Pokud znáte nějakého učitele, určitě jste si od něj vyslechli historku o tom, jak jsou rodiče schopni volat v deset večer nebo o víkendu kvůli známkám a za všech okolností stojí na straně dítěte. Zatímco v minulosti měli rodiče tendenci věřit spíše úsudku pedagoga, pokud šlo o špatnou známku nebo poznámku, dnes se někteří rodiče často nerozpakují jít si to vyříkat ostrým tónem spíše s učitelem než s vlastním potomkem.
Z rodičů jsou zákazníci
„Ta změna je opravdu velká. Je to dáno režimem, kdy dnes máme coby rodiče větší možnosti: změnit školu, vybrat alternativní školu, vzdělávat doma… Ke škole celkově přistupujeme více jako zákazníci: vyhovuje nám poskytovaná služba, nebo zvolíme jiného poskytovatele? Když se nám zdá, že učitel něco neřeší, nebo řeší špatně, žádáme nápravu, když nejsme spokojeni, žádáme změnu. Je to dobře, ale jen do určité míry,“ vysvětluje psycholožka Pavla Koucká.
Děti jsou stále agresivnější. Rodiče můžou všechno, my nic, míní učitelka |
Změnu zaznamenal i psycholog Jan Kulhánek: „Jsou to změny pozvolné, ale trend je jasný - spolupráce a vzájemný respekt se komplikuje. Učitelé si stěžují na to, že se rodiče stávají experty na práci učitelů, mají své představy o tom, jak by se mělo ve škole pracovat. Také jsou málo kritičtí k chování svých dětí a častěji je bezvýhradně chrání. Rodiče si zase stěžují na autoritativní přístup, který dnes v rodinách často děti neznají, také na absenci individuálního přístupu. Dnešní rodiny se mění rychleji než vzdělávací systém, kde chybí peníze.“
Podle obou odborníků je problém v tom, že podobný přístup v přehnané podobě vše komplikuje nejenom učiteli a rodiči, ale v konečném důsledku i dítěti. Pokud se dítě naučí, že dobrá známka přijde i za špatně odvedenou práci a že se mu lhaní vyplatí, může vzít podobné chování do budoucna za své. Proč by se nyní namáhalo, když to minule stačilo? Stejně tak se nemusí naučit, že plnit povinnosti je nevyhnutelné, pokud za něj rodiče hasí sebemenší požár v podobě poznámky nebo pětky. Podle zkušeností pedagogů ale mají rodiče občas problém i s tím, donutit dítě do školy vůbec jít. Neuvědomují si přitom často, že školní docházka je ze zákona povinná.
„Jak zareagovat adekvátně na situaci, kdy vám matka zatelefonuje, že omlouvá dítě z vyučování, protože ho nemůže vzbudit? To vyžaduje nejen pevnou tělesnou, ale i duševní konstrukci, “ říká Pavel Bednář, ředitel říčanské základní školy, který ještě jako řadový pedagog vyhrál anketu o nejoblíbenějšího učitele České republiky a získal titul Zlatý Ámos. A přidává další příklad v podobě neustálých požadavků na lepší známky bez ohledu na skutečné školní výsledky.
„Telefonní dotaz v půl osmé večer: rozčilený otec mně doslova vyhrožuje, že si mám pohlídat své zaměstnance. Na třídních schůzkách tvrdím, že známky mají také motivační hodnotu a paní učitelka si přitom dovolí jeho synovi ve třetí třídě dát trojku z matematiky, což je pro syna ponižující a frustrující. Takový rozhovor znamená do rána nespat,“ líčí učitel svůj pohled na věc.
Příliš mnoho požadavků
Rodiče tak ve snaze zlepšit školní prostředí pro svého potomka učitele často doslova bombardují požadavky, požadují ke všemu vysvětlení a odůvodnění, o všem chtějí být informováni. To ovšem pedagogy zahlcuje a přidělává jim to práci a starosti, na výuku pak nemusí být v nejlepší formě. A týká se to občas už předškoláků v mateřinkách.
Děti přestávají být zvyklé mít nějaké povinnosti, říká oceněná učitelka  Učitelka Andrea Tláskalová získala ocenění v soutěži Global Teacher Prize. (20. 9. 2017) |
„Když to přeženeme a ztratíme určitou zdravou důvěru v učitele, v jeho profesionalitu, když si myslíme že pedagogice rozumíme více a snažíme se příliš ovlivňovat a někdy i řídit, jak bude výuka vypadat, trápíme tím učitele, dítě i sami sebe. A protože takových rodičů dnes není málo, mají to dnes učitelé těžší. Sama se setkávám nejvíce se stesky učitelek mateřských škol. Z rodičovských požadavků jsou paní učitelky často unavené a frustrované,“ popisuje Pavla Koucká s tím, že rodiče mají často naprosto opačné požadavky a učitelky prostě nemohou k více než dvaceti dětem přistupovat zcela individuálně. Někteří rodiče třeba velmi úzkostlivě dbají na jídelníček dětí nebo jim vadí, pokud mají po vycházce děti zablácené boty.
Zatímco jedni rodiče požadují, aby se chodilo ven za každého počasí, druzí odmítají procházku pro své ratolesti, když prší nebo fouká vítr. Učitel nemůže ani při nejlepší vůli vyhovět všem. Podle zkušeností psycholožky se ale často rodiče se svou angažovaností ve školních záležitostech s postupem času „uklidní“ a vše tolik neřeší.
Ti, kteří i na základní škole kontaktují učitele kvůli každé špatné známce nebo třeba přesazení do jiné lavice, ovšem svému dítěti prokazují medvědí službu. Myslí si přitom, že své dítě chrání. Ale kromě špatného příkladu mu také neumožní naučit se řešit si své záležitosti sám a být zodpovědný za své činy.
Důvěra bez hlídání
„Podle mě rodič vůbec nemusí mít přehled, co dělá dítě ve škole, aby mu dával pocit bezpečí a důvěry. Ten u školních dětí nespočívá v tom, že je na každém kroku hlídáme, že o nich všechno víme, ale v tom, že když mají problém, řešíme ho, když je třeba, pomůžeme. Pokud je ve škole vše v pořádku, rodič do toho vstupovat nijak nemusí. Můžeme se zajímat, ale můžeme to také nechat na dítěti - co je pro ně důležité, co ono nám chce vyprávět. Svým způsobem to může důvěře dítěte prospět více než dennodenní kontrola,“ popisuje Pavla Koucká. Důvěra totiž plodí další důvěru, což je základ dobrého vztahu mezi rodičem a dítětem.
Jsou domácí úkoly přínosné?Může je nahradit čtení, navrhují odborníci  ilustrační snímek |
Učitelé také často vyzdvihují, že po nich rodiče požadují výchovu dítěte, v té je ale vždycky primární rodina. Právě rodiče a to, jaký dávají svým dětem příklad, potomky často nejvýrazněji formuje a určuje pro ně normu chování.
„Za každým stojí také jeho rodiče, a proto s nimi při své práci rozhodně musíme počítat. Oni jsou totiž ti, kteří na prvním místě provázejí své děti na cestě životem. My jim v tom po určitou (a rozhodně důležitou) část života pomáháme. Stejný pohled by ale měli mít také rodiče. Ne všichni to tak vždy vidí a mají učitele za pouhého poskytovatele informací, za někoho, kdo plní jejich zakázku. Tímto způsobem to ale nemůže efektivně fungovat a v takovém prostředí se pak nemůže cítit dobře ani jeden ze zúčastněných,“ je přesvědčen Jiří Luka, dřívější držitel koruny Zlatého Ámose a nyní ředitel pro základní školu Open Gate v Babicích u Prahy.
Jiří Luka přitom zná toto téma ze všech možných stran - jako výherce ankety Zlatý Ámos o nejoblíbenějšího učitele sice problematické vztahy s rodiči nezažil, v pozdějším zaměstnání jako školní ombudsman jich ale viděl nepočítaně, oprávněných i neoprávněných. Domnívá se, že na dobrých vztazích učitelů s rodiči je nutné pracovat z obou stran. Pokud se ale spolupráce povede a komunikace mezi rodiči, učiteli a dítětem probíhají dobře, dítěti to samozřejmě prospěje ze všeho nejvíc. A to i v případě, že dojde na situaci, se kterou není rodič příliš spokojený.
„Důležité je pokud možno nezaujatě vyslechnout obě strany a pak přemýšlet o tom, co je dobré pro dítě a jaký má kdo podíl na vzniklém problému. Rodič není soudce, je to třetí vrchol trojúhelníku dítě - rodič - učitel. Každý má své povinnosti a potřeby,“ uzavírá téma Jan Kulhánek.
