá modelka a zpěvačka Iva Frühlingová (35) se ukázala po delší době ve společnosti. Rozpovídala se o mateřství na plný úvazek, nové knize a nápadech na...  celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Dcera má účes na ježka. Jak reagovat na sexistické poznámky?

Nechala jsem své sedmileté dceři ostříhat vlasy nakrátko a strašně mě překvapila reakce některých lidí z našeho okolí. Nevím vůbec, jak na jejich nemístné...  celý článek

Vyzrálejší, chuťově výraznější až pikantnější sýry si nejlépe rozumí se...
Sýry pravé i falešné, kolik obsahují vápníku a s jakým vínem je párovat

Málokterá potravina je tak samozřejmou součástí českých ledniček a prostřených stolů. Sýry milujeme k snídani, obědu, svačině, večeři nebo třeba večer jen tak...  celý článek

Nakupování online je sice pohodlné, ale přináší i svá úskalí. Často si nemůžete...
Zklamaná zákaznice? Už nikdy. Ukážeme, jak předejít hororovým nákupům

Nemilá překvapení při nakupování zažil asi každý z nás. Rozlepenou podrážku či díru na svetru můžete v kamenném obchodě snadno odhalit. Co ale dělat, pokud si...  celý článek

Další z rubriky

Ellen DeGeneresová na People's Choice Awards (Los Angeles, 7. ledna 2015)
Měla jsem deprese a navštěvovala jsem terapeuta, přiznala DeGeneresová

Ellen DeGeneresová (59) patří mezi nejúspěšnější ženy Hollywoodu. Má vlastní televizní show, je šťastně zadaná a nebojí se mluvit o své sexuální orientaci....  celý článek

Iva Frühlingová (11. října 2017)
Iva Frühlingová: Každá máma si občas potřebuje odpočinout od dětí

Bývalá modelka a zpěvačka Iva Frühlingová (35) se ukázala po delší době ve společnosti. Rozpovídala se o mateřství na plný úvazek, nové knize a nápadech na...  celý článek

Gabrielle Unionová (Beverly Hills, 26. února 2017)
Devětkrát jsem potratila. Dítě pořád chci, říká herečka Unionová

Americká herečka Gabrielle Unionová (44) se s manželem Dwaynem Wadem (36) snaží delší dobu o potomka. Devětkrát podstoupila umělé oplodnění, ale pokaždé...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?
Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?

Před pár lety si všichni pořizovali micelární vodu, výrobci ale zašli ještě dál. Zázračné micely, které vážou všechny ne... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.