Vypadá to na nenávist na život a na smrt? Ne, to se jen vaše dcera a váš syn učí vycházet s druhými lidmi... (Ilustrační snímek)

Vypadá to na nenávist na život a na smrt? Ne, to se jen vaše dcera a váš syn učí vycházet s druhými lidmi... (Ilustrační snímek) | foto: Profimedia.cz

I když se vaše děti perou, mají se rády. A dětské boje jim prospějí

  • 34
Také se vám stává, že i při sebepoctivější výchově k vzájemné lásce se vaši potomci mydlí hlava nehlava či se od rána do večera hádají? Nejste v tom sami. Zamezit sourozeneckým šarvátkám bývá totiž většinou nemožné…

Dnes jedenáctiletý Ondřej byl vždycky ten starší, chytřejší, přístupnější vysvětlení. I proto měli jeho rodiče za to, že pochopí, proč se mu nemohou věnovat tolik, jako mladšímu Adamovi.

Adamovi je sedm a už dobré tři roky je hvězda. Hraje fotbal za prestižní klub a o jeho nadání kolují historky. Každý den chodí na trénink, každý víkend kdesi hraje či závodí. Pyšní rodiče (a prarodiče) ho většinou doprovázejí, zatímco Ondřej zůstává u tety a sestřenice v Praze.

Sport ho nebaví a oslavné tanečky kolem bráchy mu začaly vadit. Postupně začal s Adamem vyvolávat stále častější konflikty. Najednou už nebyl ten "rozumný" a "chápavý", ale ten, který dělá naschvály a dusno v rodině.

K tomu se přidaly problémy ve škole, což vyvolalo předvídatelnou reakci rodičů: "Podívej na Adama, jak je úspěšný, zatímco s tebou jsou jen těžkosti. Proč se neučíš, jsi přece pořád doma?"

Když už byly meze překročené a Adam občas od bratra schytal i nářez, přišel na řadu psycholog. Světe div se, tentokrát byl za hvězdu spíš Ondřej. Za to, že při tom všem dokázal zůstat zatím ještě pořád docela normálním klukem.

Měřím jedním metrem. Ale vždycky to nejde

Výše popsaný příběh není zas tak výjimečný. Leč vzájemná konkurence a žárlivost v sourozeneckých vztazích existují, i když k nim jsou mnohem méně pádné důvody. Psycholožka a ředitelka NEO.cz Milena Nováková říká: "V sourozeneckých vztazích hraje roli celá řada faktorů. Důležitý je především boj o pozornost a lásku rodičů a s tím související rivalita a žárlivost. Je to přirozený jev, kterým, nepřesáhne-li únosnou míru, se není potřeba trápit…."

Většina rodičů se snaží ke svým dětem přistupovat se stejnou láskou i stejnými nároky, nicméně dětská psychika je záležitost spletitá. Podle psycholožky navíc vše komplikuje pořadí, v němž děti přicházejí na svět.

Ten mladší touží dělat věci stejně samostatně, jako ten starší, starším zase může přijít líto, že už nemají stejnou péči a pozornost, které se teď těší benjamínci. Mimořádně citlivé bývají děti i na pochvaly, tedy pochvaly svých sourozenců.

Své o tom ví Klára Pospíšilová, matka druhačky a čtvrťáka. "Jsem jedináček a mnohdy si neuvědomím, že nechtěně dávám důvod k žárlivosti či pocitu křivdy. Syn je chytrý, samé jedničky, učení mu jde bez jakékoliv námahy. Dcera má naopak vydřené každé přečtené písmenko, každičký příklad," říká.

V praxi to vypadá tak, že když syn přinese jedničku, nikdo se nad tím nepozastaví, protože to je samozřejmé. Když přinese jedničku dcera, všichni bujaře chválí, ba občas koupí za odměnu pamlsek.

"Syn nám to začal vyčítat a k sestře se občas chová ošklivě. A já tomu nasadím někdy korunu tím, že malou pochválím třeba i za dvojku, zatímco když přinese náhodou dvojku kluk, protáhnu obličej a řeknu, že je přece chytrý, tak proč nosí dvojky…"

Mlátím tě, ale mám tě rád

Zatímco Klára z předchozího příběhu si je vědoma svých chyb, matka desetileté Sáry a šestileté Simony Anna si vědoma není ničeho. Ale holčičky se prý rvou jak čerti.

"Odmalička je vedeme ke vzájemné lásce, oba jsme s manželem věřící a vyznáváme morální hodnoty. Jenže dcerky na sebe pořád štěkají, žalují, perou se o hračky. Zajímavé je, že se to stává jen doma, v cizím prostředí se najednou milují," stěžuje si Anna.

"Do určitého věku jsou děti zaměřeny samy na sebe a nejsou schopny empatie, která přichází až s určitou kvalitativní úrovní myšlení," říká Milena Nováková. "Proto i když sourozence milují a bránily by ho vlastním tělem, v určitých situacích ho vlastně zrazují."

Zrada přitom může mít různé podoby. Mamince Anně nejvíce vadí, že si holčičky fyzicky ubližují, tahají se za vlasy, škrábou. "Nemůžu být pořád s nimi a zabránit tomu," stýská si. "Ale na druhé straně mám pocit, že některé věci si musí vyřešit jen mezi sebou. Je to možná určitá forma společenského tréninku, byť se mi nelíbí…"

Nechte to na nich

I psycholožka doporučuje, alespoň při běžných rozporech, nezasahovat, protože pak se může stát, že děti budou neustále vyžadovat, aby za ně rodiče všechno řešili, a pořád budou chodit žalovat.

Pokud se naučí vyjasnit si spory samy, bude to pro jejich prospěch - osvojí si schopnost vymezit se mezi vrstevníky, řešit konflikty, respektovat druhé. Jiná situace samozřejmě nastane, pokud se šarvátky promění v krvavé boje.

"Určitě je potřeba dbát na bezpečnost dětí, hlavně když je mezi nimi výraznější rozdíl ve fyzických silách. Pokud vidíme, že si děti opravdu ubližují, je potřeba zasáhnout," radí magistra Nováková.

"Většinou se rodiče na situaci dívají tak, že starší sourozenec by měl být opatrný a neubližovat mladšímu, na druhou stranu často je to tak, že díky tomu si mladší ke staršímu dovolí mnohem víc. V každé rodině je to jinak a každé dítě je jiné. Nicméně rodiče znají své děti nejlépe. Proto je na nich, aby odhadli situaci, snažili se dívat na ni s nadhledem, spravedlivě a vždy posoudili, jestli nehrozí, že si děti ublíží," dodává.

Pozitivní skutečností budiž fakt, že byť se mohou sourozenci celé dětství hádat a jejich rivalita může přetrvávat i do dospělosti, neznamená to, že spolu nebudou mít pevný a láskyplný vztah, který jim vydrží po celý život.

Šarvátky mezi sourozenci mají dokonce podle odborníků ve vývoji dětí významnou pozitivní funkci. Díky nim se učí prosazovat a obhájit své místo v životě, a ať již jsou jakkoliv intenzivní, v naprosté většině neznamenají, že se děti ve skutečnosti nemilují. I když po sobě možná právě vztekle házejí židlí...