Vizitka
|
Pro natáčení si přitom vybírá samá depresivní témata. Znáte ji jako autorku dokumentárních cyklů Předčasná úmrtí nebo Příběhy železné opony, nyní natočila časosběrný dokument Život se smrtí, který mapuje osudy sedmi smrtelně nemocných lidí. Vysílá ho Česká televize a cílem je zbořit tabu a mýty, které provázejí umírání.
Nečekejte však ponurý cyklus, naopak se několikrát zasmějete. Všechny účastníky totiž spojuje jedno - mají smysl pro humor.
"Humor hodně pomáhá a je velký omyl si myslet, že kolem umírajícího musíte tiše našlapovat a držet pietu. Ten člověk chce zůstat sám sebou, netouží po žádném patosu, naopak - on bude nejradši, když ho vezmete na vozíku na pivo," říká Šárka Horáková Maixnerová v rozhovoru pro pondělní magazín Ona DNES.
S účastníky dokumentu strávila více než rok, scházela se s nimi s kamerou i bez ní, stali se z nich přátelé. Čtyři z těchto přátel v průběhu natáčení zemřeli. "Vždycky jsme to obrečeli, " přiznává scenáristka, ale když se jí zeptáte, jestli ji toto opakované vypětí ničilo, vlastně ani nechápe, proč by mělo.
Čtěte v pondělí
Rozhovor se Šárkou Horákovou Maixnerovou, autorkou projektu Život se smrtí, čtěte v pondělním magazínu Ona DNES.
"To, že někdo umře a já brečím, považuju za úplně normální emoci. Je to velká zátěž, ale není ryze negativní. Mnohem víc mě vyčerpává setkání s arogantními a nadutými lidmi."
Se smrtí blízkých se poprvé setkala v sedmnácti, když jí umírala babička. A pak znovu, když se o deset let později starala o umírajícího kamaráda. Z těch dvou zážitků zbyla spousta otázek, na které hledala odpovědi - a to byl také důvod, proč se pustila do natáčení dokumentárního cyklu o umírání. Chce, aby se lidé zbavili předsudků - třeba toho, že když člověk umře, měl by se schovat a nikdo by k němu neměl chodit. Proto měl štáb dohodu s účinkujícími, že je bude natáčet i po jejich smrti. To aby diváci viděli, že mrtvého není třeba se bát a že je naopak správné se s ním rozloučit.
