Ewa Farna* Narodila se v srpnu 1993 v Třinci ve znamení Lva, má polskou národnost, ale občanství české, žije ve Vendryni, české části Těšínska, s rodiči, sedmiletou sestrou a sedmnáctiletým bratrem. * Loni odmaturovala na polském gymnáziu v Českém Těšíně a nyní studuje práva ve Varšavě. * Hudbě se věnuje od dětství, na klavír hrála v ZUŠ v Třinci, zpívala v místním uměleckém souboru. Jejím objevitelem je producent Lešek Wronka. Byla současně členkou oddílu sjezdového lyžování. * V roce 2006 ve 13 letech vydala první desku Měls mě vůbec rád a v témže roce se stala Objevem roku v anketě Český slavík Mattoni. * V roce 2008 ve 14 letech jako historicky nejmladší zpěvačka absolvovala první velké koncertní turné a stala se bronzovou českou slavicí. Třetí příčku ve Slavíku od té doby obhájila každoročně. * V roce 2010 si k ní přidala i cenu Anděl v kategorii Zpěvačka roku a o rok později se svým dnes již bývalým partnerem Tomášem Klusem večer Andělů moderovala. * V roce 2013 přijala společně s Ondřejem Soukupem a Pavlem Haberou nabídku na porotcování v soutěži SuperStar. |
Přes všechnu formálnost funkce porotce vy raději ve svých projevech improvizujete?
Ano. Sice si na generálce píšu poznámky a s pány Soukupem a Haberou ještě před přenosem debatujeme, ale většina toho, co je pak na obraze, je spontánní. A to mi vyhovuje. Nemám ráda připravený scénář.
Pak ale riskujete, že kritiku schytáte znova. To vám nevadí?
Vůbec to upřímně neřeším. Od lidí, kterých si vážím a na kterých mi záleží, dostávám velice pozitivní feedback. A to jsou mí kolegové, režisér, blízké osoby v životě a pro mě je důležité, že to berou.
Skutečně s vámi ta negativní masáž ani nehne?
Vím, že ty články existují, jasně. Ale já nic jiného nečekala. Když jsem podepisovala smlouvu, říkala jsem si, že buď budu nudná a nikdo mě nezaregistruje, anebo budu kontroverzní a pak taky ale musím snést výtky, že jsem trapná, mladá, nemám tam co dělat a povyšuju se nad ostatní.
Proč jste si dobrovolně takový ortel podepsala?
Protože vím, že budu u zrodu něčeho dobrého, protože kdybych přemýšlela nad tím, co si jiní pomyslí, musela bych být zavřená doma. Takhle se někdo objeví a já budu u startu jeho kariéry a to má smysl. A pak, přece nejde o nic výjimečného, stejně negativně to u nás vypadá vždycky, když se děje cosi nového a snad i progresivního. A to se mou účastí v porotě děje, protože mně je vážně jenom devatenáct.
Přestože máte v muzice stabilní pozici, nemohlo by dojít i na odliv fanoušků?
Může se to stát. Zmizela jsem před lety z Čech, hodně jsem koncertovala v Polsku, dlouho jsem tu nebyla a najednou se zjevím jako odborník. To se lidem nemusí líbit. Takže je na čase udělat singl, který mimochodem bude za pár týdnů, a vydat desku. Jedině prací a snad osmou deskou se můžu obhájit.
Deska vyjde na podzim. Nebojíte se, že jste mezitím dospěla a publiku předložíte jinou Ewu Farnou, která se také nemusí líbit?
Co se hudby týče, tak máte pravdu, že lidi čekají dospělou Farnou a já musím někam zamířit. Styl, který mě baví, je spojení funku a rokenrolu, trumpety, groovy a k tomu kytary. Scházím se s kapelou ve zkušebně, zazpívám a oni mě doprovodí nebo někdo něco přinese a já dodělám pěveckou linku. Skončila doba, kdy jsem dostala od vydavatele písničku a líbí - nelíbí. Dneska je to celé hudebně ze srdce a tak to má být. A to je pro mě postup o level výš. Nemusím být první ve Slavíku, ale musím cítit skok v tvůrčím procesu.
Jak se na váš posun tváří vydavatel?
Blbě. Vzali mi zatím tři písničky ze čtrnácti. S tím si ale poradím, jen to trochu zdržuje proces. Ale nebojte, nemířím do alternativy - na to mám ještě čas, pořád budu hrát čtyřakordovky, ale po svém. A pro fajnšmerky chystám jazzovou desku.
Hudebně máte jasno, jak na tom bude Ewa jako člověk?
Když se holčička s rovnátkama mění ve slečnu, která našla svoje prsa a nebojí se říkat své názory, sympatie se přelévají. Jsem ale zastáncem toho, že než mlčet, to raději snesu kritiku. Aspoň nezapadnu bez povšimnutí. Ale vážně - není to pro mě takový strašák, já už něco podobného zažila. Bylo mi dvanáct, když jsem začínala a přišla první ledová sprcha. Tenkrát jsem podle některých byla rychlokvaška a písnička Měls mě vůbec rád byla dechovka udělaná na pop. Jsem už zvyklá.
Kdo vás tomu nadhledu naučil?
Stále se to učím, ale bez rodičů bych to nedala. Vzpomínám si, že někdy ve třinácti letech mi vyšel první blog a reakce byly samé "píp, píp, píp, vrať se do Polska…" Tehdy jsem fakt brečela a nechtěla jít druhý den do školy. A moje mamka mi vysvětlila, že to prostě v životě takhle občas je, že existuje kromě kamarádů a jejich sympatií taky nenávist, která mnohdy není opodstatněná.
Jaké to bylo, když vás producent Lešek Wronka doslova vytáhl ze školního souboru a rovnou s vámi natočil desku?
Byl to masakr. Představte si dvanáctiletého člověka, který vede svůj obyčejný život mezi kamarády, a najednou na druhém místě televizní hitparády je jeho jméno a písnička! Nevěřila jsem.
To zní méně sebevědomě, než bych do vás řekla. Jste, či nejste ráda středem pozornosti?
Do jisté míry obojí. Když se cítím ve svých botách, tak ano, to exhibuju. Třeba na scéně, tam nemám nejmenší problém s trémou. Ale například ve škole? Tam jsem šedá myš.
Vy a šedá myš? Nejste na ni minimálně moc hezká?
To jste mě rozesmála. To teda fakt ne! Občas je nálož dívat se do zrcadla. Rodiče mi říkali, že mě dokonce opravovali, ale podle mne to nevyšlo.
Myslím to vážně.
Já taky. Jsem si vědoma nějaké bezprostřednosti a upřímnosti a na to sázím. Určitě ne na krásu.
V tom případě se dočkám upřímné odpovědi, když se zeptám, zda i vás postihl syndrom ukradeného dětství?
Ale já měla dětství. Jen trochu jiné. Bylo originální, jedinečné, a možná proto si ho stále zachovávám. Zatímco na obchodním jednání u podpisu smluv musím ukázat dospělou tvář, na scéně si to vynahrazuju jistou infantilitou. Jak se říká, ještě se necítím na to obcházet kaluže, ještě si je chci proběhnout.
10. února 2013 |
Jak je možné, že vás časný vstup do šoubyznysu nezkazil a jeho prostředí nesemlelo?
To je jednoduché. Můj táta mě až do sedmnácti let nespustil z očí, jezdil se mnou na každý koncert. Ani jako dárek k patnáctinám jsem nedostala šanci jet s kapelou sama v autě. Vždycky, když jsem po koncertě sešla z pódia, táta mi dal patnáct minut na sbalení, autogramiáda a jelo se domů. Přijeli jsme ve dvě ráno, v šest jsem vstávala do školy a neexistovalo, že bych do ní nešla.
Neměla jste žádná privilegia?
Kdepak. Byla jsem na tom stejně jako moji dva sourozenci. Na telefon jsem třeba dostávala dvě stovky stejně jako brácha, lhostejno, že jsem kvůli muzice provolala víc, zbytek jsem si musela vydělat. Táta nedělal rozdíly a já jsem za to neskonale vděčná. Proto dneska, troufám si říci, stojím nohama pevně na zemi.
Mohlo to dopadnout jinak, kdybyste zakotvila v neumravněné Praze?
Nevím, já k těm lákadlům klubů a drahých restaurací a volného utrácení peněz nikdy neměla přístup.
Ani trošku vás nevábilo zazlobit si?
Víte, že nevábilo? Já nejsem totiž typický "american dream", kdy se chudá holčička za měsíc zrodí ve velkou hvězdu. Já jsem holka, která vždycky měla skvělou kompletní rodinu a vždycky měla to, co potřebovala. Ani jsem nechytala choutky za něco příliš utrácet. Mimochodem, nemívám je ani dnes. Snad jen za cédéčka a dobré jídlo vydám dost.
Žádný vnitřní boj se opravdu nikdy nekonal?
Akorát mi občas bylo líto, že nemůžu být na oslavě narozenin mé nejlepší kamarádky. Party a oslavy ale na druhou stranu nejsou můj svět. Navzdory tomu, že jsem jako pařmenka byla prezentovaná médii. Jasně, jsem společenský tvor, ale asi by se novináři divili, kdyby mě viděli, jak sedím v pokoji s přáteli a čteme si oblíbené fragmenty z knížky. Je to psycho takový literární večer, já vím, ale na druhou stranu lít litry vodky není můj styl.
Zdá se mi to, anebo se vám se skutečně daří udržet se v nějakém vzácně čistém skoro vakuu?
Určitě hraje roli i to, že jsem z národnostní menšiny a my všichni držíme pohromadě a známe se. Ta mentalita nás spojuje. A asi jsem měla štěstí, že jsem zatím nepotkala zákeřné lidi, co by mi chtěli ublížit. A jestli ano, tak jsem to vycítila a prošla kolem bez zastavení.
Máte na ně čich?
Možná vypadám jako snadná kořist, protože jsem otevřená, ráda povídám, přeháním a vtipkuju. Ale mám svou hranici a vím, co chci říct a co nepřipustím, aby o mně lidi věděli. Hlídám si své soukromí, ale kde je ta mez, se mě neptejte, neumím to vysvětlit. Mohu vám říct, že trpím bolestmi při menstruaci, i když je to věc osobní, ale narazíte na něco jiného a otevřená nebudu.
Myslíte osobní hříchy?
Těch zrovna moc není. Netajím se tím, že žiju v souladu se svými myšlenkami a vírou. Mým morálním kreditem je desatero. Podle něj se rozhoduju, když nevím. Zároveň mám ale i nějaké své představy o správnosti věcí.
Například?
Měla jsem dva dlouhé vztahy a nic mezi tím. Jedu na dlouhou trať a to mě zajímá. A nemůžete na mě vytáhnout to, že jsem někde s někým strávila jednu vášnivou noc, protože se nic takového nikdy nestalo. Stejně tak na mě nikdy nevyskočí z minulosti žádné nahaté fotky a podobné legrácky.
Očima autorkySešly jsme se v nedělní poledne v improvizovaném bufetu u barrandovského studia, kde se točí SuperStar. Ewa noc předtím koncertovala v Polsku pro 7 000 diváků, docestovala do Prahy, aby naskočila do role porotkyně v přímém přenosu a mezitím mi místo spánku věnovala přes hodinku svého času. Čekala jsem únavu, ale ani stopy po ní. Místo toho mě Ewa zahrnula přívalem energie, slov a myšlenek. Mluví o všem a rychle střídá témata. Baví ji dumat o věcech, ale do hloubavého ticha se nepokládá, spřádá myšlenky nahlas, zatímco rukama nevědomky propichuje ubrus na stole párátkem. Není za mák nervózní, jen si ráda hraje. A ráda se směje a vtipkuje na svůj účet. Na rozdíl od některých životních hodnot sebe nebere zas tak moc vážně. Jakýkoliv kalkul, póza a manýry jsou jí na hony vzdálené. Prostě fajn holka. |
Kdy vy se, Ewo, zamilujete?
To bych taky ráda věděla.
Já spíš měla na mysli, jaké máte nároky?
Čím dál tím menší. Dřív jsem mohla napsat knihu o tom, co všechno má mít můj vysněný muž. Jasně, je to tím, jakého mám skvělého tatínka a je věru těžké vedle něj někoho postavit. Ale už slevuju. U Tomáše (zpěvák Tomáš Klus - pozn. redakce) jsem připustila i kouření, které bych nikdy předtím netolerovala. A jestli chcete vědět, co má můj partner mít, tak určitě stejnou laťku humoru jako já. Což je docela těžký.
To vypadá, že ten pravý se zatím neobjevuje. Budete raději single, než abyste s někým byla jen proto, že se to "má"?
To je pravda. Funguju tak víc než rok a půl a jsem úplně v pohodě. Mám čas na všechny své projekty. Přestože mi občas chybí SMS po koncertě nebo objetí, nebyla bych teď ani schopná plnohodnotného vztahu. A být v tom jen z poloviny, je podle mě začátek konce. Pokud schází čas na společné zážitky, je to špatně. A mně schází.
A byla by to pravda, i kdyby se objevil ten pravý?
Jo ten kdyby se objevil… Ale takový tu zatím není. A že bych to zkoušela někde, kde to jen vypadá nadějně, tak to ne. Potřebuju ke vztahu nějaký zážeh a taky si musím umět představit, že s tím dotyčným strávím celý život. Když nevidím děti a rodinu, tak to není on.
To je nečekané k vašemu věku.
To mi říkají kamarádky taky a diví se, že nechci kluka, když je "přece tak hezkej". Ale možná to dělám špatně a moc to řeším. Třeba by bylo dobré mít hezkého půl roku. Jenže já mám někde blok a nevím, proč investovat do něčeho, co se mi nevrátí.
Není tohle víc přemýšlení byznysmena než mladé holky?
Nemám ráda investice do něčeho, co mě nijak neobohatí a nic mi nedá. Když dělám desku, vím, že se mi energie vrátí v eventuálním prodeji a pocitu, že se někomu líbila, že mám za sebou něco, co prezentuje moji práci. A to samé je škola. Čas a energie věnovaná učení se mi v budoucnu zúročí. Můžu si sama navrhovat smlouvy a budu rozumět autorskému právu. To se v mé profesi hodí, žádné vzdělání dle mého není k zahození.
15. prosince 2012 |
Právní praxí nebo advokacií v budoucnu živit nechcete?
To asi nechci, věřím muzice, ale na druhou stranu v téhle branži nikdy nevíte dne ani hodiny. Studuju ale pro sebe. A nešla jsem na práva ani kvůli titulu. Prostě je pro mě lepší vědět, než nevědět. Baví mě mít vědomosti, a když je ještě uplatním v mém hobby, tím líp.
Volba vysoké školy bylo přání vaše, nebo rodičů?
Je jasné, že si to naši přáli, ale to, že ctím jejich názory, neznamená, že nemám svůj. Jsem sama za sebe, jenom je hodně respektuju, a jakkoliv to zní pateticky, oni mají většinou pravdu.
Jsou pro vás rodiče vzorem?
Ano, dokonce se před nimi dodnes stydím, jako před jedinými, zpívat. Když jsme u těch autorit, tak kromě rodičů jsou to ještě Václav Havel, Bono Vox, dalajlama a třeba Jan Pavel II. Tihle lidé jsou pro mě osobnosti, ne vyzáblé modelky. Možná i proto si troufnu říci, že nejsem materiální člověk.
Nebaví vás hovory o přízemních věcech?
To jsem neřekla, ale baví mě nad věcmi dumat. Řeknu vám příklad. Bavíme se třeba s profesory ve škole o tom, proč vzniklo trestní právo a nikdo nenutí někoho něco biflovat, mluvíme o tom obyčejně, jako staří známí a mě to nutí další hodinu přemýšlet. Pak jdu a s hlavou plnou myšlenek na spravedlnost si všimnu stánku u školy a zapíšu se jako dárce kostní dřeně.
A když vystřízlivíte po brainstormingu, myslíte to stále vážně?
Ano. Ačkoliv se strašně bojím bolesti, která prý odběr provází, řekla jsem si, že svůj strach potlačím. Kašlu na něj! Důležité je, že někomu zachráním život. Tak teď čekám, kdy mi zavolají a já někomu pomůžu. Takhle nějak si já posouvám svoje vnitřní hranice. Bungee jamping neskočím, tohle mi stačí.
