Váš manžel říká, že to, co se mu stalo, je faul od života. Přispíval na charitu, podporoval UNICEF, pomáhal - a v padesáti mu praskla aorta...
Tak to mě nikdy nenapadlo.
Veronika VieweghováPOVOLÁNÍ: zakladatelka Mateřského centra v Sázavě, laktační poradkyně Vyrůstala v Litoměřicích se dvěma mladšími bratry, vystudovala střední zdravotnickou školu a rok pracovala v nemocnici, později ošetřovala seniory v Německu. Spisovatele Michala Viewegha si vzala roku 2002 v Sázavě, mají spolu dvě dcery, desetiletou Sáru a osmiletou Báru. Žijí střídavě v Praze a na Sázavě, kde by Veronika ještě ráda založila komunitní školu a přírodní hřiště. |
Opravdu?
Pro mě to není vůbec rovnítko - že čím víc dobrých skutků uděláme, tím máme předplacený nějaký hezký, šťastnější život nebo snadnější přístup do nebe. Takhle to já nemám.
A jak to máte?
Já to mám jinak... (povzdech) Mám pocit, že všechno přichází tak, jak to má přijít. Třeba nás to má někam posunout, v něčem zastavit.
Bylo těžké vydobýt si na úspěšném muži, který neskrýval, že je tak trochu macho, prostor pro svobodu?
Já jsem to dělala postupně a pomaloučku. A jeho to hrozně zlobilo - že jsem nezůstala tou, kterou před třinácti lety poznal. Ale teď, po tom všem, je myslím naopak šťastnej, že jsem se změnila. Jak bych to řekla: že prostě nejsem ta pipina, co si nechá ve všem radit, a umím si poradit. Protože kdybych zůstala tou, kterou jsem byla, tak bych se v posledních měsících asi zhroutila. Nezvládla bych ten psychický nápor, podporovat manžela a vést celou domácnost.
Co všechno je pro vás od loňského prosince jinak?
Teď už se to pomalu vrací zpátky, ale když byl manžel v nemocnici a já jsem tam za ním každý den jezdila, tak se měnilo skoro všechno. A nejen pro mě a pro Michala, ale i pro děti. I když jsem se snažila co nejvíc, abychom si všichni určitý rytmus zachovali.
Jde to vůbec?
Mám s dětmi takový rituál, že si spolu každý večer zalezeme do postele a čteme. To potřebuju hlavně já. Protože děti jsou takový stabilizační bod, něco, co mě ještě drží a potvrzuje, že mi život ještě úplně neujel, když je všechno vzhůru nohama.
Co kdybychom to vrátily celé na začátek? Je sobota 8. prosince, váš manžel je s dětmi doma a vy odjíždíte na abiturientský sraz...
Ne, to jen říkal manžel v jednom rozhovoru, ale to se spletl. Já jsem ten večer šla se švagrovou na koncert do Rudolfina.
Michal vám ještě stihl zavolat, že je mu špatně?
Volal mi soused, protože manžel hlídal jeho dcerku. Takže Michal tam měl tři děti. On je hrozně zodpovědný, a tak nejdřív volal sousedovi, že mu není dobře a že si zavolal záchranku, aby si vzali dceru domů. Potom mi soused volal podruhé, že už je tam záchranka a že Michala odvážejí do Ikemu. Tak jsem tam rovnou jela.
19. dubna 2013 |
Jak reagovaly děti, když Michalovi začalo být špatně?
Holky spaly celou dobu dole v obýváku, na stejném místě, kam pak přijeli záchranáři - a vůbec se neprobudily. A potom jim to bylo strašně líto, vyčítaly si, že spaly tak tvrdě. Ne ze zvědavosti, ale že nebyly s tátou, že ho nepodpořily.
Byly předtím nějaké náznaky, že váš manžel může mít problémy se srdcem?
Vůbec. Rok předtím byl na celkovém vyšetření a všechno bylo v pořádku. Nikdy si na nic nestěžoval, neměl vysoký tlak, nebušilo mu srdce... Nic takového. Loni uběhl půlmaraton i maraton. To bych spíš čekala, že bude mít žaludeční vředy z nervů.
Nemohl mu právě ten maraton nějak uškodit? On přece začal intenzivně sportovat poměrně pozdě.
Ne, on měl všechno podchycené, s běháním začínal už někdy před pěti lety. To nebylo tak, že by během jednoho roku začal s běháním a hned dal maraton.
Říkala jste, že to bylo překvapení. Propadla jste panice?
Srdce mi začalo tlouct, ale na začátku jsem byla ještě poměrně klidná. Myslela jsem, že to je asi infarkt, což v dnešní době není zase tak strašné. Navíc ho odváželi do Ikemu, do kardiocentra a ne do jiné nemocnice, která by sice byla blíž, ale nemuseli by hned rozpoznat, o co jde. První léky mu dali ještě u nás doma. Za což musím lékařům záchranky ze srdce poděkovat. Zachránili mi manžela.
Michala vezli ze Sázavy, vy jste jela z Prahy po koncertu. Kdo tam byl dřív?
No já. Ale vůbec jsem nevěděla, kam mám jet: na infolince Ikemu to nikdo nebral. Nakonec jsem si řekla: "Kam jezdí sanitky, tam bude příjem." Takže jsem jela za sanitkou, ale tam taky nebyla ani noha. Tam máte lítačky, takovou malou chodbu a pak dlouhatánský prázdný chodby. Vyběhla jsem nahoru, pak zase dolů... Nakonec jsem tam seděla a doufala, že jsem na správném místě.
A byla jste?
Byla. Asi po dvaceti minutách přijeli.
Michal byl ještě při vědomí?
Jo, on se mnou ještě mluvil. Říkal, že to bude určitě dobrý, že si myslí, že je to nějaká alergie. Že je dušnej a že snědl nějaké müsli s oříškama. Jenže když ho vzali na příjem, začal se dusit, hodně kašlal a pak už to začalo. Začaly běhat sestry, začali se rojit doktoři a najednou vezli Michala zaintubovanýho. A to už jsem věděla, že je zle.
Chápu to dobře, že předtím jen tak čekal na příjmu?
Jo, ale do dvou minut ho vzali dovnitř. Protože ono to nevypadalo moc dramaticky - i ti doktoři, kteří ho přivezli ze záchranky, působili klidně. Čekali, že je to nějaký infarkt. Definitivně se to rozjelo až tam. Operace trvala asi pět hodin, do nemocnice za mnou přijela švagrová Šárka s nejstarší Michalovou dcerou a u Šárky jsme potom společně čekaly, jak ta operace dopadne.
Jaká pro vás byla ta nejhorší chvilka?
Když za mnou před tou operací přišel doktor a řekl, že tohle moc lidí nepřežije a že tomu dává jen málo procent. To byl pro mě šok. Takový střih, zatemnění. Vůbec jsem nevěděla, co na to mám říct. Moc si z toho nepamatuju. Snad jenom to, že mě držela švagrová a že mi byla strašná zima.
Jako taková psychická zimnice?
To ne, tam byla doopravdy kosa. Doktor mi to říkal na chodbě u příjmu, kde se furt zavíraly a otvíraly dveře. To bylo pro mě takový... No já začala brečet už předtím, když mi v takové prosklené místnosti řekli, že je to blbý. Cítila jsem se tam strašně sama. Sice tam byly dvě sestry, které se na mě přišly občas podívat... Pak mě jedna z nich dovedla dovnitř a první věc, co slyším, je: "Chcete něco píchnout na uklidnění?"
A to jste nechtěla?
Já chtěla být úplně při vědomí, a ne abych tam někde ležela a spala a nemohla reagovat. Cítila jsem, že jsem jim tam na obtíž, že mě musí kontrolovat, že chtějí jít už někam jinam, když začaly uklízet. Tak jsem radši odešla na chodbu.
Vy jste asi spíš než tu injekci potřebovala pár chápajících slov.
Možná jsem zblblá z těch amerických filmů, kde se někdo zhroutí, a okamžitě tam nakluše nějaký psycholog, ale mně to v tu chvilku přišlo strašně neosobní. Že na to, jak těžké osudy se tam odehrávají a jaké informace se příbuzným sdělují... No, že to tam nemají zařízený nějak jinak. Ale důležitý je, že Michala zachránili. Operatéři byli výborní, lékaři výborní, primář Kotulák i doktor Skalský jsou úžasní.
Co vlastně člověk prožívá, když čeká pět hodin na výsledek operace, které lékaři nedávají moc šancí?
(delší mlčení) Nevím, jestli je to úplně do rozhovoru. Ale já jsem při čekání u Šárky zažila moment, kdy jsem si zalezla do kouta a snažila se úplně vypojit hlavu. A tehdy jsem viděla Michala na operačním sále, u hlavy mu stáli dva obrovský andělé. A to byla chvíle, kdy jsem věděla, že to všechno dobře dopadne. Ale chvíli předtím jsem cítila, že Michal je na nějaké hranici, kdy přemýšlel, jestli tady zůstane, nebo ne. A já jsem ho nedržela.
Jak nedržela?
Já tomu říkám bezpodmínečná láska. Sama sobě jsem si furt říkala: "Jestli chceš opustit tenhle svět, tak ho opusť, já tě nebudu držet." Že jestli napsal dostatek knih, předal všechno, co předat mohl, a jeho duše chce odejít, tak ať odejde.
S tím jste byla opravdu srovnaná?
Jo. Nevím, jestli to bylo těžké. Byla jsem v takovém zvláštním rozpoložení, kdy mi to přišlo naprosto přirozené. Věděla jsem, že to takhle má být a nemůžu po nikom něco sobecky chtít jenom kvůli sobě: "Já bych to bez tebe nepřežila, já bych to nedala, já budu trpět..." To je přece jenom a jenom na něm. Podobné je to i v manželství: budete přemlouvat člověka, který s vámi už nechce být? Ale zase: spousta lidí vám řekne, že je to blbost.
Vyprávěla jste o těch andělech i Michalovi? On je totiž vyhlášený skeptik.
No říkal mi: "Mně by tví andělé teda nestačili k tomu, abych se uklidnil." Ale já musím říct, že i kdyby to všechno bylo jenom placebo, nějaká moje fantazie, tak i díky tomu jsem se nezhroutila.
Takže teď začnete věřit na anděly?
No... Jestli jsou, tak díky bohu. A jestli nejsou, tak je to škoda.
Když jste manžela viděla po operaci, mohl aspoň trochu komunikovat?
To ne, promluvil poprvé až za tři dny. První den byl v umělém spánku, jenom otevřel oči. Hrudník měl celou dobu otevřený, jenom přelepený, protože doktoři nevěděli, jestli ho nebudou muset otvírat ještě jednou. Pak začal mít náběh na zápal plic a doktoři zvažovali, jestli ho nemají znova uspat, ale báli se toho - kvůli resuscitaci měl totiž na mozku nějaké odumřelé zóny. Takže dostal antibiotika a doufali jsme, že začne sám od sebe odkašlávat.
Mluvila jste o okamžiku, kdy jste si v nemocnici připadala na chvilku hrozně sama. Nepřipadáte si občas sama i teď, kdy se to nejhorší přehnalo?
Ani ne. Jsem pořád s dětmi, s Michalem.
Ale hodně věcí je teď asi na vašich bedrech.
To jo, ale má to jednu výhodu, jestli se to tak dá nazvat. Tohle všechno mi dodává sebevědomí, že to zvládám. Nezhroutila jsem se, jezdila za Michalem, fungovala jsem doma s rodinou, všechno jsem poplatila, nikde jsme nebyli v prodlení, zařizovala jsem všechno důležité, na maily jsem se snažila odpovídat... Ale je pravda, že jsem trochu čekala, kdy zkolabuju.
Kdy jste tomu byla nejblíž?
Když jsme s dětmi chytly chřipku. Takovou tu se čtyřicítkama a Michala zrovna propustili z Malvazinek (rehabilitační klinika, pozn. red.). Ten týden nastupoval do denního stacionáře na terapie na Albertov. Naštěstí odjel do Prahy a jeho maminka se o něj postarala. Takže jsme s holkama ležely v posteli a kamarádky mi mezi dveřmi podávaly hrnce s jídlem a s nákupem, to byl mazec. To mi bylo hrozně.
Kolik máte takových dobrých kamarádek?
Poměrně dost. Kdykoliv jsem zavolala, do půlhodiny přiběhly, pohlídaly, uvařily, uložily děti do postele. A protože se s dětmi učím doma, tak se s nimi i učily. To si potom uvědomíte, že kamarádky jsou dar z nebes. Dokonce volala teta a kamarádky z Litoměřic, odkud pocházím: že kdykoliv budu potřebovat, ať přivezu děti, že mi je pohlídají.
7. července 2009 |
Kdy vaše dcery viděly Michala poprvé?
Asi po týdnu, když ležel v Ikemu. Ne, vlastně dřív! On mi ten čas nějak splývá. Viděly ho, ještě když ležel na "áru" a byl připoutaný na hadičkách. To byl šok, hlavně pro Sáru, tu starší. Měla roušku a já viděla, jak pod tou rouškou pláče.
Obě holky v době, kdy se Michalovi udělalo špatně, spaly. Takže jste jim to potom oznamovala vy?
Ne, kamarádka, která si je to ráno od souseda přebrala. A Sárinka se hned rozbrečela. Barunka to držela v sobě, ale když jsem za nimi druhý den přijela, tak se rozbrečela v autě.
Řešila jste, jak jim to říct a jestli je do té nemocnice máte brát?
Radili mi, ať neříkám vůbec nic, ale já je od toho nechtěla úplně odtrhnout. Já si myslím, že když jim to vysvětlím a nebudu se bát jejich otázek, tak jim pomůžu víc.
A ptají se vás?
Ptají. A každá jinak. Třeba Barunku strašně moc zajímalo, jestli když za tátou chodí návštěvy, tak jestli ty návštěvy pláčou. Protože ona, jak nebyla moc schopná plakat, tak pro ni byl pláč důkaz toho, že ho mají moc rádi.
Co jste jí řekla?
Že tam návštěvy pláčou. Nebudu z nich dělat hrdiny.
A Sára?
Ta zase chtěla vědět všechny detaily: co je to aorta, jak vypadá, jak může prasknout, jak ho zašívali, jak mu to rozřízli. Bára to zase nebyla schopná poslouchat, utíkala pryč. Každá to prožívala úplně jinak.
Ale aspoň takhle vidí, čím vším si procházíte...
Asi třetí týden na mě Barunka v autě vyhrkla: "Mami, ty už se vůbec nesměješ, ty jseš pořád unavená." Když jsem jí vysvětlovala, jak je to náročné, řekla: "Ale vždyť tam u táty jenom sedíš!" A za dva týdny za mnou přišla: "Mami, já už to chápu, proč jseš tak unavená. Mě to taky strašně zmáhá." Kdyby do nemocnice nechodila, tak by nepochopila, proč se nesměju. A tím, že u toho celou dobu byly, tak vidí i pokroky, když se teď Michal uzdravuje. Vidí, jak je táta silnej.
Jsou to velké pokroky?
Na začátku to byly obrovské skoky. Holky ho viděly na hadičkách a po týdnu už šel se starší dcerou na chodbu. Taky se Sára všem chlubila: "To je úžasný, táta už chodí!"
Teď už to ty skoky nejsou?
No... teď to jsou pomalé krůčky a je to paradoxně pro všechny těžší. Manžel je netrpělivý, už by chtěl, aby to všechno bylo jako dřív. A jak je netrpělivý manžel, tak jsou netrpělivé i děti.
Tohle se jim už nedá vysvětlit?
Vždyť to nechápou ani dospělí! Když třeba tátovi amputují nohu, tak to děti vezmou, protože tam noha není. Ale Michalovi do hlavy nikdo nevidí. A děti nerozumí tomu, proč se táta sám na sebe zlobí, proč si něco nepamatuje, proč je pořád smutnej. Vždyť normálně chodí, mluví, stará se o sebe.
A je teď hodně smutný?
Je. Říká, že tenhle život prostě nechce žít. Že to není on.
Bere nějaká antidepresiva?
Bere, ale pořád mu je doktoři mění. Asi ještě nenašli ty správné. Jenže on si to uvědomuje, všechno to vnímá.
A jak si s tím poradíte?
Kdyby to bylo s tou nohou, tak je to něco jiného než s pamětí. Protože on paměť teď opravdu na čas ztratil. Jediná záchrana je, že si to bude všechno zapisovat nebo bude mít někoho po ruce, kdo mu poradí, kde co má najít.
To je strašná bezmoc...
Přesně tak se cítí. A vadí mu i závislost na druhých. Že nemůže řídit, že ho musím všude vozit.
Pomáhá vám v téhle těžké fázi vaše praxe zdravotní sestry?
Podívejte, to nejdůležitější, jak se pacient cítí, jak na něj reagovat, jak ho uklidnit, to vás ani na zdrávce nenaučí. Michal měl jizvu, kterou jsem mu nejdřív masírovala, ale pak jsem to už nechala na něm - aby byl v kontaktu se svým tělem, aby k tomu neměl odpor nebo odstup.
Není na sebe moc přísný?
To určitě. Všichni mu říkají, že to chce rok dva, ale na něj je to strašně pomalu. To je, jako bych vás zavřela do místnosti třikrát tři metry a řekla: "Nic nedělej, jenom odpočívej." On má pocit, že mu život utekl někam jinam a on za ním běží. Michal přišel o všechny věci, které měl rád: běhat nemůže, psát pořádně nemůže, jezdit autem nemůže, sednout do hospody a pít nemůže, lyžovat nemůže...
Číst může?
Přečte sedmnáct stránek a zjistí, že si nepamatuje začátek. Takže začíná znova, a potřetí ho to přestane bavit.
Co s tím?
Musí se čekat. Až se znovu vytvoří spoje v mozku, až se to znovu začne vracet. Kdyby to bylo na něm, tak by nejradši seděl u stolu a babral se v tom, jak to není fér. A to je nejhorší. Takže se ho z toho snažím vytáhnout, řeknu mu, aby odvedl děti na kroužek, došel v Sázavě nakoupit. Ale všechno je to na něm. To je jeho boj.
Máte na to na všechno dost trpělivosti?
No, občas vypěním. Třeba když se mě zeptá, kdy si má vzít léky, a já postodvacáté odpovídám, že až po jídle. Já nejsem svatá. Na druhou stranu, kdybych mu ve všem pomáhala, návrat do běžného života by pak pro něj byl obrovská rána.
Nezlobte se, ale jste připravená i na brutální scénář, že už třeba nikdy nebude psát?
Jo. Může se to stát.
Co potom?
To je otázka. Náhradní variantu nemám. A i kdybych šla někam pracovat, tak z mého platu všechno nepoplatíme. Ale Michal už napsal pětadvacet stránek, což je super.
Četla jste je?
Já jeho rukopisy nečtu.
Ale třeba to nakonec s tím rozpočtem nebude tak hrozné: vyjdou nová vydání jeho knih, překlady, máte byt v Praze...
To jo. Minimálně tak rok dva nemusí manžel žádnou knížku vydat.
Vy jste měla přehled o rodinných financích, nebo šlo všechno přes manžela?
Michal nám říkal, co si můžeme dovolit a co ne. Ale to on platil daně, platby, trvalé příkazy byly na něm. A teď celá agenda spadla na mě. Ale zase, není toho tolik, aby se to nedalo zvládnout. Je to jako ve firmě: když šéf odjede na dva měsíce, tak to za něj musí někdo převzít.
Vy nemáte strach, jak to bez toho šéfa všechno bude?
Kdybych viděla, že po pěti měsících není žádný pokrok, tak bych možná nějakou paniku chytla. Ale teď strach nemám. Já mu věřím, že to prostě dá. Já vidím, že psaní neztratil. On neví, kde je cukr, ale psaní je v něm hluboko. (smích)
