Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Simona Stašová: Mám těžší duši než máma

aktualizováno 
Patří k nejlepším českým herečkám, ale pro diváky stejně zůstává dcerou Jiřiny Bohdalové. A přitom jsou tak jiné: matka na jevišti suverénně vtipkuje, dcera je spíš tragéd.

Simona Stašová | foto: Petra FicováMF DNES

Jedenapadesátiletá Simona Stašová říká: Narodit se podruhé, tohle povolání bych si rozhodně, rozhodně nevybrala.

Varovali vás rodiče před profesí herečky, když jste šla v patnácti letech na konzervatoř?

Táta mě v tomhle směru neovlivňoval, ale máma řekla, že to povolání je džungle. A měla pravdu.

Nerozumím...

Myslela tím, že jen silní a vytrvalí přežívají. A že když už se člověk dal na herectví, tak by ho měl dělat naplno a věnovat mu veškerý čas i myšlenky; mám třeba kamaráda chirurga, který říká: „Jsi jako myš v kruhu. Nakousneme nějaké téma, ale ty stejně sklouzneš k svojí práci...“ Cítím tu výčitku. I to, že je oprávněná.

Poznala jste dobrého herce, kterého jeviště tolik nevysávalo?

Nepůjdu daleko - taková je moje máma. Jiřinka se herečkou narodila, já to v sobě vydobyla. Nejsem herec z duše. Lehkomyslně jsem se na tu dráhu dala, ale až posléze pochopila, že se udržím, jedině když na tom budu tvrdě pracovat.

Na konzervatoř jste šla proto, abyste byla stejně slavná jako máma?

Spíš jsem nepoznala jiné prostředí. Všem hercům jsem říkala teto a strejdo, protože mě máma brala s sebou do divadla - seděla jsem v portále a dívala se, jak se představení vyvíjí, a tím pádem jsem měla pocit, že je hercem každý. Speciálně máma určitě.

Kdo vás nejvíc bavil z máminy herecké generace?

Menšík, protože to uměl s dětmi. Vždycky přerušil zábavu s dospělými a probíral se mnou to, co bavilo mě. Měl požehnaně dětí, takže to uměl, a taky s ním byla neskutečná sranda. Vyprávěl historky, kterým jsem rozuměla - nebyly jen pro dospělé jako třeba u Horníčka. A pak jsem výborně znala Vláďu Dvořáka, protože jsem se kamarádila s jeho nevlastní dcerou Janou Krausovou, a když oni dva s mámou pracovali na textu nebo hráli karty, tak my blbly s Janou v pokoji. A potom Stella Zázvorková - to byl velký rodinný přítel.

Vy jste dokonce mohla znát její dceru.

Ano, Janu. Byla o sedm let starší než já, takže když spáchala sebevraždu, bylo mi osm. Pořád ji vidím jako šíleně vysokou holku, v mlze... A Stella ke mně měla od té doby až do smrti hluboký citový vztah, snad si mě vybrala jako takovou tu náhradní. Když třeba něco slavila, tak mě nikdy nezapomněla pozvat a já byla poctěna, že jsem v té její stáji. Herectví užírá nervy

Zažila jste jako herečka velký pád?

Ano. Hned ze začátku, když jsem byla čtyři roky v Divadle E. F. Buriana. Nakonec si mě zavolal ředitel Josef Větrovec a řekl: „Simono, tady ti režiséři nevěří -bylo by dobrý, kdyby ses vrátila zpátky do Budějovic, kdes měla první angažmá.“ Což byla rána. Já věděla, že se do Budějovic vrátit nemůžu.

Co vás zachránilo?

Nakonec Jan Kačer. V našem divadle měl být pro příští sezonu v angažmá, měl kolem sebe gloriolu vynikajícího režiséra, který dovede pracovat s herci, a já za ním troufale zašla a celé mu to řekla: „Vy mi nemůžete nevěřit, protože mě neznáte, tak mi pomozte.“ Zíral a říkal, ježišmarjá, nevím, co pro vás udělat, nic neslibuju... Ale ještě než do angažmá nastoupil, tak vyšlo jeho první obsazení do Čechovova Višňového sadu. Svěřil mi Varvaru, jednu z nejhezčích rolí. Nejdřív mě zavolal a řekl: „Budete pracovat, jak budu chtít. Jste na to typ a já to z vás dostanu...“ Do Kačera jsem se samozřejmě zamilovala, protože to je nádhernej chlap - v hledišti tak seděl divadelní bůh a já ze sebe vydala i to, co ve mně nebylo.

Měli vám ostatní režiséři důvod nevěřit?

Měli. Dívali se na mě jako na dceru Bohdalové, která má být taky tak vtipná, rozšafná a báječná, a dávali mi role, které by skvěle zvládla máma. Mně to vůbec nešlo. Třeba Klára ve Slaměném klobouku byla mondénní ženská, ale já působila jako hovádko, když mi dali na hlavu ten obrovský klobouk... Až Kačer vycítil, jakou strunu ve mně rozeznít, když mi dal dramatickou roli introvertní panny, která touží po lásce. Poprvé někoho napadlo, že bych mohla být úplně jiný typ než máma.

Štvalo vás hodně, že jste s ní pořád srovnávaná?

S tím jsem se naučila žít stejně jako s tím, že mám dvě ruce. Prostě ji mám vedle sebe a lidi se na mě vždycky podívají a vzpomenou si na ni. Ale máma byla hodně dobrá a pořád je, takže mi ani tak nevadilo, že mi zpočátku poklepávali na rameno a říkali, člověče, seš celá máma. Jen jsem se rozhodla, že na rozdíl od ní nebudu dělat komedie, že budu tragéd. Cítila jsem, že mám těžší duši. Dodnes je pro mě největší problém najít v rolích vzduch a lehkost, což máma dostala do vínku.

Vy s tím bojujete?

Musím. Je to jako s krasobruslaři - kdybyste měl pocit, že to je fuška, tak na to nemáte chuť koukat, ale oni skáčou tak, že si řeknete: Hergot, to bych zvládl. Já si tu lehkost musím vydřít taky, zatímco máma ji má v sobě.

Jak si ten rozdíl vysvětlujete?

Ona si v mládí opravdu vyzkoušela, co to je tragický život. Já ne. Já si na něj můžu hrát; můžu tragický život vytvářet. Zatímco s mámou když začnete o něčem tragickém, tak vám z toho vyklouzne. Když se třeba někde povídá o stáří a o smrti, tak chce hned pryč: „Co bude, bude, ale teď se smějeme a máme příjemnej pocit ze života...“

Prý občas svým humorem zachránila celý večer v divadle...

Jasně. Herec zůstal na Slovensku, měl jednu z hlavních rolí, a protože z Vinohrad nechtěli těch osm set diváků pustit domů, tak ředitel řekl: „Jiřino, neudělala bys pro ně produkci?“ A ona vzala židli, vešla na jeviště a řekla: „Dnešní představení neuvidíte - kdo chce, ať si vyzvedne peníze u pokladny, a ty, kteří tu chtějí zůstat, se pokusím na dvě hodiny zabavit.“ Lidi tam zůstali sedět, ne dvě hodiny, ale dvě a půl...

Vy byste něco podobného nedokázala?

Jen v hrůzyplných snech. Víte proč? Já vím, jak to má vypadat - znám mámu, vím, jak má vypointované historky, jak to má hlavu a patu, jak je to chytrý, takže já přece nepůjdu před lidi blábolit. Srovnání s mámou by mi to nedovolilo.

Chtěla byste se vůbec stát znovu herečkou, kdybyste se mohla rozhodnout podruhé?

Ne. V žádném případě. Ten trh s city je někdy už moc náročný.

Byla byste jaderným fyzikem? Matematikem nebo geologem?

To si možná přál táta, takže kdybych byla kluk... asi ano. Dnes své děti ani neberu do divadla - starší Marek na mně byl třikrát, v televizi mě nesleduje, jedenáctiletý Vojta, ten to nevnímá vůbec. A věřte, že mi to nevadí. Nechtěla jsem je zbytečně nasměrovat na cestu, která užírá nervy.

Mluvíte, jako by vás herectví už nebavilo.

To vůbec ne, když je kvalitní text, tak je to i určitá psychoterapie. A po představení, které se povede, jste jako po nějaké lázni. Ovšem čím je člověk starší, tím víc mu to bere nervy, čas, soukromí i koníčky. Jak říkám - já musím pracovat tvrdě. Ačkoli dneska nemusíte být ani umělec, ani to vystudovat - dnes stačí jít do VyVolených a už jste taky poloherec. Držet se jenom umění, to je už takový drahý luxus.

Hrozilo někdy, že by vaši synové na herectví byť pomysleli?

Naštěstí vůbec ne. Pro malého Vojtu je zásadní, že herec nebývá večer doma, proto to povolání nemá rád. AMarek bere celé to hemžení kolem divadla s velkou rezervou. Ví, že tím máma a já žijeme, ale myslí si o tom svoje.

Byla jsem pořez

Zkuste porovnat - jak jste prožila své mládí vy a jak vaše máma?

Každá z nás měla úplně jinou startovní čáru. Ona už ve čtyřiadvaceti živila celou rodinu. Dědu odsoudili 18. března 1955 jako politického vězně na patnáct roků do vězení a já se devatenáctého v osmém měsíci narodila. Dědovi, mistru truhlářovi, vzali veškerý majetek, táta byl na vojně, babička v domácnosti a mámině sestře Jarušce bylo dvanáct... Takže si mě babička přebrala a máma začala jezdit po estrádách za stovku. Byla jediná, kdo držel rodinu nad vodou. To já jsem v jedenadvaceti odjela na angažmá do Českých Budějovic a měla na starosti jen sebe samu; co budu v divadle hrát a jak se budu fantasticky bavit.

Nikdy jste mámě nevyčítala, že vás v dětství nechala babičce na krku?

Babička byla sluníčko a mámě nebylo co vyčítat. Taky si mě brala do divadla, vždycky když měla volno, takže jsem citově nijak nestrádala.

Nebyla babička přece jen trochu staromódní?

Já ji milovala, ale taky jsem ji - chudáka malého - uměla skvěle oblafnout. Představte si, že když si mě babička vzala, bylo jí stejně, jako je teď mně; tak stará zase nebyla. Ale tehdy v tom věku už ženy chodily v šátku... Takže když jsem jí dávala podepsat žákovskou a dost dlouho mluvila, tak podepsala cokoli. To bylo minus. Zato mi dala citový základ, se kterým dodnes pracuju, a taky cítím, že máme stejnou výchovu - já, máma i teta Jaruška. Jsme spíš jako ségry. Třeba v tom, že byl doma vždycky spíš matriarchát, i když já z toho už uhnula, protože mám dva syny. A ty se naopak snažím vychovávat, aby mohli žít v patriarchátu.

Co ještě máte společného s mámou a tetou?

Myslím, že smysl pro humor. Ne ten na jevišti, ale humor, který je potřeba v životě -dovedeme si udělat samy ze sebe srandu. Nebrat se moc vážně. Vidíte ty paradoxy? Nejdřív říkám, že mám těžkou duši, a pak hned, že si ze sebe umím udělat srandu. Když už jsem prostě opravdu hodně hluboko, tak si řeknu: Aby ses z toho nepodělala, holka zlatá.

Kdo ve vás prvně poznal herecký talent?

Na konzervatoř mě roku 1970 připravovala Vlasta Chramostová. Máma ji požádala, jestli by se na mě nepodívala, a dodnes umím Káču z Hrátek s čertem, Shawovu Svatou Janu nebo Wolkerovu Umírající. Jsem v duši pyšná, že jsem měla na startu takovou paní herečku.

Už jako holka jste si toho vážila?

Až s odstupem času, když jsem pochopila, koho mi to máma vlastně dala za učitelku. Vlasta nesměla hrát a máma jí asi chtěla udělat radost. Ale současně udělala dobře pro mě, protože věděla, že to je herečka číslo jedna. Jo a ještě něco: na konzervatoř mě přijal taky režisér Jiří Weis -tenkrát si mě vzal stranou a řekl: „Vezmeme tě, ale přes prázdniny zhubneš!“ Byla jsem opravdu purclík, česká holka, víc než krev amlíko. A já si to vzala k srdci; myslím, že od té doby jsem už nikdy takový pořez nebyla.

Takže i v tomhle jste si odříkala.

Možná... Dnes už jsem si tak scvrkla žaludek, že pro mě tučná jídla neexistují, ale tenkrát, v patnácti, jsem měla dvojnásobná stehniska než dnes. Byla jsem nařvanej slovanskej typ, prsa pětky - taková valkýra. Weiss správně věděl, že s tímhle zevnějškem dlouho nevydržím, že bych měla být dívčí, ale smutná byla babička, která hrozně ráda vařila. Jak já milovala svíčkovou a škubánky: to byl můj svět!

Seriály beru jako kšeft

Ptáte se svých stárnoucích rodičů na všechno, abyste jednou nelitovala?

Je mi jedenapadesát a dobře si uvědomuju, jak jsem šťastná, že je oba mám. Ptám se jich na všechno a pečlivě to vkládám do svého citového computeru. Prokecáme hodiny a hodiny, s každým samozřejmě na úplně jiné téma.

S mámou o herectví?

Ale jo, samozřejmě. Probíráme, jaký máme každá názor na různé režiséry nebo představení, a když ji pozvu na svou hru, třeba nedávno na Římské noci, tak to se mnou řeší nejeden večer - vracíme se k tomu, dáme si vínečko... Kdyby s náma byl můj táta, tak řekne, proboha, o jakých cypovinách ony se to baví, co pořád mají s tím divadlem?

S tátou mluvíte o čem?

U něho daleko víc mlčím, protože to je seizmolog, jako koníčka má astrologii, ale vlastně zná komplet všechno. Žije sám a přijímá informace - vědec. Dá se s ním mluvit o ledačems, jenom v herectví skončil u bonmotů Wericha a nerozeznává jednoho herce od druhého... Táta mě vždycky spolehlivě vystřelí na jinou oběžnou dráhu. Před lety jsem k němu přijela do Ostravy a říkám: „Tati, ty máš tak divný knížky...“ A on: „Když přijdu k tobě, tak zase koukám, jak divný knížky máš ty.“

Vyčítala jste si někdy, že jako herečka nemáte dost času na děti?

Máma mi všechno vynahradila, stala se tím sluníčkem pro mé syny. Ale taky je pravda, že teď už nabídky pečlivě vybírám. Vždycky jsem toužila dostat se do fáze, kdy se uživím divadlem. A to se stalo.

Kdypak?

Není to tak dlouho, nejvýš tři roky. Dnes hraju i čtyřiadvacet představení do měsíce v různých divadlech a za smluvní cenu; jsem svobodný člověk. Když potřebuju peníze, naberu si víc představení, a když už je toho moc, tak dopředu vím, že tenhle pátek, sobotu a neděli hrát nebudu, že někam vyrazíme. Každý měsíc si pak vezmu tužku a udělám součet: Aby bylo na složenky a podobně a aby třeba ještě něco zbylo... Poslední dobou je to tak, že i kdybych dělala jen divadlo, tak jsem schopná rodinu uživit, to je pro mě ohromná jistota. Už nemusím lítat po všech čertech. Přes den se postarám o rodinu a večer, kdy mě mají dost, jdu hrát divadlo.

Vy už dávno musíte být bohatá rodina, mamince se jako herečce vždycky dařilo...

Ona vzhledem k tomu, v jakých vyrostla poměrech, nikdy nežila jako bohatá. Narodila se úspěšnému truhláři a ze dne na den nebylo nic, na což v životě nezapomene. Nežije jako zámožný člověk a vždycky mi dává najevo: „Neutrácej všechny peníze, které vyděláš, protože nikdy nevíš, co se může stát.“ Dává příměr: „Vystoupíš z tramvaje, uklouzneš, zlomíš si nohu v krčku a už budeš moct hrát jenom kulhající role. A teď záleží na tom, jak ses naučila žít - jestli přijmeš, že ti to osud nadělil, nebo se zhroutíš...“ Takže pokud někdo řekne omojí mámě, že je škudlič, tak je mi ho líto, ten člověk soudí něco, o čem nic netuší.

Co znamenají peníze pro vás?

Každý měsíc potřebuju vydělat na všechny ty tenisy, klavíry a zmrzliny a podle toho se řídím. Když už beru z rezerv, rychle přidám víc představení, ale pak si říkám, že vlastně moc utrácíme. To jsem pak opravdu vyčerpaná.

Nepřipadá vám nespravedlivé, že jako ceněná herečka bydlíte pořád v paneláku?

Kdybyste ke mně přišel, pochopíte. Mám to tam jak v Jeseníkách na chalupě. Všechny tři pokoje vypalubkované, všechno ve dřevě. Vždyť já tam už nikdy nemusím malovat, takový byt přece nemůžu opustit! A jinak vám řeknu, že mám spotřebu tryskáče - dopřávám si kvalitní krémy, jíme hodně drahé maso a ty koruny se rozkutálejí jinak, než kdybych koupila vilu. Oba moji kluci mají trenéry na tenis, já taky hraju, jezdíme do ciziny a to stojí hodně. Ale zase žijeme.

Vy nehrajete jen v divadlech a filmech, ale taky v televizních seriálech. Nahráváte si je?

Já a technika, to se nějak neslučuje. Ale vždycky požádám syna, aby mi to nahrál, že si to pak po představení pustím. Když nezapomene, tak se občas podívám, aby měl člověk zpětnou vazbu... I konkurenci sleduju, ale spíš tu, co byla před námi, mám všechny Felliniho filmy, Bergmana, Pasoliniho a podobně. Protože co tu bylo před námi, to jsme zatím ještě nepřesáhli.

Jak svoje seriály vnímáte?

Jako kšeft, který chci dobře odvést. Nedávám tomu větší váhu, protože mě by normálně nenapadlo sledovat seriál snad ani u žehlení, to radši pouštím muziku. Takže to beru jako velmi šikovnou obživu k tomu, abych mohla dělat divadlo.

Jste na nějaký seriál přece jen hrdá?

Přítelkyně z domu smutku. Ten byl moc pěknej.

Na soukromí nemám právo

Jak bývá daleko z divadelního jeviště do blázince?

Každý asi někdy balancoval na hraně, takže se těmhle věcem nevysmívám. Teď máme hru Římské noci a tam Olda Vízner, který hraje dramatika Tennessee Williamse, říká: „Byly chvíle, kdy jsem nebyl dalek toho se zbláznit. Myslím, že je docela normální cítit, že jsi jen krůček od toho, kde končí rozum a začíná šílenství.“

Jak jste na tom vy?

V posledních letech pro mě byl kritický každý červen. Psychické vyšťavení bylo tak silné, že jsem cítila až fyzický odpor, když jsem měla ke konci sezony vyjít na jeviště. Už jsem nechtěla dávat sama sebe, blanka byla protržena. Cítila jsem, že mi hraní jde, dokonce i jednodušeji, ale za cenu toho, že se člověk najednou rozbrečí nad volovinama, které by normálně přešel mávnutím ruky. A v momentě, kdy bylo jasné, že to cítí i moje rodina, a když jsem se začala zbytečně hádat s mámou, tak jsem si najednou řekla: Víš co? Dej si pauzu...

Proto nehrajete přes prázdniny?

No jistě. O prázdninách nechci divadlo ani vidět.

Bavíte se někdy s maminkou o tom, proč se vám ani jedné nepodařilo udržet manželství?

Teta Jaruška si manželství taky neudržela -že by to byl rodinný dědičný hřích? Nevím. Děláme umění, ale tohle umění, umět život, je asi největší. Žena by měla mít toleranci, přizpůsobivost a sebeobětování, aby si udržela pořádného chlapa - a já to asi neuměla. Ty pojmy jsem vnímala až mnohem později. Byla jsem strašný třeštiprdlo, který letělo životem... A všechny nezdary byly jen moje vlastní fauly. Nemůžu říct, že by někdo z mužských, kteří prošli mým životem, udělal zásadní chyby. Většinou byla chyba, že jsme se k sobě buď nehodili, nebo jsem s nima neuměla žít.

Není to právě tím, že jste byla zvyklá na matriarchát?

Možná. Až s narozením synů jsem pochopila, co je to úloha ženy.

Nuže?

Poznat svět muže, ale ponechat mu ho. Snažit se mu přizpůsobit, protože chlap je chlap a ženská mu nemůže diktovat, protože by to přestalo klapat. Chlap si to nenechá líbit a je to tak správně, protože jinak by byl zvláštní. Pokud ženská cítí k muži lásku, tak by měla vědět, že mužský jsou od přírody křehčí. Ženy jsou důležitější už proto, že rodí, ale neměly by to dát chlapovi najevo. Ať mu dají najevo, že je důležitější on, a pak to musí fungovat.

Tak vidíte, že to víte.

Moc pozdě.

Maminka vám neříká: Zkus to s chlapy ještě jednou?

Ta by byla šťastná, ale pro mě je to složitější. Až ve čtyřiceti jsem rodila Vojtu, ale teď nemám právo na svůj soukromý život, dokud kluky nevypustím z hnízda. Až je vypustím, tak mi bude šedesát a na všechno bude pozdě... Neříkám, že jsem úplně sama, ale můj vztah je velmi rytířsky tutlaný a není dávaný do souvislosti s rodinou. A vždycky se na chvilku pozastavím, když vidím dva staré lidi, kteří se drží za ruce; když vidím tu lásku, která je provází celý život. Mám chuť zeptat se, jak to dokázali, ale nikdy k tomu nenajdu odvahu. Asi jim trochu závidím.

Takže co byste radila synovi, kdyby oznámil, že se hodlá ženit?

Nic. Na to nemám vůbec právo. Jenom mu přeju, aby byl doma vládcem. Jakmile je vládcem žena, tak se mi to nelíbí, protože když je ve společnosti pár, v němž je žena dominantní, tak ta baba není v tu ránu nic moc hezkého a ten chlap je chudinka... Škoda, že mi to někdo neřekl před dvaceti lety. Anebo mi to možná někdo říkal. Ale tohle si musíte odžít, abyste našel odpověď.

Má oblíbená představení
V Řeznické mám teď dva velké favority, Římské noci a Baladu o smutné kavárně. V Divadle ABC ráda hraju Třikrát život a Sestup Orfeův. A takový můj nejstarší miláček je v Divadle U Hasičů - Poslední ze žhavých milenců. Mám tady trojroli a dorostli nám už další diváci, protože představení hrajeme s Honzou Teplým už šestnáct roků. Je to nesmrtelná komedie a hodně se tam vyřádím. Simona Stašová Narodila se 19. března 1955 herečce Jiřině Bohdalové a seizmologovi Břetislavu Stašovi, který však od rodiny brzy odešel. Coby studentka DAMU přišla hrát roku 1976 do Českých Budějovic, pak zakotvila na 14 let v Divadle E. F. Buriana. Pozornost si získala například její Agáta v Ženitbě nebo Varja ve Višňovém sadu. Později se stalo jejím domovem Divadlo ABC, dnes je na volné noze. Nejvýraznější filmové a televizní role jí zatím nabídli režiséři Karel Smyczek (Nemocný bílý slon, seriál Místo nahoře) a Jan Hřebejk (Pelíšky). Roku 2005 ztvárnila roli tlumočnice a překladatelky Jany ve filmu režiséra Filipa Renče Román pro ženy. Jejím prvním manželem byl herec Pavel Trávníček, druhým italský profesor Eusebio Ciccotti, s nímž má dvacetiletého syna Marka. Otcem jedenáctiletého Vojtěcha je herec Pavel Skřípal. Všechny vztahy se však Stašové brzy rozpadly.

Autoři: ,






Nejčtenější

Z Kary Robertsové se stala mořská víla, která má vlastní show, při které...
Z Američanky je profesionální mořská víla. Zbavila se tak mindráků

Američanka strávila přes 400 hodin výrobou kostýmu mořské víly. Díky rybímu ocasu může předvádět speciální podvodní show a splnit si sen. Jako podmořská bytost...  celý článek

ilustrační snímek
Tři přesvědčení, která získáme v dětství, a neseme je až do dospělosti

I když si to občas nechceme připouštět, naše dětství mělo nepochybně velký vliv na to, jací lidé se z nás později stali. Podle odborníků v dětství vznikají tři...  celý článek

Ilustrační snímek
Naše pocity se promítají na našem zdraví, říká psycholožka Janáčková

Veselá mysl - půl zdraví. Platí to ovšem i naopak. Splíny a smutek na nás působí také. Emoce prostě mají na náš organismus větší vliv, než jsme si ochotni...  celý článek

Vínová rtěnka na přehlídce Marca De Vincenza.
Tmavá rtěnka je i pro vás. Zkuste extra lesk i sametově matný vzhled

Rtěnky v tmavých odstínech byly ještě nedávno na přehlídkách i v obchodech spíš výjimka, natož abychom je běžně potkávali na ulici. Během pár let se z nich...  celý článek

Ilustrační fotografie
Hubnutí i výkonnější mozek. Proč se vám vyplatí posilovat

Chcete zhubnout a být ve formě? Potom zařaďte do svého programu posilování. Udělá pro vaší postavu i zdraví mnohem více, než si vůbec myslíte.  celý článek

Další z rubriky

Gabrielle Unionová (Beverly Hills, 26. února 2017)
Devětkrát jsem potratila. Dítě pořád chci, říká herečka Unionová

Americká herečka Gabrielle Unionová (44) se s manželem Dwaynem Wadem (36) snaží delší dobu o potomka. Devětkrát podstoupila umělé oplodnění, ale pokaždé...  celý článek

Cara Delevingne (New York, 1. srpna 2016)
Za deprese jsem se nenáviděla, říká modelka Cara Delevingne

Cara Delevingne (25) patří k nejvyhledávanějším modelkám. Má před sebou slibnou kariéru a dokonce se objeví v několika filmech. Nyní promluvila o svém boji s...  celý článek

Christina Applegateová (Los Angeles, 27. července 2015)
Preventivně jsem si nechala odstranit vaječníky, přiznala Applegateová

Před devíti lety Christině Applegateové (45) diagnostikovali rakovinu prsu a herečka podstoupila oboustrannou mastektomii. Nyní prozradila, že nedávno si...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?
Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?

Před pár lety si všichni pořizovali micelární vodu, výrobci ale zašli ještě dál. Zázračné micely, které vážou všechny ne... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.