Šárka je paličatá a cílevědomá po tátovi, říká Jiřina Záhrobská

Svou dceru Šárku porodila v chalupě na Benecku. Na první závody ji vozila v polském fiatu. Jak prožívala olympiádu maminka lyžařky Jiřina Záhrobská? "Po tom harcování se mi nestýská," tvrdí.

vizitka

Jiřina Záhrobská (58) Vystudovala všeobecnou střední školu se zaměřením na francouzštinu, pracovala v zahraničním obchodě. Po revoluci se zapojila do "rodinného podniku" Záhrobských. Dělá administrativu, zajišťuje letenky, hotely. Ještě nedávno jezdila po závodech se synem, natáčela jeho jízdy na kameru. Nyní pracuje ve sportovní firmě Scott, na starosti má faktury. Synovi Petrovi je 29 a dceři Šárce 25 let. "Šárka má ráda psychologickou literaturu. Psychologii možná bude studovat. Dostala se sice na ekonomku, ale studium odložila. Se závoděním vysoká nejde moc dohromady. I když Petr to dokázal. Učení mu jde lehčeji," říká Jiřina Záhrobská.

Rozhovor sice probíhal čtyři dny před velkým závodem její dcery, ale Jiřina Záhrobská cítila nervozitu už tehdy.

V pražském bytě si sedla k televizi, před sebe si postavila hrnek zeleného čaje a notebook, na němž sledovala mezičasy z tratě, aby je věděla o několik vteřin dřív, než je oznámí komentátoři v televizi. Z fandění jí stoupal tlak.

"Bylo příjemné, že lyžařské závody byly večer, takže jsem je mohla v klidu sledovat. Bála jsem se, aby se Šárce nic nestalo. Při sjezdu, ale i při slalomu. Lyžování je nebezpečný sport, kde může dojít snadno ke zranění," tvrdí Jiřina Záhrobská.

Švédka Anja Pärsonová při olympijském sjezdu nezvládla skok a nekontrolovaně letěla šedesát metrů. Jak vám bylo?
Byla to hrůza. Měla velké štěstí, že se vážněji nezranila. Před sjezdem se měly odjet tři tréninky a kvůli počasí se nakonec jel jen jeden. Byla jsem ráda, když byla Šárka v pořádku dole.

Nedivím se, navíc jela až po Švédce.
To člověku nepřidá, Šárka přece jen není sjezdařka, sjezd moc netrénuje. Naštěstí neriskovala a žádný problém neměla. Ale i ve slalomu se padá a může to odnést koleno.

I Šárka už měla koleno zraněné.
Nebylo to nic vážného. Jednou měla otřes mozku. U toho jsem nebyla, na tréninku v Rakousku se s někým srazila, odvážela ji helikoptéra.

Jak jste se to dozvěděla? Zavolali vám, až když bylo po všem, že?
Kdepak, manžel mi volal hned a oznámil mi: "Šárka spadla, odvezli ji do nemocnice a nevím, co jí je." To potěší. Jste stovky kilometrů od ní, nemůžete jí pomoct, a navíc nic nevíte. Se synem Petrem jsem jezdila v poslední době především po závodech v rychlostních disciplínách a byla jsem už trochu otrlá. Věřila jsem mu, že je dobře připravený a že to zvládne. Byli jsme zrovna spolu na závodech v Kvitfiellu, kde se tragicky zranil rakouský závodník, který pak přišel o nohu. Petr jel po něm. Stejně se vždycky modlím, aby byl v cíli zdravý.

V čem jsou Šárka a Petr jiní?
Petr jde na vše hodně promyšleně, Šárka je mnohem impulzivnější.

Takže je Šárka spíš po tátovi?
Jak v čem. Po tátovi zdědila cílevědomost a paličatost. Vezme si něco do hlavy a jde za tím. Jen při závodech by potřebovala víc agresivity, ale nemá to v povaze. Musí se to učit. Je introvertní, pocity si většinou nechává pro sebe, ale v poslední době se zlepšuje. Dává víc najevo radost z úspěchu a víc se směje.

Bránila jste je někdy před tátovými drsnými tréninkovými metodami? V létě běhali do kopce a za sebou táhli pneumatiky.
Někdy mi to dost vadilo. Nedokázala jsem se na to dívat. Nemělo smysl ho přemlouvat, věřil svým metodám.

Co vám přišlo nejdrastičtější?
Když měli v Krkonoších výjezdy na kolech do prudkého kopce na čas. To bylo pro Šárku hodně vysilující. Táta byl ale neoblomný. Teď už se kondiční tréninky změnily - nejsou už to takové galeje a Šárka i Petr mají každý svého kondičního trenéra.

Česká lyžařka Šárka Záhrobská si jede pro bronzovou olympijskou medaili ve slalomu speciál.

Šárku váš muž postavil na lyže už ve dvou letech, to jste neprotestovala?
Vlek máme hned u chalupy, malý Petr už na lyžích jezdil dobře, takže se to dalo čekat. Překvapilo mě spíš, když Petra ve čtyřech a půl přihlásil na první závody. Mě samotnou by to nenapadlo. Péťovi se ale dařilo, byl brzy mezi nejlepšími, i když závodil se staršími. A já se pomalu přizpůsobovala. Brzy jsme jezdili každý víkend na dětské závody a celou zimu jsme trávili v chalupě na horách, děti tam chodily i do školy. Později se je tátovi podařilo přihlásit do rakouského žákovského klubu, aby měly konkurenci. Tak už jsme v tom byli všichni čtyři a vytvořili jsme rodinný tým. Musela jsem se také zapojit.

Jak vám vysvětlil, že jste na tohle ta pravá?
Nešlo o to, že jsem ta pravá. Neměla jsem na výběr, nebyli lidi. (směje se)

To neproběhla debata, jestli do toho půjdete?

Šárka Záhrobská má tři medaile z mistrovství světa, v roce 2007 získala zlato. Dvakrát vyhrála závod Světového poháru ve slalomu. Na olympiádě byla podruhé a přivezla si tentokrát bronz.

Pozvolna to vyplynulo. Najednou jsem zjistila, že jsem v rozjetém vlaku. V létě jsme jezdili společně trénovat na ledovec, kde se vstávalo v půl čtvrté ráno. Když vycházelo slunce, už byl postavený slalom, aby se stihlo potrénovat, než přijdou lidi. Jezdila jsem i se sněžným skútrem, tou dobou ještě nejezdí vleky. Když byl manžel s Petrem na závodech, starala jsem se o malou Šárku. Měly jsme malého polského fiátka, lyže na střeše. Jezdily jsme trénovat z Benecka do Špindlu a jednou byly hodně vyjeté koleje na silnici. Fiátek se do nich nevešel. A jak jsem přejížděla z jedné koleje do druhé, auto se převrátilo na bok.

Jak to dopadlo?
Šárka si zrovna četla nějakou knížku. Nerozhodilo ji to. Řekla mi, abych vytáhla klíčky ze zapalování. Mě to v tom momentě nenapadlo. Vylezly jsme, pár chlapů nám auto zase překulilo zpátky a my se vrátily domů, bez tréninku. Už tehdy byla Šárka pohotová, všechno chtěla dělat sama. Nasazovala řetězy na kola. Když jsme píchly, měnila gumu. Bylo jí asi dvanáct.

Váš muž od začátku věřil, že jeho děti vyhrají závod Světového poháru. Lidi ho považovali za blázna. Co vy?
Ani mě nenapadlo, že by Šárka jednou vyhrála mistrovství světa. Začala jsem věřit, až když jela první závod Světového poháru a skončila pátá. Zrovna jsme byli s Petrem v Krušných horách na závodech.

Kdo vám to volal?
Myslím, že ani jeden, hlásili to zrovna v rozhlase. Přesně si pamatuju, že jsme jeli z Chomutova do Prahy.

Petr se věnuje rychlostním disciplínám: sjezdu a super G, Šárka má mnohem radši slalom. Jak to?
Každý závodník se vyvíjí. Petrovi to jde, i když na trénink sjezdu doma nemáme podmínky. Když byly děti malé, manžel mi slíbil, že nikdy nebudou jezdit sjezd. Kde ty loňské sněhy jsou.

A jak vám tu změnu politicky vysvětlil?
Nejdřív to byly ty takové lehoučké sjezdy kvůli kombinaci, aby byly body. Když jim to šlo, začali jezdit těžší sjezdy. Manžel mě chlácholil: "Uvidí se v tréninku. Když to bude nebezpečné, nepojedou." Opravdu ty nejtěžší sjezdy nejezdí. Stalo se, že se Šárkou někam přijeli, ale když viděli, že by to bylo příliš velké riziko, tak sjezd nejela.

V této sezoně už Šárku váš otec netrénuje, rozešli se po deseti letech. Prospělo to jejich vztahu?
Změna byla podle mě po tak dlouhé době potřeba. Dohodli se na tom společně.

Kdo chybí víc: táta Šárce, nebo Šárka tátovi?
(dlouze přemýšlí) Asi Šárka tátovi. Děti většinou nemají problém oprostit se od rodičů. Chtěla si dělat vše po svém, má svůj tým. Táta řekl, že už ji stejně za ta léta všechno naučil.

Tváří se, jako by teď Šárku ani nesledoval.
Určitě na ni kouká dál. Hlavní pozitivum té změny je: manžel se teď může věnovat synovi, který neměl s sebou na závodech trenéra. Jezdila jsem s ním já. Bylo to legrační - kolem nás ty početné švýcarské nebo rakouské týmy. A Petr tam přijel s maminkou. Sám si prohlížel trať, sám si mazal lyže. Mé úkoly byly řídit auto, natáčet Petrovy jízdy na kameru, chodit na schůze trenérů, postarat se o poslední přípravu lyží před startem, zajišťovat ubytování...

Bavilo vás to někdy?
Nevadí mi řídit auto. Pět šest hodin do Rakouska není žádná dálka. Třeba do Francie už jsme se střídali. Dostala jsem se na spoustu nádherných míst. Ráda fotím - měla jsem úžasnou možnost dělat fotky hor ráno bez lidí, za východu slunce. To se mi líbilo. Tím jsem si kompenzovala různé útrapy.

Co bylo nejhorší?
Třeba když jsem mrzla někde na kopci. Nemám ráda to čekání. Loni ve Wengenu jsem strávila pět hodin při sjezdu u tratě. Před startem si musíte najít místo na filmování, brodila jsem se v hlubokém sněhu, nebylo to ono, tak jsem se hrabala zase jinam. Závod se přerušoval, bylo to dlouhé. Natáčela jsem víc závodníků, protože jsme spolupracovali s jinými malými týmy, a někteří jeli až na konci. Vím, že tam vychází slunce přesně ve 12.10 zpoza skály a začne konečně hřát.

Teď chodíte každé ráno do práce. Jste ráda?

Dcera je introvert Své pocity si Šárka většinou nechává pro sebe, ale v poslední době se zlepšuje. Dává víc najevo radost z úspěchu a víc se směje. Lyžařský kolotoč V létě jsme jezdili všichni společně trénovat na ledovec, kde se vstávalo v půl čtvrté ráno. Když vycházelo slunce, už byl postavený slalom.

Ani tamto mi tak nevadilo. Ale bylo to pro mě všechno už dost fyzicky vyčerpávající. Před pěti lety jsem si ve Val Gardeně zlomila krček. Od té doby jsem nemohla svážet lyže Petrovi ze startu, museli jsme si pořídit ještě jednoho asistenta.

Jak se vám to stalo?
Na svahu. Abyste si nemysleli, samozřejmě jsem nejela po závodní sjezdovce, to by byla sebevražda. Chtěla jsem popojet jen pár set metrů ke stanici lanovky, byla to skoro rovina. Při zastavování jsem ztratila rovnováhu a spadla jsem na bok s těžkým batohem na zádech, Petrovy lyže na rameni. Myslela jsem, že pojedu dál, ale už jsem nevstala. Odvezl mě vrtulník, který tam byl připravený pro závodníky. Pro ně naštěstí nebyl potřeba.

Volala jste manželovi?
Řekl mi, ať se poradím s naším týmovým ortopedem, jestli tam mám zůstat, nebo jet na operaci domů. Nakonec jsem zůstala v Brixenu a ještě ten den mě operovali. Udělali to dobře. Po třech dnech pro mne přijela Šárka a odvezla mne domů.

Umíte dobře lyžovat?
Zamlada jsem jezdila na běžkách po hřebenech Krkonoš. Sjezdovky byly tehdy boulovaté, neupravené, nelákalo mě to. Na sjezdové lyže jsem si poprvé stoupla v osmatřiceti letech, když Šárce bylo pět let. Tehdy zrovna začali závodit a bylo potřeba, abych mohla jezdit s nimi.

Sjedete všechno?
Teď už ne. Na černou jsem se nikdy nehnala. Prudký kopec mi nevadí, ale musí být rovný. Nejlepší je to brzy ráno, když mám upravenou sjezdovku pro sebe.

Plužíte taky?
Ani ne, spíš se sešupuju bokem, když je to moc prudké.

Kdo vás učil lyžovat?
Všichni tři.

Kdo z nich byl nejtrpělivější?
Určitě Péťa. Šárka byla ještě malá, Petr je dobrý učitel. I na počítači mě učil. Je kliďas, trpělivě mi odpoví na otázky. Manžel je cholerik.

Musí být složité s ním vyjít. Hádáte se někdy?
Určitě. Ale nechci o tom mluvit.

Pořád si váš muž se synem Petrem při trénování vykají?
Vykají si pořád, nejen v tréninku. Není to z přehnané úcty, ale taková hra odmalička. V Péťových třech letech si hráli na mušketýry. Šermovali a volali na sebe: "Pane, kryjte se!" I Šárka říkala tátovi pane, pak si to rozmyslela a začala mu říkat tati. Petrovi to vydrželo doteď, dělá to z recese. I manžel řekne někdy Petrovi "Pane" a vyká mu.

Váš muž o Šárce říká, že není talent, ale inteligentní dříč.
Asi je to pravda, ale úplně bez talentu být nemůže. Kdyby dělala s takovým nasazením jiný sport, třeba by jí taky šel.

Třeba rychlobruslení?
Třeba.

Trenér olympijské vítězky Martiny Sáblíkové má podobné metody jako váš manžel. Znají se?
Když se potkají, hodně si rozumějí. Jsou si dost podobní. Oba mají obrovskou vůli jít za svým cílem. Ani jednoho nic nezastaví.

Váš manžel přiznává, že byl na oba v tréninku pes. Jak to prožívali v pubertě? Neměli chuť třeba zajít na diskotéku?
Neměli. Buď se trénovalo, nebo byli unavení po tréninku a odpočívali, ani je to nenapadlo. Šárku trochu mrzí, že neumí tancovat - kurzy jsou v zimě, to má závodní sezonu.

Co lásky? Trenér Novák to své skupině zakazuje.
U nás se nic nezakazuje. U nás je to asi demokratičtější.

Šárka plánuje, že bude mít rodinu ve třiceti. To znamená, že chce ještě pět let závodit. Nejste z těch maminek, které na děti tlačí, aby měly vnoučata?
To určitě ne. Nechávám to na ní.

Porodila jste ji v chalupě na Benecku. V roce 1985 to bylo hodně neobvyklé.
Petr se narodil v Jilemnici v roce 1980, odnesla jsem si odtamtud nehezký zážitek. Nikdo se s vámi nebavil, byla tam zima, dostala jsem zápal plic. Když se měla narodit Šárka, doma jsme to nacvičovali. Jako pojistku, kdybychom se kvůli závějím nedostali do porodnice. Pak se nám to tak zalíbilo, že jsme zůstali doma a odrodili tam.

Čí to byl nápad?
Společný. Věděla jsem, že muž je na to dokonale připravený. Nastudoval odbornou literaturu, byl se podívat na porody v nemocnici. Dnes už bych to nikomu neradila, ale u mne to proběhlo skvěle. Tenkrát jsem si věřila, že to dobře dopadne.

Jak jste to nacvičovali?
Měli jsme vydezinfikovanou ložnici a všechno připravené. Měli jsme domluvené znamení. Kdyby to na mě přišlo a on byl s Péťou na svahu, z okna jsem měla pověsit ručník. Ještě ten den odpoledne jsem byla na běžkách. Nakonec se to odehrálo kolem desáté večer. Péťu jsme dali spát o patro níž a my jsme si rodili v klidu. Táta přestřihl pupeční šňůru. To bylo tehdy nemyslitelné, tenkrát ještě nemohli být otcové ani u porodu v porodnici. A on přímo asistoval - Šárce pomohl na svět.

Brečel?
Ne, nikdy jsem ho neviděla brečet. Je tvrďák. Byl hrdý, jak to zvládnul. Ani nevíme, kolik Šárka vážila, když se narodila. Nicméně byla pěkný macík.

A teď je skvělá lyžařka. Poznáte, když jede dobře?
Mně se zdá, že jede dobře vždycky. Nejsem odborník. Pokud neudělá velkou chybu, tak to nepoznám. Ve slalomu patří několik let mezi nejlepší. Jsem ráda, že jsem k tomu trochu přispěla.

Nikdy jste se na to nechtěla vykašlat? Dělat si svou kariéru?
Pracovala jsem v zahraničním obchodě, ale to bylo ještě před revolucí. Po narození Petra jsem chtěla být doma, starat se o něj. Když jsem měla zaměstnání, vždy jen na krátkou pracovní dobu. Později jsme si založili sportovní firmu. Dělala jsem administrativu a v zimě jezdila po závodech. Vlastně se to stalo mou profesí. Ani nešlo z toho vypadnout.

Nelitujete, že jste se obětovala?

Během roku tráví lyžařka mimo domov 250 dnů. S matkou se vidí více jen přes léto.

Jsem ráda, že jsem udělala něco pro děti, že jsem si je užila, neberu to jako oběť. Se synem jsem jezdila i v jeho dospělosti. To se málokteré mámě poštěstí. Když jsme byli loni na finále Evropského poháru ve Švýcarsku, kde Petr vyhrál, koupila jsem švýcarské čokoládové dortíky a pravé šampaňské a pěkně jsme to oslavili. Letošní zimu s ním poprvé nejezdím.

Stýská se vám?
Po tom harcování ne. Už jsem si to užila dost.