Už od ukončení školy pracuji v městské knihovně. Od malička miluji knihy, jako dítě jsem s nimi trávil každou volnou chvilku. Moje budoucnost tak byla předem daná, budu knihovníkem. Vypracoval jsem se až na vedoucího.
Martina mi učarovala na první pohled
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Svou ženu jsem poznal právě v knihovně. Pracoval jsem tam asi tři roky, když jsem ji uviděl poprvé, sháněla nějakou odbornou příručku a narazila na mě. Já jí byl natolik uchvácen, že jsem ani nevnímal, co říká. Byla tak impozantní, v mých očích naprosto dokonalá, jak vystupovala, mluvila, sebevědomí z ní sálalo na všechny strany.
Elektrizovala mě a já věděl, že je to žena, kterou musím mít. Přitom jsem prakticky neměl žádné zkušenosti, já vůbec netušil, jak ji pozvat na schůzku. Byla pro mě tak nedostižná, o to víc jsem po ní toužil.
Ale povedlo se a knihu, kterou urputně sháněla, jsem jí dokázal obstarat. Její upřímná radost mi dodala odvahu, pozval jsem ji na kávu a ona přijala. Ještě dnes nevěřím tomu, že jsme se my dva dali dohromady. Vzali jsme se, když Martina otěhotněla.
Se synem jsem zůstal na mateřské já, Martina si nemohla dovolit být s dítětem dlouho doma. Má vedoucí postavení v mezinárodní firmě, zatímco já jsem "jen" knihovník. Stejné to bylo i s druhým synem.
Máme vyměněné role
V prvních několika letech našeho vztahu jsem se snažil být Martině rovnocenným partnerem, i když mám naprosto jinou povahu a také jiné zájmy a priority. Ale nejspíš jsme jeden druhého přitahovali právě kvůli té rozdílnosti. Navzájem jsme se doplňovali a já věřil, že to tak bude napořád. Rozuměli jsme si i v sexu.
Jenže dnes je všechno jinak. Mám pocit, že žena si mě vůbec neváží, bere mě jako holku pro všechno, jako uklízečku, kuchařku a já nevím, co všechno. Najednou jí vadí, kde pracuji, jaké mám zájmy, přitom to na mně kdysi obdivovala. Říkávala, že je skvělé, jaký jsem, že budu jednou příkladem našim dětem. Že je provedu světem literatury, umění, zatímco ona je příliš racionální a na podobné věci nemá čas.
Takže já se s dětmi učím, já s nimi podnikám výlety, já jim vymýšlím program a Martina si žije po svém. Ani mě k životu nepotřebuje. Mám pocit, že si mě přestala vážit. Někdy si připadám jako její třetí dítě (nebo spíš podřízený?). Ani sex už spolu nemáme. Nevzpomenu si, kdy jsme se milovali naposledy. Nejsou mezi námi prakticky žádné doteky, když ji chci políbit, nastaví tvář. Jsme jako bratr a sestra.
Chci se změnit
Rozhodl jsem se, že to tak nenechám. Martiny jsem se zeptal, proč se ke mně takto chová a ona odpověděla, že mě už nemá proč obdivovat, že nejsem chlap. Jenže to musela vědět už kdysi, sama mě dohnala do pozice, v jaké jsem teď. Ale rozhodl jsem se, že se změním, aby mě opět milovala a obdivovala.
Kamarád mi poradil, abych se přihlásil na nějaké kurzy chování, osobního rozvoje, kde mě naučí, jak se chovat k okolí, jak si sám sebe víc vážit. Jenže já nevím, jestli to bude stačit. Také nemám kromě knih žádné jiné koníčky, ale já kvůli starosti o domácnost a děti na ně vlastně nikdy neměl čas. To bych taky mohl změnit.
Ale teď nevím. Mám se do toho vrhnout po hlavě? Kdo se bude starat o děti? Kamarád mi řekl, že děti mají také matku, jeho žena se s nimi doma učí, vozí je do kroužků, vaří, nakupuje, uklízí. To všechno ale u nás doma dělám já. Martina chodí domů každý den až večer, s dětmi si chvíli popovídá a opět se přesune k notebooku. O víkendech s nimi občas jde na procházku, ale jinak má vlastní program.
Tomáš
Názor odborníka:
Milý Tomáši, z vašeho dopisu je cítit smutek nad celou situací a obrovská láska, kterou k ženě chováte. Ve chvíli, kdy jste nešťastný ze své situace, nepřemýšlejte nad tím, jestli máte něco dělat, nebo ne, prostě se pusťte do akce. Obecně je "výměna rolí" ve vztahu jedním z velmi rizikových faktorů a jedním z nejčastějších problémů, s nímž páry přicházejí do terapie. Předefinovat role a povinnosti je ve vašem případě nutností.
Jsou tři základní věci, které jsou pro životaschopnost vztahu zásadní: čas pro rodinu jako celek, čas věnovaný jen páru a čas, který má každý sám pro sebe. Pokud některá z těchto oblastí chybí, vede to z dlouhodobého hlediska k problémům jak v rodině, tak v párovém soužití. Neméně důležitou složkou je partnerská komunikace. Ve chvíli, kdy budete s Martinou o problémech mluvit, zkuste se řídit principy nenásilné komunikace. Je založena na upřímném vyjadřování svých pocitů a potřeb a zároveň schopnosti porozumět pocitům a potřebám druhého.
Zaměření na seberozvoj je určitě vhodným doplňujícím prostředkem, který vám může pomoci pracovat na vašem sebevědomí, rozhodnosti, schopnosti vyjádřit své potřeby a přání. Párová terapie je velmi vhodným nástrojem, jak se naučit vzájemné komunikaci, když vaše vlastní pokusy selžou.
Hana Krejsová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 25. srpna 2014. Anketa je uzavřena.
