Ona
Anja Fiedlerová

Anja Fiedlerová - Královna cigaret | foto: Lucie Robinson

Šéfka Philip Morris ČR: Můj život je hezký i bez rodiny

  • 213
Anje Fiedlerové přezdívají královna cigaret. A říkají o ní, že je tvrdá. Když si domlouváte rozhovor, její tým se vás zeptá, zda si ho přejete vést v němčině, angličtině, francouzštině, španělštině či thajštině. Skoro máte z generální ředitelky Philip Morris v Česku strach.


Moje sedmiletá dcera mi dala hádanku: Je to malé, z jedné strany bílé a z druhé oranžové a používají to opilí lidi…
Spontánně odpovídám, že cigareta (směje se). Pro toho, kdo pracuje v tomto oboru, to samozřejmě není žádná těžká hádanka.

Mohlo mě to napadnout. Řekněte mi, kolik kusů cigaret vaše firma ročně vyrobí?
Přesná čísla vám říci nemůžu, je to obchodní tajemství, ale řádově nad 20 miliard.

Když se budu držet teorie, že jedna cigareta zkracuje život o patnáct minut, je to přes půl milionu let života všech vašich zákazníků. Jste přesvědčena, že děláte správnou věc?
Musíte oddělit dvě věci. Ano, cigarety škodí zdraví. To netajíme. Také proto podporujeme regulaci tabákového průmyslu. Na druhou stranu kouření je svobodnou volbou dospělých lidí. Kdyby nebyla naše firma, cigarety by existovaly stejně. Mým úkolem je zajistit, aby byly kvalitní, abychom k byznysu přistupovali zodpovědně, což například zahrnuje i otevřené informování o zdravotních následcích kouření. Také se samozřejmě musím postarat o své zaměstnance.

Smí se ve vaší firmě kouřit?
Ano a ne. Na poradách v zasedacích místnostech se podle zákona nekouří. Ti, kteří mají vlastní kancelář, se mohou rozhodnout, zda bude kuřácká, či nikoliv. Například moje kancelář kuřácká je. V ostatních kancelářích platí, že je-li v nich jeden nekuřák, je nekuřácká. Na patrech jsou kuřácké koutky. V různých zemích je to různé, když jsem tu nedávno měla kolegy z jiných zemí, kde je samozřejmé kouřit v konferenční místnosti, řekla jsem jim při uvítání: "Abychom si to vyjasnili hned na začátku, jste v Česku a s cigaretou musíte ven do kuřáckých prostor."

Kdy jste si naposledy zapálila?
Asi před tři čtvrtě hodinou?

Zkoušela jste někdy přestat?
Ještě mě to nikdy nenapadlo. Vedu celkem zdravý život a prostě existuje jedna oblast, kde nejsem až tak uvědomělá, ale která mi přináší okamžiky uvolnění a jisté radosti. Až jednou přijde chvíle, kdy si řeknu, že přestanu, tak přestanu.

Když vás loni na podzim povolali do Česka, v době, kdy měl Philip Morris ekonomické potíže, bylo to příjemné, že na řešení krizové situace povolali ženu, ne?
Neřekla bych, že můj předchůdce odešel kvůli ekonomickým potížím. Ty měly objektivní příčiny způsobené cenovou konkurencí na trhu po vstupu do EU, když to zjednoduším. Pracovala jsem v Lausanne jako viceprezidentka plánování rozvoje obchodu, když mi šéf zavolal, že mám novou práci a že pojedu do Prahy. Bylo zřejmé, že takový krok přijde, jen nebylo jasné, kdy a kam půjdu.

Říkáte to tak stroze, jako by na manažerských postech byla polovina žen.
To je pravda, že čím výše jdete, tím méně žen tam je. Pro ženy to tedy možná byl příjemný signál, ale myslím, že neustálé diskuse, zda mají ženy a muži stejné šance, nejsou až tak důležité, jak se může na první pohled zdát. Mě se tady už taky ptali, zda bych se nechtěla zapojit do ženského hnutí, ale odmítla jsem. Důležitější než pohlaví je výkon, manažerské schopnosti jako vedení lidí a vlastnosti jako upřímnost. Ano, říká se o mužích, že je pro ně lehčí postavit se na pódium, a ženy že zase lépe dokážou číst pocity a dělat více věcí najednou. Ale tak jednoznačné to není, znám muže i ženy, u nichž je to přesně naopak. Ideální složení týmu je mix.

Kolik žen a kolik mužů máte pod sebou na vedoucích místech?
Musela bych počítat… Pět mužů a čtyři ženy.

Kdy jste nějakou ženu naposledy povýšila?
To vám řeknu přesně, děje se to právě teď. Tento týden jedna odjíždí do Ženevy na nový post v oddělení financí.

Je to v Praze těžší, než jste si myslela?
Ne, ale já jsem toho už tolik procestovala a tolikrát se stěhovala. Pracovala jsem v Thajsku, v Jižní Africe… Navíc Česko je Německu blízké. Jedna věc, která se mi ještě nepovedla, je začít se pořádně učit česky. Dělá mi problémy česká výslovnost.

Rozčiluje vás tu něco?
V Praze? Ne. Já se vůbec těžko dostávám do ráže.

Neokradli vás třeba někdy? V tramvaji nebo v taxíku?
Ne. I když zrovna včera večer jsem platila dost vysoký účet, cesta domů, což je asi pět minut, mě stála tři sta korun, zatímco jindy stojí sto třicet.

Tak to vás nejspíš okradli...
Říkala jsem si, že je to třeba tou večerní hodinou… Neumím to ještě moc posoudit, domlouvám se anglicky, německy, rukama a nohama. Zatím dokážu odhadnout jen cenu za odvoz na letiště. A ten taxikář třeba jen udělal chybu, třeba jsem se mu prostě jen nelíbila... (směje se)

Obdivuhodně klidná reakce. Kdy jste naposledy měla nějakou ohnivější diskusi s mužem, kolegou?
To si vážně nevzpomínám, konfrontace není můj styl.

Normálně klidně argumentujete?
Ano, protože nikam nepovede, když se budu snažit něco protlačit a mí podřízení za tím nebudou stát. Samozřejmě, někdy se musíte rozhodnout, i když většina s vámi nesouhlasí, ale to je něco jiného.

Copak vy nikdy neztrácíte nervy?
Tak to se musím vrátit dvacet pět let zpátky, abych si něco takového vybavila. Bylo mi třináct nebo čtrnáct, prohrála jsem turnaj v tenise, respektive byla jsem jen třetí, a vztekle sebou hodila do auta. Táta mě mlčky odvezl a doma řekl: "Tak se někde odreaguj, kopni třeba do matrace." Kopla jsem do umyvadla a pořádně si natloukla nohu. Ale že bych někdy vyletěla nebo byla vzteklá kvůli práci – proč?

A jak se tedy vyrovnáváte se stresem? Ta práce přece je náročná.
Ano, jsou doby, kdy jsem zapřažená, hoří termíny, ale zkoncentruji se a pak si zase odpočinu. Stres nemívám a myslím, že vím proč. Zabývala jsem se v posledních letech vedením lidí a poznala sama sebe. Dělám jógu, zajímají mě východní filozofie, to všechno přispívá k mému vnitřnímu klidu. A další věcí je asi zdravá porce sebevědomí.

Kde v Praze nakupujete oblečení?
Vidíte, zatím jsem si tu za těch osm měsíců nekoupila nic. Žádné oblečení, boty, šperk. Ale já toho pro sebe vůbec moc nekupuji.

Sázela bych na opak, neboť jste dobře oblečená a říká se to o vás.
Ano, ale to, co mám na sobě, mám už asi devět let. Byly časy, kdy jsem do tohoto "vybavení" investovala docela hodně peněz, ale to je pryč. Naposledy jsem si koupila pár bot v Barceloně na letišti. Od té doby jsem nic nepotřebovala. Zní to docela skromně, že?

To ano. Za co utrácíte své peníze?
V posledních letech hlavně za letenky, často i pro maminku, sestru či švagra, za dárky… Zbytek zůstává na účtu.

Když jdete s nějakým mužem na večeři, kdo ji platí?
Záleží na tom, s kým jdu. Když je to obchodní schůzka, nijak nerozlišuji role muž a žena a jsou situace, kdy samozřejmě platím já. Ale i soukromě: někteří z mých přátel nemají tolik peněz, a tak je pak nejpřirozenější věc, že když je pozvu do dobré restaurace, zaplatím účet. Samozřejmě musím najít nějakou rovnováhu, aby to nevyznělo jako urážka.

Poznala jste mnoho národností, jsou čeští muži v něčem větší barbaři?
Ne, proč? Jak to myslíte?

Já nevím, třeba že chodí pozdě na schůzky.
Ne, mí chlapci chodí přesně. Vědí, že to beru strašně vážně a jako známku respektu. I když někdo přijde na poradu o šest minut později, začínám stejně přesně a končím také načas.

Kde vlastně v Praze bydlíte?
Na Vinohradech. Když jsem přijela a hledala byt, měla jsem několik podmínek: že nechci dům, že to musí být blízko k práci, že chci balkon. Navštívila jsem asi šestatřicet bytů a pak se rozhodla pro ten, který jsem viděla jako druhý. Půdní mezonet s dvěma balkony.

Kolik má metrů čtverečních?
Netuším, něco přes sto metrů?

Promiňte možná indiskrétní otázku: žijete sama?
Není to indiskrétní otázka. Ano, žiji sama, nemám přítele. Prostě to tak vyplynulo. Dost často jsem cestovala, na jednom místě jsem nebyla déle než dva a půl roku, i proto je těžké vytvořit si vztah. Žádný speciální důvod v tom není, stejně jako každý jiný i já měla vztahy, které nevyšly.

Není vám někdy smutno, když se večer vracíte do toho velkého prázdného bytu?
Byt je vyplněný mnou a věcmi, které mám ráda. V Bangkoku jsem měla více než dvojnásobný byt a vůbec jsem se tam necítila sama, naopak. V jedné místnosti jsem měla malířský ateliér, vedle v obývacím pokoji hrála hudba. K životu potřebuji prostor.

Rodinu a děti ne?
Takhle jsem o tom neuvažovala. Říkám si: kdybych měla rodinu, bylo by to taky hezké, ale to neznamená, že můj život není takhle pěkný. Je.

Je vám příjemné, když vám muži říkají, že jste atraktivní?
Každý má rád komplimenty a já také. I muži je mají rádi. A také je ráda dělám.

Používáte ženské zbraně?
Myslím, že jsem šarmantní, ale nevyužívám to. Jestli se ptáte, zda se schválně někdy oblékám tak, abych někoho obměkčila, tak to ne. Stejně tak bych i já takovou manipulaci vycítila a bylo by mi to nepříjemné. Na druhé straně nic proti šarmu, naopak. Když se sejdou dva šarmantní lidé, vyřeší obchodní záležitost a ještě je to navíc příjemné – to je fajn.

Co si oblékáte, když máte důležitou schůzku?
Podle toho, jaké jsou tradice v dané zemi. Na to se ptám svého týmu úplně nejdřív.

U nás vám možná řekli, že černou a bílou nic nezkazíte.
Tak a přesně to nejsem já. Ráda nosím něco barevného. Střídám pouze látku a délku podle zvyklostí země, takže v Thajsku jsem měla mnoho věcí z hedvábí. A barvu si vybírám podle toho, co mi sluší a na co mám chuť.

Takže v černo-bílé, jakési uniformě byznys módy, vás nepotkám?
Nechci říci, že nikdy, ale málo. Pozoruji kolem sebe ženy v byznysu a vidím, že když začínají jako mladé, nosí radostnější barvy a postupně se přizpůsobí černé a bílé. I já jsem přizpůsobivá, ale taky si myslím, že žena si má zachovat individualitu.

V čem chodíte doma? Ve starém, odloženém triku?
Ne, ne, staré věci jsou dávno vyhozené. Někdy si vezmu pohodlné šaty na jógu, jindy džíny a tričko, v každém případě se chci sama sobě líbit i doma. Z Thajska jsem si pouze přivezla zvyk, že se vyzuji a chodím bosa.

Kolik času ráno potřebujete, než jste s to odejít do práce?
Jsem docela rychlá, pokud si tedy zrovna nemyji vlasy, což dělám dost často, a ty dlouho schnou. Jinak vstanu, nasnídám se, vysprchuji... Trvá to asi hodinu, hodinu a půl. Vstávám relativně brzo, nemusím se tedy dívat na hodinky.

Co znamená brzo?
Brzo znamená v pět. Ale nebojte, není to každý den. V tu dobu je krásné světlo, ticho, člověk si ten život tak nějak užije. Mám ráda ranní hodiny. Ne že bych to tak dělala často, ale zvládnu jít spát v jednu, vstát v pět a být O. K. Nepotřebuji moc dlouho spát.

Co máte na programu dnes večer?
Nic. Určitě budu doma a záleží na tom, jakou budu mít náladu. Buď vyřídím nějaké telefonáty, na které jsem neměla čas, nebo si sednu ke knížce. Možná si dám jógu, možná si pustím televizi, ale to dělám relativně málo.

A o víkendu?
To taky ještě nevím. Dostala jsem nabídku, abych šla učit jógu, ale nejspíš si udělám celý víkend jen sama pro sebe, pořádně si odpočinu, půjdu třeba na masáž. Měla jsem teď hodně práce a další mě zase čeká.


Anja Fiedler (40)

Generální ředitelka Philip Morris pro ČR, Slovensko a Maďarsko je u nás nejdůležitější ženou na manažerském místě. Šest z deseti cigaret v Česku pochází z její "dílny". Do funkce nastoupila loni v říjnu, předtím pracovala půldruhého roku ve švýcarské centrále firmy v Lausanne. Pochází z Německa, ale protože pracuje hodně ve světě, občas si už při konverzaci pomáhá anglickými slovíčky. Vystudovala European Business School.