Spartan Race a podobné překážkové běhy jsou fenoménem dnešní doby. Počty účastníků na těchto závodech hravě strčí do kapsy i ty nejmasovější městské běhy a bez nadsázky by se dalo tvrdit, že platí ono známé „Kdo nikdy neběžel Spartan Race, jako by nebyl“. A tak přišla řada i na mě. Nebylo to úplně plánované, nebylo to úplně dobrovolně, ale jak se říká, zkusit se má všechno.
Impulsem k mému prvnímu startu na překážkách bylo pořádání závodu v Praze. Jednalo se o variantu Sprint, tedy nejkratší trasu na které musíte uběhnout minimálně pět kilometrů a překonat 20 překážek. Přesná trasa ovšem není předem známá a může se klidně stát, že kilometrů nebude nakonec jen pět a překážek budete muset překonat rovněž o něco víc.
Teoretická příprava
Zatímco 5000 metrů na dráze, nebo silniční desítka příliš teoretické přípravy nevyžadují, při závodech na delší distance může znalost trati a správné rozvržení tempa výrazným způsobem ovlivnit váš výsledek. Podobná situace nastala i u Spartana. Na cca pěti kilometrech běhu se sice není kde šetřit, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o mou premiéru, bylo dobré si dopředu zjistit pravidla závodu a především to, jaké překážky mě na trati mohou čekat.
 Boty Reebok All Terrain jsou drsné boty pro drsné závody. Přečtěte si, jak obstály v našem testu |
Na stránkách závodu jsem nalistoval seznam překážek a postupně začal zjišťovat, na které z nich vypustím duši. Kandidátů bylo hned několik, ale největší strašák byla „pokuta“ za nezdolání překážky v podobě 30 angličáků (střídání kliku s výskokem a tlesknutím rukama nad hlavou). 10 angličáků je pohoda, 20 začnete cítit a 30 už je opravdu hodně. Nedejbože, když se vám poštěstí „nedat“ tři překážky za sebou.
Kromě angličáků tam ale byly i takové lahůdky, jako šplh po zabahněném laně, ručkování po šikmém lešení, nebo převracení pneumatik, které na fotkách vypadaly větší, než já. Zkrátka a dobře, překážky jako stvořené pro běžce, který ruce posiluje jenom aby se neřeklo.
Výběr startovní vlny
Vzhledem k obrovskému počtu účastníků (podle výsledků se nakonec na start postavilo přes 7000 lidí) se závod konal v průběhu celého dne. Start první - elitní - vlny byl naplánován na 7:00 a poslední odvážlivci byli na trať vpuštěni okolo třetí hodiny odpoledne. Moje startovní vlna byla jedna z posledních a jak se později ukázalo, mělo to své výhody i nevýhody.
Největší výhodou byla možnost pořádně se vyspat a v klidu dorazit do Prahy až chvíli po poledni. Díky srovnání s pražskými závody s dopoledním startem, kvůli kterým musím vstávat po čtvrté ranní jsem tento komfort ocenil ještě víc.
Největší obavy jsem ale měl ze stavu jednotlivých překážek - jak může vypadat takové lano, když po něm vyšplhá několik tisíc lidí za den? Nakonec se ale ukázalo, že největší nevýhoda pozdního startu nebyly překážky jako takové, ale propustnost trati. To ale předbíhám.
Běžec mezi Spartany
Na start dorážím s půlhodinovým předstihem, což je přesně o půl hodiny méně, než doporučuje organizátor a tak začínám přemýšlet, jestli se nemám preventivně začít stresovat. Nakonec se rozhodnu nelámat si s tím hlavu a dobře jsem udělal. Hodina by sice byla o něco komfortnější, ale i za třicet minut se dalo vše s klidem stihnout.
Jak jsem popocházel po areálu a hledal kde vyzvednout číslo, kde nechat batoh a kde si odskočit, přepadl mě najednou pocit, který jsem na běžeckém závodě ještě nezažil. Pocit samoty.
Od mého prvního běžeckého závodu uplynulo necelých šest let a za tu dobu jsem si v běžecké komunitě našel spoustu kamarádů a známých a většina závodů je tak pro mě zejména společenskou událostí. Na pražském výstavišti jsem neznal nikoho. Žádná tvář z davu mi nebyla ani matně povědomá. Inu, běžec na překážkovém závodě.
Proběhni se v zoo! Závod na sedm kilometrů v Brně, kde ti medvěd pohlídá batůžek a žirafa bude fandit.... |
Nutno podotknout, že atmosféra byla v areálu velmi příjemná a moc se mi líbila myšlenka běhání v týmech a společný start tréninkových skupin. Spartan Race je obecně silně komunitní záležitost a bylo vidět, že pro většinu zúčastněných jde spíše o to strávit den s přáteli, než absolvovat závod.
Aroo!
Přiblížila se půl třetí a tím i můj čas startu. Ve startovní vlně naštěstí startuje jen 250 běžců a tak není potřeba příliš bojovat o místa. I tak si raději stoupám dopředu, abych měl volnou cestu a nemusel se prodírat davem hned po startu. Přece jen, přijel jsem závodit, ne na výlet. Vedlejším efektem startu z první řady je vyšší pravděpodobnost pěkných fotek ze závodu a to se taky počítá. Na poslední chvíli nasadit čelenku s číslem naruby na orienťácký způsob, chybět nesmí kouřová clona a tradiční spartanský pokřik „aroo“ a jdeme na to.
Začátek byl dle očekávání velmi rychlý. Několik borců vyrazilo sprintem, ale to je naštěstí brzy přešlo. Já vsadil na svižnější, ale pořád relativně komfortní tempo (byl to přece jen třetí závod v osmi dnech a nohy se hlásily o jistou ohleduplnost) a po pár stech metrech jsem se osamostatnil na druhém místě.
To už jsme přibíhali k prvním překážkám. Na rozehřátí nás organizátoři nechali proskákat polem z pneumatik následovaných tradiční postartovní překážkou “podlez, přelez, proskoč” sestávající ze tří různých zábran.
Zatím všechno bez problémů, jen jsem začal litovat, že mám na nohách krosové boty a ne silničky. Trať závodu totiž vedla z velké části po zpevněných cestách ve Stromovce a krosová bota byla mírně řečeno zbytečná. Ale ono to slibované bahno jistě časem přijde. Doufám.
Nohy versus ruce
Na patnácti stech metrech předbíhám doposud vedoucího závodníka, který má na rukách víc svalů, než já na nohách a na svojí muskulaturu běží překvapivě svižně. Podle dechu je ale vidět, že ho to stojí nemalé úsilí. Zatímco mně je v tu chvíli ještě dobře a začínám se zahřívat, něco mi říká, že už zanedlouho se situace otočí a já budu popadat dech, zatímco namakaný kolega bude o několik překážek dál.
Začátek závodu byl až nečekaně běžecký. Trať vedla stále po rovince a během dalších dvou kilometrů na nás čekala pouze jediná překážka - nošení pytlů s pískem. To už tady ale byla občerstvovačka na třiapůltém kilometru, která dávala tušit, že dnes by trasa mohla měřit zhruba sedm kilometrů. Tou dobou jsme probíhali prvním kontrolním bodem, kde jsem měl čtvrtý nejrychlejší mezičas z celého dne. To se ale mělo rychle změnit. Inu, běžec na překážkovém závodě.
Kousíček za občerstvovačkou pak začal ten pravý Spartan Race. Množství překážek ve velmi krátkém sledu, které se navíc i vlivem únavy stávaly stále více obtížnější.
Chvátat se nevyplácí
V tu chvíli jsem narazil na velkou nevýhodu pozdějšího startu. Povedlo se mi totiž dostihnout předchozí vlnu a tak se závod změnil v prodírání mezi lidmi. Propustnost překážek však byla naštěstí velice dobrá a tak se člověk nikde nemusel příliš zdržovat čekáním.
Doběhnutí dříve startujících mě do závodu ještě trochu více namotivovalo a tak přišly chyby pramenící z mé obvyklé zbrklosti. Podobně jako u biatlonu by bylo žádoucí pozvolna doběhnout, vydýchat se a v klidu se pustit na překážku - obzvlášť, je-li náročná na stabilitu. Ale to bych nebyl já, abych se do ní netrpělivě nepustil dřív, než si jí pořádně prohlédnu. Odměnou mi bylo 30 angličáků, protože se mi překvapivě nepodařilo po té tenké kládě přejít, i když bych s tím normálně neměl mít žádný problém.
Než jsem se poučil, byly za mnou dvě překážky, 60 angličáků a stehna začala prohlašovat cosi o tom, že tímhle stylem by to dlouho nešlo. To ale následoval hod oštěpem, který byl v mém podání o náhodě a notné dávce štěstí - kterého se mi však v sobotu očividně nedostávalo a tak jsem zaokrouhlil angličáky na krásných 90 kousků.
Zacpaná trať a konec závodu
Další překážka se pak ukázala jako zlomová. V mém případě se bohužel jednalo o zlom směrem dolů, ale aspoň mi to umožnilo zbytek závodu si užít více v klidu. Lezecká stěna, ke které jsem dorazil totiž byla obsypaná závodníky a trvalo nějakých 8 minut, než na mě přišla řada. Naděje na slušný čas pohasla a tak nebylo potřeba nikam se hnát.
Máte-li ambice dosáhnout na kvalitní umístění a plánujete svůj první SpartanRace, doporučuji si připlatit za start v elitní vlně, nebo ulovit místo v některé z prvních vln určených pro širokou veřejnost. Budete totiž mít trať čistou a nestane se vám, že byste někde museli čekat.
Příjemně mě překvapilo, že i na dalších překážkách jsem byl po poctivé porci angličáků schopný vymáčknout ze sebe ještě nějakou energii. Hned za stěnou mi vlilo energii do žil úspěšné přeručkování šikmého lešení a na šplhu po laně jsem si oživil vzpomínky na středoškolský tělocvik.
Konečně bahno
Šplhání po laně ukončovalo jedinou bahnitou pasáž z níž mi utkvělo v paměti především plazení po mokrém štěrku pod ostnatým drátem. Kromě tohoto krátkého úseku se však bláto na trati nevyskytovalo a já v cíli zpětně litoval, že mě nenapadlo vzít si do Prahy silniční boty, ve kterých by se mi příjemněji běželo a navíc by byly spolehlivější na několika balančních překážkách. Krosovka totiž na této trati absolutně nebyla potřeba.
Závěr závodu byl opět ve znamení silových disciplín. Pneumatika, která byla téměř větší a těžší než já, mě sice málem zavalila, ale to zbývala do cíle už poslední překážka - ručkování po volně zavěšené trubce následované kruhy. Za mě asi nejtěžší překážková konstrukce z celého závodu. S rukama vyklepanýma a zatuhlýma bylo předem jasné jak to dopadne a tak můj celkový počet trestných angličáků byl zaokrouhlen 150. Cílový čas jsem měl lehce přes 50 minut, což považuji vzhledem k průběhu závodu za malý zázrak.
Poslední překážka v cíli
Pak už jen nafasovat zasloužené medaile a něco k snědku a hurá na poslední pomyslnou překážku. Tou byla ledová sprcha, bez které by nebylo možné převléct se zpátky do civilního oblečení.
Závod jako takový byl zajímavým zpestřením ryze běžecké závodní sezóny a jsem rád, že jsem si tuhle populární sportovní disciplínu vyzkoušel. Mám jasno, že jednou mi to stačilo a vracet se na tratě překážkových běhů nehodlám (“hladké“ běhání je u mě stále na prvním místě), ale pokud vás lákají nové výzvy a chcete si prověřit, jak jste na tom s obratností a kolik toho zvládnou vaše svaly, je SpartanRace závodem, který hledáte.
Vítek Kněžínek Vítkovi leží v botníku něco přes třicet párů běžeckých bot všech možných typů, které nejraději testuje na dlouhých závodech v horách, kde se mu čas od času podaří probít na pódiové umístění. Rád má i silnici, na které v letošním roce pokořil hranici 75 minut na půlmaratonu. Chcete-li se Vítka zeptat na jakékoliv téma související s běháním a aktivním způsobem života obecně, navštivte naši poradnu. |
