Ona
Obraz Edmunda Blaira Leightona.

Obraz Edmunda Blaira Leightona. | foto: Profimedia.cz

Rytíři, do zbraně! Situace, ve kterých i dnešní ženy uvítají pomoc

  • 167
V současné době už ženy umějí rozbít atom, řídit letadlo, přivrtat poličku i vést nadnárodní firmu. Taky trvají na tom, že na to mají právo a že je k tomu muži musí pustit, když o to budou stát. Přesto jsou situace, kdy vedle sebe chtějí mít ochránce a gentlemana. Kdy jsou rytíři naprosto nezbytní?

Samostatných žen s jasnou představou o svém životě je dneska habaděj, ale rozhodně jejich cílem není cítit se jako chlapi. A nechtějí, aby je muži vnímali jen jako schopné kolegyně, prima parťáky a kamarády, kterým se dá věřit.

Je to tak – cílem žen prahnoucích po rovnoprávnosti není smazat veškeré rozdíly mezi pohlavími a časem muže zavřít do rezervace. Ani mít vedle sebe onuce, s nimiž můžeme vytírat dle libosti.

Chceme být Ženy a mít vedle sebe Chlapa. A nejen doma, aspoň občas na něj chceme narazit i ve volné přírodě. Jsou totiž okamžiky, které se skřípajícími zuby nakonec nějak ustojíme, ale rytíř po boku by se nám sakra hodil.

Zoufalství nad pedály

Za volant si sedá čím dál více žen a, ať si muži říkají, co chtějí, řídí dobře. Dojedou, kam potřebují, a zbytečně neriskují. Ale k autům a jejich obsluze máme mnohem méně citový vztah než muži. Asi je to tím, že nám vůně benzínu a hudba motorů nepřipadá nijak strhující. Je to prostě stroj, který nám má ulehčit život. Taková větší pračka, myčka nebo fén.

Většině z nás stačí, když se z místa A dopraví do místa B a cestou se nikomu nic nestane. Nepotřebujeme lámat rychlostní rekordy. Zároveň je tento náš poněkud vlažnější vztah k vozítkům obecně důvodem toho, že právě auta generují řadu situací, kdy se nám pomoc strašně hodí.

V mém malém průzkumu se dokonce auto dostalo na první místo oblastí, kde bychom rytíře vítali. "Jezdím ráda, baví mě to, dost mi to ulehčuje život. Nejraději jezdím po známých trasách, s těmi premiérovými mi pomáhá navigace. Nikdy jsem nebourala a doufám, že ani nebudu. Přesto dodneška, když musím svoje obrauto v Praze zaparkovat do prostoru 'tak akorát', žádám o pomoc kolemjdoucí či jedoucí muže. Poprvé jsem si připadala trapně, ale zatím se mi nikdy nestalo, že by mi oslovení nepomohli. Někteří s vyloženým nadšením, že mohou zachránit ženu v nesnázích, jiní s úsměškem. Já vím, že bych to nakonec taky zvládla, ostatně občas není koho poprosit, ale mě to tak strašně nervuje, vyčerpává a trvá mi to podstatně déle, že si nehodlám něčím tak zbytečným kazit den," vysvětluje třiačtyřicetiletá Vlaďka.

Rytířský kodex včera a dnes

1) Statečnost
Platí dodnes, i když už nezbytně ne na koních a se zbraní v ruce. Spíš než zručné ovládnutí meče uvítáme pohotovou slovní obranu.

2) Loajalita
Dříve myšlena jako věrnost svému pánovi, teď jako věrnost k závazkům. K dětem, k manželce, ke slibům, co dal.

3) Štědrost
Původně to znamenalo, že rytíř opovrhuje bohatstvím, odmítá je hromadit a záměrně plýtvá penězi. Záměrné plýtvání nebereme, ale preferujeme nepřepjatý vztah k penězům, nevoli se jimi chlubit a odpor k lakotě.

4) Zdvořilost
Platila tehdy, platí i dnes. Poprosit, poděkovat, pozdravit... Nic to nestojí a naděláte s tím hodně parády.

5) Čest
Tedy plnění veškerých povinností, které vyplývaly z postavení rytíře vůči jeho pánovi i vůči poddaným. Aboslutně nepřijatelní jsou muži, kteří se ke svým partnerkám, dětem či podřízeným chovají jako nadřazená rasa.

6) Víra
Tenkrát v boha, v současnosti nejspíš v to, že "dáma" není jenom společenská hra a ‚pomoc‘ hláška uživateli windows.

Kromě parkování na seznamu činností přímo vybízejících rytíře k aktivnímu zapojení se figuruje ještě vyjíždění ze zasněžených garáží do kopce, výměna většiny součástek, upevňování věcí na střechu auta, jednání s odborníky v autoservisu a u začátečnic i tankování.

Obdobně nesvé se cítíme tváří tvář primalexu, dlátu či motorové pile. Ne že bychom nezvládaly žádné kutilské práce, ale na některé věci si prostě nepřipadáme dost silné v kramflecích.

"Občas se cítím trochu jako Ferda Mravenec – práce všeho druhu. Vymaluju, nalakuju, skříň smontuju, ale třeba řezání kachliček jsem vzdala, aniž bych to zkusila. Radši jsem poprosila sympatického souseda, který za odměnu dostal domácí buchty. Ani si je nechtěl vzít, zjevně mu udělalo radost, že mi může pomoct," říká Iveta.

Ladies first

Na palubě Titanicu ještě platilo, že do záchranných člunů šly přednostně ženy a děti. Když nás dneska v nákupním centru pustí cizí muž ke dveřím před sebou, máme díky tomu hezký celý den. Nesetkáváme se s tím totiž dost často. Stejně tak nás potěší až příjemně šokuje, pustí-li nás v autobuse, tramvaji či vlaku nějaký pán sednout.

Známe totiž přehršel historek o tom, kterak i ženě v 9. měsíci těhotenství v prostředcích veřejné dopravy uvolňovaly svá místa spíše vetché stařenky a jiné matky.

Specifickou kategorii tvoří transport dětských kočárků. Každá žena s mateřskou zkušeností totiž ve svém soukromém výzkumu dojde k závěru, že příchod s kočárkem na nástupiště znamená odliv čekajících odstředivě od ní. Pak pohledem vyděšené laně či naštvaného býka pátrá v tvářích, koho že požádá o pomoc. Očního kontaktu však docílí jen stěží.

Mně jednou na konkrétně vznesenou žádost chlapík kolem pětadvacítky vyhlížející velmi, ale velmi sportovně odvětil, že má dvoufázový trénink v posilovně a nechce se uhnat.

Proto většina matek vytvoří sestavu prostocviků, která jim umožní naložit kočár vlastními silami bez toho, aby vysypaly dítě. Když se pak zničehonic objeví osoba, která svou pomoc sama nabídne, byly bychom ochotné i cizímu muži vlepit pusu a náš pohled vysílá kvanta vděku.

Taky mám kamaráda, který byť vypadá tak trochu jako vágus, dodržuje všechny kodexy, jak se chovat k ženám, které zná. Radost s ním pobýt. Protože jinak se spíše vnitřně žeru, když mi muž neodpoví na pozdrav (jako by nestačilo, že zdravím první!) a nebo mi před dveřmi do tramvaje mladík strčí loket do žeber a usykne: "Uhni, krávo."

S kamarádem, který mi otvírá, pomáhá do kabátu a nabízí své rámě se po podobných šocích cítím královsky. A to i když doma je mi téhož dopřáno.

Za čest dámy

V dobách, kdy stát se rytířem bylo pro malé kluky vrcholem snů, stačilo, aby se dáma vinou jiného muže cítila poněkud dotčeně. Hned se našel ctnostný chlapík, který vyvrhele vyzval na souboj.

Ilustrační foto.

Dneska nám jako zlatý hřeb dne přijde, když si na nás nějaký hulvát otevře pusu, a ještě než zkoprnělé sprostotou najdeme adekvátní odpověď, ho nějaký milý cizinec usadí za nás.

"Nedávno jsem potřebovala něco koupit v obchodě s elektrotechnikou a prodavač se ke mně choval jak k úplně blbé blondýně. Vůbec neposlouchal, co mu říkám, že mám nějaké dva předem vybrané favority a ptám se na detaily rozdílu mezi nimi, ale mlel své poučky jako pro retardovanou opici, navíc s velmi shovívavým výrazem. Pán, který stál za mnou, se rozčílil a setřel ho, proč se ke mně nechová uctivěji. Myslím, že tak široký úsměv jsem nevykouzlila už roky. Úplně jsem se tetelila blahem a vděčností," vzpomíná pětatřicetiletá Katka.

Je řada situací, kdy si připadá žena ponížená už tím, že se k ní někdo vůbec takhle chová, případně i strachem. Třeba když vás někdo obtěžuje na ulici. A vlastně ani nemusí obtěžovat přímo vás. Jedete-li v tramvaji, kde parta výrostků uráží někoho jiného, většinou se bojíte zastat se ho. Bojíte se o sebe. Najde-li se v té chvíli odvážný duch, hned se cítíte líp. Zastal by se i vás...

Koneckonců myslím, že jeden z projevů toho, že dívka dospívá v ženu, je zlom v představách, kdo koho přepere. Nejdřív si představujete, že toho blbečka z 5. A, až vás příště vytočí, prostě zvládnete sama tak, že půjde domů zostuzen kanály.

Pak najednou vám přijde mnohem krásnější představa, jak ho krotí Vomáčka z vyššího ročníku, jen aby vám udělal radost.

Protože jsme civilizované a násilí se nám (aspoň většinou) hnusí, časem sny o tom, jak rek sráží opovážlivce, který vás urazil, k zemi, střídají ty, jak jej verbálně společensky znemožní a diskvalifikuje ve společnosti. A vy si připadáte jako princezna.

I ve zlém

Všechny uvedené chvíle patří k těm, kdy bychom si sice mužskou oporu moc přály, ale když se žádná neobjeví, nezblázníme se. Existují však situace, kdy je rytířská čest a smysl pro spravedlnost a slušnost v podstatně nezbytností.

"Pro mě je největším rytířem můj bývalý muž. Před pár lety jsme se rozvedli, dlouho to neklapalo a pak si našel jinou ženu. Ale dodnes se ke mně a hlavně k našim dětem chová skvěle. Přestože mi ublížil, tak se na něj můžu pořád spolehnout. Na rozdíl od kamarádek jsem nezažila, že bychom se hádali o majetek, o to, kdo klukům koupí nové zimní boty, kdo si je vezme na víkend nebo kdo se s nimi bude učit. Vždycky jsme se dohodli, a to v klidu. Když se mi doma rozbije kotel, vím, že mu můžu zavolat a on mě nepošle k šípku. Cítím a děti taky, že právě ony jsou u něj na prvním místě. Za to si ho fakt vážím," vypráví Markéta.

Je skvělé, když spolu lidé po rozchodu vycházejí dál, ale je důležité, aby to platilo, pokud je rovnice on + ona obohacena o děti.

"Pro mě je tím největším rytířem můj chlap, který mi už několik let pomáhá s výchovou dětí, které nejsou jeho. Nemusel by, ale dělá to rád. To je fakt bomba," říká Katka.

Už slyším ty námitky od mužů: jak máme být rytíři, když proti nám nestojí dámy. Pánové, upřímně – už roky se točíme v kruhu. My se můžeme snažit být trochu víc dámy, vy se můžete snažit být trochu víc rytíři. Ale ultimativní přístup ještě nikdy úspěch nepřinesl, zvlášť ve vztazích.

Pokud si dopředu řeknete, že se nebudete chovat jako rytíř, dokud se ženy nezačnou chovat jako dámy, tak ta chvíle asi nepřijde nikdy. A naopak. To, co je velký krok pro vás osobně a nebo pro nás,může být malý krůček k povolení napětí mezi dvěma světy. Vaším a naším.

Jak v muži nezabít rytíře

Neodmítejte pomoc, nabízí-li se. Podruhé to zkusí znovu, potřetí třeba zase, ale víckrát ho to ani nenapadne.

Nestyďte se požádat, ať o radu či pomoc. Možná už je zkušenosti semlely a oni se jenom stydí nabídnout se sami. Udělejte první krok. Nic víc než odmítnutí vám nehrozí.

Naučte se přijímat lichotky. Žádného muže nepotěší, když ženě pochválí třeba účes, a ona odvětí: "Ty snad špatně vidíš. Ta barva je příšerná!" Mnohem lepší je poděkovat, usmát se a ocenit, že si vůbec všiml, že máte vlasy.

Netahejte se s ním o peněženku. Pokud se v kavárně nabídne, že zaplatí, nechte ho. Jestli je vám to nepříjemné, vyrovnejte se s ním venku.

Nesoutěžte s ním. Když manželovi před nosem vyvzpíráte do bytu komplet vybavení kuchyně jen proto, abyste mu dokázala, že zvládnete všechno a sama, nedivte se, že vás časem zařadí do skupiny soumarů tažných.