Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Šéfka ING: Češi spoří a neriskují

  0:41aktualizováno  0:41
České a slovenské pobočce pojišťovny ING přijela šéfovat až od "protinožců". Australanka Alexis George se na nejrůznějších manažerských postech drží už dvacet let, život bez řízení lidí si prý ani nedovede představit. "Byla bych velmi špatný nešéf," říká.

Alexis George - Šéfka české a slovenské pojišťovny ING. | foto: Petra Pikkelová

V kolika letech jste měla svůj první účet v bance?

Asi tak v patnácti. Možná i dřív. Ale svoje prasátko jsem měla už v pěti letech. Peníze pěkně uložené v "prasátkové bance".

A spořila jste si poctivě?

Ne. Nejsem moc spořivá. Echm, to asi není dobré říkat v mém postavení.

Za co jste utrácela?

Hlavně za cestování. Jakmile jsem měla peníze, někam jsem vyrazila.

Alexis George

Australanka Alexis George (45) před rokem přijala post šéfky české a slovenské pojišťovny ING.
* Do Česka se přestěhovala s celou rodinou.
* Manžel Martin - bývalý manažer - je toho času v domácnosti. Stará se o jejich dvě děti, patnáctiletou dceru Ashlee a desetiletého syna Nathana.
* Předtím pracovala v australské ING jako výkonná ředitelka, dříve byla ve vedoucích funkcích jiných firem.
* Baví ji míčové sporty, především "netball", což je obdoba basketbalu. Až bude v penzi, ráda by se věnovala neziskovým aktivitám spojeným se sportem a dětmi.

V pěti letech jste asi necestovala.

To jsem utrácela za lízátka a sladkosti. Nikdy jsem moc nespořila, i když se maminka vytrvale snažila mě k tomu přimět. Jak stárnu, jde mi to mnohem lépe. Říkám si: "V důchodu už se o mě nikdo nepostará, kromě mě samotné." Zní to trochu stařecky, že? Ale je fakt, že až tak v těch pětačtyřiceti jsem si o to začala dělat starosti. Investuji a spořím na důchod. A také na vzdělání svých dětí. Jsem zodpovědnější, dřív jsem každičký vydělaný cent utratila za cestování.

Riskovala jste někdy s penězi?

Hráč nejsem. Ale udělala jsem několik investic, které byly k ničemu. Investovala jsem do několika dobrých nápadů, které se později ukázaly ne tak dobrými.

Přišla jste o hodně?

Obávám se, že ano. Ale snažím se na to zapomenout. Teď mám své investice po troškách v různých věcech. Člověk musí trošku riskovat, když chce něco získat, ale nesmí být hloupý. Není dobré vložit všechno třeba do jednoho domu... Je dobré mít od každého něco, důležitá je diverzifikace. Zejména v časech, jak jsou tyto. Něco jde nahoru, něco dolů.

Už jste dvakrát zmínila cestování. V rámci jednoho svého výletu jste navštívila i tehdejší Československo. Kdy to bylo?

Ano, tuším v roce 1987 nebo 1988. Skoro rok jsem cestovala po Evropě za železnou oponou.

Co vám uvízlo v paměti? A co vám pak připadalo jako největší změna od té doby, když jste sem přijela opět před rokem?

Nejjasněji si pamatuji šedivost. To je zároveň to, co se na první pohled opravdu změnilo, když jsem se vrátila. Ta minulá šedá v kontrastu k dnešní barevnosti. Nosila jsem v paměti obrázek šedivé Prahy a teď jsou všude barvy. Krása.

Jaká klišé jste slyšela o České republice, než jste sem přijela?

Než jsem odjela z Austrálie, setkala jsem se s českými emigranty a ptala se jich, jaká je Česká republika a jací jsou zdejší lidé. Odpověď nebyla moc povzbudivá. Říkali, že tu lidé nejsou přátelští, že to s nimi je těžké, protože není snadné je "přečíst", že nedávají najevo emoce.

Alexis George

A souhlasíte?

Za komunismu to bylo opravdu těžké. Teď se mi to zdá lepší, ale je fakt, že pořád zabere trochu času zdejší lidi lépe poznat. Češi jsou spíše racionální než emocionální, už jen ve srovnání se Slováky a Poláky. Klidní, ale zároveň velmi pracovití lidé. Vlastně mám Čechy moc ráda, až na ty emoce! Například já se hodně směju, skoro pořád. Tady se dočkám někdy reakcí: "Proč se mi smějete?" Ale já se nikomu nevysmívám, směju se, když mi situace připadá legrační.

Australané se obecně smějí víc?

Určitě. I když jde o něco vážného, třeba v práci, tak uděláme vtip, abychom situaci odlehčili. První tři měsíce v Praze byly dost těžké, pořád jsem projevovala nadšení... A pak se podívám na lidi kolem a oni moc nadšení nebyli. (Do hovoru se vloží tisková mluvčí pojišťovny, která po celou dobu rozhovoru sedí s námi, aby mi tu a tam pomohla s angličtinou: Já jsem se snažila Alexis vysvětlit, že takhle na české zaměstnance prostě nemůže. Že nemůže nadšeně říkat: To uděláme! To je výzva!) Ano, museli jsme se navzájem trochu pochopit.

Je fakt, že máme dost averzi vůči "americkému nadšení".

Však jsem se naučila být klidnější nebo vážnější.

V jednom interview jste také řekla, že Češi vůbec nediskutují. Mezi sebou ani s šéfy.

Ano nediskutují, nehádají se. Pokud jste šéf, tak vám to může připadat snazší, ale je to jen zdánlivé. Není úplně dobré s šéfy nediskutovat. Třeba Američané, Holanďané či Angličané vás budou respektovat teprve tehdy, když budete debatovat a klást otázky. Je důležité umět vyjádřit svůj názor. Tady se nosí nezpochybňovat nic, co řekl šéf. Ale když něco řekne šéf, tak to přece ještě neznamená, že je to správné. Já sama říkám: "Nejsem dost chytrá, abych vyřešila všechny problémy, které tu máme. Musíte mi také pomoci a předložit vlastní nápady." Věřím, že se to časem změní.

Včera před spaním jsem si v rychlém sledu vybavovala asociace s Austrálií. Kromě hudebníka Nicka Cavea - má slabost - mi před očima vyskočili jen klokani, králíci a kriminálníci - první nedomorodí obyvatelé vaší země. Samá klišé, že?

No... i moje maminka je z rodiny trestanců. Víte, v Austrálii je naopak prestižní záležitost pocházet z rodu prvních trestanců, kteří zde byli vysazeni. Ale můj otec je úplně obyčejný imigrant. Do Austrálie přišel v padesátých letech po válce z Anglie. Maminčina rodina má ten trestanecký původ a tatínek byl svobodný kolonista.

A nějaké domorodce v příbuzenstvu nemáte?

Ne, bohužel ne.

Proč bohužel?

Protože když jste v Austrálii domorodého původu, máte vše zdarma: vzdělání i zdravotní péči. Je to jakási snaha vynahrazovat domorodým obyvatelům fakt, že jsme se k nim dříve nechovali nejlépe. Ale nemám v sobě žádnou domorodou krev, podívejte se na moji kůži, je světlá.

Co opravdu důležitého Austrálie "dala světu"?

Asi plyn. A zlato. Má velké zásoby zlata. Taky třeba Kylie Minoque a Nicole Kidman. A hodně sportovních hvězd tenistů, plavců. A co Češi? Co dali světu?

Dostala jste mě. Světu? Kromě pár významných jmen umělců a vědců mě napadá třeba slovo robot. Ale pojďme radši jinam. Jste ve vedení ING necelý rok a už se musíte potýkat s obrovským problémem. Přišla ekonomická krize...

...ale já už jsem zažila tři ekonomické propady v Austrálii. Tady ještě nikdo nic takového nepoznal. Je to úplně nová zkušenost. Je nutné se naučit, jak ochránit zákazníky i zaměstnance během takového období. Až do nynějška to byl samý růst, růst a růst, všichni byli spokojení, protože vydělávali slušné peníze. A teď už to tak nebude. Ale já věřím, že se na to připravujeme dobře. Je před námi dlouhá cesta, ale máme dobré lidi a dobré jméno.

Nejspíš mi teď neřeknete, že je vaše firma v průšvihu, to je logické. Tak se vraťme na osobní rovinu. Říkáte o sobě, že jste velmi upřímná. Napáchala vám upřímnost nějaké potíže?

První tři měsíce mi to dost komplikovalo život. Jednomu manažerovi jsem na rovinu řekla, že odvedl hroznou práci. Byl otřesený, uražený. Ale kdyby odvedl dobrou práci, tak ho upřímně pochválím! Nicméně jsem pochopila, že tak mluvit nemůžu, že musím trochu ubrat a nemůžu s lidmi sdílet vše a pořád. Jenže já měla pocit, že když něco neřeknu rovnou, tak to vzbuzuje další otázky, že si lidi myslí, že něco skrývám. Proto jsem byla tak otevřená.

Alexis George

Šéfujete velké finanční instituci v Česku i na Slovensku. Je nějaký rozdíl mezi našimi finančními zvyky?

Češi jsou velmi racionální, každé rozhodnutí musí být podloženo čísly, daty, detaily. Slováci řeknou spíš: "Čísla mě nezajímají, nezajímají mne fakta, tohle je ale strašné, musíme to udělat jinak." Dělají rozhodnutí na základě emocí. Česká republika je stále ta bohatší země, než je Slovensko. Lidé zde investují nebo hodně spoří.

Víc než jinde?

Lidé v této zemi jsou skutečně velmi spořiví. V Austrálii je hrubá míra úspor minus dvě procenta. Lidé utrácejí víc, než vydělávají. Tady je to plus devět procent, což je v porovnání neskutečné číslo.

Vážně?

Je to neuvěřitelné, že? Češi jsou konzervativní v investování, každý chce mít peníze na účtech s úrokovou sazbou, pěkně chráněné. Nejsou to velcí hráči s penězi. Neriskují. To Slováci, ti riskují. To je ta emoční stránka. Ještě jeden rozdíl mě napadá. Češi mnohem častěji využívají pro peněžní transakce internet. Hledají na něm i možnosti pro případné investice. Slováci ne. Ale to se změní s příchodem eurozóny. Otevře se jim celý svět.

Teď bydlíte s manželem a dětmi v Průhonicích u Prahy. Jak dlouho jste se rozhodovali, jestli se přestěhujete do Česka?

Nejdřív jsem se rozhodla já sama, že bych tu nabídku vzala. Pak jsme to ale samozřejmě probírali s rodinou: odjet někam, kde se nemluví anglicky, kde je úplně jiné podnebí, jiná kultura. Což o to, s manželem to bylo snazší - jeho rodina žije v Anglii, je Evropan. U dětí jsem se trochu bála, ale ono je to nejdřív velice nadchlo. Opravdu měly do stěhování zprvu velkou chuť.

Zajímavé. Děti bývají hodně závislé na svých kamarádech.

Myslím, že Australané mají tendenci cestovat, protože je to taková země uprostřed ničeho. Tak jsme byli docela natěšení, že budeme lyžovat a bruslit a dělat jiné věci... Všichni jsme souhlasili. Dokud nedošlo na balení a poslední měsíc před odjezdem. To bylo: (předvádí plačtivý dětský hlas): "Já nechci odjet, já tu chci zůstat se svými kamarády..." Když jsme přijeli, tak dcera povídá: "Já to tu nenávidím." Uf. "Ale vždyť jsi říkala, jak jsi nadšená." A ona na to: "Mami to bys měla vědět, že čtrnáctileté dívky mění názor. To jsi měla vědět, že změním názor." Takže to byla nakonec moje chyba. Syn hraje v místním fotbalovém družstvu, trochu se učí česky. U něj nemám obavy. Ale dcera, ta má své chvíle. Když jste dívka v pubertě, život s vámi je těžký pro celý zbytek rodiny, ať jste, kde jste. A ona nám to docela předvedla... Ale myslím, že už si zvykla a líbí se jí tu.

Váš manžel je vlastně muž v domácnosti.

Ale ne moc dobrý.

Je v této roli šťastný?

Ano. Myslím, že ano. Byl doma s dětmi už v Austrálii, není to pro něj nic neobvyklého.

Zato v České republice je to stále hodně nezvyklé. Převládá tradiční rozdělení "rolí". Když je muž doma s dětmi, jiní muži se mu třeba trochu smějí. Vnímá to váš muž tady?

Myslím, že si je toho vědom. To totiž cítíte i jako žena,která pracuje, ale její muž ne. Ale myslím, že už si umí říct: "To není můj problém." Není to úplně běžné ani v Austrálii, ale je fakt, že tady je společnost stále tradičnější. Takže vidím ženy, které pracují na plný úvazek, pak přijdou domů a tam ještě uvaří a postarají se o děti. Já nevím, jak to dělají.

To vy přijdete domů z práce, všude uklizeno, teplá večeře...

...no, on není zas tak moc dobrá česká hospodyně. Představte si, že se třeba vůbec nezkrášlí, než přijdu domů! A je moc špatný kuchař, opravdu špatný, když vaří, tak to často není k jídlu. Ale umí to s dětmi, je opravdu výborný táta. Nakupuje, odnese mi šaty do čistírny, nechá spravit boty. Organizuje dovolenou. Nemůžu si stěžovat. Je to skvělé. Vzdal se své práce. Jinak by to opravdu nešlo. Musím dost často cestovat: do Amsterdamu, na Slovensko a na další místa. Kdybych ho neměla, těžko bych se s dětmi mohla přistěhovat do cizí země a adaptovat se.

A nechybí mu jeho práce? Čím byl?

Myslím, že ano. Byl marketingový ředitel. Když byly děti menší, tak mu to tolik nechybělo, ale když jsme přijeli sem, chtěl pracovat. Protože to s dcerou bylo těžké, aklimatizovala se opravdu pomalu, rozhodl se, že se práce zatím vzdá. Když jsme se poznali, byli jsme oba na vyšších postech, oba jsme hodně cestovali. Pak přišly děti, tak jsme si jednoho dne museli říct, kdo má důležitější práci a kdo zůstane doma. On řekl: "Zkusím šest měsíců nepracovat." Zůstal doma. První tři měsíce se mu vůbec nelíbily, ale pak to najednou šlo, byl spokojený.

Jak jste se dohodli, že vaše práce je důležitější než jeho? Hrál v tom roli plat?

Asi jsem vydělávala víc, ale to opravdu nebyl hlavní důvod. Já jsem chodila do práce raději, byla pro mě důležitější než pro něj. Měl už tehdy vyšší pozici než já, jenže mně se v práci líbilo víc, on to věděl. Miluju své děti, nedovedu si představit život bez nich, ale kdybych byla celý den doma, tak bych všechny přivedla k šílenství. Nebyla bych ta žena s perfektními nehty a večeří na stole, když se muž vrací z práce domů. Byla bych špatná hospodyně. Hrůza, co?

Kdepak. Připadá mi skvělé, jak jste si to uměli uspořádat. Smekám před vaším mužem. A vůbec, působíte tak spokojeně a vesele, ale nemůžu si pomoct, trošku to působí jako profesionální výraz. Kdy jste prošla naposledy nějakou osobní krizí?

V těch prvních třech měsících, co jsme se sem přistěhovali. Prožila jsem krizi se svou dcerou. Když vám dcera každou noc brečí, protože je nešťastná, je to vážně hrozné... Ale není to nic, co by se nedělo jiným lidem, všichni máme krize. Pokud jde o mne, umím dobře oddělit práci a soukromý život. Moc ty dva segmenty nemíchám, potřebuju je mít rozdělené. Jsem dobrá v tom, že svoje krize nepřenáším do práce.

Alexis George

Takový super profesionální přístup bych od vás čekala. Vždyť už dvacet let řídíte lidi...

Člověk se až lekne, co? Začínala jsem u Pricewaterhouse. Do práce jsem začala chodit v sedmnácti letech, přitom jsem chodila na univerzitu. Moje rodina neměla peníze, tak jsem si musela sama na studia vydělat. Začala jsem v sedmnácti a po sedmi letech se lidé stávají řediteli oddělení. Ano, od té doby jsem pořád v manažerské pozici. Myslím ale, že je dobré, že jsem v oboru vyzkoušela víc věcí: prodej, zpracování dat. Vím, jak vypadá práce na mnoha pozicích.

Mohla byste žít bez řízení lidí?

Legrační otázka. Ale když nad tím přemýšlím... vlastně bych nemohla. A proč? Víte, co mne na práci baví? Už to nejsou ty technické věci, jsou to lidé. Vzrušuje mě dělat s lidmi, sledovat, jak se rozvíjejí a rostou. Nebaví mne sedět mezi tisíci dokumenty, mě zajímají lidi. Je těžké si to představit, ale myslím, že bych opravdu byla špatný nešéf (bad not-boss). Jsem ráda ve vedení, jsem ráda, když mne lidé postrkují a nutí mě se zlepšovat. Opravdu si teď neumím představit, že bych nebyla v řídicí pozici.

Obraťme list. Četla jsem o vás, že máte moc ráda víno. Stále si udržujete v Austrálii vinný sklep?

Jasně. Máme stovky vín, ale bohužel je moc drahé si je nechat posílat.

Pijete tuzemská vína?

Ano.

Chutnají vám, nebo ne?

Hm... Musím říct ano?

To teda nemusíte. Stejně bych moc nevěřila. Musí to být velký rozdíl, zvlášť v těch červených. Ale bílá moravská jsou uznávaná.

Bílé je docela OK. Přivezla jsem některým manažerům lahev dobrého australského červeného vína, oplatili mi to českým a slovenským. No... je to pitné. Ale je to prostě jiná chuť. Australské je australské. I když, některá australská vína, co se dostanou tady, jsou dost děsná.

Tady je velmi populární takové levné víno s klokanem. Můj kamarád - textař kapely Sto zvířat - o tom dokonce napsal písničku.

Opravdu? To je vtipné. Ale to víno jsem asi neviděla. Víte, některá australská vína, která se tady prodávají, používáme u nás doma na vaření. Pokud to tady lidi pijí, tak si musí myslet, že australské víno je fakt hrozné. Já víno miluju.

Tak si třeba večer s manželem dáte jen tak lahev vína?

Určitě ne lahev.

Tak dvě?

To jistě! Ne, vážně moje novoroční předsevzetí bylo, že víno omezím. Od chvíle, kdy jsem přijela, jsem přibrala - hodně jsem pila a jedla špatné jídlo. Jsem zpátky v tělocvičně a nepiju. Už dva týdny.

Jak jste přibrala a hodně pila, tak to jste se docela asimilovala, zní to velmi "česky". Pijí Češi víc než Australané?

To nevím, Australané pijí příliš. Hlavně se opíjejí. Češi pijí taky, ale neviděla jsem zatím moc opilých Čechů.

Hodně vydržíme.

Asi. Když si vzpomenu, kolik se toho vypilo na vánoční party, tak Australané by byli úplně namol. Tady byli všichni OK.

Co vám tedy kromě toho vína z vašeho australského sklepa chybí?

Teď v zimě spíš přebývá. Ten sníh na Vánoce, to bylo divné, my býváme během Vánoc na pláži. Chybí mi moře, oceán, ani jsem si nemyslela, že mi bude tak chybět. Ale já můžu žít asi kdekoliv, kde bude moje rodina a pár přátel. A také nemyslím, že bych tu žila napořád. Jsem tu ráda, mám ráda místní lidi, ale můj domov je Austrálie.

Autoři: ,






Nejčtenější

Nakupování online je sice pohodlné, ale přináší i svá úskalí. Často si nemůžete...
Zklamaná zákaznice? Už nikdy. Ukážeme, jak předejít hororovým nákupům

Nemilá překvapení při nakupování zažil asi každý z nás. Rozlepenou podrážku či díru na svetru můžete v kamenném obchodě snadno odhalit. Co ale dělat, pokud si...  celý článek

Ilustrační fotografie
Nechte děti se nudit, podpoříte jejich rozhodnost, radí odborníci

Není dobře, když se dnešní rodiče snaží od rána do večera zabavovat svoje děti. Ony se totiž nenaučí nudit, což pro ně později může být na škodu, varuje...  celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Dcera má účes na ježka. Jak reagovat na sexistické poznámky?

Nechala jsem své sedmileté dceři ostříhat vlasy nakrátko a strašně mě překvapila reakce některých lidí z našeho okolí. Nevím vůbec, jak na jejich nemístné...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Uši se čistí samy, my to dělat nemusíme. Když už, tak jen jemně

Nahromaděný ušní maz svádí k odstraňování, někdo ho dokonce považuje za znak nedostatečné hygieny. A tak uši čistí víc a víc. Ve skutečnosti tolik pozornosti...  celý článek

Vyzrálejší, chuťově výraznější až pikantnější sýry si nejlépe rozumí se...
Sýry pravé i falešné, kolik obsahují vápníku a s jakým vínem je párovat

Málokterá potravina je tak samozřejmou součástí českých ledniček a prostřených stolů. Sýry milujeme k snídani, obědu, svačině, večeři nebo třeba večer jen tak...  celý článek

Další z rubriky

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely Duran Duran Simona Le Bona (58) si prý...  celý článek

Gabrielle Unionová (Beverly Hills, 26. února 2017)
Devětkrát jsem potratila. Dítě pořád chci, říká herečka Unionová

Americká herečka Gabrielle Unionová (44) se s manželem Dwaynem Wadem (36) snaží delší dobu o potomka. Devětkrát podstoupila umělé oplodnění, ale pokaždé...  celý článek

Ellen DeGeneresová na People's Choice Awards (Los Angeles, 7. ledna 2015)
Měla jsem deprese a navštěvovala jsem terapeuta, přiznala DeGeneresová

Ellen DeGeneresová (59) patří mezi nejúspěšnější ženy Hollywoodu. Má vlastní televizní show, je šťastně zadaná a nebojí se mluvit o své sexuální orientaci....  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Proč potřebujete izolepu do kosmetické taštičky
Proč potřebujete izolepu do kosmetické taštičky

Klepe se vám ruka a tekutou linkou si na víčku vytvoříte nepravidelný pruh... co s tím? Pomůže vám obyčejná lepicí páska... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.