Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Šílené mýty

aktualizováno 
- Na podzim roku 1995 představil deník New York Times svým čtenářům vycházející hvězdu amerického práva, tehdy dvaatřicetiletého Michaela Laudora. Muže, který absolvoval Yale "summa cum laude" a své kvality osvědčil už v několika významných procesech - to vše navzdory tomu, že od svých dvaceti let bojuje se schizofrenií.

Před rokem se v novinách objevilo Laudorovo jméno znovu, to když za 1,5 milionu dolarů prodal hollywoodským společnostem Universal Pictures a Imagine Entertainment práva na zfilmování své autobiografie. O hlavní roli se ucházel Brad Pitt.
O šest měsíců později předvedli autora bestselleru "Zákony šílenství" s rukama v poutech do soudní síně ve Westchesteru ve státě New York, aby tu čelil obvinění z vraždy své přítelkyně Caroline Costellové, kterou našli v kuchyni jejich společného bytu ubitou k smrti. Soudce ovšem Laudora na základě vyšetření soudních psychiatrů poslal na rok do psychiatrické léčebny s tím, že porota si poté vyžádá nové odborné stanovisko, podle nějž s konečnou platností rozhodne, zda si viník odsedí pětadvacet let, nebo stráví zbytek života za nemocniční zdí.
Palcové titulky typu "Schizofrenik vraždil" paradoxně utvrdily miliony Američanů právě v tom, co se jim Laudor snažil ve své knize vyvrátit: totiž že schizofrenik je nevyléčitelný násilník, jehož je třeba se bát.

Představa, že agrese patří ke schizofrenii stejně nerozlučně jako bolení v krku k angíně, není zdaleka jediným mýtem, který se o tomto duševním onemocnění traduje. Koneckonců, jaký div, když lékařská věda dodnes nedokázala rozkrýt všechna jeho tajemství.

Nejzáhadnější psychóza
Až do konce minulého století figurovala tato nemoc pod pojmem "dementia praecox". Praecox znamená latinsky předčasný - a to bylo taky to jediné, čím si byli lékaři jisti: první potíže se projevují v poměrně mladém věku. Do nového století vstoupila sice už jako schizofrenie neboli "rozpolcená mysl", provázel ji však otazník: Jaké příznaky k ní patří? Kde vůbec začíná a kde končí?
Když americký psychiatr Stephens uplatnil u 283 pacientů devět hledisek, která jeho kolegové v různých zemích pro určení schizofrenie používali, došel k šokujícímu závěru: pouze u sedmi procent z nich se na schizofrenii všechny systémy shodly.
Od lesa na to musela jít koncem 60. let i Světová zdravotnická organizace. Nemohla zjistit, kolik lidí na světě vůbec schizofrenií trpí, bez toho, že by předtím nesjednotila pravidla pro stanovení diagnózy. V rámci velké mezinárodní studie proto lékaři vyšetřili v devíti městech různých světadílů, včetně Prahy, 1202 nemocných ve věku od 15 do 44 let pomocí jednotného dotazníku. Dvanáct nejčastějších příznaků se pak stalo - alespoň na čas - rozhodujícím kritériem pro určení schizofrenie. Přesto platí: dva stejní pacienti neexistují. Forem tohoto onemocnění je totiž několik, a to s natolik odlišným průběhem, že lékaři přisoudili už schizofrenii množné číslo a hloubají nad tím, zda náhodou nejde i o zcela odlišné nemoci.

Mimozemšťané a tajné služby
Pětadvacetiletá Alena L. se v jedné z ordinací kroměřížské psychiatrické léčebny způsobně uvelebí na samý okraj křesla, oči upře kamsi do dáli a začne vzpomínat: "Poprvé mě sem přivezli v sedmnácti, měla jsem před maturitou..." Čím víc se zkoušky blížily, tím větší potíže s učením měla. Byla vystrašená, často se rozplakala. Praktická lékařka jí předepsala prášky na uklidnění a poslala ji zpátky k učebnicím. Pak si při košíkové rozbila hlavu a ocitla se v nemocnici. Tady začala přesvědčovat ostatní, že je vyléčí, neboť má nadpřirozené schopnosti. Z chirurgie putovala na psychiatrii...
"Teď jsem tu posedmé," připouští nenápadná plavovláska. "V noci jsem už zase nemohla spát, takže jsem ani nechodila do práce a celý den jsem proseděla v předsíni a povídala si s těmi hlasy, co mi mluvily v hlavě, a zase jsem věřila, že můžu léčit lidi."
Právě bludy a halucinace, které čas od času Alenu pronásledují, patří k nejběžnějším a také nejznámějším projevům schizofrenie. Zatímco blud je falešná představa, kterou si ovšem dotyčný nenechá žádným rozumným argumentem vymluvit, halucinace je vjem, kdy nemocný slyší, vidí nebo cítí něco, co není skutečné.
"Vlastně až při svých amerických pobytech jsem si uvědomil, nakolik bývá obsah bludu ovlivněn kulturou, v níž člověk vyrůstá," říká profesor Jan Libiger z Psychiatrického centra Praha, člen skupiny Světové psychiatrické asociace, která nyní připravuje celosvětový program vyvracející falešné představy o schizofrenii. "Tamní agresivní životní styl se projevuje mimo jiné i tím, že pacienti se tu nejčastěji vydávají za sportovní superhvězdy či velké léčitele. Role náboženství je vidět z toho, že se lidé mění ve všelijaké pekelníky či andělské bytosti. O povaze rasového problémy v dnešní Americe svědčí třeba to, kolik černochů se vydává za načerněné židy nebo Asijce. Českou specialitou jsou pro změnu tajné služby a kdoví proč i komunikace s mimozemšťany."

Podezřelá puberta
Co vy víte o pubertě! - říkávala si v duchu paní D., když kolegyně v jedné prostějovské firmě vzdychaly nad potrhlými kousky svých ratolestí. Styděla se vyprávět, jak a co všechno na ni v záchvatech vzteku křičí její jediný syn Ondřej, jak jí neustále lže. Pro chování poněkud samotářského chlapce si našla vysvětlení - ještě se nevyrovnal s otcovou smrtí, která jej zastihla v citlivém období dospívání. Hlavně že ve škole potíže nedělá, utěšovala se paní D. do maturity. Když poté, co nastoupil na vysokou školu, začala halasné scény střídat apatie, přičetla to nervozitě ze zkoušek. Cosi se v ní zlomilo až ve chvíli, kdy jí Ondřej už poněkolikáté přestřihl telefonní šňůru, jen co zvedla sluchátko. V pláči vyběhla k sousedům, odkud přivolala pohotovost.
Ne, synova nemoc opravdu není důsledkem selhání vaší výchovy, přesvědčoval ji pak lékař.
"Schizofrenie nejčastěji probíhá jako epizodické onemocnění, kdy po první atace následují v určitém časovém odstupu další, takzvané relapsy," vysvětluje Petr Možný, primář oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži. "Čím jsou častější, tím horší je prognóza. Proto je tak důležité, aby se každému dostalo péče co nejdříve. Bohužel málokdo ví, že schizofrenie už nepatří k nemocem nevyléčitelným. Třetina těch, které potká jedna či několik atak, může díky moderní léčbě po pár letech vzpomínat na tuto nemoc jako na nepříjemnou, leč odeznělou epizodu. Většina lidí se ale u nás dostává do ordinace - podobně jako Ondřej - dokonce s několikaletým zpožděním."
Takoví, u nichž záchvat nemoci propukne bez jakéhokoli předchozího varování, patří spíš k učebnicovým raritám. Až v následných rozhovorech si lékaři, rodiče či partneři připustí, že už před drahnou dobou se dotyčný začal zcela jinak chovat nebo selhávat v práci, ve škole, ve vztazích. A pouze ti nejupřímnější přiznají, že v duchu sice na možnost nějakého duševního onemocnění pomysleli, ale sami sebe rychle přesvědčili o nesmyslnosti takového podezření. Než blázna, to snad už radši rakovinu...

Ode zdi ke zdi
Kouř z cigarety se mísí s vůní čočky z vedlejší kuchyně. Patří k chráněným dílnám, jakých má FOKUS PRAHA, sdružení pro péči o duševně nemocné, po městě hned sedm. Zdejší vaření je ovšem pro Martina Olšáka, vyučeného kuchaře navyklého na práci v obří vývařovně, legrace. Vlastně ne - je to pracovní terapie.
"Nejvíc mě mrzí, že si o mně máma strašně dlouho myslela, že jsem lempl. Ještě když za mnou občas přišla do nemocnice, vždycky mi za něco vynadala. Že jsem třeba nezaplatil zdravotní pojištění. Nebo činži. Jenže já to fakt nedělal schválně."
Trucy. Zlomyslnosti. Lenost. Přesně tak vnímá schizofrenikovo chování jeho okolí. Pošramocený mozek je prostě méně viditelný než zlomená noha. Pětadvacetiletý mladík s postavou zápasníka patří přitom k oněm 60 procentům pacientů, jimž nemoc sice ubere na výkonnosti, ne však na schopnosti se o sebe postarat. Ostatně, teď už má doma na starosti nákupy a venčení psa. A sní o tom, že se zbaví invalidního důchodu a začne pracovat.
Jestli se mu to podaří, záleží hlavně na tom, jaký další průběh bude jeho nemoc mít. Ten ovšem - v dobrém i zlém - neovlivní jenom medikamenty a další léčebné metody, třeba psychoterapie či pracovní terapie, ale i to, jak se k němu budou chovat jeho nejbližší.
"Existují dva extrémy: rodina je k pacientovi buď příliš kritická, nebo naopak příliš ochranitelská," tvrdí primář Možný. "Ke kritikům náležejí především partneři, kteří tak jako by podvědomě chránili sami sebe. Ochranitelské sklony mívají rodiče - mnozí za své dítě doslova myslí. Znám dokonce takové, kteří svému dospělému synovi shánějí dívku do postele, ačkoli i to by jistě zvládl sám. Obojí je špatně."
Totéž by mělo platit i pro všechny ostatní, kteří s člověkem nemocným schizofrenií přijdou do styku. Pravděpodobnost, že se to přihodí, stoupá, neboť s duševně nemocnými je to stejné jako třeba s vozíčkáři, slepci či lidmi s Downovým syndromem: už dávno nežijí jen za zdmi ústavů.

Bát se? Nebát!
Ačkoli rozparáděný sedlák třískal nábytek v sednici jak dříví na zátop, Jiřina Jirásková, tintítko k pohledání, se neohroženě vydala dovnitř, aby jeho záchvat ztlumila uklidňující injekcí... Pravda, byl to film, Sestřičky se jmenoval. Pro psychiatry umění, které mívá s medicínskou skutečností i zkušeností pramálo společného.
"Agrese rozhodně nepatří k běžným projevům schizofrenie a schizofrenik není nevypočitatelný útočník," zdůrazňuje primář Možný. "Už jenom proto, že duševní porucha a charakter se prolínají, a tak se slušný člověk chová i v nemoci slušně. Typický schizofrenik bývá naopak plachý, ostýchavý, bázlivý, neboť jeho přirozené agresivní pudy tlumí jak sama nemoc, tak léky. Vzácnou výjimkou může být situace, kdy se v rámci špatného 'přečtení' skutečnosti nebo pod vlivem vnitřních hlasů cítí být zahnán do kouta, neví kudy kam a nikdo mu nenabídne pomoc, spíš ho ještě provokuje. Přesně to se muselo stát i Michaelu Laudorovi."
Ostatně, ještě jeden argument rozmetává sveřepý krvavý mýtus. Dostal název podvojné účetnictví.
"Zrovna dnes ráno při vizitě se za mě připojil jeden z pacientů a dělal přesně to co já, protože mu to přikázali mimozemšťané," líčí profesor Libiger. "Když jsme ovšem došli do jeho pokoje, ochotně si stoupl ke svému lůžku jako ostatní a smysluplně odpovídal na otázky, které jsem mu pokládal. Jen co jsem pak ale udělal krok dál, už hrál opět roli lékaře. A pak že s někým, kdo má právě ataku, nelze vůbec komunikovat..."

 

"Ani se mi odsud nechce," připouští třiadvacetiletý inženýr Ondřej D. Jeho chytré, ale unavené oči ukryté za obroučkami brýlí to potvrzují. Za pár dní se však posedmé vydá z kroměřížské psychiatrické léčebny domů. Tam pak většinu času stráví čekáním na okamžik, až se maminka, jediná spřízněná duše, která mu zbyla, vrátí z práce domů. "Sehnat zaměstnání je u nás ve městě těžké i pro zdravé, no a kam jinam bych asi tak pořád chodil?!" Není jediný, komu radost z vysmýčené duše kalí obavy z budoucnosti. Na 40 procent schizofreniků se aspoň jednou pokusí o sebevraždu, každému desátému se zdaří. To pětačtyřicetiletý pan Martin má větší štěstí: žije v Praze, a tak může kdykoli zajít třeba do "Libušky", sociálního centra sdružení FOCUS PRAHA. Lze se tu učit anglicky či francouzsky, hrát na klávesy, vařit, šít, pracovat se dřevem... Nebo hrát mariáš. Případně nedělat zhola nic, jen sedět u kafe, kouřit a klábosit. "To mají naši klienti nejraději," usmívá se Renáta Skuhrovcová, vedoucí zdejších socioterapeutů. "Tato pasivita jim totiž poskytuje pocit bezpečí, protože nemohou nic zkazit a jsou mezi svými." Ke klientům patří jak ti, kteří jinak normálně chodí do zaměstnání, tak nemocní navždy odkázaní na invalidní důchod. Pro leckoho představuje "Libuška" jediné vytržení ze samoty. "U žen se nemoc objevuje až později, kdy bývají vdané a mají děti," vysvětluje terapeutka. "Muži postižení už od mládí jsou většinou staří mládenci, odkázaní buď na rodiče, nebo osamělí. Podle výzkumů jsou ovšem schizofrenici žijící bez rodiny hospitalizováni třikrát častěji. I proto je existence podobných klubů tak důležitá." Je tu však ještě jeden důvod, proč jich je u nás stále málo, i když přibývají: znamenají úlevu pro rodiny zatížené každodenní péčí o nemocného. Podle Edith Linströmové z Univerzitní nemocnice ve švédské Uppsale trpí totiž po čase až 75 procent z nich poruchami spánku a úzkostmi natolik, že i ony potřebují dlouhodobější psychoterapii.

Autor:






Nejčtenější

Nicola Formichetti kdysi oblékal Lady Gagu, teď vládne několika módním značkám.
Nicola Formichetti: Muž, který oblékl Lady Gaga do masa a masy do denimu

Vytvořil pro Lady Gaga šaty z masa i image, co změnila tvář popové hudby, vedl několik velkých světových značek a dostal se do vedení předních módních...  celý článek

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

Ilustrační fotografie
Šest příznaků nezdravého srdce. Varovat může chrápání i krvácení dásní

Srdeční onemocnění jsou nejčastější příčinou úmrtí. Mohou postihnout kteroukoli část srdce, nejčastěji však věnčité tepny a srdeční chlopně. Onemocnění srdce...  celý článek

Páj s modrým sýrem a hruškami
Švédská kuchyně nejsou jen ryby. Tři recepty z nové severské kuchařky

Hity středomořské, italské nebo třeba bavorské kuchyně dovede většina z nás vyjmenovat i ze spaní, zatímco o té severské toho víme mnohem méně. S největší...  celý článek

Ilustrační fotografie
Co dělat, když tělo zadržuje vodu. Na vině může být špatné jídlo i nemoc

Je to vůbec možné, aby se naše tělo příliš „zavodnilo“, když je vlastně z vody? No ano, je. Nejsme totiž z vody úplně a jak praví staré rčení: všeho moc škodí.  celý článek

Další z rubriky

Ilustrační fotografie
Hubnutí i výkonnější mozek. Proč se vám vyplatí posilovat

Chcete zhubnout a být ve formě? Potom zařaďte do svého programu posilování. Udělá pro vaší postavu i zdraví mnohem více, než si vůbec myslíte.  celý článek

(Ilustrační snímek)
Meditace umí zmírnit deprese, předcházet infarktu i posílit imunitu

Prastará technika pořád funguje a vědci objevují nové a nové důvody, proč nám vlastně meditace prospívá. Nejen že redukuje stres a zlepšuje náladu, prospívá...  celý článek

Ilustrační fotografie
Co dělat, když tělo zadržuje vodu. Na vině může být špatné jídlo i nemoc

Je to vůbec možné, aby se naše tělo příliš „zavodnilo“, když je vlastně z vody? No ano, je. Nejsme totiž z vody úplně a jak praví staré rčení: všeho moc škodí.  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

11 makeup podvodů: Líčení, ve kterém vás jen tak někdo nepozná
11 makeup podvodů: Líčení, ve kterém vás jen tak někdo nepozná

Trocha řasenky, rtěnky, pudru a najednou si říkáte, že vypadáte i jako člověk. Tak toho zkuste někdy nanést trochu víc, ... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.