Lucie Bílá: Budu dělat lidem kašpárky místo volebních billboardů

  0:20aktualizováno  0:20
Lucie Bílá. Všichni mají pocit, že ji znají, ale je to opravdu tak? Je to skutečně ona, koho vídáme, nebo jen její dokonalý produkt? I o tom je náš rozhovor, který vznikal těsně před velkolepým turné za milion eur a Lucie už byla jako na trní.

Zpěvačka Lucie Bílá | foto:  David Neff, MAFRA

Cítíte nervozitu před startem?
Popravdě řečeno, už bych potřebovala přestat o turné mluvit a vstoupit na jeviště. Potřebuju do zkušebny, na scénu, potřebuju mít jistotu, že stihnu všechny převleky, potřebuju vidět, jak budou fungovat rekvizity, vědět, jaké bude počasí kvůli přepravě kamionů... Vemte si, že je to 250 lidí a z nich musí být sehraný tým, co scénu staví a pak zase rozebírá. Všechno je to mravenčí práce, které si nesmírně vážím, protože vím, že musí bezpodmínečně na sekundy a milimetry klapnout. Jinak je problém a nestihneme nastoupit na koncert.

Fotogalerie

Vzhledem k tomu, že nemohu nevnímat telefonní hovory, které teď řešíte, nutí mě to k otázce, zda si všechno sama řídíte?
Dávám myšlenky, nápady, vlastně gró toho všeho. Pak jsou samozřejmě v realizaci věci, se kterými je třeba, aby mi někdo pomohl, protože jim nerozumím. Nicméně jsem zjistila, že jsem i člověk pragmatický, který se umí na technickou stránku věci podívat jinak než ti pánové, co už mají v hlavě logicky vidění překombinované. Já nabízím docela jednoduchá řešení. A to i přesto, že mám v hlavě tisíc a jednu myšlenku. Zvažuji třeba, co by se mělo na koncertech prodávat, jak by měly být oblečené hostesky, ale také, jak by se měla vyřešit scéna, jak udělat nejlepší pozici mému hostu a jak dostat na jeviště plátno. Nechci se do toho apriori míchat, ale pokud někdo něco neudělá podle mých představ, holt nastoupím sama. Jsem zvyklá. Kdybych čekala, až mi nějaký muž postaví dům, bydlím ve stanu.

Vizitka

  • Zpěvačka Lucie Bílá je mnohonásobnou držitelkou prestižních ocenění, jako jsou Ceny TýTý, Zlatý Slavík, Ceny akademie populární hudby.
  • Je spolumajitelkou Divadla Ta Fantastika, které vlastní s producentem Petrem Kratochvílem, otcem syna Filipa.
  • Účinkovala ve většině významných českých muzikálů  - Bídníci, Zahrada rajských potěšení, Krysař, Johanka z Arku, Láska je láska, Excalibur, Dracula, Carmen, Aida. V roce 2000 získala Cenu Thálie za titulní roli v muzikálu Johanka z Arku, za roli Carmen byla na tuto cenu v roce 2008 nominována.
  • Zahrála si v několika filmech - Princezna ze mlejna, Král Ubu, Čas dluhů nebo v televizním pohádkovém seriálu O ztracené lásce.
  • Byla autorkou scénáře a moderátorkou pořadu Lucie na Bílo.
  • Moderovala také slavnostní večer Miss Desetiletí. 
  • V současnosti je opakovaně členkou poroty v projektu Česko Slovensko má talent.
  • Za svůj největší dosavadní úspěch považuje dvě vystoupení na hudebním festivalu Pražské jaro 98. Podařilo se jí to jako první popové zpěvačce v historii.
  • Žije v Otvovicích se synem Filipem a přítelem Petrem Makovičkou.
  • V pondělí, 14. října, vyráží na Černobílé turné.

A je to dobrý zvyk?
Podle mě je výhoda umět se postarat o různé úkoly v životě. Já to považuju za své plus. Kdybych měla jen pěvecký talent, je to strašně málo. Víte, kdybych čekala, že mi někdo vytvoří turné, že někdo přijde vůbec s myšlenkou něco takhle velkého udělat, tak by to prostě nebylo, protože by si třeba nikdo netroufl v té dimenzi uvažovat. A já jsem tuhle vizi ve svých představách natolik přepískla a tolik úžasných lidí jsem ukecala, že to opravdu velké bude.

Nemáte strach z nesplněného očekávání?
Člověk, který nic nedělá, nic nezkazí. A člověk, který se bojí prohrát, nic nevyhraje. Prubířským kamenem budou hned dva první koncerty v Praze. Vím, že metropole dokáže být velmi nekompromisní, a s pomocí novinářů nepočítám.

A to proč?
Srovnávám se Slovenskem, kde bývají tiskové konference jiné, noblesní a  novináři jsou vděční. Nemyslím to vůbec zle vůči Česku, ale ona prostě Praha pupek je a dobře to o sobě ví. Takže jestli o turné čeští novináři budou psát hezky, bude to pro mě velké překvapení. Když ne, nevadí, já jsem zvyklá nepropadat panice při každé kritice. Ale taky si nesedám na zadek z toho, když mě někdo pochválí. Ono je to totiž úplně to samý. Netýká se to mě, ale pohledu toho člověka. Pro mě je nejdůležitější, jaký z toho mám pocit já. A proto dělám maximum.

Svědomí čisté, jak se říká. Nahrála jste mi na otázku. Měla jste ho čisté i kdysi u přijímaček na konzervatoř, které jste neudělala?
Já je ale udělala. Nevzali mě, protože bylo hodně zájemců. Sama jsem se ale pro "konzervu" nerozhodla. To byl důsledek událostí minulých. Nejprve mě paní učitelka Krejzová na základní škole přesvědčila, abych začala chodit do "lidušky", tam pak moje paní profesorka usoudila, že jsem připravená na klasiku. Dráha operní pěvkyně mě ale nakonec nezlákala. Asi se mi trošičku splašily hormony a já měla pocit, že bych potřebovala víc zlobit, a tak jsem místo klasiky zkoušela rock a metal. Na přijímačky jsem ale ještě šla.

Zamrzelo vás někdy, že nemáte hudební vzdělání?
Je to divný, ale já jsem za tu absenci strašně vděčná. Nebýt toho, tak opravdu možná lítám někde po světě. Jenže mě svět nikdy nebavil a neoslovil a kdoví, zda bych byla šťastná. Není to tím, že svět je velikej a já na něj nemám, ale mně svět prostě nedělá dobře. Jsem za hranicemi jak ryba, která vyskočí z akvária a plácá se na koberci. Já potřebuju náš humor, povahu, ať je jakákoliv, potřebuju být tady. Kdybych už měla pocit, že jsem tady všechny puzzle vyplnila, je to jiná. Ale já ho ještě nemám.

Jste patnáctinásobná Slavice a přitom nemáte školený hlas. Vy to nepotřebujete?
Několik profesorů, za kterými jsem v průběhu své kariéry šla na radu, zda by mi to přece jen neměl někdo v tom krku hlídat, se jednohlasně shodlo, že ne. Prý to tam mám tak přirozeně a vlastně dobře, že by mi to mohli zničit. Ano, měla jsem období, kdy byl vedle mě člověk, jenž se rozhodl, že mi vysvětlí, jak to vlastně má být, když já tomu vůbec nerozumím, neb nemám žádnou tu školu a neznám žádné noty, vlastně tak ani nevím, jak ta hudba funguje. A totálně mě rozhodil. Já nemohla zpívat.

Lekla jste se?
Mám na to jednoduché vysvětlení. Jakmile začnete přemýšlet nad tím, jak jdete, vždycky zakopnete. Já nesmím přemýšlet nad tím, jak to dělám. Když chci ladit, myslím na srdce. Jediný místo, kde opravdu nejsem pravičák, je můj mozek. Pravá hemisféra je moc praktická a na jeviště nepatří. Na rozdíl od té levé, empatické a intuitivní. Jakmile to nechám na pravé, zpívám falešně a jsem neupřímná na jevišti. Ale když tomu nechám volný průběh, přijde ta pravda. To, pro co mě sem poslali a za co mi lidi tleskají.

Křišťálová lupa

Teď asi mluvíte o podstatě talentu.
Pozor, někdo má talent na to, že se naučí všechno, co se dá naučit. A to já nemám. Já jsem sice dříč, ale dřu na něčem, co ke mně přijde přirozeně, a pak to jenom zdokonaluju. Ale co to je vlastně talent? Podle mě je talent jenom dar tady na zemi rozkecávat něco o sobě. Má ho totiž i člověk, který má tu drzost dojít na jeviště, odskákat dvanáct přemetů a přimět lidi, ať mu baští, jak je dobrej. Obdivuju i takové. Na druhou stranu, kdyby se nám všem jen dařilo, tak nic neumíme.

Jak to myslíte?
Já jsem na geniální věci přišla chybama. Třeba jsem zařvala, on mi uletěl hlas a já zjistila, že to je to, co dělá Mariah Carey, když vlastně zpívá hlasivkama obráceně. Výsledek je takový ten nedefinovatelný soprán. A zase jsem u těch emocí. Kdybych moc kalkulovala a hlídala se, nechybovala bych a na nic nepřišla.

Třeba je talent jen dovednost popustit uzdu emocím… Každopádně ať už to ve vašem životě bylo cokoliv, zúročila jste to požehnaně. Je dnes Lucie Bílá něco jako značka?
Stalo se to tak. Ale já nad tím nemůžu moc přemýšlet, protože kdyby se mě někdo zeptal, jak se mi některé věci povedly, neumím odpovědět. Možná proto, že to nebyl můj záměr a jen se chovám slušně. Někdo si teda vysvětluje slušnost a diplomatické chování jako slabost. Už jsme taková země, toho, kdo mluví laskavě, považujeme za slaboučkého. A přitom já na sobě dříví štípat nenechám, i když chodím neustále po světě s obrovskou konývkou na hašení požárů. Je také pravda, že vyznávám postoj: dostaneš facku, nastav druhou tvář. Já ránu nikdy nevracím. Odplata přijde tak jako tak a nemusím to zrovna být já. 

To věříte velmi silně ve spravedlnost. Řekněte mi, jak se vám s těmito postoji a onou vlastní značkou vlastně žije?
No, někdy velmi těžce. Protože jestli opravdu musím něco vážit, tak jsou to moje kroky a slova. Možná navzdory všem si myslím, že lidi většinou velmi dobře rozlišují, co o sobě řeknu sama, co jsou myšlenky druhých a co někdo vypustil jako úplný blábol. Když už něco řeknu sama, musím si zatím stát. Moje povolání je mocné. A proto se musím strašně brzdit, neboť můžu taky spoustu věcí pokazit.

Chtěla jste tím říct, že spontánní prostořeká Lucka z dob minulých ustoupila z obavy před zodpovědností za dopad svých činů?
Ač se cítím komediantem, nechtěla bych lidem dělat šaška, který jim říká, co chtějí slyšet. Já udělám cokoliv pro sdělení myšlenky, která je povede. Lidé jsou rádi vedeni, protože jsou rádi v bezpečí. Být svobodný a dělat si cokoliv je strašně těžké, protože člověk si neví rady. Já už slyším ty, co teď říkají, že jsem jen zpěvačka, co má dělat "lalala" a neagitovat. Ale já kromě toho "lalala" mám taky moc říct něco, co je podle mě důležité. Vždyť co udělá správný komediant, když cítí, že je v zemi zle? Někdo může říct, že dělám Černobílé turné jenom proto, že jsem se rozhodla být populárnější nebo že strašně potřebuju dalšího slavíka. Houby! Já prostě vnímám, že je v zemi špatná atmosféra. A navíc, že mi v tom není dobře. A já jsem zvyklá věci otočit v to dobré. Místo toho, abych se někde hroutila, vymyslela jsem obrovské turné. Dala jsem práci lidem a vypadá to, že naplním sportovní haly. A navíc budu dělat lidem kašpárky, aby na to mysleli a místo volebních billboardů viděli můj obličej. Co ještě víc jsem mohla udělat?

Zdá se, podle vašich gest a výrazu, že vás ten stav silně popuzuje. Vy skutečně máte absolutně altruistické sklony?
Ano, to je prostě moje povaha! Já jsem měla jedno velmi blbé období, jiní by se hroutili a víte, co jsem udělala já? Vdala se. Tak strašně jsem potřebovala, aby bylo něco krásného, pozitivního a optimistického. Samozřejmě, po tři čtvrtě roce jsem musela utéct, protože moje myšlenka vlézt do kostela nebyla ta správná. Když ale já tak strašně chtěla, aby bylo všechno v pořádku! Ano, to je moje povaha, to je moje poslání. Jsem komediant, který musí umět lidi rozesmát, rozbrečet, musí umět kotrmelec a musí mu být jedno, že až odejde ze scény, bude lidem pro smích. Podstatné je, že řekl, co toužil říct.

Opravdu je vám to jedno?
Něco vám řeknu, před patnácti lety jsem možná několikrát na jevišti řekla "lidičky" a doteď mi to mnozí vyčítají. Dobře, zdrobňuju, no a co? Božena Němcová taky každý svůj dopis končila slovy "s láskou, s úctou, vaše vždy oddaná", co je na tom tak blbýho? Měla jsem takové chvilky, že jsem se bála lidem psát do esemesky "s láskou", ale pak jsem si řekla, že to jsem přece já! Pětadvacet let dělám srdíčko za svým podpisem, tak proč bych s tím měla přestat? Jenom proto, že pár pitomců řekne: "Jéžišmarjá, tak se neusrdíčkuj"? Jsou přece lidi, kteří lásku potřebují, a jestli já jí mám pro ně plnou náruč, tak ji budu rozdávat, i kdyby mě měli ostatní ukamenovat.

Očima autorky

Párkrát v životě už jsme se setkaly, a tak si mohu snad dovolit říct, že dnes vypadá vážně moc dobře. Působí, že je v kondici, zeštíhlela, a ačkoliv není vysokého vzrůstu, dělá dojem. Tečka. Měla rozpuštěné zvlněné vlasy, kozačky bez podpatku, a když se absolutně způsobně usadila na židli ve své, holčičími tretkami zabydlené, divadelní šatně karlínského divadla, vážně to byla něžná holka. Jenže Lucka má asi sekundu na svou proměnu - umí se rozzlobit a její vnitřní popuzení se rozdmychává. Má ale na věci názor, svůj náhled a umí s nimi zacházet. Když se myšlenky už už rozbíhají vlastní cestou, všechny je zase hezky srovná do latě. A jednoho si moc vážím, co jednou řekne na diktafon, to už zpátky nevezme.

To už vás, řekněme za pár občanských postojů, skoro chtěli.
Vím, co myslíte. Udělala jsem lidské gesto a pořád se to bude omílat. Postavila jsem se za pana Klause v roce 1998 a nebrala to jako politiku, ale jako obranu proti nespravedlnosti, kterou nesnáším. Měla jsem neodbytný pocit, že musím něco udělat a doteď za to mám černej puntík. Nicméně já si za tím neustále stojím. Nejsem člověk, který dá svou podporu jen tomu, komu se daří. A pak je tu začátek letošního roku, vím. Padesát tisíc lidí mi poděkovalo, že jsem poslední měsíce prožila s Jiřinkou Jiráskovou, že jsem jí myla vlásky, pilovala nehty a že jsem za ní denně chodila a dělala ji šťastnou. A dvacet lidí na mém Facebooku rozvášnilo diskuzi, co jsem to za člověka, který se chce zviditelnit. A co zůstalo v národě? Že jsem prostě potvora. Snad kdybych byla neznámá a nepopulární, kdybych potřebovala zviditelnění, ale takhle? Já přece věděla, že je malér, a proto jsem pár lidem ještě pomohla, aby se s milovanou herečkou stačili rozloučit. Tak proč se neozvali ti, kterým moje jednání prospělo?

Proč myslíte?
To se zeptejte jich. Nevím. Protože lidi u nás mají sice strašně rádi hrdiny, ale nejvíc milují viníka. Takže hrdinovi se tleská asi doma, ale viníka vykřičíme všude okolo. A když jsme našli viníka, tak na něj ukážeme prstem a budeme mít chvilku pocit, že on může za to, že se nám nedaří, když jsme si ten život představovali jinak.

Vysvětlete mi jedno: jste na jednu stranu naštvaná na národ, na druhou mu chcete obětovat kus sebe a povznést ho.
Já mám prostě pocit, že jsem tady platná. A jestli budu platná jenom pár lidem, je to v pořádku. Taky žádné mámě neřeknete, že je to málo, když se stará o rodinu. Pro někoho je rodinou svět, pro jiného vesnice, nu a pro mě je takovou rodinou Česko a Slovensko.

Jste podle všeho velká vlastenka, nevyčítají vám lidé, že váš syn studuje britskou školu?
To má jiné důvody. Já jsem Filipa chránila před dětmi a před tím, aby jeho vývoj a neovlivňovalo cokoliv z mé kariéry. V té škole jsou jenom děti cizinců a z rodin, kde mě nikdo nezná, což bylo pro mě důležité, protože děti řeknou, co slyší doma. Potřebovala jsem ho chránit. Co bych to byla jinak za mámu?

Normální člověk neslyší každý den, co si o něm druzí myslí. Vy to máte znásobeno. Když náhodou nejde jen o lichotky, jak to zvládáte?
Pravda, někdy se mi povede, že slyším věci, které bych neměla. Jednou jsem v Římě míjela partu Čechů, poznali mě, všichni jsme jásali a já měla z toho přílivu vlastenectví strašnou radost. Jenže přesně do doby, než jsem si uvědomila, že jdu špatným směrem, otočila se a šla chvíli nevnímána za nimi. A uslyšela jsem hodně nepříjemné věci o sobě: "Jéžiš, co to bylo za cigošku, já myslel, že jí mám dát drobný a ona to byla Bílá." A najednou jsem si uvědomila, že i když se na mě někdo usmívá na ulici, ještě to nemusí znamenat upřímnost.

Je vám to líto?
Stane se, ale to nevadí. Lidi ve mně totiž nevidí normálního člověka s city a srdcem, ale plakátovou holku, která všechno zvládne, nemá žádné starosti a nosí domů kytky z představení. Nikdo už si neumí představit, co prožívám třeba teď před svým turné. Všichni jen vidí, že o tom pořád melu. Jenže prožitek se popsat nedá. Škoda, že se zkušenost obecně nedá infikovat. Pokousala bych svého syna a neměla bych o něj takový strach.

Inu, jestli je citlivá umělecká duše...
On má naštěstí krásnou povahu. Je velmi šťastný člověk. Má rozesmátou, jasnou, prostě čistou dušičku a je to andílek. Tak jenom doufám, že mu to nikdo nevezme. Chválabohu, že není holka. I když já jsem se vlastně taky stala časem chlapem. Možná vypadám jako ženská, ale nemít v sobě kus mužského principu, tak tohle všechno, co dělám, nikdy dělat nemůžu.

Proto vládnete svému životu a nenecháváte osud v rukou žádného manažera, muže?
Je fakt, že dřív jsem si myslela, že některé věci můžu nechat na těch druhých. Tak to bylo třeba s mým prvním manažerem Petrem Hannigem, který mě objevil. A ač si všichni myslí, že mě vytvořil, tak pravda je, že se mnou byl jen pár měsíců. Představoval si, že si mě vycvičí pro vojáky a za pět let mě vrátí k šicímu stroji. Jenže to se trošku spletl. Vzala jsem osud do svých rukou a sranda to věru nebyla. Šest let jsem hledala a volala na všechny strany, že cítím, že to ve mně je, tak proč si to nevezmete? Málokdo tehdy zareagoval. Já mám pocit, že i toho Ondru Soukupa a jeho ženu Gábinku přesvědčilo, až když vyšla náhodně písnička, kterou jsme udělali pro film Requiem pro panenku. Najednou se ten den ozvaly všechny firmy.

O vás skutečně nikdo nestál? Nepřeháníte? 
Kdeže. Já v roce 1992 byla šťastná za stálou práci v Armádním uměleckém souboru, kde jsem i bydlela na vojenské ubytovně a dostávala tři tisíce korun na měsíc. A zpívala jsem za čárky, prostě s velkým orchestrem, což bylo fantastický, protože to bylo hodně muziky. Zlom přišel až díky Adamu Novákovi, který mě v témže roce obsadil do role Eponiny v Bídnících. Pak jsem ještě odjela s Unem do Hamburku a v roce 1993 se to zlomilo úplně. Kouzlo nečekaného posvětilo právě Requiem pro panenku, které když poslouchal v autě tehdy Karel Gott, říkal si prý, že už ten křik nemůže být výš, a když to přišlo, musel zastavit a jít se projít.

Nebyla to frustrace, vydržet šest let bez známek pokroku?
Dnes to vidím jinak. Chválabohu za to, že se mi tak krásně nedařilo. Mně pomohly právě ty pády. Nikoliv potlesk, ale prázdné sály a výdělek dvacet tisíc korun za rok byly tím cenným. Musela jsem to prostě vydržet a neuhnout. Třeba jít do baru. To je zrovna taková věc, která z člověka potom nejde moc pryč. Tak jsem se radši držela svého kopyta a háčkovala límečky a prodávala je v butiku. Měla jsem čas naučit se prohrávat. Nemusím uspět. Jediné, co ale netoleruju, je, když mi někdo kazí moji práci. Spíš bych snad odpustila nevěru než tohle.

Vím, že vám leží v žaludku novinářská specialita zvaná "módní policie". Proč?
Ano, úplně to nesnáším. Nechápu módní policii. Jestli mě něco nezajímá, tak je to móda. Přece umění není o tom, co má člověk na sobě. Podívejte se na Columba.

A jeho baloňák… Ale to mě překvapujete. Myslela jsem, že vám na image záleží?
Ale ano, jen to mám tak, že se buď cítím nebo necítím, kašlu na nějaké módní značky a na módní trendy. Že chci uchvacovat nějakou černou? Vždycky jsem nosila minisukně, už pětadvacet let je nosím. Vždycky jsem nosila kožené šaty a dlouhé vlasy. Stejně jako ke mně patří kozačky, tak i velká prsa a velká pusa. S tím nic prostě neudělám. Do puntíčků mě nedostane nikdo. Ani můj návrhář a vizážistka, kteří si chtějí hrát. Pustím je jen tam, kam chci já.

Povězte mi, o kolik jiná je Lucka, kterou nevidí veřejnost?
Mám výhodu, že jsme dvě. Jedna je Hanka, ta má klidnější povahu a nejraději by byla doma, dívala se na toho svého Columba nebo na Zoufalé manželky, vařila by, háčkovala a starala se o rajčátka a o své dva muže. A pak je Lucka. To je divoch – dračice, co nosí vysokánský podpatky a je provokatér. Dělá jí dobře kolemjdoucí testosteron, je mlsná, dokonce pije a stále chce něco dobývat. Taky je beran, který vidí zeď a okamžitě ohne hlavu a jde proti ní. Hanka s ní má trošičku honičku. Snaží se jí vždycky usměrnit, ale je to velmi náročné. Nicméně obě dvě jsou v pohodě a mně se daří je uspokojit. Hanka háčkuje a s tou já relaxuju. No a Lucii občas prostě vypustíme a necháme ji, ať si zaskotačí, a ona se pak vrátí pokorně domů.

S kým pak žije váš přítel Petr?
Naštěstí mám vedle sebe muže, který miluje Hanku a obdivuje Lucii. A až to jednou ta Lucie přepískne, tak se na ni vykašlu a zůstanu jenom Hankou a už se k Lucii nikdy nepřiznám. Stačí si jenom odlíčit obličej.

To je tak jednoduché?
Úplně a naprosto. Je to hra. Lucie Bílá je dnes moje značka, moje firma. Ano, je to moje přezdívka, ale já jsem Hanička. Ta Hanička, která se bojí o svého syna, když sedne za volant, ta Hanička, která miluje rodiče a chce s nimi teď být co nejvíc, a ta Hanička, která se bojí o brášku, kterému se láme život, a především ta, která prostě prožívá trápení i radosti svého partnera. To jsem já.

Autor: pro iDNES.cz



Nejčtenější

Jsi prase, kráva a smrdíš, dozvěděla se ve Výměně manželek mladá maminka

Tereza s Eliškou a Marek bydlí v ostravském bytě.

Tereze vadí, že na ni ani na její dvouletou dceru Elišku nemá přítel Marek čas. Po práci jde do posilovny, pak přijde a...

Trhám si vlasy a ochlupení, protože mi to dělá dobře, říká nemocná žena

Sara si říká Miss Swirl a propaguje svůj příběh, aby dodala odvahu a sebevědomí...

Osmadvacetiletá Sara Meucii z Itálie trpí poruchou zvanou trichotilománie. Kvůli ní si neustále vytrhává vlasy a...



Kvůli extrémní chuti k jídlu váží roční holčička čtyřiadvacet kilo

Chahat Kumarová váží stejně jako desetileté dítě. A to jí ještě není ani rok a...

Chahat Kumarová z Indie váží v pouhých šestnácti měsících neuvěřitelných čtyřiadvacet kilogramů. Rodiče stále netuší,...

Říkali, že je na ni moc starý. Ona se s ním rozhodla mít dítě

U porodu byli Karolíně oporou sestra Kristýna a partner Petr.

Rodina byla proti, cizí lidé je pomlouvali, ale jim bylo jedno, že je mezi nimi šestnáctiletý věkový rozdíl. Seriál...

OBRAZEM: Třiašedesátiletá žena chtěla vypadat na pětadvacet. Povedlo se?

Jekaterina Tereškovič Gauguin Solntcev

Manželka ruského moderátora Gauguina Solnceva by mohla být jeho matkou. Dělí je od sebe šestadvacet let....

Další z rubriky

Trhám si vlasy a ochlupení, protože mi to dělá dobře, říká nemocná žena

Sara si říká Miss Swirl a propaguje svůj příběh, aby dodala odvahu a sebevědomí...

Osmadvacetiletá Sara Meucii z Itálie trpí poruchou zvanou trichotilománie. Kvůli ní si neustále vytrhává vlasy a...

První dáma Svobodová přišla o syna, podpořila vznik SOS dětských vesniček

První dáma Svobodová: žena generála, kterou nezlomili

Bylo to poprvé od časů Hany Benešové, co byla první dáma opět oblíbená u obyvatel Československa. Manželka generála...

Věra Špinarová: První lidovky mě učil dědeček

Zpěvačka Věra Špinarová

Jestli si někdo zasloužil oslovení "paní zpěvačka", pak to byla Věra Špinarová. Kvůli výjimečnému hlasu, který jí byl...



Najdete na iDNES.cz