Byla jste někdy na něčem závislá?
Každý z nás je na něčem závislý, ale je potřeba rozlišovat pozitivní a negativní závislosti. Pozitivní závislost vede ke spolupráci a sdílení, negativní nám víc bere, než dává, je sebepoškozující. V mé rodinné historii jsou tendence k závislostem velmi silné. Téma alkoholu se mě až tak netýká, ale dlouhé roky jsem bojovala s kuřáckou závislostí. Byla jsem takový kvartální kuřák.
Čas od času jste si zapálila?
Ano, jenže jakmile jsem si dala jednu cigaretu při „zvláštní“ příležitosti, nedokázala jsem to zastavit a kouřila pak několik týdnů tři až pět cigaret denně. Ale vždycky mi po tom bylo špatně od žaludku a bolela mě hlava. Tělo mi dávalo jasně najevo, že se mu to nelíbí. Takže jsem po nějakém čase zase přestala, než přišel další kvartál.
Jak jste se odnaučila kouřit?
Mám výhodu, že je mi po cigaretách špatně, a když s tím přestanu, cítím velkou fyzickou i psychickou úlevu. A taky nesnáším nesvobodu, že mě něco ovládá. Takže k tomu, abych získala sílu k rozhodnutí, používám vztek na to, že něco musím nutkavě dělat. A pak mi pomáhá, že si zmapuju svoje motivace. Potřebuju pochopit, proč něco dělám, k čemu mi to je a co za to platím.
Simonu Babčákovou jste zvolili ženou měsíce července |
Co jste zjistila u cigaret?
Když jsem se podívala, proč si zapaluju další cigaretu, zjistila jsem, že mám stále stejnou motivaci, jako když jsem byla v pubertě, že chci patřit do party. Nechtěla jsem stát stranou, protože v těch kuřáckých pauzách se vyprávěly ty nejvtipnější a nejzajímavější historky a bylo to určité spiklenectví těch, kteří postávali venku. Zároveň díky tomu, že umím dobře přestávat, jsem si snadno dovolovala začínat, až jsem zjistila, že delší časová období spíš pokuřuju, než nekouřím.
Vyčlenilo vás nekouření z party?
Zásadně ne, dnes už je většina nekuřáků. Zkoušela jsem jako nekuřačka chodit na kuřácké pauzy, ale připadala jsem si tam nepatřičně. Nikdy mi nikdo nic nenaznačil, neřekl, že tam nemám být, ale nějak to nebylo ono. Takže ano, občas se cítím vyloučená, že přicházím o sdílení a historky, ale beru to jako platbu za to, že mi není špatně a nemám pocity viny a nesebelásky, že si ubližuju. A to mi za to stojí.
Režisér Dan Svátek kvůli natáčení filmu strávil týden v léčebně, aby zjistil, jak to tam chodí. Absolvovala jste jako filmová primářka něco takového taky?
Ne, já si to v léčebně dost živě umím představit, četla jsem tu knihu, viděla jsem jiné filmy, nebylo to potřeba.
Jakou emoci ve vás příběh závislých mužů vyvolává?
Smutek. Mně alkoholismus velmi zasahuje a na závislé lidi se nedívám negativním pohledem jako na slabochy, ale jako na nešťastné bytosti. V Česku je konzumace alkoholu obrovská. Kromě hospodských pijáků mu propadá neskutečné množství žen ve věku padesát a výše, stejně jako pije spousta osamělých lidí doma. Snaží se tím odříznout od svých pocitů.
Zapíjejí nepříjemné pocity?
Všechno je to jen důsledek toho, že nevnímáme svoji duši. Neuznáváme její existenci a nestaráme se o ni, ona trpí a skrze pocity ovlivňuje to, jak se cítíme – máme strach, jsme bezmocní, zoufalí, osamělí, depresivní, panikaříme. A alkohol, drogy, ale třeba i workoholismus používáme k tomu, abychom tyto pocity aspoň na chvíli necítili.
Jakýmkoliv způsobem odvádíme pozornost od toho, co se děje uvnitř nás, protože nás nikdo nenaučil s duší komunikovat a protože je to společensky zesměšňováno. Na lidi, kteří se tomu věnují, se díváme jako na šarlatány, posměšně je označujeme za ezoteriky, přitom by to měl být základ péče o sebe a součást přijetí zodpovědnosti za svůj život. A dokud si tohle neuvědomíme, nikdy nemůžeme být šťastní a spokojení.
Vy sama o duševní zdraví pečujete?
Dnes už ano, ale taky jsem se to musela naučit a trvalo to dlouho. Psychické nepohodlí, bolest, traumata, která jsem si v sobě nesla, mi nevyhovovaly a ten přetlak byl tak velký, že jsem s tím musela začít něco dělat. Velmi dobře vím, co je to deprese, dokonce i ta paralyzující, umím si představit, co lidé prožívají, když nechtějí žít. Všechny tyhle stavy jsem si opakovaně prožila, zároveň pro mě nebyl legitimní způsob používat psychofarmaka, tak jsem šla cestou sebepoznání. Věnuji se tomu už pětadvacet let a mohu potvrdit, že to má smysl a že se postupně dostavují výsledky v podobě duševní úlevy.
Proč jste odmítla psychofarmaka?
Chtěla jsem zůstat přítomná a nechtěla být otupělá. A taky proto, že moje stavy nebyly takové, abych nebyla funkční. Pokud by to došlo tak daleko, že bych nebyla schopná pracovat a fungovat v domácnosti, srazím paty a nechám si nějaký čas ulevit léky, abych získala prostor pro nadechnutí. Jsou určitá stadia, před kterými je dobré s respektem kapitulovat a nechat si pomoci. Ale já byla namyšlená čarodějka, která si myslela, že to zvládne, tak jsem si tuto cestu nezvolila a řešila to jinak. Zpětně však vidím, že jsem měla tři životní období, kdy už to na léky regulérně bylo. Ostatním v takovém stavu bych poradila, ať si nechají pomoci, že to nemusí odtrpět tak moc.
Pomohla jste si sama?
Ne, v žádném případě! Já jsem naštěstí nikdy neměla tu naivitu hraničící s arogancí, že všechno zvládnu sama. A ani ego mi nikdy nebránilo říct si o pomoc. A protože mě zajímá mapování duše a psychologie, chodila jsem ke všem možným konzultantům, průvodcům, léčitelům, léčitelkám, terapeutům a terapeutkám. Byla jsem zvědavá, jak pracují a ráda jsem jim koukala do kuchyně, učila se a zároveň jsem si při tom nechala pomoci. A taky mi hodně pomohlo sdílení s přáteli.
Na co jste přišla při mapování terénu?
Máte šest až osm hodin času na moje vyprávění?
Nemám, ale ptám se v souvislosti s pořadem Obchod se zdravím - Infiltrace, který ukázal nekalé praktiky některých rádoby odborníků, kteří z nemocných jen tahají peníze.
Já jsem obvykle šla na doporučení známých, ale i tak jsem občas narazila na lidi, ke kterým už bych se nikdy nevrátila, ale zároveň i na ty, kteří mi opravdu pomohli. A těch byla naprostá většina. Po všech těch zkušenostech bych doporučila jedno vodítko - v okamžiku, kdy se po návštěvě někoho můj život vyvíjí k lepšímu, protože mu víc rozumím a vědomě ho tvořím, tak je to v pořádku. A je úplně jedno, jakou metodou se toho dosáhlo i jaký obor má ten člověk vystudovaný. Ale ve chvíli, kdy mi nejdříve dotyčný ukáže, jak jsem nedostatečná, způsobuje mi pocit viny za to, jaká jsem a učiní mě tak závislou na jeho pomoci, tak zdrhejte. Jinak ten pořad mi přišel zaujatý a jednostranný. Je nebezpečné házet všechny do jednoho pytle.
Tvrdíte, že o své duševní zdraví nepečujeme a problémy zaháníme třeba alkoholem, ale není často problém v tom, že zvlášť my ženy si rády libujeme v trpitelské pozici?
Ano, stále ještě vidíme vysokou hodnotu v roli oběti. To je společensky uznávaná role a netýká se to jen žen, muži to mají taky. Utrpení se bere jako ušlechtilost. Role oběti nám dává alibi, že za nic nemůžeme. Já jsem tu hru taky hrála a projevovalo se to například ve vztahu k penězům. Přišla jsem však na to, že když chudobu vnímám jako ctnost, logicky si nemůžu říkat o peníze za svoji práci, protože bych nebyla ctnostná a ušlechtilá. Jakmile jsem si tohle uvědomila, změnila jsem svůj hodnotový systém. Pomohly mi k tomu i nepohodlné životní situace jako třeba strach, kde vezmu na nájem.
Když jste se naučila říkat si o peníze, co to udělalo s okolím?
Tak hlavně jsem od té doby v hojnosti a dostatku, co se týče financí. Jinak také záleží na formě, jakou si říkáte. Někdo si může myslet, že jsem namyšlená, na druhou stranu jsem pro řadu lidí velmi příjemně srozumitelná, transparentní a jasně čitelná. Vždycky je to jen odraz toho, jaký postoj má dotyčný, já mu jen něco zrcadlím. A jestli se to podepisuje na tom, že kvůli tomu mám, nebo nemám práci, se nikdy nedozvím. Jsem ráda, že znám své hranice a učím se je ctít. Kdyby to dělali všichni, svět by byl daleko přehlednější.
Vždycky dokážete jasně formulovat svoje názory. Jaké jste byla, když jste dospěla a postavila se na vlastní nohy?
Tak dospěla jsem teprve nedávno, ale ptáte-li se na to, jaká jsem byla jako dívka, tak netrpělivá. A strašně naštvaná na celý svět. Když jsem se rozhlížela, jak lidi žijí, jaké jsou moje možnosti, a hledala své místo v tomto světě, vnímala jsem většinu životů jako nesmyslné a prázdné. Dodnes mi tento způsob civilizace přijde jako inferno. Naštěstí už jsem se v realitě trochu zorientovala a vidím, kde je moje místo.
I proto jsem začala dělat improvizační večery One human show, při kterých se společně s diváky s nadsázkou zamýšlím nad tím, co znamená duševní zdraví a jak o něj pečovat. Je to velká improvizace, o každém představení mám určitou představu, jaká témata chci probrat, ale pak se díky divákům často odkloním zcela jiným směrem.
Je každé publikum jiné?
Naprosto, během patnácti minut se zorientuju, kde kdo sedí, jaká skupinka tam je, s kým jsem spřízněná, kdo přišel jen z povinnosti, čemu mám věnovat pozornost a čemu ne. A pak už to jede samospádem.
Jaký typ diváka je nejtěžší?
Zavření lidé. Ve skutečnosti jsou vyděšení a vyčerpaní životem. Ale taková je většina diváků. Někdo se jde na mě podívat jako na paní ze seriálu, často jsou v publiku muži, kteří tam sedí jen z povinnosti, že je manželky donutily. Asi výměnou za sobotní fotbal. A spousta lidí přijde jenom ze zvědavosti podívat se na Babčákovou. To všechno je v pořádku, učím se jít se svou kůží na trh s vírou, že to má smysl a že se někde ty informace zúročí.
Ale pokaždé je v publiku skupina žen i mužů, v jejichž očích vidím vděk a úlevu, že tím, co říkám, jim potvrzuji jejich vlastní názory a moje slova jsou pro ně skutečnou inspirací. Mám ráda, když mluvím a vidím diváky, jak se jim rozjasňují oči, jak k nim skutečně dotéká význam toho, co říkám a že spolu mluvíme. Mám z toho radost a pocit smysluplnosti.
Dokážete dnes už na rozdíl od té dospívající dívky být trpělivá?
Jak v čem. Mám neklidného ducha. Dlouho jsem se s tím vyrovnávala a chtěla být jiná – klidná a moudrá, takoví lidé se mi líbí, ale já jsem na to příliš ohnivá. Na druhou stranu mám i díky neklidu odvahu riskovat. V práci i v soukromí.
Vychází vám každý takový risk?
Ani omylem, ale když vyjde, je to tak skvělý, že mi to stojí za ty pokusy, kdy si nabiju. Navíc i díky chybám získávám cenné zkušenosti, takže mě v konečném důsledku přiblíží k tomu, po čem toužím. Kdybych všechno rozumně zvažovala předem, tak se do většiny věcí vůbec nepustím, nic bych se nenaučila, nic bych nezažila a neměla bych takovou radost, když se něco podaří.
Simona Babčáková (45)
|
Měla jste období, kdy na co jste sáhla, to se povedlo?
Takhle bych to nikdy neformulovala. Ale dejme tomu, že teď mám moc hezké období, kdy na co zaměřím pozornost, tam se otevírají možnosti. A to je fajn. Ale systém pokus omyl je jediná cesta vedoucí k cíli. Díky nezdarům jsem se naučila padat a zvedat, a tak už se tolik nebojím omylů. A taky umím vytěžit zkušenosti, vyvodit z nich důsledky a jsem ochotná se na jejich základě měnit.
Postrádala jste někdy v životě sebevědomí?
Obrovsky, na prahu dospělosti jsem začínala někde na minus šedesáti.
Ale úspěšně jste to maskovala.
Brilantně. Byla jsem vostrá jako břitva a díky strachu a komplexům jsem si vybudovala velmi suverénní verbální ochranu. Dnes už to tak nemám, ale tato schopnost se mi hodí, když potřebuji rychle nastavit hranice. Moc se s tím nepářu a vystřelím šíp. No pak zjistím, že jsem ukřivdila a omluvím se.
Kdysi jste řekla, že nejsme schopni dělat věci tak, jak cítíme, ale podle toho, co se od nás očekává. Platí to stále?
Platí. A když se rozhlédnete, vidíte, že je to plošné. Málokdo je skutečně spokojený a autentický. Nežijeme podle toho, co chceme, ale podle představy o očekávání druhých, ve strachu a bojíme se převzít zodpovědnost za svůj život, za své pocity, za svou svobodnou vůli. Sama už naštěstí očekávání druhých neplním.
Souvisí s tím i vaše proměna z brunety na blondýnu?
Ano. Prošla jsem hlubokou vnitřní změnou, je mi teď se sebou samotnou příjemně milo a cítila jsem i potřebu vnější změny. Poprvé v životě jsem blondýna a s překvapením zjišťuju, jak se vůči mně změnilo chování lidí. Vnímají mě jako jemnější a milejší, muži jsou galantnější než kdykoliv předtím. Ten rozdíl je veliký.
