Může být sexuoložka stydlivá?
Může. Já jsem dokonce i byla. Když jsem poprvé přišla na sexuologické oddělení v léčebně v Bohnicích, tak jsem se styděla příšerně. Neuměla jsme říkat základní slova, jako například soulož.
Jak jste to překonala?
Hana Fifková (47)* Hana Fifková, sexuoložka a psychoterapeutka, vystudovala sportovní gymnázium v Jilemnici a Lékařskou fakultu UK v Praze. |
O sexu se dnes mluví jako nikdy dříve, ale o problémech v něm se neumíme bavit jako o bolavém zubu. Nastane někdy doba, kdy se sexuoložce budeme svěřovat bez zábran stejně jako zubaři?
Myslím, že ne. Vždycky to bude, byť se na nás sex bude valit ze všech stran a děti dostanou úžasnou sexuální výchovu, intimní a důvěrná záležitost dvou lidí. Chodit někam si povídat o svých důvěrných záležitostech je vždycky složité.
Když ve Vídni otevřeli poradnu pro lidi s partnerskými problémy, překvapivě devět z deseti klientů byli muži. Kdo k vám chodí častěji?
Ze tří čtvrtin jsou to ženy. Klientelu hodně ovlivňuje osoba psychoterapeuta. Když je to žena, budou za ní více chodit ženy. Nerada dělím vlastnosti na mužské a ženské, ale schopnost přiznat si, že se mi něco nedaří, že mám problém, mají ženy většinou lepší než muži. Jako jeden z mála sexuologů pracuji takřka výhradně pomocí psychoterapeutických metod. S klienty si povídám, "léčím" je slovem, což je způsob, na který mnohem více slyší ženy než muži.
Muži chtějí rychlé řešení v podobě prášku?
Nechci to zobecňovat, ale rozhodně to platí velmi často.
Změnily se za posledních dvacet let české ženy?
Určitě. Co se týče sexu, tak jsou méně spokojené. Daleko lépe si umí srovnat v hlavě, co by jim sex mohl přinášet, ale nepřináší. Jsou zároveň schopné pro zlepšení milostného života něco udělat. Ženská role se v tomto ohledu více posiluje. Je to dobře pro ně i pro jejich partnery, protože žena už zdaleka není tou pasivní princeznou, která čeká na prince. Berou sexualitu více do svých rukou. Čím dál tím méně se jich ocitne v roli pouhých poskytovatelek. Slyšela jsem stovky příběhů žen, které žily v určité závislosti na partnerovi, ať finanční či sociální, a nedokázaly sex partnerovi odmítnout, byť na něj neměly chuť, protože by je čekaly sankce v podobě nepříjemné nálady, vzteku na děti, odepření financí až po fyzické násilí. Těchto žen naštěstí ubývá.
Co nás ženy nejvíce trápí?
Nízká nebo chybějící chuť na sex hlavně v dlouhodobém vztahu a nedosahování orgasmu. Poměrně velké množství žen, spíš mladších, mě navštěvuje kvůli vaginismu, kdy nemohou absolvovat soulož kvůli křečovitému stažení svalstva kolem vchodu do pochvy.
Proč ztrácíme na sex chuť?
Protože sexualita ženy a muže je naprosto odlišná a obě na sebe v dlouhodobém vztahu doslova narazí. V tomto směru jsou muži biologicky lépe vybaveni. Z hlediska rozmnožování muž produkuje neskutečné množství spermií po velkou část svého života, je schopen je často z těla vypuzovat, a je tedy naprogramován k intenzivnímu sexuálnímu fungování. Plodná část života ženy je podstatně kratší a sexualita v tomto ohledu funguje spíše úsporně a uvážlivě. A to, že ženy nemají dán orgasmus do vínku jako samozřejmou věc, ale musí se ho, na rozdíl od mužů, učit prožívat, je jen další komplikace.
Jak je možné, že ještě nikdo nevymyslel "zázračný lék", který by snižoval hladinu mužského testosteronu a ženám ji zvyšoval, aniž by se z nich stali muži, abychom všichni byli spokojeni?
Testosteron není jediným faktorem, který sexuální potřebu ovlivňuje. Léky na snižování jeho hladiny máme, užívají je například muži, kteří trpí závažnou sexuální úchylkou. Ovšem mají mnoho vedlejších účinků a není žádný důvod je podávat zdravým mužům. A podávání testosteronu ženám za účelem zvýšení sexuální potřeby se zkoušelo, ale bez očekávaného efektu. Spíše než chuť na sex jim začalo růst ochlupení a knír pod nosem. Což je určitá cesta k tomu, aby muži snížili své sexuální nároky, ale to asi nechceme.
Mnoho žen tímto nepotěšíte.
Ono je otázkou, zda by hypotetické zvyšování touhy žen po sexu podáváním testosteronu fungovalo očekávaným způsobem. Možná by se jejich chuť na sex zvýšila, ale často nikoli na "domácí" sex s dlouholetým partnerem, který je pro ně po letech víc kamarádem, parťákem, tátou dětí a něčím jako pokrevním příbuzným. Třeba bychom tím spíše ženy vyhnali do "cizích lovišť", v lepším případě by stoupla jejich chuť masturbovat.
Jak tedy sladit mužské a ženské nerovnoměrné sexuální potřeby?
Frekvence se vždycky musí přizpůsobit tomu s nižší potřebou, i kdyby to byl muž.
Myslíte zavést doma pravidlo hor, tedy přizpůsobit se nejslabšímu?
Tady kompromis skutečně nefunguje. Řešení znamená milovat se, když mají chuť oba dva. Je to sice zcela logická věc, ale neumíte si představit, pro kolik dvojic i v dnešní době znamená vyřčení této jednoduché věty něco naprosto převratného. Je to úleva pro oba. Muži potřebují slyšet, že je normální, když žena nemá na sex chuť tak často jako oni. Že to vůbec neznamená, že by je méně milovala nebo se jí to s nimi v posteli nelíbilo. A pokud je muž ochoten akceptovat změnu, tak se že nám často chuť vrátí. Samozřejmě nikoli ve "vrcholové frekvenci", ale tak, aby to bylo pro oba přijatelné a hezké.
Zpěvák Sting, vyznavač tantrického sexu, tvrdí, že jejich sex se ženou trvá pět hodin. Je to vůbec možné, nebo je to legenda?
Umím si představit, že se někdo naučí ovládat sexuální pud tak, že je schopen se nějakému druhu sexu věnovat mnoho hodin. Je ovšem otázka, k čemu je to dobré a na úkor čeho to v denním rozvrhu je. I když u Stingů asi mají na žehlení, nákupy a další nepodstatné věci lidi. Většinou je to tak, že mužům i ženám stačí k uspokojení prožití jednoho orgasmu. Nepotřebují jich deset, ale ať si každý se svým volným časem dělá, co chce (smích).
Říká se, že základem ideální rodiny jsou páry, které mají spokojený partnerský a sexuální život. Ale existují vůbec?
Určitě, i když všichni známe ze svého okolí i z vlastních životů mnoho opačných příkladů. To by nám ale nemělo bránit pokoušet se dojít k ideálnímu stavu. Je to však strašně náročná záležitost. Úděl celoživotního vztahu je složitý a já nebudu z těch, kteří tvrdí, že nezbytně nutnou součástí kvalitního dlouhodobého partnerského vztahu musí být sexuální život. Někdy v ordinaci od lidí slyším, že spolu žijí hezky, ale ne sexuálně. To jsou věci, které nejsou moc populární, nechceme je slyšet, není zajímavé o nich psát. Ale tihle lidé jsou si příliš drahocenní a vzácní na to, aby se kvůli takové relativní "drobnůstce", jako je sex, rozešli.
Může takový vztah fungovat za pomoci přiznaných milenek a milenců?
Já jsem nikoho takového nepoznala.
Máte tedy recept, jak se k ideálnímu vztahu v sexuální oblasti přiblížit?
Jediné řešení je prevence. V období zamilování, kdy chemické látky usnadňují sex, je potřeba vyřešit všechny potenciální potíže. Je to dobré období naučit se o něm mluvit, zaběhnout si pestrý sexuální život, a teď nemyslím v tom smyslu snů mnoha mužů – permanentní porno, ale ve smyslu dosahování uspokojení a vzrušení minimálně několika způsoby. Naučit se zrovnoprávnit nekoitální a koitální sex. Bohužel většina lidí v tomto období má pocit, že není třeba o sexu mluvit, protože všechno klape automaticky.
Kam jde sexuolog, když má problémy se sexem?
Já bych byla schopná odlišit, který problém díky svému řemeslu vyřeším a který je k řešení nějakou psychoterapeutickou metodou. V tom případě mám několik spřízněných kolegů a kolegyň, se kterými bychom si navzájem poskytli pomoc a podporu.
Uměla byste si pomoci sama?
Rozhodně bych uměla najít cestu k řešení.
Proč jste se rozhodla právě pro obor sexuologie?
Vždycky jsem chtěla být psychologem, ale na psychologii jsem neměla šanci se dostat.
Hana Fifková s dcerou Kateřinou
Jak to?
Už tenkrát byl o ni velký zájem. Zkusila jsem to proto na medicínu, což souviselo i s tím, že oba rodiče byli lékaři. Na fakultě jsem se rozhodla pro psychiatrii a po škole nastoupila do léčebny v Bohnicích na klasické psychiatrické oddělení. V té době tam ale byla psychoterapie v plenkách a já jsem zjistila, že jediným oddělením, kde mohu "léčit slovem", ne jen léky, je tamější sexuologie. Nešla jsem tedy primárně za obsahem oboru, ale za formou práce. Sex jsem dostala jako bonus (smích).
Bála jste se někdy v ordinaci?
Bála, protože mne před mnoha lety napadl v ordinaci klient tak, že mi šlo o život. Ten člověk byl duševně nemocný.
Kdo vás zachránil?
Sestřička ze sousední ordinace něco slyšela a zavolala o pomoc, ale to já už si nepamatuju, protože jsem byla v bezvědomí. Nakonec i tahle nepříjemná zkušenost byla k něčemu dobrá. Do té doby mě nenapadlo, že by se mi něco takového mohlo stát. Klidně jsem si pozvala na večer do ordinace cizího muže. Takovou chybu už samozřejmě nedělám.
Stane se vám, že si lidsky s klientem nesednete a odmítnete jej?
Určitě, já mu samozřejmě neřeknu, že jsme si nesedli, ale mám typy lidí, kterým pomoci neumím. Není to jejich problém, souvisí to s mými životními zkušenostmi, které si do klienta promítnu.
Koho nepřijmete?
Nevím, jestli to mám říkat, ale nemám ráda ukňourané chlapy – muže, který je hodně soustředěný na sebe, bude možná rozmazlený maminkou, je to bolestín, neustále si stěžuje na nepřízeň osudu, který si přijde i za mnou postěžovat.
Proč vám zrovna tihle muži tak vadí?
Pro mě je důležitý mužský vzor můj otec a on nikdy nebyl bolestín. Je to silný mužský, který přechodil kdejakou nemoc, s věcmi se v životě moc nemazal, neslyšela jsem ho stěžovat si, byl a je to příklad zodpovědného, rozumného, chytrého mužského. Takové chlapy mám ráda.
Mluvili s vámi v dětství rodiče o sexu?
Vůbec ne, i když byli lékaři, měla jsem to stejné jako většina vrstevníků. Naši rodiče neuměli o sexu mluvit, bránil jim v tom silný ostych, nemluvili o něm s dětmi a nejspíš ani sami mezi sebou. První informace jsem dostala pravděpodobně od nějakých zkušenějších "kamarádek", nejspíš nějakým poměrně zavádějícím způsobem.
Mělo to vliv na váš sexuální život?
Myslím, že ne, prvního kluka jsem měla v šestnácti. V té době neměl nikdo ponětí o tom, jak by se měl používat kondom, antikoncepce byla nedostupná a sexuální život byl metodou pokusů a omylů, k tomu samozřejmě každoměsíční úzkost z otěhotnění. Na medicíně se to změnilo, už jsem si dokázala opatřit hormonální antikoncepci a velký mezník byla práce na sexuologii, protože jsem se naučila o sexu mluvit a říct si, co chci a co ne.
Z pohledu dnešních průzkumů jste začala se sexem zhruba o dva roky dříve než průměr. S odstupem a zkušenostmi, které máte, troufnete si říct, jestli to bylo brzo?
To je strašně individuální. Já jsem měla hezký vztah, bylo to po mnoha měsících chození, tím neříkám, že to nebyl pokus omyl. (smích) Když moje dcera přišla ve svých šestnácti a kousek a řekla: "Mami, já už bych šla na gyndu pro antikoncepci", tak jsem se zhrozila. Ale vždycky je to otázka individuální zralosti člověka a taky kvality vztahu.
A vzala jste ji ke gynekologovi?
No jasně. Musela jsem se sama sobě smát.
Ovlivňuje to, co slyšíte v ordinaci, váš partnerský život?
Určitě ano, protože se spoustou věcí jsem si díky tomu dokázala dobře poradit. Měla jsem kdysi období, kdy jsem sama v sobě řešila právě problém překonávání nechuti k sexu v dlouhodobém vztahu. A protože jsem měla před očima spoustu příkladů klientek, kde sex bez touhy byla cesta do pekel, tak jsem si věci mnohem snáz srovnala v hlavě. Díky své profesi jsem věděla, jakým způsobem je třeba s partnerem mluvit, aby to pro něj byla snesitelná nebo přijatelná záležitost. Mluvit o sexu je v partnerském vztahu neocenitelná věc a je to vždycky jen ku prospěchu. Ale jinak práci a osobní život odděluju. V posteli sexuoložka nejsem.
Přes to všechno jste ale partnera změnila.
Mám za sebou pětadvacetileté manželství, které bylo dlouho hezké a poměrně úspěšné. Úspěšné i proto, že jsme to nějak přežili, nezabili se a dceru, doufám, vychovali dobře. Přes krev, pot a slzy jsme dnes velice dobří přátelé.
Co se tedy stalo?
Potkala jsem dávnou lásku, se kterou jsme strávili pár měsíců, když nám bylo dvaadvacet let. Nějak nás život zase svedl dohromady, tak to zkoušíme.
Vy jste se normálně bezhlavě zamilovala.
S hlavou, ale zamilovala. Tohle se může stát i sexuoložce středního věku.
Jak na to reagoval manžel?
My jsme už dávno měli svoje osobní životy oddělené.
Snažila jste se si to nějak rozmluvit?
Myslím, že to nejde, nejsem ten typ. Naopak jsem si řekla, zkus to, i přes to všechno, co s sebou nový partnerský vztah v tomto životním období nese. Oba máme své návyky, stereotypy, spoustu života za sebou a pracně se to snažíme skloubit. Můj přítel i já jsme hodně dominantní, tak je to hodně živý vztah, který má grády, pohyb a vývoj. Pro nás je to kromě jiného i neustálá otázka hledání kompromisů.
Hledají se v tomto věku kompromisy hůř než třeba o deset let dřív?
Na jednu stranu ano, protože zvyk je železná košile. Na druhou stranu ale oba lépe rozlišíme nepodstatné prkotiny, kterými nemá cenu se trápit a plýtvat na jejich řešení čas. Já jsem se vždycky bála toho, co bude, až dcera dospěje. Říkala jsem si, že život bude prázdný. Teď se to stalo a pro mě tohle období začalo mít úplně jiné kouzlo, protože najednou cítím mnohem větší svobodu. V životě se mi otevřel nový prostor, o kterém jsem netušila, že by mohl přijít, a je to hezké.
