Zuzka: hranice jde posunovat
Začnu tou nejrychlejší, tedy Zuzkou. Co se fyzických předpokladů týká, měla od začátku nejlépe našlápnuto. Na druhou stranu před pár lety prodělala
Zuzana Schwarzmaierová na Volkswagen Maratonu v Praze.
nemoc, jejíž překonání ji velmi psychicky posílilo, ale na druhou stranu bylo nutno počítat s tím, že se na fyzičce nějak projeví, že se ozve ve chvílích velkého fyzického zatížení, tedy při zvládání stěžejních (nejdelších) tréninků. Když se však ohlížím za uplynulými třemi a půl měsíci Zuzčina tréninku, musím konstatovat, že je absolvovala v podstatě bez problémů, co se zátěže týče. Po každém dlouhém běhu měla pocit, že už je na hraně toho, co je schopná uběhnout, aby se týden na to přesvědčila, že to jde zase o kousek dál.
Jediné, co nechtělo spolupracovat, bylo Zuzčino levé koleno, ale i to nakonec usoudilo, že nemá šanci, a pomohlo donést Zuzku do cíle maratonu. Teď ale nechám mluvit Zuzku:
"Když se vrátím na začátek svého trénování na maraton, nemohu pořád uvěřit, že už ho mám za sebou. Strašně rychle to uteklo a já to dokázala.
Začalo to běháním 21 kilometrů, po nichž jsem byla dost unavená, ale i mile překvapená. Každý týden se dávky kilometrů zvyšovaly a mně se běhalo dobře. Dostavily se menší bolesti. Nejdříve bolela pravá kyčel, ale to odeznělo hned, jak jsem změnila styl běhu. Myslela jsem na správné držení těla a hned to šlo lépe. Bohužel začalo bolet levé koleno. Po fyzioterapii jsem se dozvěděla, že mám zkrácený stehenní sval a musím ho protahovat a natahovat. Existuje spousta cviků, které stačí pravidelně provádět – a koleno začne spolupracovat.
Tréninkový plán jsem začala brát jako součást dne, tak jako provádíme ranní hygienu, tak beru i běh. Od začátku příprav na maraton jsem neměla důvod myslet na svůj zdravotní stav, tělo spolupracovalo tak, jak mělo. Jen občas se mi při správném dýchání do břicha přes bránici točila hlava. Jinak jsem žádné problémy nezaznamenala.
Jeden nastal až při samotném maratonu, kdy jednak docházela energie, bolelo všechno a k tomu mi bylo zle od žaludku, točila se mi hlava. Stav, který bych nerada opakovala, odezněl při prodýchání, změně běhu na chůzi, stačilo se napít, sníst banán a tělo znovu nastartovalo.
Od října 2012 jsem se naučila své tělo opravdu poslouchat: žádná bolest či teplota není jen tak.
V neděli po maratonu jsem si řekla, že to jednou stačilo, ale už si pohrávám s myšlenkou, že to třeba za rok nebo možná letos s holkami z aWCH absolvuji v říjnu v Košicích."
Zuzčiny maratonské zážitky si přečtěte tady.
adidas Women's Challenge inspiruje více než dvanáct žen Legrace, přátelství, podpora, motivace, to vše najdeš v dámské skupině na Facebooku. Přidej se! |
Hana: splnit si sen
Druhou běžkyní, která hned od začátku své účasti v aWCH mířila na nejvyšší cíl, tedy na maraton, byla Hana Havalcová. Na rozdíl od Zuzky měla pocit, že pomaleji prostě běhat nejde, takže tempo vždy o něco přepálila a na konci tréninku se se zbývajícími kilometry prala (ale nakonec je vždy přeprala). Až při samotném maratonu si řekla, že zkusí běžet pomalu, a zjistila nejenom, že to jde, ale že to má něco do sebe. Co na to ona sama?
Cíl Hany Havalcové: maraton
"Když jsem začala běhat, ani ve snu by mě nenapadlo, že někdy poběžím maraton. Až když jsem dostala do ruky tréninkový plán a na konci byl maraton Praha 11. 05. 2014, začala jsem věřit tomu, že ho dám! S plánem jsem se dost potýkala, protože se dostavovala únava z běhů pětkrát týdně, na což jsem nebyla zvyklá. Dříve jsem běhala maximálně dvakrát až třikrát týdně, takže i časově to bylo dost náročné. Protože mi ale fandilo okolí a vyhecovat mě uměl i můj skvělý manžel, nakonec jsem to vždycky nějak zvládla.
Někdy to byl kompromis, ale to mě zase naučilo nad tréninky přemýšlet a určit si náhradní plán, nebo mě to prostě vyhecovalo a v době, když bych nešla běhat, jsem obula botičky a běhat šla! Odměnou mi bylo stát na startu maratonu!
Bylo pro mě důležité, že když jsem měla o sobě pochyby, Miloš mě utvrdil v tom, že nevidí důvod, proč bych to neuběhla: on ví, co říká, tak jsem mu věřila. Je také důležité umět poslechnout dobré rady zkušených. Zní to dost otřele, ale mě to lecčemu naučilo. Když jsem v dubnu běžela půlmaraton, měla jsem příliš rychlý start a po deseti kilometrech jsem umřela. Miloš mi pak znovu vysvětlil, jak je důležité vybíhat pomaleji, takže při maratonu jsem se ho rozhodla poslechnout.
Při maratonu jsem běžela raději už rovnou s Milošem, abych se v praxi naučila, jak správně zvládnout celý závod. Ze začátku se běželo opravdu pohodovým tempem (asi bych běžela rychleji, a to by bylo špatně), a tak jsem měla i po 30 kilometrech dost sil. Hlavně mě však zaplavovala radost z toho, jak mi to běží, a užívala si skvělé atmosféry - prostě velký zážitek. Po třicátém kilometru jsem cítila, že potřebuji zvolnit, navíc jsem si uvědomovala, že mám dobrý čas (mým cílem bylo doběhnout do 5:30 hod.), tak jsem Milošovu skupinu opustila a doběhla jsem si na pohodu. Byl to nádherný pocit, být v cíli v celkem dobrém stavu.
Už nejsem jen běžec, už jsem maratonský běžec! Všem přeju, aby to zažili, je pravda, že si máme zvolit reálné cíle, ale co je reálný cíl? Někdy je potřeba toto pravidlo porušit, abychom zažili něco, co nás ani ve snu nenapadlo!"
Hanka Marvanová: na poslední chvíli
Hanka se rozhodla, že bude běžet maraton, až v dubnu. Jelikož jsem s tím dopředu v jejím plánu nepočítal, neměla v přípravě naběhány delší běhy. Po půlmaratonu bylo potřeba, aby alespoň v týdnu po něm spíš regenerovala, než začala s ostrou přípravou. Zrazovat někoho z jeho cíle, zvláště, má-li k tomu velmi vážné důvody, ale není mým zvykem, spíš se snažím to vymyslet tak, aby to šlo a aby to nemělo pro dotyčného zdravotní následky.
Štastný úsměv doma na zádech na gauči. Zládla jsem to!
Domluvili jsme se, že nebudeme, co se kilometráže týče, tlačit na pilu. Že maraton je vypsán na sedm hodin a že naším cílem bude ho do té doby prostě absolvovat. Cílem plánu pro Hanku proto bylo hlavně udržovat nohy v běhu, aby se jí při maratonu nezačaly po dvaceti kilometrech šprajcovat. Řekli jsme si, že se rozhodně nebudeme snažit, aby odběhla 32 kilometrů, že jí musí stačit 25.
Bohužel, teorie je jedna věc a skutečnost jiná. Do plánů se nám připletlo nachlazení, takže je vzala voda. Den před maratonem, po slavnostním uvedení letošních finalistek aWCH do síně slávy, rozuměj po jejich představení běžecké veřejnosti na pódiu Maratonského expa, jsme s Hankou a ostatními finalistkami seděli na kávě a s Hankou jsme se domluvili (pořád měla chuť běžet), že to prostě zkusí. Vyběhne s cílem absolvovat maraton do sedmi hodin a poběží, dokud to půjde. No, nakonec to běželo velmi dobře, s Hankou běželi andělé a pomohli jí splnit její vytoužený cíl:
"Příprava na maraton začala v dubnu, pár dní po prvním půlmaratonu. Dostala jsem bláznivý nápad odběhnout hned za měsíc dvojnásobnou vzdálenost. Příprava ale byla krátká a navíc nedostatečná.
Druhý týden po půlmaratonu mě zastihla nemoc, užívala jsem antibiotika, a aby toho nebylo málo, silně mě rozbolel úpon nad kotníkem, při došlapu to pnulo od holeně až do lýtka. Že se občas ozvou záda (bedra), na to jsem zvyklá, ale když nefungují nohy, je zle.
Týden jsem měla nucenou běžeckou pauzu, pak už jsem nevydržela a vyběhla na lehký třicetiminutový výklus. Úpon byl relativně v pohodě, obden jsem to navýšila na hodinu, po třetím běhu ale úpon zase v háji. Navíc mě dorazily osobní problémy, takže ani nebyla chuť běhat. Tréninky byly nepravidelné, podle možností a nálady.
Dva dny před maratonem jsem absolvovala fyzio a hle, špatný došlap v nových botách, jsou potřeba speciální vložky, zatejpovat nohu, preventivně i bedra. Vidina maratonu se vzdalovala, všichni mě odrazovali a já se smiřovala s tím, že Prahu letos fakt nedám. No vidíte a stačilo jedno kafe s Milošem a gazelkama, já práskla do bot a řekla: "Já to dám!"
A dala jsem."
