Prastará odrůda pšenice je s námi už devět tisíc let, znali ji staří Palestinci, Asyřané, Egypťané i Římané a sladké i slané pečivo se z ní třeba v jihozápadní Asii připravuje s oblibou dodnes. Ze střední Evropy se špalda vytratila ve 20. století, a to pouze z ekonomických důvodů. Má totiž nižší výnosy a její zrno je obalené dvojitou plevou, takže je náročnější na zpracování.
K nám se špalda vrátila až s rozšířením takzvaného ekologického zemědělství i proto, že patří (právě díky dvojité plevě) k méně náročným zemědělským plodinám. Pomalu se dostává do módy, zejména při přípravě sladkého pečiva, ale vynikající je třeba i pro přípravu chleba nebo špaldota (špaldové obdoby italského rizota).
Obliba špaldové mouky těší také výživové poradce a lékaře, protože je bohatá na bílkoviny, vlákninu, vitaminy a některé minerální látky, Špalda je také lépe stravitelná než šlechtěná pšenice, pomáhá snižovat krevní tlak i předcházet obezitě či cukrovce a dokonce prý podporuje náš imunitní systém.
Proslýchá se dokonce, že Hildegarda z Bingenu, německá středověká křesťanská mystička, lékařka, spisovatelka, hudební skladatelka a jeptiška, jednou prohlásila, že „kdyby už člověk nemohl nic jíst a nic mu nepomáhalo, špalda jej postaví na nohy.“
Díky lahodné oříškové chuti je špalda jako stvořená k experimentování, protože třeba buchty, koláče nebo sušenky z ní upečené jsou chuťově mnohem zajímavější než ty z klasické bílé mouky. Vyzkoušet to můžete i vy, třeba s některým z našich špaldových receptů.
