Šestnáct let, holka se základním vzděláním, která nezná žádný cizí jazyk. To jste byla před dvaadvaceti lety vy. Má dnes taková dívka v modelingu šanci?
Nemusí umět třeba vůbec nic, ale musí mít ctižádost, charizma, krásu, rvavost, vůli, chuť pracovat... Krásných dívek je miliarda, ale najít mezi nimi tu, která je připravena pro úspěch tvrdě pracovat, má motivaci, jako jsme měly my, těch je málo. "Holky z Východu" už dávno nejsou tak žádané, jako jsme byly my, takže musí o to víc makat, aby se prosadily.
Simona Krainová
|
Co dnešním holkám chybí?
Jsou většinou bez ambicí, do všeho je musíte přemlouvat. Chtějí být slavné, ale aby pro to nemusely nic moc dělat ani obětovat. Možná zlenivěly, protože mají víc možností, než jsme měly my, chybí jim nadšení.
Je jim teprve čtrnáct.
Hledáme pořád mladší holky, protože už ve čtrnácti jsou skoro dospělé, už dokážeme odhadnout, jaké budou za dva roky. Žijí Facebookem, seznamují se přes internet a už ve čtrnácti svlíkaj trička a ukazujou se frajerům, sex ztrácí svou intimitu. Na casting pak přijde s melírem, s piercingem, se zkušeností dospělých... Ve dvaceti pak vypadají jako moje vrstevnice.
Jaká jste byla před dvaceti lety vy?
Rozhodně průbojná. Uměla jsem prásknout do stolu a říct: "Já chci!" A bylo jedno, jestli to dokážu. Už v osmi letech jsem ve škole napsala do dotazníku, že chci být herečka, nebo něco světového. Třídní si pak rodiče pozvala na třídní schůzce do kabinetu a už nás lustrovali, jestli nemáme strýčka v Americe.
A měli?
Teta s rodinou utekla do Německa a posílala nám katalogy Neckermanna. Tím jsem moc ráda listovala. Hltala jsem americké filmy, které vysílala polská televize, obdivovala krásná auta, sbírala plechovky od Coca-Coly. Naši mi koupili mapy, já si vypisovala informace o cizích městech a tvrdila, že budu cestovatelka. Snila jsem, že jednou budu žít jako oni tam. Táta komunisty nenáviděl a hecoval mě, že musím vyjet. V šestnácti jsem si pak zabalila kufr, odjela za svým snem a věděla, že to je můj svět, i kdybych měla u Eifelovky někde vytírat záchody. A taky málem jo. Ze začátku jsem se tam plácala po supermarketech, obdivovala ženy v hedvábných halenách vonící Chanelem.
Maxe berete na castingy s sebou?
Nechávám ho u sestry. Přece jen potřebuje svůj režim a nechtěla jsem ho tahat po hotelech. Volala jsem jí pětkrát denně, posílala mi jeho rozesmáté ememesky, byl spokojený.
A co vy, poprvé bez něj?
Já byla zhroucená. Poslední tři dny jsem vůbec nespala a stejně se každé ráno budila před šestou, jak jsem už byla bez něj na nervy.
To jste tak přestarostlivá máma?
Odpočinu si jedině, když Maxe hlídá profesionální chůva, která je zdravotní sestra, jinak jsem pořád ve střehu. A to mám štěstí, že syn je klidný a hodný. Poprvé se doopravdy rozbrečel teprve před měsícem a jen kvůli novému kolotoči u postýlky, ze kterého jsem byla tak nadšená, že jsem mu ho namontovala ještě v noci. Jenže když se probudil, dostal záchvat hysterického pláče.
Necháváte syna u sestry, takže už nekojíte?
Nekojím, ani jsem moc nekojila, neměla jsem mlíko. Za mě to příroda vyřešila sama a Max po umělé výživě krásně prospívá.
Modelka Simona Krainová při rozhovoru pro OnaDnes.cz
Nemrzí vás to?
Strašně, dokonce jsem se svěřila laktační specialistce. Říkala mi: "Nebojte Simono, já už jsem rozkojila tolik žen!" A když to pořád nešlo, zapálila si cigaretu a povídá: "Mám vám říct pravdu? Sice jsem rozkojila hodně žen, ale sama sebe jsem nerozkojila." Holt někdy nemůžete jít proti přírodě. Čím víc jsem se stresovala, tím míň toho mlíka bylo. Malej řval v noci nonstop hlady, a tak můj doktor sám řekl: "Dost. Vzhledem k tomu, jaké trauma jsi prožila před porodem, se ani nedivím." A dal mi mléko umělé.
Alespoň vám kojení nezničilo výstavní vnady.
Určitě nejsem z těch, které by si nechaly zastavit laktaci jen proto, aby si nezničily prsa. To opravdu ne. Pár týdnů jsem se o kojení pokoušela, ale zřejmě ani nejsem matka, která by se v kojení vyžívala, jsem ráda, že mám tuhle etapu života za sebou. Dokonce mi přijde absurdní a nechutné, když vidím v restauraci rok a půl staré dítě, jak se sápe mámě po prsu. Možná by mě nějaká máma mohla zatratit, ale mně připadá, že to snad dělají jen ženy, kterým ve vztazích cosi chybí.
Poslední týdny před porodem jste ležela v nemocnici. Co se zkomplikovalo?
Porod byl dramatický, ztratila jsem spoustu krve a málem zůstala na stole. Max se nakonec narodil císařským řezem.
Pořídíte mu sourozence?
Ráda bych, ale teď hned to nepůjde. A i kdyby už další dítě nebylo, Max už sourozence má. Malý Kája, pětiletý syn mého muže, je úžasný.
Komu je Max podobný?
Po narození byl celý Karel a teď už si myslím, že je po mně, má moje oči, rty, nos, ale Karlovu krásně kulatou souměrnou hlavičku.
Manžel byl u porodu?
Byl, ale já ho nenutila. Chápu, že některým mužům to není příjemné, vždyť i v přírodě jdou samičky rodit samy do ústraní.
Takže byste byla bývala raději, kdyby tam nebyl?
To ne. Chtěla bych, aby byl Karel u všeho v mém životě, protože já bez něj nemůžu dýchat. Ale nezlobila bych se, kdyby odmítl. Určitě bych nedělala hysterické scény, ani si nemyslela, že mě miluje jen napůl.
Po komplikovaném porodu byste mu to podruhé rozmlouvala?
Ne, nás naopak ty události velmi sblížily. Jsou samozřejmě ženy, které proleží v nemocnici celé těhotenství, takže můj příběh není žádná tragédie, ale pro mě byly ty tři týdny v porodnici doslova očistec. Karel mi byl obrovskou oporou. Nosil mi pomeranče a pohádky, spal tam na skládací sedačce a ráno s rozlámanýma zádama vstával do práce. A hlavně mi krmil hlavu vším možným, jen abych nemyslela na to, co by se mohlo stát, tedy, že by se chlapeček narodil dřív, než má.
Jsou ženy, které se rozhodnou porodit dítě doma. Dovedete si to představit?
Musím říct, že po mých zkušenostech mi nad odvahou i nezodpovědností takových žen zůstává rozum stát. Ráda jsem se svěřila do sterilizovaného odborného prostředí. A i tam jsem ještě byla mírně nervózní a musela jsem mít po ruce pořád tlačítko, kdyby náhodou něco. Já, takový vcelku sobecký člověk, jsem si uvědomila, jak mám najednou strach o to malé. Držela jsem si zoufale břicho a nechtěla, aby mu někdo ublížil.
Zasáhla vás se zodpovědností za syna i vlna bio a eko života?
V Americe jsem potkala lidi, kteří úzkostlivě sledovali, aby měli všechno bio a organické. I já jsem tomu jeden čas propadla. Mám ráda zdravou stravu, nekupuji jídlo s chemickými přídavky, ale nebazíruju na tom nijak úzkostlivě. Kromě toho kolikrát tady ani nevíte, co je bio, co není, čemu můžete věřit. Je to stejné jako s naší politickou scénou. Už se pomalu bojím otevřít dveře, že v úboru pošťačky tam bude stát někdo jiný. Čím víc tu žiju, tím víc chci pryč z toho českého cirkusu a čekám, až práce Karlovi dovolí odejít.
Ale bývala jste velká vlastenka.
Vždycky jsem se bila v prsa a říkala, že v Česku jsou nejlepší lidi. A dlouholetí emigranti na mě nedůvěřivě koukali a říkali si: "Buď je úplně blbá, anebo si to musí ještě prožít." Já se jim smála za přízvuk, divila jsem se, že jim nechybí české pohádky. Samozřejmě vím, že by mi v cizině chyběla Praha, kamarádi a zázemí, ale kvůli tomu tady nechci úplně zešedivět. Spousta lidí mě za to možná odsoudí, ale mně je to fakt jedno, už mi to tady leze fakt krkem.
Kde byste chtěla žít?
Potřebuji energii města a zároveň mám ráda moře, vzduch prosycený solí, písek. Neláká mě například barák za Prahou, nejsem moc ten typ, co dojíždí do města, na zahradě si pak napustí bazén, ve kterém se dva měsíce koupe. To mi přijde jako zbytečná starost. Budujeme si v Dejvicích velký byt s terasou, kde bude mít malej i pískoviště, takže strádat nebude. Navíc si myslím, že Max bude, tak jako já, rád cestovat. Teď se chystáme mu trošku ukázat svět, vezmeme ho do Ameriky, chceme si na Floridě nebo v Kalifornii pronajmout baráček u moře.
Po porodu už máte zas dokonalou postavu?
Bříško mě pořád trochu trápí. Kamarádky říkají, že než se zatáhne, trvá to zase devět měsíců. Tak sedím a čekám... Ne, samozřejmě cvičím, ale musím si zase nastavit rytmus. Zatím jsem jeden týden hystericky cvičila a další se cpala čokoládou.
Je v modelingu s přibývajícím věkem těžké udržet krok s mládím?
Dřív jsem se mohla nacpat čímkoliv a byla pořád štíhlá. Moje agentura nechápala, v Paříži si mysleli, že držím nějaké diety, ale když jsem se tam cpala dortama, z kabelky vytahovala kofily, u oběda si dávala ty nejkaloričtější bomby, fotili si mě a smáli se, že to není možné, že to všechno opravdu sním. Počítali, že půjdu jídlo vyzvracet a já z toho měla legraci. Jenomže po třicítce sranda najednou skončila. Našla jsem si sem tam faldík.
Vy a faldík?
Fakt tam byl! O to je to horší, že jsem neměla disciplínu v jídle, musela jsem se jí naučit. Do té doby jsem vůbec nevěděla, co to je salát nebo voda bez bublin, protože jsem celý život pila Fantu. Ale najednou jsem se musela zařadit mezi ty ženy, které celý život trpí. Měla jsem z toho velkej mindrák, a čím větší byl, tím větší byl i můj zadek.
Jak jste to vyřešila?
Našla jsem si trenéra a naučila se cvičit. Správné dýchání a zátěž jsou pro formování postavy strašně důležité, úplná věda. A kdo to podceňuje, je hlupák. Poprvé jsem si v teniskách na běžícím pásu připadala jako šašek. "To není možné, že mě sem někdy někdo dostal," smála jsem se sama sobě, protože já odjakživa sporty nenávidím a posilovny nesnáším. Jenže když vidíte, že se vám zadek zvedá, partner na vás obdivně sáhne... Jsou to povrchní věci, ale když se necítíme fajn, ani nemůžeme dobře pracovat, nebaví nás se oblékat, fénovat vlasy, vypadat dobře.
Jídelníček už si hlídáte?
Změnil se mi automaticky. Když čtyřicet minut běžíte na pásu, pak vám donesou svíčkovou, najednou si ji raději nedáte, abyste nepokazila výsledky té dřiny. Sama od sebe jsem přestala s kouřením i alkoholem, ale dobré jídlo si neodepřu. Musím vědět, že si můžu od všeho dát. Jakmile si něco začnu zakazovat, tak je zle. Tělo se stresem zablokuje. Diety mi vůbec nefungují.
Co si jednoduše zajít zhubnout do salonu?
Jsou přístroje, které vám pomohou kýžený efekt podpořit, ale nemůžete čekat, že přijdete s obřím rozkydlým zadkem, přístroj ho vysaje a vy odejdete štíhlá jako laňka. Pomůže to, ale musíte zároveň změnit životosprávu, hodně pít a hýbat se. Klidně půjdu na liposukci, ale až jako poslední možnost. Jsem raději pro posilovnu.
Vrásky v obličeji cvičením nezmizí. Je pro vás řešením plastická chirurgie?
Před pár lety jsem byla na botoxu a myslím, že je to jediná metoda, která na vyhlazení opravdu funguje. Jenže přijdete zároveň o mimiku ve tváři, což taky není moc sexy. Mám dojem, že plastičtí chirurgové modelují všechny ženy podle jedné formy. Chlapům se pudově líbí to, co je veliké, nafouklé. Když vidí ženskou s velkejma prsama a napíchanou pusou, řeknou, že je krásná. Přitom vy na ni koukáte a říkáte si, co je to za zrůdu. V Kalifornii jsem viděla tolik chodících zrůd a ti chlapi seděli a mohli si ukroutit hlavy.
Takže plastika nikdy?
Do péče plastických chirurgů se svěřím ve chvíli, kdy bude můj obličej na kolenou připomínat suchou švestku, protože tak by po mně v branži ani pes neštěk. Zatím se bojím radikálních zákroků, které nejdou vzít zpátky.
Nenapadlo vás opustit práci, která staví na mladistvém vzhledu?
Chceme ještě letos otevřít s kamarádkou obchod s módou a doplňky, které jsem po světě objevila, prodávat je za lidovější ceny, než jsou k dostání v pražské Pařížské ulici.
Vždycky vás lákal i film.
Dvě nabídky teď mám. Jedna je dokonce od francouzské produkce. Mám jet do Paříže na kamerové zkoušky, nabídka, na kterou celý život čekám. Přišla až teď, když mám Maxe, a vůbec se mi nikam nechce. Manžel mě hecuje, ať jedu, že pojede i s malým se mnou. Ale já koukám na syna jako na televizi a nedokážu si představit, že bych měla čas a energii věnovat něčemu jinému než jemu. Natočit film by mě moc lákalo, jen si to teď s Maxem zatím neumím představit. A až bude větší, pak zas nepřijde nabídka. Tak to v životě bývá.
Očima autorkyNa schůzku seběhla dolů do baru z bytu, který si v pražském Slovanském domě s manželem pronajímají. Objednala si kávu latté a já čekala celebrití móresy, že ji například některé otázky rozčílí, že se nebude fotit, protože není dost upravená, že má vlastně málo času... Nic takového se nedělo. Fotit se nechala, i když s tím tak úplně nepočítala, čas neřešila. Rozčílila se až ve chvíli, když přišla řeč na českou politiku, z níž je znechucená. V redakci jsme se nakonec shodli, že je teď milejší a krásnější než kdy dřív. |
