Kde je pro vás doma?
Nikde. Když řeknete domov, nic se mi nevybaví.
Není to skličující?
Strašně, ale nedá se s tím nic dělat. Abych měla pocit domova, musela bych být alespoň pět let na jednom místě. A to se mi od osmnácti, kdy jsem odešla od rodičů, nepovedlo.
Projela jste velkou část světa. Čím si vás získal právě Nepál?
Hned jsem se tam cítila dobře. Místní mi při túře v Himálaji dali nepálské jméno Fulmaya (Květ lásky), rychle jsem si tam zvykla, tamější spontánnost a provizornost souzněly s mojí náturou. Kdybych v Nepálu zůstala déle, asi by to pro mě byl ten domov.
Evropanka s alabastrovou pletí se přestěhuje do nepálské metropole Káthmándú. Jak vás brali?
Představte si, že byste v Česku potkala černošku, která by se jmenovala Maruška a mluvila dobře česky. Budete na ni překvapeně koukat. Stejným zjevením jsem byla v Nepálu já – běloška s nepálským jménem, co mluví nepálsky. A když zjistili, že jsem z Evropy, měli mě za strašně bohatou.
Po kom jste zdědila kočovnou duši?
Nikdo jiný v rodině ji nemá. Můj pravý otec měl dokonce fobii z cestování, nejezdil ani na dovolenou. Když musel někam pracovně, byl z toho dopředu frustrovaný. Máma na dovolenou jede ráda, ale potřebuje zázemí a mou fascinaci Nepálem respektuje, ale nikdy ji nepochopila.
