Věra Špinarová: První lidovky mě učil dědeček

  4:21aktualizováno  17. října 2018 10:43
Jestli si někdo zasloužil oslovení "paní zpěvačka", pak to byla Věra Špinarová. Kvůli výjimečnému hlasu, který jí byl dán do vínku a touze zpívat to, co sama chce, navzdory všem dobře míněným radám i manipulacím. Nechtěla být populární za cenu ztráty soukromí, nerada poskytovala rozhovory, o to vzácnější jsou následující řádky, které vznikly tři roky před jejím náhlým úmrtím.
Zpěvačka Věra Špinarová

Zpěvačka Věra Špinarová | foto:  Petr Topič, MAFRA

Věra Špinarová

  • Narodila se v Pohořelicích u Brna v 22. 12. 1951. Od 7 let žila s maminkou v Ostravě Porubě. Dnes bydlí ve svém zrekonstruovaném venkovském domě nedaleko Ostravy.
  • Hrála na housle, kytaru, v 15 letech si ji na soutěži Hledáme talenty všiml muzikant Ivo Pavlík. Zpívala s kapelou Flamingo i s Royal Beatem a vzápětí se vystřídala s Marií Rotrovou ve skupině Majestic, v jejímž čele stál Ivo Pavlík.
  • V roce 1984 po rozvodu s Ivo Pavlíkem přešla ke Speciálu a po 4 letech k kapele Notabene. Účinkovala v muzikálu Benzín a mejkap.
  • Patří k 5 nejprodávanějším zpěvačkám posledních 10 let u nás. K jejím největším hitům patří Meteor lásky, Music Box, Jawa 250, Andromeda, Raketou na Mars, Měj mě rád a nepřekonaný song z filmu Tenkrát na západě: Jednou se vrátíš.
  • V roce 2007 získala pozvání jako host ostravského koncertu Joea Cockera.
  • Prvním manželem byl Ivo Pavlík, s nímž má dnes čtyřicetiletého syna Adama, který se stal kapelníkem její doprovodné kapely a současně managerem.
  • Druhý rozvod ji čekal s bubeníkem a zpěvákem Vítězslavem Vávrou.
  • Zpívá několikrát do měsíce s kapelou svého syna na turné Věra Špinarová a Adam Pavlík band.
  • Od listopadu 2014 vyráží na dvojkoncertní turné společně s Petrou Janů.

Lidé vás vnímají jako ostravského patriota, ale vy přitom máte v žilách jihomoravskou krev. Tam jsou vaše hudební kořeny?
Ano. Celá jižní Morava zpívá. Mě první lidovky učil dědeček, a ač ji nedělám, dodnes tuhle muziku miluju. Slyším cimbálovku a běhá mi mráz po zádech.

Proč ta výměna srdečného kraje za daleko drsnější, nechci říct nehostinný?
Bylo mi sedm, když jsme se kvůli tátovi přestěhovali z Pohořelic u Brna, kde jsem to milovala a kam jsem se také každou volnou chvíli vracela, do Ostravy – Poruby. Můj otec byl vyučený stolař a jako tehdy mnoho lidí šel na sever za prací a za bytem. Začal fárat do dolů.

Horník? To je těžká práce.
To ano, ale taky víra v hlavě: já jsem horník a kdo je víc?! Těžko se s tím žije. Naši se rozvedli, když mi bylo deset.

A táta vám úplně zmizel ze života?
Znovu se oženil a bydlel v Ústí nad Labem, ale když se později narodil můj syn, obnovili jsme styky. Chtěla jsem, aby Adam poznal dědu.

Nechyběl vám celou tu dobu?
Ne. Odešel a my jsme byli s bráchou víc fixovaní na mámu. Ona se o nás starala naprosto úžasně. Dělala vedoucí obuvi a dodnes si ji všichni z té doby v prodejně pamatují .

Říkáte to s jistou pýchou. Jaký máte k mamince vztah?
Jsme si hodně blízké. Nedivte se, měla mě v sedmnácti.

Takže jste vlastně dobré kamarádky?
To bych neřekla. Je to moje mamka. Máme jiné role. Dokážeme se taky strašně pohádat. Je to dominantní a chytrá ženská, která má svůj názor a řekne, co si myslí. A tak je to mezi námi dvěma každou chvíli o třískání telefonem. Ale jsem šťastná, že ji mám. Nedovedu si život bez ní představit. Stále je báječná.

Byla na vás přísná?
Ona celý den pracovala. Ráno nám uvařila, takže jsme ráno všichni obědvali teplé jídlo, ale pak byl celý den jen na nás. Naučila mě a bráchu soběstačnosti. Když jsem nechtěla být ve škole za hlupačku, co nosí pětky, tak jsem se musela sama učit, protože to nikdo se mnou neudělal. Byly jsme děti s klíčkem na krku.

Taky jste se mohla chytnout nějaké pouliční party...
Taková ta doba nebyla. Myslím, že tehdy to nebylo to hlavní nebezpečí. Na poplach u mámy stačilo, že jsem začala žít muzikou. To bylo pozdvižení, když v kině dávali Perný den a já ho musela vidět za každou cenu. Byla jsem unešená a okamžitě chtěla kytaru. Tu jsem ve dvanácti letech dostala a ničím jiným než zpěvačkou jsem nechtěla být. Sama jsem se přihlásila do soutěže Hledáme mladé talenty v kulturáku v Porubě. Máma o tom nevěděla, takže pak šílela.

Co ji tak vyděsilo?
Nechtěla ze mě mít zpěvačku. Nebylo to seriózní povolání. Měla pocit, že se musím něčím vyučit, že nejde vyjít z devítky. Měla strach.

A vy?
Já? Já viděla jen to zpívání. V patnácti letech, v devítce, jsem už natáčela v rádiu a zpívala s Flamingem na čajích. Jenže moje maminka mi našla nový učební obor – chemička, prádelna čistíren. Bylo nás tam jen šest učenek a počítalo se s námi pro práci ve fungl nové, krásné prosklené hale, kde se točily velké bubny a všichni na to zvenčí zvědavě koukali.

Soudím, že zrovna vás to ale nefascinovalo. Vydržela jste ve škole až do finále?
S přivřenýma očima kantorů ano. Máte pravdu, že z čeho se skládá prací stroj, mě fakt nezajímalo. Dobré ale bylo, že jsem měla placenou praxi a já si ještě k tomu vydělávala v kulturáku na čajích, takže jsem se už od útlého mládí docela dobře uživila sama.

Nikdo vás nevedl za ruku?
Spoléhala jsem spíš sama na sebe a všechno si taky v sobě vypořádávala. To já byla víc vrba pro kamarádky, které se chodily svěřovat mně. Já jim málo.

Změnilo se to někdy v životě?
Já myslím, že ne. Mám to tak dodnes. Zůstala mi jedna kamarádka od dětství a spolu protelefonujeme moře času. Byla by asi první, komu bych se s něčím svěřila. A pak by to byl můj kadeřník František. Úžasný člověk, zlatíčko, nejlepší přítel, který se mi stará i o dům a psy, když jsem na turné.

To je jak ze Sexu ve městě...
To mi lichotí. To je totiž můj milovaný večerníček. Jakmile se čas seriálu přiblíží, jdu se osprchovat, připravím se a první díl sleduju v pokoji, zatímco druhý už v ložnici, místo prášku na spaní.

Také byste si mohla zpívat ukolébavky. Trénujete svůj hlas?
Školený ho nemám. Zpívám si, když jsem doma a mám klid, ale denně byste mě neslyšela. Před koncertem je to jiná. Potřebuju být tak tři hodinky předem na místě, dám si kafíčko, vypiju tři litry vody, i když nevím proč, prostě to tak dělám, namaluju se, rozezpívám a jdu na zvukovku. Pak se převleču a jdu před lidi. Vždycky s kapkou trémy, aby to dobře dopadlo.

Vy s tím, co máte v hrdle, máte obavu?
To není o tom, kolik máte oktáv. Nejsem s nikým na startovní čáře kdo výš a dál. O tom to není.

A o čem tedy?
Musíte vážně mít X faktor. Něco, čím lidi zaujmete. A taky to chce zpívat, zpívat, zpívat a nenechat se odradit ani poloprázdnými sály. I pro pár lidí musíte jet naplno. A víte proč? Protože oni si to užijí a řeknou to dál. To si nemyslím, to vím.

Jak jste viděla vy svoji kariéru tehdy na začátku?
Nijak. Já byla šťastná, že zpívám. Nejprve každou neděli v kulturních domech. A to mi stačilo. Jednou dvakrát týdně zkouška a v neděli hraní. To ještě nebyly žádné diskotéky, tudíž všude hráli živí muzikanti! Pak přišla moje výhra v soutěži a první radiová nahrávka. Když jsem nazpívala Music box, netušila jsem, že se z toho stal díky éteru hit. Nevěděla jsem, že jsem taky známá někde jinde než v Porubě v kulturáku. No a pak už přišel Ivoš Pavlík, já v roce 71 založila vlastní kapelu a už to jelo.

A také jste se zamilovala.
No jasné. Bylo mi osmnáct. Tehdy jsem se vdávala s vědomím, že je to navždy. Žili a pracovali jsme spolu. A taky jsme s Ivošem udělali nejvíc práce. Dodnes z ní žiju. A pak to nějak vyšumělo... asi už bych se k tomu nevracela. Není to dneska důležité.

Vy nevzpomínáte?
Jsem Kozoroh a realista. To, co bylo, mi nic nedává. Žiju teď a nedívám se ani do budoucnosti. V mém věku si už nemůžu plánovat pětiletky. Tak koukám na pár měsíců dopředu a jsem spokojená.

Přesto se zeptám, zda mohla vaše vztahy válcovat muzika?
Byla jsem hodně tvrdohlavá, neuměla jsem dělat věci, které nebyly poctivé. A chlapi kolem mě to viděli jako byznys. Já ne. Já chtěla dělat muziku, která mě baví a líbí se mi. A bylo mi jedno, jestli se to líbí všem.

Bylo vám jedno, zda se proslavíte?
Sláva šla mimo mě. Po tom jsem nikdy netoužila, a přesto jsem se známou stala. Lezlo mi na nervy, když mi někdo řekl, že jsem celebrita. Navíc nejsem rozhodně člověk, o kterém se musí vědět všechno. Já nevěřím tomu, že vás diváci chtějí znát líp než vy sám sebe, já myslím, že to do nás média dují násilím kvůli byznysu. Zírám na ta mladá děcka, co jdou do pěveckých soutěží, jak si nechají rýpat do rodin a soukromí a říkám si, bože, proč těm dětem někdo neřekne, že to je největší průšvih. Aby se staly známými, musí mít přece nějaké tajemno.

A jak zacházíte s tím, co se o vás píše?
Ať si každý píše, co chce. Málokdy dělám rozhovory. A nic mě nevyprovokuje.

Dobře, ale řekněme, že se psalo v souvislosti s vámi o alkoholu a neměla jste lehké spaní, tak co s tím?
Nic. Nic jsem nebyla schopna dělat. Musela jsem lidi přesvědčovat, že zpívám a že jsem v pohodě a funguju. Všichni si říkali: Hele, odzpívá to, nespadne tam? Na druhou stranu jsem měla narvané koncerty, přišli se přesvědčit na vlastní oči a tak jsem jim říkala: To jsem já, žiju, vida!

Jak moc ublíží taková nechtěná kampaň?
Už to nechme, já to přece přiznala, že jsem měla takové období, ale už je to strašně dávno a nevím, proč se vy všichni novináři k tomu vracíte.

Já nechtěla probouzet, co bylo, chtěla jsem vědět, co ta zkušenost s hlasem tisku dělá s vámi?
Svírá se mi žaludek a je mi z toho na zvracení. Jsou jména novinářů, u kterých, když se mi objeví na mobilu, dostanu šok. Nezvedám to. Ani když volají dvěstěkrát za den, a že to někteří umí.

Možná byla doba, kdy jste měla v tomhle směru relativní klid na práci, ale zase nebyla ta práce.
To máte pravdu, po revoluci nebyla. Zelenou dostali ti, co dříve zpívat nemohli. A to byl jiný druh muziky. K tomu se rozpadla kulturní střediska, kde jsme byli mi "staří" organizovaní a my zůstali bezprizorní. Nebyli jsme zvyklí na nějaké PR a já nevím nač ještě. Jednou jsem se v té době odhodlala jet promo tour po rádiích a bylo to naposled.

Proč?
Protože se k vám chovají, jako byste je o něco prosila. Mají obligátní výmluvu, že prý hrají jiný styl. Připadala jsem si jako nějaká začínající zpěvačka. A to bylo pod mou úroveň.

Tenkrát jste uvažovala o konci své dráhy?
Samozřejmě. Jenže! Měla jsem sice nějaké peníze našetřené, ale co bych jiného mohla dělat? Nic neumím, celý život zpívám a jsem za to na sebe hrdá, že jsem se nikdy nezpronevěřila tomu, co jsem od dětství chtěla. A tak jsem začala zpívat po barech. Uvnitř jsem ale věděla, že se to musí nějak obrátit, že musím jen vydržet. Stalo se tak, když jsem potkala Petra Šišku, který založil Petarda kapelu, točil CD a přizval mě na dva duety. Já se tak dostala do studia a natočila znovu šest svých největších hitů. Ty se dostaly do rádií, Petr mě vzal na koncerty a rozběhlo se to. Vážně mi strašně pomohl.

Jaké bylo ono barové období?
Skvělé. V barech hrají totiž úžasní muzikanti. Je to hloupý mýtus, že koncertním umělcům ti v barech nesahají ani po kotníky. Naopak. Baroví muzikanti jezdí ven, hrají v angličtině a jinou muziku, než známe v tom našem písečku. A dobrou! Byla to dřina za málo peněz, ale byli to fajn kluci a byla s nimi strašná legrace.

Poslouchám vás, dívám se na vás a napadá mě jednoduchá otázka: Jste ženská, která si někdy neví rady?
Odpovím oklikou. Zažila jsem doby, kdy jsem měla peníze a kdy ne. Člověk jedl třeba chleba a lečo a pět vajec, protože na víc nebylo. Jídlo se dá oželet, ale byt jsem musela mít, abych měla kde hlavu složit. Počítala jsem každou korunu. Tehdy jsem musela ustoupit a jezdit playbacky a halfplaybacky. Teď už si zase můžu vyskakovat a odmítat tyhle nabídky, které mě nebaví a nudí. Ale dělala jsem to, protože jsem věděla, že za to dostanu tisíc korun, které potřebuju. Taky proto dneska nezatracuju nikoho. Ať se každý živí, jak musí.

Jak žijete teď?
Žiju úplně úžasně. Mám skvělou rodinu, kam patří syn Adam, jeho žena, vnučka, moje mamka, kamarádi a moji dva psi. Taky jsem koupila usedlost kousek za Ostravou, čtyři roky ji rekonstruovala a dneska si ji užívám.

Postavila jste dům, porodila syna a zasadila strom?
Ano. A jsem na sebe hrozně pyšná. A podařilo se mi to, až když jsem zůstala sama, bez chlapa. Dokonce si myslím, že proto se mi to podařilo.

Protože jste se osvobodila?
Protože chlapi vás jenom otravují. Chtějí peníze, neumí se postarat a staráte se o ně vy. Tak jsem zůstala single a je mi líp.

Očima autorky

Potkaly jsme se na pražském Žofíně jedno krásné slunečné odpoledne a zapovídaly se s kafíčkem a cigaretkou víc než na hodinu. Kdo by si to byl na začátku pomyslel. Věra Špinarová totiž není člověk, který se s novináři se zájmem vybavuje. Je opatrná. Ani škvírku vám k sobě nepootevře, když jí intuice drží zpátky. Dá na ni víc, podle mého soudu, než na rady okolí. A žádné slitování nemá. Slušně s vámi hovoří, ale zůstává zamčená na sto západů, dokud ji nepřesvědčíte, že vám má sama podat klíč. Snad jsem ho při povídání o zrzavé holce s pihami na nose, po kterých se jí dneska stýská, dostala. Náš rozhovor okamžitě získal nějaký temporytmus a já se jen občas zarazila nad tím, jak ryzí originál Věra Špinarová je. Nepředstírá, nepotřebuje vypadat lepší a nepřikrášluje realitu, když už chce k tématu něco říct. A nesumíruje si předem, co by bylo pěkné slyšet. Mluví od srdce, stejně jako zpívá.

Až tak vás muži dokážou otrávit?
Speciálně můj poslední partner byl pořád takový nějaký přinaštvaný. Byl introvert a já měla neustále výčitky, co jsem udělala. Až jsem z toho byla na nervy, co se zase děje. A co v té atmosféře jako ženská uděláte? Raději držíte pusu, než byste se hádala. Víte, jaká je to dneska slast, když přijedu domů a nikdo mi tam nebublá?

Mě to vede k jiné otázce. Zažila jste ve svém životě to, čemu se říká pravá láska?
Moje pravá láska byl Ivoš Pavlík. To jsem byla totálně zamilovaná.

Proč tedy po deseti letech konec?
On byl starší. Měl jiný baby a myslel si, že mě má jistou. Já potkala Víťu Vávru a na truc Ivošovi to nechala rozhořet...No jo, byli jsme do sebe zaláskovaní, na rozvod to bylo za pár měsíců. On v Praze, já v Ostravě. Všichni mi říkali, že mám klapky na očích a jsem tvrdohlavá, ale já si stála za svým. Kdybych aspoň někdy poslouchala, co mi kdo říká. Ale tak to asi mělo všechno být.

Stejně jako to, že jste zůstala celý život věrna Ostravě a tvrdošíjně odmítala přestup do Prahy nebo dokonce do Paříže?
Taky to tak mělo být. Já netoužila někam odejít. Nabídky byly, včetně kdysi pařížského slavného vydavatelství, u kterého vydávala třeba Mireille Mathieu, ale já si neuměla představit, že bych nebyla v té mé Ostravě. Mám tady rodinu, sem patřím. Do Prahy můžu dojet, udělat si práci a zas odjet.

Nic nezmohly ani hlasy, které vám říkaly, že můžete být slavnější?
Nevěřila jsem jim. Byla jsem slavnější než ony v tu dobu. Praha může být šancí pro ty, kteří si moc nevěří, ti mohou zkoušet. Já ale nemůžu někde naslepo střílet, já to musím mít jistý. A to jsem měla v Ostravě.

Tuším, že se obklopujete bezpečím, jistotou. Možná je to potřeba, když jde člověk většinu životní cesty vlastně sám. Proto vám tak vyhovuje syn Adam jako váš kapelník a manažer?
Věřím mu. Fungujeme už osm let, a když on řekne, ať do něčeho jdu, většinou to udělám. Takhle jsem třeba nemohla zpočátku pochopit, proč mám dělat dvojkoncert s Petrou Janů, ale vysvětlil mi, že jde o takový současný trend, že je o to zájem a tak jsem souhlasila. Vyjedeme na podzim, každá odzpíváme polovinu koncertu se svým repertoárem a já se na to dneska vážně už moc těším. Myslím, že lidi si přijdou na svý.

  • Nejčtenější

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

Kate podstupuje chemoterapii, aby se jí rakovina nevrátila, vysvětluje lékařka

29. března 2024

Když princezna Kate oznámila, že má rakovinu, uvedla, že jí bylo doporučeno, aby podstoupila...

Zrušte rande. Tyto typy mužů své špatné stránky odhalují už v začátku

29. března 2024

Po schůzce s nimi se cítíte nejistá, po vztahu s nimi z vás zbytečně zůstane vyprahlá poušť....

OBRAZEM: Jarní detoxy, které doporučují slavné tváře

29. března 2024

Tělo si po zimě žádá úplně jiné zacházení, proto i slavné osobnosti na jaře volí trochu jiný režim,...

Osa střevo-mozek. Mikrobiolog o léčbě vlastní stolicí i vlivu na duševní zdraví

28. března 2024

Premium „Dejte svoji stolici do banky, bude se vám hodit,“ vyzývá molekulární biolog Petr Ryšávka, který...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...