Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Obermannová: Styl Japonečka, co mlčí a přitom hýbe chlapem, je mi cizí

  0:31aktualizováno  0:31
Odmalička narážela na to, že je divná. Vysvobodilo ji psaní. Aby ji později do žaláře pro pravdomluvce-vyvrhele zase uvrhlo. Irena Obermannová cítí, že na ni po hysterii kolem Tajné knihy ulpělo stigma. Bývá jí líto, že nikdy nebude uznávanou spisovatelkou.

Spisovatelka Irena Obermannová | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

O mamince, novinářce a spisovatelce Anně Žídkové, mluvíte často. Proč ne o tatínkovi?
Táta odešel už dávno, je to víc jak sedmnáct let. Také on byl redaktorem. Studoval původně historii, v osmačtyřicátém ho ale vyhodili jako politicky nespolehlivého, šel makat do fabriky, aby se pak jako dělnický kádr ke studiu vrátil. To už ale byl pro něj na filosofické fakultě otevřený jen zeměpis, a on pak celý život psal dětské populárně naučné knížky o Americe, kde v životě nebyl, protože ho tam nikdy nepustili. Měl ji nastudovanou jako svůj sen.

Irena Obermannová

  • Narodila se 17. 4. 1962 v Praze jako jediné dítě do redaktorské, intelektuální rodiny. V roce 1986 absolvovala pražskou FAMU, obor scenáristika a dramaturgie. Působila několik let jako dramaturg v České televizi.
  • Ve 34 letech napsala svou první knihu Frekvence tygra, za dva roky následovala druhá kniha Deník šílené manželky, která se stala bestsellerem stejně jako další titul Divnovlásky. Na svém kontě má bezmála dvacet knižních titulů a pět filmových (Deník šílené manželky, Divnovlásky) a televizních (Život je pes, Trapné padesátky) scénářů. Její poslední kniha z roku 2017 patří spíše do detektivního žánru a jmenuje se Dobré duše.
  • Je rozvedená. Z manželství s hudebníkem Danielem Kohoutem má dcery Rozálii (režisérka) a Bereniku (herečka a zpěvačka).
  • Momentálně žije singl ve svém pražském bytě.

Milovala jste ho, soudím…
Je se mnou pořád. Jak známo, tatínek dává dcerám model muže, a ten můj mi dal model muže absolutně milujícího. Což nevím, jestli bylo dobře, protože já pak byla někdy dost překvapená.

Čím?
Zjištěním, že si žena musí respekt a lásku muže trochu vydupat, musí být trochu mrška. Já ale měla tátovu přízeň úplně samozřejmě. Byla jsem pro něj ta nejkrásnější a nejchytřejší. A pak jsem prvních dvacet let dospělého života nedokázala pochopit, že ač mě muž miluje, necedí pro mě na každém kroku krev.

Vy ji pro muže cedíte?
Cedila jsem.

Protože si to zasloužil tatínek, prototyp džentlmena?
Láska není o zásluhách. Táta byl sice velký snílek a romantik, což mám po něm, a odmalička se mnou mluvil jako s dospělou, ale když jsem o tom později přemýšlela, nebyl vzorem správného chlapa. Nebyl dobrým manželem. Byl na to příliš krásný. Ženy mu nadbíhaly, což jsem i já vídala na různých podnikových rekreacích, a po pravdě, on podléhal. I to mám někde v sobě - že chlap, kterého miluju, podléhá a já odpouštím.

Jako maminka, chcete říct. Ona o tátových avantýrách věděla?
Ano, myslím, že se tím dost trápila.

Co jste s tím ve své dětské duši provedla vy?
Udělala jsem docela dospělou úvahu. Moje maminka byla mimořádná a zvláštní žena, a i já viděla, že byla pro tátu občas náročná. Ale taková ona prostě byla. Velký bohém. A já už jako dítě nějakým způsobem rozuměla tomu, proč je máma nešťastná, i tomu, proč táta utíká.

Nikde jste nehledala viníka?
Ne. Chápala jsem je. Jsem namíchaná z nich obou a do dneška někde v hloubce své duše dělám své mamince svého tatínka. Mám vždy v sobě oponenta.

Fotogalerie

Jaká to je výbava pro život?
To nevím. Asi trochu rozpolcená. Ale dnes žiju s oběma mlátícími se rodiči ve mně ve zvláštní smírčí symbióze.

Nevybočovala jste trochu s tímhle věnem?
Vyrůstala jsem jako jedináček zbožňovaný staršími rodiči. Odmalička jsem měla všechno jinak, než bylo zvykem.

I kdyby to byla norma, nikdy jste se nezarazila a neřekla si, že jste divná?
Těch situací bylo bezpočet. Vlastně na ně narážím stále. Proto jsem taky celé dětství chtěla být jako ostatní, ale marně.

Byla to frustrace?
Taková automatická. Všude jsem byla trošku jiná. Možná rozmazlená. Stýskalo se mi na táborech, ve škole jsem se necítila dobře. Na prvním stupni jsem byla hodně vystrašená. Až moc hodná, upozaděná v zadní lavici.

A? Přišel moment, kdy jste zjistila, že vaše jinakost může být i velká výhoda?
Ano, to bylo psaní. Psala jsem od útlého věku, ale zlom nastal až na druhém stupni, když jsem vyhrála celopražskou literární soutěž a paní učitelka, která mi do té doby dávala pětky ze slohu, najednou přešla na jedničky. Na vlastní oči jsem viděla, jak mi najednou učitelé odpouštějí spoustu věci jen proto, že jsem reprezentovala školu a vyhrávala. Poznala jsem, že jsou hloupí a pochopila, že psaní dodá mé divnosti na vážnosti, a všichni si na mě přestanou dovolovat. Začnou mě brát a já přestanu být tím pohrdaným blbečkem.

Co jste s takto nabytým sebevědomím provedla?
Manipulovala okolím. Tak, že jsem životem snadněji proplouvala. Na gymplu jsem už ale měla kliku, tam byli chytřejší učitelé. Češtinu učila báječná paní profesorka Nováková, která si přečetla můj sloh a začala mi nepokrytě nadržovat. Oznámila celé třídě, že ze mě bude spisovatelka. To pro mě bylo úžasné.

I doma vás ve vaší nastoupené odlišnosti podporovali?
Až moc. Nevím ale, co by se se stalo, kdyby mě bývali lámali. Zda by ze mě byl úplný blázen nebo bych dokázala být přizpůsobivější.

Očima autorky

Má pravdu, když říká, že působí na lidi jako křehká bytost. Ale stačí s ní pobýt pár minut, abyste pochopili, že to jsou zčásti mimikry. I když, čert ví, zda je Irena vítá. Nepatří ke slabším povahám. Umí se o sebe postarat a nedá si nic nabulíkovat, nikam natlačit. Ba naopak, když se o to někdo snaží, vyprovokuje ji k útoku. Což se stane, i když má pocit, že ji někdo nespravedlivě soudí, respektive se dotýká jejího hrdého ega. Překvapí leckoho ona bouřící křehká žena. To ale neznamená, že není hluboko uvnitř zranitelná. To myslím je, a dost. Tak nějak ryze po žensku, něžně a dojímavě.

Jste za to, že vás nezlomili, dnes ráda?
To je otázka, na kterou neumím odpovědět. Nevím, co by bylo, kdyby....Kolikrát mě napadá, že bych měla hrozně ráda obyčejný, nudný život. Ale nemám ho. I když ho sama před sebou předstírám - žiju v zaplivaných Nuslích, jsem zalezlá doma a nic se vlastně neděje. Až na to, že píšu. Přesto zažívám každý den náramná dobrodružství.

To vy si je přivoláváte?
Nevím. Někdy se sama sebe ptám, jestli já píšu ty příběhy, nebo ty příběhy píšou mne.

Dám vám příklad ze svého obyčejného nuselského života. Včera jsem šla po ulici a přes mřížku kanálu zahlédnu cosi šíleně zajímavého. Zbystřím, zastavím a vidím, že je to nádherný kousek z nevydělané kůže, takové pouzdro, evidentně prázdné, protože dokořán otevřené. Kleknu a začnu lomcovat mříží. V tom jde kolem mladý muž, zastaví se, chvíli se kouká, co to vyvádím a pak se zeptá, jestli mi tam něco spadlo. Odpovím, že jsem jen strašně zvědavá a potřebuju si tu věcičku prohlédnout, protože se mi šíleně líbí. Muž se začal hrozně smát a pak mi pomohl nadzvednout tu mříž.

Jak s tímhle osobitým projevem zacházejí mužští partneři ve vašem životě?
Baví je to. Ale já už jsem dneska ve fázi, kdy je mi jedno, jestli je to časem nezačne štvát. Buď se mnou nad tím kanálem zůstanou žasnout, anebo ne.

Už to nějaký z nich ustál?
Ano, jsou i tací hrdinové. Zase se mnou není nuda. Mimochodem už to moje psaní je dostatečným sítem těch, kdo se přiblíží.

Byla to neřízená hysterická smršť

To asi platilo dvojnásob po bouři kolem Tajné knihy. Cítíte, že na vás ulpělo něco jako stigma po onom veřejném lynči?
Ano, stigma je bohužel dost přesné vyjádření. Hodně se tím trápím. Kdosi napsal, že jsem buď milovaná, nebo nenáviděná. Což je přesné. Moc si vážím lidí, kteří se tehdy těmi články dokázali proklestit, udělali si svůj názor sami a třeba mě mají rádi. Vlastně je za to obdivuji. Já sama nevím, co bych si počala s mediálním obrazem Ireny Obermannové. Asi by mi taky sympatická nebyla, protože to prostě dobré nebylo. Nakonec jsem to s odbornou pomocí nějak zvládla, jsem v pořádku, až na ta stigmata. Ta mám navždy. 

V čem tkví?
Nikdy nebudu uznávanou spisovatelkou. Ve chvílích mých úzkostí mi to je líto. Když jsem silnější, tak si říkám, že jsem snad něčeho dosáhla a že si toho třeba někdo všimnul, byť se tím nikdo nebude nikdy zabývat jaksi oficiálně. Dost lidí mě kvůli mému škraloupu nečte, i když vůbec nevědí, co píšu. Jsem jim jasná. Právě mezi nimi se bohužel najde nejvíc těch, co mnou pohrdají. Na druhou stranu, co s tím nadělám? Snažím se dělat svoji práci, jak nejlépe umím, dávat jí všechno, co umím a hodně si vážím své krásné rodiny. Ta je pro mě nejdůležitější.

Chápete dnes, co se to kolem vás tehdy po vydání Tajné knihy stalo?
Myslím, že to nechápe nikdo. Paradoxně možná nejvíc o tom, co se stalo, vím právě já, ale nejspíš to nikdy celé neřeknu, rozhodně ne v blízké době. Byla to neřízená hysterická smršť. Pokud mě odsuzují lidé, kteří si knížku přečetli, tak respektuji jejich právo na názor. Jsou mezi nimi i tací, kteří se o tom se mnou baví, těch si vážím. Bohužel absolutní většina těch, kteří mě odsuzují, vůbec nevědí, o čem mluví a jen papouškují názor jiných, co také nevědí, o čem mluví. Na tomto principu jsou vlastně média založena, nedá se s tím nic dělat.

Prostě jedné spisovatelce se dala na čelo záporná nálepka. A to se stalo v zemi, kde vládne člověk s poněkud nejasnou minulostí a kde vyprodává sály a získává státní vyznamenání člověk, který prokazatelně spolupracoval s StB a škodil lidem. I mně se jeho tvorba líbí, o tom žádná, a neosobuji si právo nikoho odsuzovat, jen chci říct, že v jejich případě to jaksi nevadí. Největší svině v této zemi je ženská, která napsala upřímně zamilovanou knížku. Netakticky, možná neuváženě, ale nikoli ve zlém.

Chodím k psychiatričce a vůbec se za to nestydím, říká Obermannová

Říká na to něco ona známá feministka ve vás?
Feministka na to říká, že kdyby tohle udělal chlap, bylo by všechno v pohodě. Navíc odjakživa některé lidi popuzuju. Asi mě dost z nich nemuselo už dříve, ale byl to iracionální pocit, kterému kniha poskytla racionální záminku.

A co si myslí Irena?
Ireně je to líto. A říká, že nejlíp to vystihl Shakespeare, když v jednom svém sonetu napsal: A pokálena bezúhonná vroucnost…To je pro mě to, co se přihodilo Tajné knize.

Co byste mi odpověděla dnes, kdybych se zeptala, zda má autor psát úplnou pravdu?
To je otázka, na kterou od té doby hledám odpověď. Myslím si, že je to na autorovi. Ale já si vždycky dávala pozor, abych někomu neublížila, nechávala jsem své knížky číst lidem, které by v nich mohl někdo poznat. Ani v případě Tajné knihy tomu nebylo jinak. O tom, jak mi Václav Havel vzkázal, jak se mu knížka líbí a jak z ní pak potěšeně citoval, jsem již mluvila mockrát. A nechci už, ale ptáte se. 

Pravda je, že jsem se ho vyloženě nezeptala, jestli ji můžu vydat. Přišlo mi absurdní ptát se na to právě jeho. Navíc mi řekl, že mi dává právo napsat si o něm, co chci. Jenže v celé téhle záležitosti se potom děly věci, o kterých já mluvit nechci, i když se to celé pak obrací proti mně. Nemohu mluvit ani o tom, co si vyčítám, protože to s tím souvisí. Měli by o tom ale mluvit jiní, protože, ač se to týká jeho soukromí, on byl a je osobou veřejnou, a ty věci svou podstatou soukromé nejsou.

Víte, jedno se snažím pochopit: Ve chvíli, kdy nastal poprask kolem vás a knihy, jste se ještě nějakou dobu statečně bránila s úsměvem na rtech. Kdy vám na nich zamrzl?
Až když jsem se zhroutila. Ale ani před tím jsem se moc neusmívala. Ale už o tom vážně nechci mluvit.

Potřebuju muže, který má kouzlo a je inspirující

Měla jste období, kdy jste si říkala, že se nevrátíte zpět na dráhu spisovatelky?
Knížka Panoptikum české je příběh spisovatelky, která začala mluvit pozpátku a psychiatrička vlastně léčí její psaní. Je to metafora k tomu, co jsem tehdy zažila. A vnímám to tak svým způsobem dodnes. Sice už mluvím popředu, ale pořád trochu koktám.

Byl někdo, kdo s vámi vaše osobní peklo sdílel a držel vás za ruku?
Moje báječná rodina, tedy mé dcery a moje maminka. Holky mě neskutečně podržely. Poprvé jsem se setkala s tím, že se role mohou prohodit. Vždyť já se o své dcery plnou vahou opřela! Nic jiného jsem nedokázala dělat. Zjištění, že to může fungovat i naopak, je moc příjemné a čerpám z toho dodnes. Je to moje největší bohatství a důkaz, že hodnoty v mém životě jsou v pořádku.

Široko daleko nebyl jediný muž?
Tehdy ne. Kolem mě stálo asi osm nebo deset báječných ženských, které opravdu hodně pomáhaly. Ženská síla.

Obermannová otevřeně: Nechci muže nastálo, je mi takhle dobře

Nepostrádala jste tu mužskou?
Možná ano, ale měla jsem starost, abych vůbec přežila.

Jak je to s muži ve vašem životě?
Nevím, to se zeptejte jich. Říkám, že mužům nerozumím. Neumím hrát ženské hry, a přestože působím velmi žensky, ve vztahu jsem rovnostářská a říkám věci na rovinu jako chlap. I když dnes už spíš neříkám nic.

Spálila jste se?
Po rozpadu dlouholetého vztahu jsem pochopila, že už nechci nic řešit. Že se chci jen dívat, mít se hezky a když se to změní, tiše odejít. Když mi něco vadí, nevytýkám. Mlčím a čekám, jestli pochopí. Kdyby nepochopil, zdrhnu. Už nechci žádné dohadování.

Není to tak, že si jen chráníte zlomené srdce obvazem volného vztahu?
Nebo je to životní fáze. Další rodinu už mít nebudu a po vdavkách netoužím. I když… Nikdy neříkej nikdy. Potřebuju muže, který má kouzlo a je inspirující. To je všechno, co po něm chci. Teď. Není to málo.

Proč se o vás říká, že o mužích tvrdíte, že jsou idioti?
To nevím, možná proto, že si to myslím. Ale mám je ráda, přestože jsou na nějaké věci idioti totální. Třeba na vztahy.

Ženy mají patent na vztahy?
Nemám ráda, když se mluví o ženské a mužské množině. Ale když už se ptáte, tak takový ten styl Japonečka, co drží ústa a přitom hýbe chlapem, je mi absolutně cizí. Nebaví mě být něčí hybatelkou. Tomu neříkám vztah. Ale myslím, že to muži zbožňují. Často si neuvědomují, že od modelu Japonečky je jen krůček k tomu, aby s nimi bylo jednáno jako s hadrem na podlahu. Ale možná i to některým mužům vyhovuje. Alespoň ze začátku. Pak trpí, ale jsou příliš pohodlní na to, aby od tyranských Japoneček včas odešli.

To si myslíte, protože takové muže znáte?
Ano. Většinou jde o vzdělané chlapy, co si vzali hloupé ženy. Protože muže hloupé ženy okouzlují.

Proč to podle vás dělají?
Myslím, že hodně chlapů miluje v ženách jistou kurevskost, pokleslost, vulgaritu. Vzrušuje je to.

Promiňte mi tu otázku, ale nepromítá se vám do takového názoru obraz vašeho otce?
To určitě ne. V tomhle nejel. On si své ženy, mé mámy, přes všechny své úlety hodně vážil. Právě pro její výjimečnost.

Přemýšlím, proč vy se vlastně hlásíte k feminismu?
Je to pro mě samozřejmost. Feministou by měl být každý slušný člověk a chlap především. Jde přece o rovnost. Měla jsem tuhle zvláštní zážitek. Jeden člověk mi říkal, jak nemá rád feministky. Zeptala jsem se ho, jaké ženy má tedy rád? Odpověděl, že samostatné, zajímavé, chytré. Tak jsem mu oznámila, že je feminista. S tím ovšem nesouhlasil. Tato situace naprosto jasně vypovídá o hloupé hrůze z toho pojmu. Nevím, proč se ho všichni tak bojí. Je v tom zase ta divná hysterie, kterou špatně snáším. Hysterické odmítání něčeho, o čem se neví, co znamená.

Mluvíte o rovnosti, ale zároveň necháváte mužskému to mužské…
Samozřejmě! Feminismus neznamená, že muži se promění v ženy a naopak. To je totálně mylný výklad. Tuhle se mě jeden muž zeptal: Doufám, že nejste feministka a mohu vám pomoct do kabátu. Odpověděla jsem: Jsem feministka a budu ráda, když mi pomůžete do kabátu. Vůbec mi nerozuměl! Feminismus lidem dává svobodu. Možnost výběru. Možnost růstu. Možnost nového náhledu na to, co je to mužnost a co ženskost. Mužnost může znamenat i to, že chlap ustojí, když je žena lepší než on. Že mu to toho pinďoura takzvaně nezmenší, právě naopak.

Vy sama byste připustila vztah s mužem, nad kterým budete vyčnívat v intelektu?
Nemluvím o inteligenci, ale spíš o uznání, o výsledcích, o ambicích. Takže ano, dokážu si představit, že bych měla vztah s mužem, který nebude úspěšný. Kdyby byl citlivý, jemný a zajímavý, může být klidně dřevorubcem.

Autor: pro iDNES.cz



Nejčtenější

Z oplácané puberťačky fitness ikonou s pekáčem buchet na břiše

Stefanie Macherhammerová

Příběh Stefanie Macherhammerové je důkazem, že i s takzvaně tlustými geny se můžete stát hvězdou sociálních sítí i...

Příběh Emy: Už tři roky jsem doma s dětmi, mateřskou nenávidím

Ilustrační snímek

Mám fajn manžela a dvě krásné děti. Když jsem otěhotněla poprvé, těšila jsem se, jak si budu s děckem užívat, jak budu...



Přecházel jsem tři týdny nachlazení, pak jsem upadl do bezvědomí

Ilustrační fotografie

Tři týdny jsem přecházel nachlazení, pak se mi udělalo špatně, upadl jsem do bezvědomí a zbytek už znám jen z...

První bedýnky jsme skládali v obýváku, říká podnikatelka Jana Bínová

Jana Bínová založila s manželem vlastní firmu na rozvoz bedýnek s farmářskými...

Když před osmi lety zjistila, že v zahraničí si lidé běžně objednávají dovoz zeleniny a dalších farmářských potravin až...

Jak snížit hladinu cukru v krvi? Jezte vlákninu, na smažené zapomeňte

Skvělým zdrojem vlákniny je celozrnné pečivo a zelenina (ilustrační snímek)

Zvýšená hladina cukru v krvi je příčinou řady zdravotních problémů. K udržení krevního cukru ve správných mezích může...

Další z rubriky

K dítěti nepotřebujete téměř nic, říká herečka Andrea Růžičková

Andrea Růžičková (Kerestešová)

Když se herečce Andree Růžičkové loni v srpnu narodil syn Tobiáš, čekala, že bude vyděšená a přecitlivělá máma. Nic...

Překládám Nesbøho, ale detektivky nečtu, přiznává Krištůfková

Překladatelka Kateřina Krištůfková

Severská krimi si před lety podmanila Česko. Její největší hvězdou je norský spisovatel Jo Nesbø. Paradoxně když...

První bedýnky jsme skládali v obýváku, říká podnikatelka Jana Bínová

Jana Bínová založila s manželem vlastní firmu na rozvoz bedýnek s farmářskými...

Když před osmi lety zjistila, že v zahraničí si lidé běžně objednávají dovoz zeleniny a dalších farmářských potravin až...

Pomocníci pro čištění pleti: Sonický přístroj i obyčejný kartáček

Pomocníci pro čištění pleti: Sonický přístroj i obyčejný kartáček

Arome.cz Do postele byste se s make-upem neodvážily, pleť poctivě drhnete gelem i peelingem, a tvář máte přesto plnou "nedokonalo...

PŘÍBĚH: Jak se žije s protikvasinkovou dietou
PŘÍBĚH: Jak se žije s protikvasinkovou dietou

Bez čokolády, bez kávy, bez ovoce. Dominičiny zdravotní obtíže ustoupily až poté, co nasadila protikvasinkovou dietu. Jak se jí teď žije bez sladkostí?



Najdete na iDNES.cz