Šel jste hned poté, co jste objevil bulku na varleti, k lékaři?
Honza: Když jsem zjistil, že během krátké doby bulka velikosti špendlíkové hlavičky vyrostla do velikosti hrášku, šel jsem k lékaři. Můj známý na rakovinu varlete zemřel, tak jsem nechtěl nic zanedbat.
JT: Trvalo to asi týden.
Jak vypadala vaše léčba?
Honza: Hned druhý den po tom, co mi oznámili diagnózu, jsem šel na operaci, kdy mi odebrali varle. Později mi ještě museli vzít břišní uzliny a část chámovodu, aby vyloučili rozšíření nádorových buněk. Sice se tyto buňky jinde než ve varleti nenašly, přesto jsem měl ještě pět cyklů chemoterapie. A po ní mi bylo špatně od žaludku, všechno chutnalo jako železo. Vypadávaly mi vlasy a chlupy, což bylo celkem bolestivé, stejně jako velká jizva na břiše, která se dlouho a špatně hojila a nevypadala právě hezky. Dlouho jsem se za ni styděl, stejně jako za chybějící varle. Doktor mi řekl, že je možné mít implantát, ale já si to nakonec rozmyslel. Jestli mě má někdo mít rád, tak i s jedním varletem.
JT: Operovali mě v březnu a od dubna do srpna jsem měl čtyři "koktejly", tedy čtyři cykly chemoterapie.
Bylo těžké se s tím vyrovnat?
Honza: Vůbec jsem nepomyslel na smrt, nedocházelo mi to. Ale bál jsem se, že nebudu moci mít děti. Tak jsem ještě před operací šel na reprodukční kliniku a nechal si tam zmrazit sperma. Také mě vyděsil jeden starší spolupacient. Jednou, když jsem ležel a kapala mi chemoterapie, říkal, že se rakovina sice na čas ztratí, ale pak se objeví i v druhém varleti. Vím, že taková hrozba tu je, a ten pán mě ještě občas straší ze spaní.
Bylo těžké se s tím vyrovnat?
JT: Informaci, že jdu za pár hodin na operaci a výsledek poputuje následně na histologii, jsem se dozvěděl pět dní před porodem naší druhé slečny, takže moje myšlenky se točily kolem rodiny. Budu u porodu? Kdo se postará o moje holky? Mají to v krvi taky? Budu žít? Snažil jsem se "držet", ale slzy tekly proudem. I muži mají své dny.
Máte pocit, že jste se kvůli nemoci nějak změnil? Honza: Určitě už tolik neriskuju jako dřív, dávám si teď větší pozor i při sportu. A víc si vážím života druhých, jak lidí, tak zvířat. Pamatuju si, jak jsme si jako děti dobírali sousedku po odebrání prsu. Už bych se jí nikdy, nikdy nesmál.
JT: Stejně tak jako nemůžete předat zkušenost, co to je opravdu se zamilovat nebo jaké to je u porodu, tak ani celý komplex emocí, myšlenkových pochodů, zážitků, který s sebou nese nádorové onemocnění, se nedá dobře přetlumočit druhým. Život je teď jiný. Lepší. Vidím věci, které jsem dřív neviděl, a naopak. Jste rádi, že žijete, a vážíte si toho. Snažím se nestresovat a žít... Nemoc mi hodně dala.
Jak se s vaší nemocí vyrovnávala rodina?
Honza: Velkou oporou mi byla celá rodina, která se mnou nemoc prožívala. Pomohl mi děda, který je lékař, a tak má trochu jiný pohled na věc. Léčil mi špatně se hojící ránu na břiše a na rozdíl od maminky, která je hodně citlivá a dost se naplakala, se ke mně choval spíš kamarádsky. Rodičům mé maminky jsem raději nic neřekl, protože by to asi neunesli. Když jsem k nim přijel s pleší, vyhublý a děda mi řekl, že zas vypadám, tak jsem se musel schovat na záchod a tam jsem brečel. Byl jsem v té době navíc na všechno citlivější než dřív.
JT: Hodně mi pomohla moje žena Olinka, je to neskutečně silná ženská, smekám před ní. Pro ni to muselo být daleko složitější než pro mě. A pak i máma, táta a brácha.
Kdy jste zase mohl začít normálně žít, sportovat...?
Honza: Asi po čtyřech měsících jsem přestal být konečně unavený, dnes zase hraju ragby, které jsem hrál od mateřské školy. Je to už čtyři roky, od té doby musím jednou za půl roku na krev a vyšetření a jednou za rok na PET (pozitronová emisní tomografie, zobrazovací vyšetření, pozn. aut.).
JT: Den ode dne v krvi koluje víc a víc energie. Pořád jsem však hodně unavený. Je to maximálně na procházku pro rohlíky a zpátky. Jinak se cítím dobře.
A co vaši kamarádi - jak reagovali na vaši nemoc, změnilo se něco?
Honza: Potvrdilo se mi, že "v nouzi poznáš přítele", protože většina známých se mi začala vyhýbat. Jen jeden kamarád za mnou chodil často do nemocnice i domů. I když se neznáme úplně odmalička, jsme dnes nejlepší kamarádi.
JT: Určitě. Hlavně ale mé chování vůči nim. Tohle je jedna ze situací, kde opravdu poznáte, kdo je kamarád a ne známý. Samotného mě překvapilo, jak moc se škatulata hýbala. Firma, u které jsem byl zaměstnaný, mi dokonce po celou dobu léčby posílala regulérní plat a dělá to dodnes. Moc si vážím těch, kteří mi pomohli, hodně to pro mě znamená.
