Všechny týmy, tedy i ten náš, musí dorazit do místa startu už den předem dořešit poslední formality. Už při cestě tam je zřejmé, že počasí bude velmi osvěžující. Teplota kolem 10 stupňů, ve vyšších oblastech samozřejmě méně, zato dostatek dešťových srážek. Slunce žádné, vítr taky ne. Počasí tedy celkem ideální, bez deště by to nebylo ono a nejsme přece z cukru, že? J
Po příjezdu se ubytujeme v krásném penzionu v Modravě, pozdravíme konkurenční tým a po menší večeři jdeme načerpat síly spánkem. Příští noc už nebude pod čistě povlečenou peřinkou se sprchou za zády, takže dobrou noc, ráno musíme vstávat brzo.
Déšť, který vytrvale bubnoval na střechu celou noc, neustává ani po ránu, teplo taky zrovna není, ale je to snesitelné, možná hromadící se nervozita a adrenalin leccos přehluší. Autem se přesuneme na Kvildu, kde první člen našeho týmu začíná v 8:30. Déšť je stále silnější, ale údajně by měl trochu ustoupit. To už se na svůj úsek připravuji i já. Je to trochu komplikovanější, na svůj úsek nemohu dojet naším autem, do národního parku je třeba speciální výjimka, takže nás výjimečně musí převézt organizátoři. Cesta je nádherná, na tuhle přírodu by se člověk vydržel dívat hodiny, mokrý vzduch voní tak čistě a nedotčeně, škoda, že si ho nemůžu do něčeho nachytat a přivézt do Prahy. V místě zvaném Bučina čekáme na naše první běžce. Od pana organizátora se dozvídáme, že nás čeká jeden z nejkrásnějších úseků celé trasy. Navíc přestává pršet. Po chvíli mu dávám plně za pravdu. Civilizaci tady připomíná nanejvýš ta cesta, po které běžím. Jinak jen stromy, tráva, voda a klid. Občas prozpěvují ptáci, šumí les a zurčí tu potůček. Tohle že je Vltava?!? Tohle nic, které si tu tak vesele přeskakuje kameny? Prostě asi všichni – včetně řek – jsme jednou byli děti… Cestou potkávám jen dva turisty, jinak nikoho. Ne, že bych neměla ráda společnost, ale tahle duševní hygiena má hodně co do sebe. Být o pár stupňů víc, sednu si snad na nejbližší pařez a budu se jen kochat okolím.
Mé úvahy romantického básníka najednou přehluší sborové „póóójď, už jen kouseeeek!!!“, čímž se chtě nechtě můj první úsek blíží ke konci. Skoro jsem si jich nevšimla, jak jsem byla zahleděná do okolí. Předám štafetu a čeká mě zhruba desetihodinová pauza. Zdá se to hodně, ale po celou dobu je co dělat. Většinu času zaberou přejezdy k dalším předávkám, až se konečně setkáváme i s naší druhou půlkou a začíná nám delší „volno“. V autě to mezitím začíná vypadat velmi zabydleně. Každá volná plocha slouží jako sušárna bot a oblečení, i když neprší, vzduch je stejně vlhký a šlápnutím do kaluží se taky úplně nedá vyhnout. Do toho všechna zavazadla, svačinky, mapky, pak se něco ztratí, takže je vše potřeba obrátit vzhůru nohama, ale to nám přece náladu nezkazí. Navíc ostatní na tom nejsou jinak.
Zatímco moje první etapa by se dala nazvat Poznávání přírodních krás, ta druhá něco jako Od památky k památce. Co víc si přát, než začít druhou etapu v městě zaslíbeném turistům i vodákům – Českém Krumlově. K dokonalosti by scházelo vybíhat z nějaké zámecké komnaty, ale my se museli spokojit s parkovištěm a (po kolikáté už) vydatným deštěm. Poslední etapa bez čelovky vedla kolem kina ke schodům a výběhu po travnatém kopečku. Tedy výběhu – jeden krok nahoru znamenal dva dolu, po bahně to pěkně klouzalo, takže nejjednodušší bylo vzít to po čtyřech. Následoval běh kolem kasáren, ne že by cesta kolem plechové ohrady byla ta nejhezčí, ale kolikrát vás do takových míst zavede turistický průvodce? Navíc vše jednou končí, skončilo i toto oplocení a po pár baráčcích i Český Krumlov. Konečně zase v lese. Na rozbahněné cestě mezi stále se zvětšujícími kalužemi se kupodivu běželo docela dobře, člověk byl už promočený skrz na skrz a nějaké další vodní hrátky ho už nemohly zaskočit. Pak následovala prudká odbočka doprava, dobrovolníci na rozcestí ještě varovali, že to hodně klouže… a nemýlili se, jen co jsem odbočila, už jsem seděla v mechu.
Pokud jsem si myslela, že seběhem naženu nějaké vteřinky, tak tady určitě ne. Bylo to takové něco mezi během, chůzí a klouzáním, sem tam pád, tak trochu návrat opilce po prohýřené noci. Asfaltová silnice po cca 1 km byla jak dar z nebe. Pak už to ale opravdu šlo samo a ještě než se setmělo, byla jsem u další krásné jihočeské památky – kláštera Zlatá Koruna. Bohužel na detailní prohlížení není čas, navíc se neodvratně hlásila noc, další etapy teď budou za svitu měsíce (resp. čelovek a případně lamp, na měsíc moc spoléhat nešlo).
Druhému autu jsme předali štafetu někdy po půlnoci a následovala cesta do sokolovny v Týně nad Vltavou, kde bylo možno se vyspat. Na podlaze tělocvičny bylo sucho, ve spacáku docela příjemně a ostatní závodníci byli maximálně ohleduplní, snažili se chodit co možná nejtišeji. Nakonec z toho byly krásné 2 hodinky spánku v horizontální poloze a rychle na další „velkou předávku“, kam mezitím doběhla naše druhá drahá polovička. To už jsme se pomalu blížili k hranici jihočeského a středočeského kraje. I moje třetí etapa byla taková přeshraniční. Jižní hranice obce Klučenice, kde začínala, je právě i hranicí mezi oběma kraji.
Lehce zvlněnou krajinou mezi vesničkami se běželo docela dobře, asi 3 km před cílem pak následoval výběh do kopce. Nohy už byly celkem unavené, každý metr byl znát, nahoře ale za odměnu čekal výhled na Orlickou přehradu. Rychle „vyfotit“ očima a hurá dolů. Nebylo to sice tentokrát bahnem, ale cestou z kostiček. Mezi běžci snad není oblíbenější povrch, zvlášť po 30 km běhu, minimálním spánku a podivném stravovacím režimu. V této fázi to už ani moc nezachraňuje směr dolů. Svaly sice tuhly, ale neztuhly úplně, na parkoviště za Solenickým mostem jsem nakonec doběhla. Samozřejmě s vědomím, že ten nejdůležitější běžecký úsek mám ještě před sebou, a to se nesmí podcenit.
Poslední velká předávka se uskutečnila v Živohošti, pak už jsme jeli do Prahy. Cestou jsme se ještě v Davli zastavili na polévku a zároveň přítomným vysvětlovali, proč v našem věku máme takové problémy sejít schody. Další zastávkou pak byl už branický Hamr a setkání s kamarády, kteří nás do cíle přišli přivítat. Za nějakou dobu dorazilo i naše druhé auto, a tak jsme šli vyhlížet našeho posledního běžce, kterého čekal úsek ze Zbraslavi do cíle.
A zde došlo k největšímu „konfliktu“ za celou dobu. V pravidlech bylo dáno, že každý musí běžet svůj úsek sám, pouze posledních 50 metrů do cíle mohou všichni společně (ano, toto je ten nejdůležitější úsek). Jako jeden tým jsme samozřejmě chtěli této možnosti využít. Reálně to ovšem bylo tak, že přesných 50 m nikde odměřeno nebylo a ani nikdo neřešil, jestli společný doběh bude měřit právě oněch 50 metrů nebo třeba 60 či dokonce 100. Tady nastal náš neřešitelný problém – poběžíme společně odtud nebo ještě o pár metrů dál? Nebo až támhle z cyklostezky? Jsme schopni uběhnout těch 100 metrů? Nedáme radši míň? Ale to si to zas tolik neužijeme… Poté, co měl každý v nohách zhruba 30 kilometrů, opravdu plodná debata. Ale i tady jsme se shodli, cílovou rovinkou i páskou jsme proběhli všichni společně a došli si pro zaslouženou medaili a cílové skupinkové foto.
Co říct závěrem? Dalo by se toho napsat mnohem víc, Vltava run je zážitek, který se vryje hluboko pod kůži. Zážitek, který je zkouškou fyzických i psychických sil i přátelství. Soudržnost týmu i krásná krajina je to, co člověka žene dál, co ho povzbudí, když nemůže, co mu dá sílu vstát ve 3 ráno do deště, když všichni ostatní tvrdě spí v teplých peřinách. Nezbývá tedy, než říci Díky všem! Organizátorům za skvělou přípravu, dobrovolníkům za to, že vydrželi na svých místech dlouhé hodiny v chladu a dešti, avšak stále milí a ochotní, ostatním týmům, že byli féroví soupeři, vlastně víc než rivalové byli částmi této skvěle do sebe zapadající mozaiky. A samozřejmě svému skvělému týmu, kterému by i mušketýři mohli závidět. Za to jsme si vyběhali pěkné 15. místo, se ztrátou celé 1 vteřiny na místo čtrnácté.
Tak, Vltavo, utíkej dál svou krásnou cestou, ale neuteč nám úplně. Příští rok tě přijedeme zase doprovodit z Kvildy až do Prahy!
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
