Vizitka:Simona Fritz (42) se narodila v Kroměříži, vystudovala FF UK, obor filologie italského jazyka. Po studiích pracovala řadu let v mezinárodních reklamních agenturách. V letech 2000–2001 žila v New Yorku. Propagovala tam tvorbu designéra Bořka Šípka, pracovala v galerii, navštěvovala semináře na New York Interior Design School. V Česku se pak vrátila k reklamě, ve volnu navrhovala interiéry. Pět let přetvářela interiéry bytů v pořadu Jak se staví sen na Primě, kde působila od roku 2007. Je vdaná, má šestiletého syna. |
Jaký dojem jste si z proměněných interiérů odnesla?
To, co jsem viděla, kolikrát byly děsivé prostory. Respektuju, že lidé mohou žít skromně, že mají velmi jednoduchý nábytek nebo že naopak mají své byty načančané, protože se jim v tom dobře žije, ale že bydlí v nečistotě, ve špíně, v podmínkách, kde máte strach se něčeho dotknout, to nechápu. A bohužel špínu jsme viděli častokrát.
Nevěřím, že taková rodina po odchodu designéra z bytu přehodnotí své návyky a začne žít jinak. Měla vůbec v takových případech vaše práce nějaký smysl?
My jsme to vždycky pojali jako úkol, že i z té hrůzy se dá byt změnit v prostředí, kde se lidem může dobře žít. Těšilo mě předělávat čisté byty, udělat z příjemného interiéru ještě příjemnější, ale pravda je, že u těch špinavých jsem se častokrát sama sebe ptala, jestli to těm lidem nějak pomůže.
A pomohlo? Měla jste zpětnou vazbu, jak to v těch bytech vypadalo čtvrt roku poté?
S některými rodinami jsem navázala přátelštější vztahy. Vím o lidech, kteří mají byt přesně takový, jak jsme jim ho předělali, pomalu v něm nic neposunuli ani o deset centimetrů. Ale jak to vypadá někde jinde, to se raději ani neptám. Tak trochu tuším.
V čem děláme při zařizování svých domovů největší chyby?
Když se v Česku řekne slovo design, tak lidé okamžitě zareagují, že na to nemají. To je typická věta. Ale už nejsou ochotni slyšet, že barva stojí 250 korun, že si díky ní můžete aspoň barevně změnit pokoj, že můžete mít byt uklizený, což vás nestojí ani korunu. Spousta lidí si myslí, že designové věci jsou nutně jen ty drahé.
A nejsou?
Rozhodně se dá hezky bydlet i bez nadstandardního příjmu. Opravdu nejsem z těch designérů, kteří všechen původní nábytek z bytu vyházejí. První, co dělám, je, že se dívám po věcech, které by šly uchovat. A věci, které mají nějakou historii, duši, ty nechávám. Když má doma někdo třeba křeslo po babičce, jsem nadšená. Stačí, když ho nově očalouníme, dáme mu výraznou barvu a kolikrát se potom stane středobodem celého interiéru. Přitom je to stará věc, která třeba ani nemá žádnou hodnotu. Mně se líbí moderna, ale musí jí být s mírou. Mám ráda, když je interiér nakombinovaný, když se míchají staré věci s novými, když se mixují prvky západního a východního stylu.
