Kdy jste se poprvé dostala k počítačům?
Když mi bylo deset let. Můj táta byl elektroinženýr a pracoval v mezinárodní počítačové firmě, takže jsme měli doslova nacpanou domácnost nejnovějšími technologiemi a samozřejmě i počítači.
A hned zpočátku jsem narazila i na jedno z nebezpečí moderních technologií. Byla jsem závislá na počítačové hře, ta první byla Indiana Jones. Nedala mi spát, řešila jsem úlohy z ní celou noc, dokud jsem nemusela jít ráno do školy.
Lidija Zavoralová
|
Poznali na vás něco rodiče?
Táta byl skoro hrdý, že má dceru, co chce sedět u počítače (smích). Mamka mě kontrolovala asi desetkrát za noc, jestli nemám zapnutý počítač a nehraju. Jenže ona sama ani nevěděla, že je to závislost, v té době mělo počítač celkem málo lidí a podobných věcech se nemluvilo. Já ale i bez zapnutého počítače musela na hru celou noc myslet, šrotovaly mi v hlavě úlohy a snažila jsem se jim přijít na kloub. A od té doby vždycky když vyšla nějaká hra, co mě pohltila, bylo to se mnou takhle.
Nezasahovalo vám to do života?
Když mi bylo čtrnáct, tak jsem třeba prošvihla jeden celý Silvestr. Ta hra se nedala uložit, ale jenom dát pauza, takže jsem hrála celou noc až do pěti do rána. Nezajímal mě ani ohňostroj, ani přání do nového roku, jenom jsem bušila do počítače (smích). Takhle to šlo až do mých osmnáctin. Když mi třeba prozradil kamarád řešení počítačové hry, naštvala jsem se tolik, že jsem s ním měsíc nemluvila. Kolem osmnácti let jsem si ale řekla, že právě podobné momenty mi za to nestojí a rozhodla jsem se své hraní výrazně omezit.
Na to už je potřeba určitá míra zralosti, která dětem chybí. Jak tedy mohou rodiče najít přiměřenou míru?
Každé dítě je jiné, baví ho jiné hry a chce to proto zvolit individuální přístup. Hlavní příznaky závislosti jsou, že když dítě nemá ke hře přístup, tak má blbou náladu, nechce se s nikým bavit, přestává kontaktovat kamarády, je podrážděné, přestane ho zajímat všechno kromě hry atd. Zkrátka jako každá jiná závislost.
Co v tu chvíli dělat?
Řekla bych, že to už je pět minut po dvanácté, nejlepší je, aby se dítě do tohoto stavu nedostalo. Zabránit tomu se dá tím, že dítěti nabídneme alternativní program. Ideální je třeba sport nebo umění, které děti zabaví a kvalitně naplní čas.
Rodiče většinou sáhnou po mobilu a tabletu ve chvíli, kdy nestíhají.
Sama jsem matka tří dětí a chápu, že je potřeba uvařit večeři a děti se při tom nudí, takže tablet se může zdát jako jednoduché řešení. Ale opravdu není, nakonec to způsobí víc problémů, než ušetří. Ať se jdou děti proběhnout na zahradu nebo hřiště, nebo ať chodí na nějaký kroužek. Ve věku od pěti do deseti let je spousta způsobů, jak děti zabavit. Pokud už ale k hraní dojde, je důležité, aby se nestalo pravidelnou náplní času - ať už je to každý den nebo každý třetí den. Lepší je nepravidelnost.
Proč?
Závislost vzniká tím, že si organismus zvykne na dávku něčeho. Pokud si zvykne, že každé ráno dostane tablet na patnáct minut, když rodiče chystají snídani, bude ho zkrátka každé ráno vyžadovat a ztropí bez něj scénu.
Aplikace z dětí génie nevychová
Mnoho rodičů si myslí, že když dítěti vyberou kvalitní edukativní hru, tak mu vlastně prospějí.
Pokud se bavíme o malých dětech do dvanácti let, tak interakci s dospělým tablet ani jiná hra nenahradí. I matematické představy se dítěti vytváří sociální interakcí - třeba tím, jak daleko jde, na co dosáhne a na co ne. Aplikace pro děti jsou často dělány tak, že jsou intuitivní. Pokud ji tedy dítě ovládá, neznamená to, že je geniální, ale že týmy psychologů, marketérů a dalších odborníků udělaly svou práci dobře. Já to beru spíš jako menší zlo, ale rozhodně bych to nevnímala jako výukový materiál pro malé děti. Od deseti dvanácti let už může internet a různé hry sloužit k prohloubení a rozšíření různých znalostí, dá se najít spousta zajímavých materiálů. Ale to už jsou ty děti větší a rozumnější.
Čím se řídit při výběru hry pro dítě?
Rodiče by se měli seznámit se hrou dřív, než ji dítě hraje. Je to podobné, jako když nás pouštěli rodiče přespat ke kamarádovi. Věděli, kde kamarád bydlí, kdo jsou jeho rodiče apod. S virtuálním světem by to mělo platit stejně, protože i když je dítě fyzicky doma, tak je mu virtuálně otevřený celý svět, může být kdekoliv. Rodiče by měli vědět, co dítě na internetu zajímá. Recenze her jsou často marketingovým nástrojem a tvrdí, že se dítě stane geniálním, naučí se číst, psát i malovat a kdo ví co ještě. Přitom je vědecky prokázané, že děti do dvanácti let se vyvíjí hlavně interakcí se světem.
Mnoho rodičů namítá, že přece nemůže dítě držet od technologií, které jsou všude kolem něj.
Důležité je bavit se o tom s dětmi, jako kdyby byly dospělé, říkat jim věci tak, jak jsou. Když budeš hrát často nebo pravidelně, ostatní věci tě přestanou bavit. A to je smutné, a není to zdravé. Když budeš klikat na náhodná videa, můžeš narazit na něco opravdu děsivého. Ne každá výhra na internetu je opravdová, naopak to může stát spoustu peněz. Každý není tím, za koho se vydává a existují i zlí lidé, co ostatním ubližují. Podobně jako mu vysvětlujete, že nemůže sníst kotel bonbonů, protože by ho bolelo bříško.
Tady narážíme na edukovanost rodičů.
Všichni vědí, že moc cukru škodí zubům i váze, ale mnoho rodičů dnes neví, čím mohou škodit třeba počítačové hry. Rodiče tak nemohou dítěti nabídnout kvalitní odpověď, protože ji sami neznají. Dítě by mělo chápat, že omezení virtuálního světa není zlovůle rodičů, ale že jde o jejich bezpečí.
Jak to děláte vy sama?
Zatím se to týká jenom mojí čtyřleté dcery, její bratři ve dvou letech a necelém roku na tablet ani mobil ještě nechodí. Dceři nevyhrazuju žádné časy ani to nelimituji. Ale tablet nabídnu dceři, když je venku ošklivě, když je odpolední klid a povalujeme se, ale to se nestává často (smích). Ale jinak nečekám na to, že za mnou přijde frustrovaná a znuděná s tím, že to po mě chce. Nabídnu jí tablet sama, v letovém režimu a nahranými starými českými pohádkami, prostě s obsahem, který se mi jako rodiči líbí.
A co když se na něj zeptá sama?
Pokud se dcera zeptá jednou, dá se většinou nabídnou jiná alternativa zábavy. Jakmile ale zopakuje otázku třikrát, už vím, že se blíží k hysterii. A to je známka toho, že jsme to poslední dobou s tabletem asi přepískli. Pak nastává půst, kdy jí vysvětlím, že protože je kvůli tabletu smutná a brečí, je to asi špatná hračka. Dělám to tak třeba, i když se děti poperou o plyšáka. Netrestám je, jenom seberu plyšáka s tím, že je pěkně zlobivý, když se kvůli němu hádají sourozenci. Osvědčilo se mi to, dítě má větší šanci pochopit a nechápat zákaz jako vaši “prudu”. Protože se zákazy se rodiče často daleko nedostanou, dítě má pak ještě větší chuť dělat to, co má zakázáno.
Mnozí rodiče sami hrají a surfují po internetu, tak se jim asi zakazuje těžko.
Tahle poznámka je moje oblíbená. Rodiče by si asi měli odpovědět na to, jestli když pijí víno, nebo kouří cigarety, jestli je dítěti také nabídnou. Některé věci jsou zkrátka jenom pro dospělé, kteří s nimi už dokážou zacházet. Spousta lidí pracuje třeba i na telefonu, já přitom vždycky čtyřleté dcerce zdůrazňují, že je to práce. Nechci, aby si myslela, že namísto hraní s ní si hraju online hry nebo koukám jako zblázněná na videa.
Dnes už nemá cenu strašit děti vlkem
Proč jste se rozhodla napsat na tato témata sérii knih pro děti?
Nám naši rodiče četli Červenou Karkulku, která nás varovala před chozením do hlubokého lesa a před vlky. Jenže dnes už jsou vlci vzácnost a nemá cenu jimi děti strašit. Pokud ale budou klikat samy na internetu na videa, tak jim to nebezpečí hrozí. Já chci svým dětem číst relevantní literaturu.
Jejich vydání přecházely čtyři roky přípravy podkladů a konzultací s odborníky, rodiči i dětmi. Co vás přitom překvapilo?
Když jsem si připravovala podklady pro knihu, vyslechla jsem si několik příběhů o tom, jak dítě narazilo na internetu na hodně dospělácký obsah, plakalo a bylo z toho traumatizované. Bohužel jsem se setkala i s tím, že to rodiče berou na lehkou váhu a připadá jim to třeba vtipné. Neuvědomují si, že co je vtipné pro dospělého, může na dítěti zanechat stopy, protože nerozumí kontextu a vše prožívá mnohem intenzivněji.
Možná jste slyšela námitku, že si pornočasopisy chlapci dokázali získat již před desítkami let a nijak je to nepoškodilo.
To je ale velký rozdíl v míře a explicitnosti. V pubertě jsou chlapci hodně křehcí a časté sledování porna a nejrůznějších bizarních sexuálních praktik je opravdu může poškodit. Lékaři již identifikovali diagnózu mladické impotence, kde jsou chlapci tak přesyceni pornem, často ho sledují mnoho let od mladšího věku, že nejsou schopni normálního sexuálního styku.
Proč vlastně doporučujete jako protiváhu virtuálnímu světu zrovna sport? Milovníci počítačových her nebývají většinou velicí sportovci, mají si tak zlepšit fyzičku?
Při hraní videoher se stejně jako při sportu vyplavují endorfiny, které navozují příjemné pocity. Právě proto může vyvolávat závislost i sport, což není moc známé. Je to ale rozhodně mnohem bezpečnější závislost než na moderních technologiích.
