Jak na mamánka?
O tom, jak si poradit s batoletem držícím se za máminu sukni, napsal pro Praktickou ženu v roce 1987 proslulý dětský psycholog docent Zdeněk Matějček.
„Jsou děti opravdu jako jiskry, které nic nevyvede z míry a které vítají příležitost, kdy se mohou trochu předvést a vytáhnout. A jsou jiné, které jsou zdrženlivější a do ničeho se samy nehrnou. A jsou další, které v přítomnosti cizích lidí nebo v jakékoliv jiné náročnější situaci jakoby zvadly a nedostane se z nich žádný kloudný projev, anebo se dostanou do jakéhosi úzkostného vzrušení a hledají cestu úniku.“
Podle Zdeňka Matějčka se to ovšem netýká jen dětí, ale také dospělých. „A faktem je, že mnohé úzkostné děti mají úzkostné rodiče a že mechanismus dědičnosti se tu do jisté míry uplatňuje.“
Postupně si proto podle něj měla batolata zvykat nejen na nepřítomnost matky, ale také na pobyt v jeslích. „Mnohdy si rodiče ani neuvědomují, jak náročné je pro dítě např. být uložen k spánku v neznámém a tím i nebezpečném prostředí. Mít oči otevřené a sledovat, co se kolem děje, znamená kontrolovat okolní nebezpečný svět. Zavřít oči a nic nevidět znamená tuto kontrolu ztratit.“
„A nezapomeňme, že za každý samostatnější, průbojnější projev je třeba dítě odměnit,“ apeloval na rodiče dětský psycholog. „Odměna totiž přináší posílení žádoucího chování, kdežto tresty, posměšky a naše rozčilování nic dobrého nepřinesou.
A nejlepší odměnou pro dítě už ve věku batolecím a pak nadále nejsou jen sladkosti, banány a podobné věci, ale naše upřímná radost nad jeho úspěchem a uznání, které mu nad dobrým výkonem projevíme,“ uzavřel Zdeněk Matějček.
