Vy i Robert (sportovní komentátor Záruba, pozn. redakce) jste pro sebe vzájemně druhým životním partnerem. Vztahy na druhý pokus prý mají větší šanci, oba jsou poučenější – je to tak?
Kdybych to měla stručně shrnout, vzala jsem si ponaučení „žít a nechat žít“. Je to možná klišé, ale pravdivé. Základem jakéhokoliv vztahu, o to víc, když jsou v něm děti, je prostě tolerance.
Dá se naučit?
Jak člověk stárne, zjišťuje, že si stále méně ochotně nechává od ostatních mluvit do svých věcí. Když jsme malí, děláme všechno podle toho, co nám nařizují rodiče, a tuze rádi vypadneme v osmnácti z domu s tím, že si teď konečně řídíme život po svém. Řekla bych, že tahle touha se s věkem jenom zvětšuje. A jak nechceme, aby nám ostatní mluvili do života, ani my bychom neměli mluvit do života druhým.
Není ještě důležitější to, že víc rozumíme sami sobě a vybereme si někoho, kdo nám prostě víc vyhovuje?
Ale zase už vybíráte z menší nabídky! (smích) Takže je otázka, jestli vybíráte toho nejlepšího šampiona.
S Robertem máte dvě děti, tříletou Dianu a půlroční Marianu. Spoustu z nás zaplavily v šestinedělí mateřské hormony a ocitly jsme se ve stavu, kdy věci kolem přestanou být důležité. Pociťujete něco podobného?
Prožívám nejhezčí etapu svého života. Plínu přes hlavu ale přehozenou nemám. Pořád mě zajímá svět kolem a věci, které se nás dotýkají. I když... je fakt, že jsem se jednou v šestinedělí Robertovi omlouvala, že mu pořád vykládám o dětech. Musela to být nuda. Tvrdil sice, že ho to zajímá, ale nevím. Bylo příjemné, že se mnou partner sdílel to, jak se můj život najednou zúžil na náš byt a dvě malé děti v něm, ale nezlobila bych se, kdyby to bylo jinak. My žvatlající matky nejsme záživným partnerem pro rozhovor.
Čtěte v magazínu Rodina DNES Celý rozhovor s Norou Fridrichovou si můžete přečíst v pátečním magazínu Rodina DNES.  |
Od září, tedy půl roku po porodu, vás budou diváci ČT zase vídat na obrazovkách. Proč takový kvalt?
Kvalt? Mateřská přece trvá šest měsíců. Chci to aspoň zkusit. Když to půjde, tak skvělé, když ne, tak si to zařídím jinak. V jiných zemích je návrat po mateřské do práce po půlroce docela běžný, tak proč by to nemohlo jít u nás? I když máte pravdu, náhled je tu takový, že kdo se vrací takzvaně brzo, je horší matka, a kdo takzvaně pozdě, je zase líná.
Je to vůči matkám nefér?
Trochu ano. Když se rozhodneme jít do práce, bývá to se zdviženým obočím. Ale žena, která se takto rozhodne, ví, co dělá, a umí si věci zorganizovat. Domnívám se, že to zvládnu. A když to nezvládnu, práce půjde stranou. Je to úplně jednoduché.
