"Módní" móresy našich nejmenších nás občas pořádně zaskočí. A zdaleka nemusí jít pouze o odmítání sourozencem obnošeného svetříku. Své by mohla vyprávět Majka z Prahy: "Maruška má v tom, co si na sebe vezme a co ne, jasno. V pěti letech bych takovou revoltu rozhodně nečekala. Jedno modré triko je úžasné, jiné modré triko je hnusné."
Nedávno jí na internetu objednala nádherné značkové rifle. Strašně trendy, spadlý sed, prostě super. Vyšly na šest stovek, tady by za ně dala třikrát tolik. Jenže Máně se samozřejmě nelíbily. "Fuj!" byla její reakce. "Málem jsem se zbláznila," říká Majka. "Prosila jsem, přemlouvala, ukazovala jí podobné na zpěvačkách v televizi. Nic."
V zoufalství tedy v galanterii koupila příšerného nažehlovacího králíčka, protože dcera takovéhle hlouposti miluje, a nažehlila ho na kapsu těch kalhot. Co myslíte? "To jsou ty hnusný kalhoty! Ne!" odpověděla dcera. "Nevzala si je ani jednou a já už je ani neprodám, protože s tím odporným králíkem je nikdo nebude chtít," stýská si Majka.
Tajně princeznou
Podle odborníků je dobré nechat dítě do určité míry o svém šatníku spolurozhodovat. Je zbytečné trápit ho nošením něčeho, co se mu opravdu nelíbí, nebo tvrdošíjně odmítat, aby si, alespoň do školky či na hřiště, vzalo triko s gormitem či bárbínkou.
Tak, jak se dospělí oblékají do práce či společnosti podobně jako ostatní v kolektivu, touží i malé dítě zapadnout mezi vrstevníky. A pokud tam zrovna frčí oblečky s obrázkem nějakého filmového hrdiny, zřejmě po něm zatouží také.
Ukázkovým příkladem, kam až mohou spory rodičů a dětí o kus látky dojít, je příhoda z jedné pražské mateřinky. Máma s tátou, oba spíš vyznavači přirozenosti a srdcem trampové, svému děvčátku nepořídili ani jedny šatičky, jen jednu maskáčovou sukni. Chodila většinou v teplákách či volných chlapecky vyhlížejících džínsech. Jenže toužila být za princeznu. Strašně.
Se svojí kamarádkou se tedy domluvila, že jí z domova přinese růžové šatičky a sotva za matkou zapadly ráno dveře, honem se běžela převléknout. V šatech pak běhala po zahrádce i chodila na procházky do lesa, byla v nich až do tři čtvrtě na čtyři odpoledne. Pak ji učitelky rychle hnaly do šatny převléknout, protože ve čtyři přicházel otec a z princezny by ho trefil šlak…
Růžovým princeznovským obdobím si projde snad každá holčička. (Ilustrační snímek.)
Až se nám bude stýskat po Montaně
Nemusíte však být ani ortodoxní trampové, abyste občas z kreací svých dětí doslova šíleli. Pavel Jiránek je obyčejný chlap, který oblečení, zvlášť svých dcer, moc neřeší, nicméně z mladší Karolíny si docela zoufá.
"Růžová, růžová a zase růžová… Princezny, víly, kočičky… To je pořád dokola. Kdykoliv někam jdeme, tak se zmustruje do nějaké šílenosti, co jí babička s velkým úspěchem kupuje na stáncích," říká. "Přitom má i hezké věci z normálních obchodů. Ale ona ne. Čím nevkusnější a kýčovitější věc, tím lépe a ještě v úplně nemožné kombinaci. Manželka ji většinou nechá, ať prý má radost, ale myslím, že v duchu trpí stejně jako já…"
Psychologové mají za to, že i v kolektivech nejmenších dětí může hrát oblečení důležitou roli. "Dobře" oblečené dítě (a to i z hlediska názorů jeho školkovské či školní komunity) to mívá jednodušší než to, které dlouhodobě "dobře" oblečené není a snáze může například propadnout pocitům méněcennosti či se stát terčem šikany.
Na druhou stranu by snahy přiblížit se potomkovým představám o šatníku měly být vyvážené budováním správného vztahu k oblékání a výchovou ke vkusu. Zatneme-li zuby a přetrpíme-li období triček s Hannou Montanou v kombinaci s legínami se zajíčky, možná časem zjistíme, že naše dcera na tom se svým vkusem není až tak špatně.
A až nám jednoho dne předloží seznam požadovaných outfitů, nad nimiž by zaplesalo srdce nejednoho módního stylisty, možná se nám i zasteskne po Montaně za stovku…
