Americkými médii nedávno proběhly dva příběhy, které otřásly zejména rodiči mladších dětí. V prvním z nich přišli rodiče o svého čtyřletého syna Frankieho Delgada následkem celkem vzácného sekundárního tonutí. Po jeho smrti kontaktovali média s prosbou o zvýšení povědomí o druhotném tonutí a jeho nebezpečí.
Právě díky informacím v médiích pak napadlo v jiném případu rodiče dvouletého amerického chlapce Gia Vegy, aby ho při potížích po koupání hned odvezli do nemocnice, což mu zachránilo život.
Pozor na kašlání a dušnost po vdechnutí vody
„Sekundární tonutí je stav, kdy člověk po krátkém tonutí a vytažení z vody přijde k vědomí, bez výrazných potíží. Avšak pokud zde došlo k vdechnutí většího množství vody, je zde riziko rozvoje plicního edému (otoku plic) a následnému ‚tonutí‘ nasuchu,“ vysvětluje Jan Sedláček z Vodní záchranné služby.
Sekundární tonutí podle něj může nastat s odstupem minut, až v řádech hodin. Pokud není postiženému včas poskytnuta pomoc, může dojít až k selhání oběhu a v nejhorším případě až ke smrti. Tak jako ve výše zmiňovaných případech, kde ani jedno z dětí nebylo plavec. Ke vdechnutí vody tak nedošlo přímo při tonutí, ale při jejich dovádění v bazénu. Hned po koupání jim nic nebylo, ale za několik hodin si chlapci již stěžovali na bolest hlavy, dostali horečku a kašlali.
Seriál Vychovejte si plaváčka |
„Zpravidla po vytažení z vody postižený vykašlává vodu, je dušný dále může následovat relativní pocit že nejsou žádné potíže, ale po nějaké době, v závislosti na množství vody v plicích, nastává dušnost až slyšitelně při dýchání „bublá“, může nastat i cyanóza (promodrávání sliznic), dezorientace až ztráta vědomí, to už je ale stav, kdy se rozvinutý plicní edém musí urgentně řešit,“ popisuje Jan Sedláček.
Co dělat, když vidím tonoucího?
Vodní záchranář dále nabádá, že pokud se stanete svědky tonutí, vždy nejprve zavolejte pomoc a následně velmi důkladně zvažte, zda jste dostatečně zdatný plavec, zda vás nemohou strhnout např. silné proudy a rozhodně si vezměte na pomoc plovoucí pomůcku. V panice z tonutí může totiž podle zkušeností vodních záchranářů dokonce i malé dítě utopit dospělého. Jakmile je tonoucí venku z vody, neprodleně je třeba zahájit resuscitaci.
„Při včasné záchraně a správně prováděném dýchání často ani k zástavě oběhu nedojde a prognózy jsou výrazně lepší. Resuscitaci u dětí a tonoucích provádíme bez prodlení po zjištění, že nedýchají (nezvedá se hrudník) po zprůchodnění dýchacích cest (záklon hlavy, zvednutí brady) pěti úvodními vdechy. Vodu z postiženého nevyléváme, z horních cest dýchacích se dostala manipulací s postiženým a z plic ji v rámci laické pomoci nedostaneme,“ popisuje Sedláček.
První pomoc by podle něj měli zvládat ideálně všichni, rodičovství je určitě dostatečným důvodem k zapsání se na kurz. Základy první pomoci a resuscitace je podle něj vhodné vštěpovat dětem již odmalička.
29. dubna 2014 |
A dále připomíná, že každý tonoucí by měl následně zamířit do nemocnice na pozorování, i když se může zdát v pořádku.
Nejlepší prevencí sekundárního tonutí je samozřejmě prevence tonutí primárního, tedy výuka sebezáchrany a následně metodická výuka plavání. Tu doporučuje Sedláček nechat na odbornících v ověřených plaveckých klubech.
Předplavecké dovednosti, jako splývání nebo jak se dostat z vody na břeh třeba při pádu v oblečení, pak můžete s dítětem začít trénovat hned při dalším horkém dni stráveném u vody.
