Ona
Slovenský zpěvák Jožo Ráž při rozhovoru pro iDNES.cz

Slovenský zpěvák Jožo Ráž při rozhovoru pro iDNES.cz | foto:  František Vlček, MAFRA

Ráž: Jako poslední ve slovenském showbyznysu mám původní manželku

  • 28
Jožo Ráž, zpěvák a frontman legendárních Elánů, slaví v říjnu šedesátku a chystá v Česku s kapelou trojici velkých koncertních show. V nezvykle otevřeném rozhovoru pro iDNES.cz odkryl nejen svůj pohled na magii, ale zavzpomínal i jak pilotoval nadzvukový MiG.

Jožo Ráž

frontman skupiny Elán, zpěvák, baskytarista.

  • Narodil se do muzikantské rodiny 24.10. 1954 v Bratislavě. Tamtéž později vystudoval psychologii na FF Univerzity Komenského.
  • V 8. třídě základní školy, v roce 1968, založil s Vašem Patejdlem skupinu Elán. V roce 1981 do ní vstoupil Jan Baláž a tato trojice dodnes tvoří tvůrčí jádro kapely.
  • Vydali společně 13 studiových alb, pět anglických alb i řadu kompilací, za jejichž prodeje získali Eláni 25 platinových desek. Koncert Elánu na Letné si nenechalo ujít na 80 tisíc fanoušků. V roce 2007 vyprodali i slavnou Carnegie Hall v New Yorku.
  • Největším hitem kapely je Voda, čo ma drží nad vodou, kterou Jožo Ráž natočil těsně před těžkou dopravní nehodou.
  • Miluje adrenalinové zážitky, včetně jízdy na motorce. V roce 1999 utrpěl na svém motocyklu velmi těžká zranění, téměř neslučitelná se životem při nehodě, kterou nezavinil. Po převozu do nemocnice mu lékaři dávali nejvýše 10 procent naděje na přežití. Dva měsíce strávil v kómatu.
  • Je ženatý, má dva dospělé syny, manželku Barboru a bydlí v Bratislavě.
  • Aktuální podzimní česko-slovenské turné s programem The Best Of vol. 2. zahrnuje tři koncerty v Brně (17.10. Kajot Arena), Praze (22.10. Tipsport Arena) a Ostravě (24.10. ČEZ Arena).

Dokážete po čtyřiceti letech koncertování čekat od velkého aktuálního turné ještě něco nového?
Máte pravdu, že je to v něčem stále to samé, stejně náročné, stejná odpovědnost. Nenormální je ale to, co se mnou dělá publikum. Nedá se obelhat. Musíte potit krev a to je těžké.

Skutečně je to pro vás stále těžké?
Určitě. Bývám často vyčerpaný, stěží chodím, ale vylezu podium, zařvu "ahoj", třicet tisíc lidí mi odpoví stejně a já najednou můžu cokoliv. Celý koncert jim dávám ze sebe všechno, co chtějí a oni mi stejnou mincí oplácejí. Mezi publikem a umělcem je něco, co se nedá popsat.

Myslíte nezměrnou energii?
Ano.

Vy ale víte o duševních energiích a spiritualitě mnohem víc, nepletu se?
Nemluvím o tom, ale když se ptáte, tak ano. Jsem od mala nadaný na magii. Těžko se vysvětluje, co je magie, ale řekněme soubor technik, které se zabývají věcmi, jež nejsou lidem běžně dostupné v chápání. Kdo na to má talent, ten rozumí a kdo ne, tak nepochopí. Čarodějky, strašidla a všechny tyhle věci existují a fungují, ale jen na ty, kteří tomu věří. Jednu dobu jsem se tomu věnoval i já a poznal všechny čaroděje, zažil několik zázraků, o kterých určitě nechci mluvit, ale přišel den, kdy jsem s tím skončil a všechny kontakty zrušil.

Jen tak, zničehonic?
Něco jsem pochopil. Zkusím vám to vysvětlit příkladem: kdysi byly takové černobílé televize s maličkou obrazovkou a když se vám pošramotil obraz, stačilo vzadu někam zabouchat, něco poštelovat a ono se to třeba opravilo. Ale lidé by neměli přeceňovat své schopnosti a cpát ruce do televizoru, aby si pohráli, protože je to může i zabít. A tak je to i s magií. Nechci se jí zabývat.

Protože je to nebezpečné? Já myslela, že právě vy máte nebezpečí svým způsobem rád.
Jenomže jsem pragmatik a když nemusím, nebezpečí se nevystavuju. Moje vášně pro rychlá auta a adrenalin jsou zábava. To není podstatné pro život. V něm jde o to, co a jak konáte, jak plníte sliby a jak pečujete o lidi, které máte na starost. Nesmyslné risky do něj nepatří.

Vy už jste někdy zamíchal pomocí magie kartami osudu a dostal přes prsty?
Ve smyslu v jakém se ptáte ne, přestal jsem přece. Ale kdysi moje máma hlídala mého maličkého synka, a když mě šla vítat, zabouchla si dveře a můj chlapeček zůstal sám uvnitř, zatímco my dva bezradně venku. Tak jsem se soustředil na myšlenku, chytil tu kouli u dveří a otevřel jsem. To byl můj největší magický zážitek. Najednou jsem to prostě v té ruce měl.

Kdy jste zjistil, že máte takové schopnosti?
Už někdy v dětství, nevím to přesně. To se prostě objeví přirozeně, najednou máte zájem o tyhle věci. A tak se tím zabýváte. Dělal jsem jógu, četl indickou literaturu a studoval moudré lidi.

Elán dovolí "pirátsky" stahovat postupně své nové písničky zdarma a přidá bez placení i CD booklet. Ten si může vyzvednout každý, kdo navštíví podzimní česko-slovenské turné.

Slovenský zpěvák Jožo Ráž při rozhovoru pro iDNES.cz

Slovenský zpěvák Jožo Ráž při rozhovoru pro iDNES.cz

Koncert slovenské skupiny Elán v pražské Lucerně (3. prosince 2013)

A také psychologii na filosofické fakultě?
I když se duchovno a věda nevylučují, bezprostřední důvod byl jinde. Ve věku, kdy hrozila vojna, jsme se v kapele domluvili, že musíme všichni na vysokou, protože jinak se rozpadneme. Tak jsme šli každý tam, kam jsme se uměli dostat. A moje starší sestra tuhle katedru studovala. Já věděl, co to obnáší, bavilo mě to a zajímalo. Jen jsem tam nakonec stejně příliš nedocházel. Ale nemrzí mě to. V té době naše psychologie na světové úrovni rozhodně nebyla a já o nic nepřišel.

Ale máte doktorský titul. Používáte psychologii alespoň v běžném životě?
Jen v takové přirozené podobě, v jaké bych ji používal, i kdybych ji nestudoval. Tím ale neříkám, že to není dobrá věda. Tehdy byla její výuka sice taková amatérská, ale to neznamená, že na fakultě nepřednášeli vynikající lidé. Moc od toho ale nečekali a já se na žádnou zkoušku neučil déle než tři dny a cvičení vynechával. Ještěže spolužačky vždycky pomohly. Diplom jsem ale zdárně obhájil.

Mohu se zeptat, jak vysoké máte IQ?
Přes 140.

Trošku mě překvapuje, že přes své intelektové dispozice a akademická studia inklinujete k iracionálním věcem. Věříte na osud?
Tak i tak.

Vysvětlíte mi to?
Existují osudové tendence. Jenomže člověk může všechno změnit, když chce. To ale mnoho lidí neví a trpí tím, co je má postihnout.

A jak si to může člověk uvědomit, nevěnuje-li se spirituálnímu rozvoji?
Stačí, když si řekne, že takhle to bude! K tomu žádnou magii nepotřebuje. A ono všechno bude skutečně tak, jak chce.

A co udělá s pochybnostmi?
Ony se objeví, ale člověk se jim nesmí poddat. Musí věřit tomu, co chce. Když se to nesplní dneska, stane se to zítra, a když ne zítra, tak pozítří. Není třeba spěchat, ale věřit dokud neumřete. Víc než tyhle dvě cesty nejsou: buď se to splní nebo umřu. A tak já žiju.

Aby se člověk mohl bez výhrad soustředit na to, co chce, asi by měl mít nejprve čistou mysl. Vy meditujete, že ano?
Ano. I moje máma se to chtěla celý život ode mne naučit, ale neuměla přestat na něco myslet. A přitom je to tak jednoduché. Stačí zavřít oči a zakázat si úplně všechny myšlenky. Když teď zavřu oči a nebudete na mě tři minuty mluvit, tak jsem tam.

Kde?
Ve středu vesmíru. Jsem součástí všeho a jsem blažený.

Je hloupé ptát se, zda je to stav podobný něčemu pozemskému?
To asi není podobné ničemu. Vesmír je nekonečno. Něco, co není pochopitelné a nedá se to ovládnout a dá se být jen součástí toho. Jste jako jedna z milionů hvězdiček…

Je to zřejmě nakažlivé. Jen o tom mluvíte, vidím váš blažený výraz a chtěla bych to zažít.
Stačí si doma lehnout na sedací soupravu, zatáhnout záclony, vypnout telefony a všechno doma a vědomě nepustit do hlavy myšlenky. Zkuste to, pomáhá to prožít všechny strasti života.

Věřím. Vy se stavy mimo vědomí máte značnou zkušenost. Po těžké nehodě na motocyklu v roce 1999 jste strávil dva měsíce v kómatu. Na světlo na konci tunelu se vás ptát nebudu, neb jste mnohokrát již popřel, že byste něco takového viděl. Ale pamatujete si první moment po probuzení?
Po dvou měsících černé tmy jsem se vzbudil rozlámaný, s bolestí a moje žena mě přivítala slovy " no, konečně jsi tu". Od ní vím, že mé první slovo bylo "lhát". Ale neptejte se mě proč. Dodnes to nevím. Vím jen, že je zázrak po té, co mi tekl mozek po asfaltu, že žiju. Už jsem tady neměl být.

A víte, proč tu jste?
Nevím, ale pátrám po tom. Já už na druhém břehu byl třikrát v životě. A neptejte se na to, líčit tyhle zázraky nebudu. Důležité je, že jsem se vždycky vrátil. Takže až skutečně umřu, bude to největší překvapení v mém životě. Nevěřím ve svou smrt. Stejně jako tomu, že je mi šedesát let.

A kolik by vám mělo být?
Tak dvacet šest. Já totiž nevěřím ani v čas. Ten neplyne. Všechno se děje v jedné jediné mikrosekundě. To je moje teorie.

K čemu to vede?
To nevím, ale v rámci toho je možné, že nikdo neumírá… Je to složité.

Často nad tím přemýšlíte?
Ano, ale zatím jsem to nevyřešil. Jediné, co vím je, že tahle civilizace skončí špatně. Bůh neovlivňuje, co se s námi děje. Ten řekl ať děláme, co umíme a čeká, až konečně jedna civilizace dokáže přežít bez špatného konce. Ale my na to nevypadáme. Je potřeba doufat, že to svedou třeba naše vnoučata.

V tom vědomí jste vychovával své dva syny?
Já je moc nevychovával. Když se narodili, byl jsem na vojně a podruhé v Rusku nebo ve Švédsku, už nevím. Zkrátka málokdy jsem byl doma. Ale co jsem řekl, bylo jak písmo svaté.

Bez výprasku?
Nikdy jsem je nebil. Dostali ode mne jen třikrát v životě, když něco špatného udělali. Jednou jsem je přistihl, jak sypou popel na hlavu toulavému štěněti a dostali tak, že mě ruka bolela. A oni pochopili. Dneska jsou z nich dospělí, vážení muži, vysportovaní a velice schopní. Chci tím říct, že s děckem se zkrátka musíte umět domluvit a když něco nedodrží, musí holt přijít trest. Nevím, jak si mají poradit vychovatelé a pedagogové v současnosti, kdy se zakazují negativní emoce ve výchově.

Podle vás je fyzický trest oprávněný?
Já myslím, že ano. Neumím si představit tu novou pedagogiku bez trestů, jen s pochvalami. Vždyť ti učitelé jsou bezmocní. Žáci jim skáčou po hlavě a oni nic nemohou a pak ještě přijdou rodiče do školy a žádají nápravu.

Na vás osobně fungovaly tresty?
No jasně. Doma byla domluvená pravidla, a když jsme je nedodrželi, přišel řemen. Já to ale moc neschytával, protože jsem byl nejhodnější dítě na světě. Nosil jsem samé jedničky a nejhorší vysvědčení byly čtyři dvojky. U nás doma byla domluva taková, že je-li škola v pořádku, mohu si dělat, co chci. Neměl jsem na výběr, chtěl-li jsem hrát s kapelou.

To asi ale ještě divoké muzikantské roky nebyly. Přišla doba sex, drogy, rock´n ´roll?
Jsou věci, o kterých slušní lidé nemluví. Co chcete slyšet? Deset let koncertování po celém světě, od Austrálie až po Vladivostok…Šílenství, pořád ve voze, v letadle, ve vlaku.

Chtěla bych vědět, co to udělá s mladým člověkem?
Musíte to vydržet. My jsme to dělali tak, že jsme ráno vstali, nasnídali se, hráli hodinu fotbal, pak nasedli na letadlo či vlak a pět, šest hodin někam jeli. Tam nás čekala zkouška, v klidu se připravit na koncert, odehrát ho, pít do rozbřesku a ráno znovu celý ten kolotoč. Neexistuje, že se vám něco z toho nechce. Couvněte z něčeho a skončili jste. S námi tehdy začínalo asi tři sta mladých kapel a kde jsou dnes?! Nevydrželi. My ano, čtyřicet let. A proto jsme nejlepší.

Mimochodem muzika byla jedna z těch věcí, které jste v životě chtěl nebo vám byla doma vybrána?
Je pravda, že u nás v rodině musely všechny děti chodit na hudební výchovu a mě chtěli dát rodiče na housle. To bych ale raději umřel, tak jsem chodil sedm let na klavír a naučil se hrát a číst noty. Mým přáním ale byla kytara, a když se jednou na Vánoce objevila ta nejlacinější španělka pod stromečkem, vzal jsem ji do parku a celé to začalo.

A trvá dodnes. Měl jste i jiná přání v životě?
Odmalička jsem chtěl být pilot. Jenomže bych musel jít do Žiliny na školu a opustit kapelu. Tak jsem se rozhodl, že chci radši muziku. Ale zalétal jsem si a řídil MiG-29.

Vy máte pilotní průkaz?
Nemám. Po té nehodě mám poškozený zrak a nikdo mi ho nedá.

To jste ten MiG ukradl?
Jsou věci, co se nepovídají. Prostě se to zorganizovalo a já najednou řídím MiG- 29. Je to jednoduché. Smýknete to tam a ono to letí, pak přidáte motory. Byl to asi nejlepší zážitek v mém životě. Je to taková síla, že se cítíte jako pán světa. Roky jsem závodil na autech, zažil šílené věci, ale s tímhle se nedá nic srovnat. Děkuji bohu za to, že se mi to povedlo.

Jak to tedy je? Je ve vás živelná energie nebo ji vážně máte pod kontrolou?
Já si přes ty svoje zábavné vášně myslím, že jsem kontrolovaný, pragmatický člověk. Ale asi to tak nevypadá. Lidé si myslí, že jsem namyšlený blbec a já je nepřesvědčuju, že jsem hodný a slušný kluk. Ani to vlastně není žádoucí, protože rocker má být kontroverzní bouřlivák.

V tom případě ale takovou image nepotvrzujete ani svým manželstvím. Pro showbyznys dost netypicky žijete stále v jednom partnerském vztahu. Tolik milujete svou ženu?
Nade všechno na světě. Jsem poslední ve slovenském showbyznysu, kdo má původní manželku a nehodlám na tom nic měnit. Moje žena je nenormálně dobrá. Skromná, výkonná a schopná. Je to svatý člověk. Seznámili jsme se v šesté třídě základní školy a v devítce spolu začali chodit. Vytrpěla se mnou dost za těch skoro padesát let. Trápila se, ale nikdy mi nic ani slovem nevytkla. Jen mlčela a dívala se jinak. A to je horší než kdyby mě mlátila.

Promiňte mi tu troufalost, ale proč jste jí něco nepěkného vyváděl?
Proč jsem to dělal je dobrá otázka, ale odpověď na ní neznám. Život to přinesl. Byly takové časy. Neumíte si představit, jak se to na mě valilo. Nemohl jsem jít po ulici, aby se po mně lidé nesápali a netrhali ze mě šaty. To se dělo kolem roku 1986. Jedním slovem hrůza. A někdy si prostě, abyste ten tlak ustáli, musíte zvolit tu lehčí cestu. A z těch tisíce holek, co se tlačí do vaší postele, jedné řeknete "dobře, tak pojď". Tak to je.

Potřebujete obdiv k životu?
Ne. Potřebuji onu energii z koncertů. To je něco, na čem může být člověk závislý stejně jako na heroinu.

Nikdy vás nezlákala sláva tak, abyste ji podlehl?
Sláva je dobrá, aby se prodávaly desky a vydělávaly peníze. Ale moc rád ji nemám. Miluju svoje publikum, ale nesnáším, když mi lidé na ulici nebo v restauraci dávají svoji náklonnost najevo. Já bych si to v životě vůči nikomu nedovolil.

Jenomže bez slávy by nebyl stotisícový dav v sále a byl by třeba jen pětitisícový. I ten by vás nabil energií?
Ano. Popularita je potřebná, ale kdyby se to dělo bez ní, dělal bych muziku taky.

Očima autorky

Vymezený čas a prostor. Tiskový den Elánu před megaturné k 35. výročí kapely. 60 minut na povídání a čtvrt hodinky na focení. Tak to bylo domluveno, ke všemu podle mého přání, ale přece jen jsem lehce zalitovala, když se přesně po hodině po mé pravici zjevila Karotka (Jožova dlouholetá asistentka), na znamení toho, že je čas končit. Nechtělo se mi. Dlouho jsem nevedla tak zajímavé hovory o věcech mezi nebem a zemí a také o věcech zcela prostých. Vím, že Jožo Ráž bývá spíš méně než více sdílný, leč tuhle pověst já ne a ne potvrdit. Podkvakráte jsme se setkali pracovně a podvakráte proti mně seděl zaujatý chlap bez špetky arogance. Zato s uvolněnou grimasou. Možná mám kliku.

To znamená, že byste nikdy muziku, jak se říká, jen pro peníze nedělal? Myslím s ohledem na výdělek, který vás musí uživit?
Řeknu vám to jinak. Máme za sebou pětadvacet platinových desek a jsme jedna z nejúspěšnějších kapel v oboru na světě, ale pořád nejsme bohatí. Pro peníze se dobrá muzika dělat nedá. Ta se dělá proto, že musíte. Otevřete si takové okénku do vesmíru a tam všechny ty písničky už jsou. Stačí jen zapnout přijímač a ony přijdou. Jen musíte vědět, jak to okénko otevřít, jinak budete šest hodin mlátit do piána a nic se nestane.

Tím spíš se mi nechce věřit, že už byste prý žádné okénka nejraději neotvíral a s muzikou skončil.
Tak tomu věřte. Být to na mně, už končím. Ale kapela ještě nechce.

Co byste dělal bez muziky?
Nic. Já už jsem udělal tolik za těch padesát let, že to stačí na pět životů. Já už si můžu jen sednout, dát si cigáro, whisky, koukat hodiny do stropu a bude mi dobře.

To myslíte vážně, že byste byť s trochou nadsázky seděl doma a kouřil?
Seděl. A chodil na procházky se svými psy, dělal údržbu baráku i zahrady, po obědě si chvilku pospal, podebatoval se ženou a večer si zapnul televizi. Jenom bych si tak byl.

A jste si jist, že adrenalinová vzpruha by vám nechyběla?
Jsem. Já už jsem všechno zažil. Kromě MiGu jsem třeba s mistrem světa v akrobatickém létání dal nahoře jeho sestavu. Po třech panácích.

Předpokládám, že ty jste měl vy. To byl váš největší adrenalinový prožitek?
Něco vám řeknu: asi třikrát v životě jsem se rval. Nesnáším to, ale když už není jiné východisko a já řeknu "nebij mě, to bolí" a dotyčný nepřestane, tak řeknu "nebij mě nebo tě zabiju". A tak třikrát v životě tekla krev. Byly to špatné věci, ale jsem takový. Žil jsem jako dítě v bratislavské čtvrti, kde se houfovaly různé bandy a mě bili úplně všichni, protože jsem nikdy do žádné z nich nepatřil. Tak jsem začal chodit na karate a pak už na mě nikdo nesáhl. Naučil jsem se věci řešit takhle.

Máte někdy strach?
Bojím se o osud zeměkoule, civilizace, svých dětí a vnoučat, ale ne o sebe. Strach jen ochromuje vaši schopnost reagovat. Jsem opatrný, ale nedělám blbosti.

Je vůbec něco, co byste po tom svém naplnění všeho v životě ještě chtěl?
Já chci svatý pokoj, nic jiného. Co se materiálna týče, nic nepotřebuju, jen tu láhev whisky, kubánské doutníky, jedny džínsy, jedny tenisky a nic víc.