Z čeho teď žijete?
Zatím z úspor. Budu se asi muset vrátit k původní profesi a začít zase víc učit angličtinu. Když jsem pískala zápasy, nebyl na to čas, a tak jsem si nechala jen pár kurzů pro lékaře a bankéře. V listopadu si ale ještě udělám potřebné mezinárodní zkoušky a pak budu jezdit za evropskou fotbalovou komisi hodnotit zápasy. To bude nějaký další příjem.
Vizitka- Narodila se 29. 12. 1974 v Plzni v lesácké rodině, má o tři roky staršího bratra. |
Vidíte a já vaše funkce vnímala jako významné polepšení!
Ve skutečnosti je to ztráta času, všichni mi něco vyčítají, v novinách mě řeší, věčný boj, stres a nemám z toho ani korunu.
Takže se vám po pískání stýská?
Rok jsem teď bojovala s bolestí zad v kříži, která mi vystřeluje do nohy, s tím jsem běhala a trénovala. Fakt jsem trpěla, kolikrát i se slzami v očích. A teď jsem nedávno pískala Amfóru, exhibiční utkání slavných, a při běhání mě to zase bolelo. Říkala jsem si, že tohle fakt ne, můj odchod z hřiště byl asi opravdu správně načasovaný. Říkám si, že za tu bolest mi to nestojí a že mi pískání chybět nebude.
Máte z té slavné éry rozhodčí nějakou památku, třeba sbírku míčů, dresů, píšťalek?
To nemám, já celou svou kariéru odpískala se dvěma píšťalkami, ale mám míče, dresy z významných utkání, třeba i z finále olympiády, podepsané kolegyněmi, které se mnou byly na hřišti.
Někteří hráči mají před zápasy své rituály, nebo věří v horoskopy či jiné ezoterické nápovědy. Měla jste něco takového?
Jsem realistka a věřím, že jaké si to uděláš, takové to máš.
Atmosféra "kapříků" ve fotbalové lobby se zvenčí jeví snad ještě neprůstřelnější než mezi politiky...
Řekla bych, že to bude tak nastejno.
Budete na to mít nervy?
To nevím. Zatím jsem do funkcí šla s elánem a doufám, že mi vydrží.
Když ne, co pak?
V evropské komisi fotbalových rozhodčích je to hodně příjemné. Jsem tam obklopena bývalými top rozhodčími, panuje tam příjemná atmosféra, nabízejí mi pomoc, kdybych kdykoliv cokoliv potřebovala, na rozdíl od toho, co vidím tady. Asi bych se soustředila na práci pro "své" ženy rozhodčí po celém světě, které mám v komisi na starosti.
Dokázala byste si představit žít v jiné zemi?
Ne. Už jsem dostala nabídku působit v komisi rozhodčích pro celý svět, ale to by znamenalo se přestěhovat do Curychu. Ale já mám tady tři psy, žijí u mých rodičů a denně za nimi jezdím, vůbec si nedovedu představit, že bych je měla opustit. To ne, to mi za to nestojí.
Překážkou není partner, rodiče, ale psi?
Co jsem živa, vždycky jsme měli doma psy. Nejdřív irského setra a českého fouska, potom už jenom vlčáky.
Proč byste bez nich nemohla být?
Zastavím před barákem a oni už poznají můj motor, visí na vratech a já jen řeknu: No ahoj! A oni: Vuáááu! Vyjou na celou ulici a vidíte tu radost, lásku a štěstí, teď se motají, navzájem na sebe žárlí, oba se chtějí pomazlit. Svou absolutní láskou mě ohromě nabíjejí. Pes vás nikdy nepodrazí, na rozdíl od člověka.
S partnerem Romanem Berbrem už žijete osm let, bude vám 37, jemu je o dvacet let víc. Asi víte, kam mířím - co děti?
V tomhle je život vůči ženám nefér. Je to na pytel. Chlap může čekat, než si dítě pořídí, ale co já? Dítě samozřejmě chci, ale teď jsem na sebe vzala nějaké závazky a momentálně to prostě fakt nejde.
Partner nenaléhá?
Zatím se o tom nebavíme. Asi až přijdu a řeknu, že chci dítě, tak to začneme řešit. Zatím je ale v klidu, a když si přečte rozhovor, kde se mě na děti ptají, řekne: Hm. A dál nic.
A svatba?
Není důležitá. Když bude, dobře, když ne, taky dobře.
Četla jsem, že ráda vaříte.
To jo a poslední dobou mě baví ještě opečovávat zahrádku. Dřív jsem si dělala legraci, že až budu v důchodu, dám si všude květníky a Roman se chytal za hlavu. A teď najednou jsem si koupila orchidej a samozavlažovací květináče. Jednou ráno si tak sázím a on se mě ptá: Co to tam děláš? A já jsem se smála: Jsem v důchodu!
A bio zelenina bude?
Ne! To si spíš dám jednou za čas tlačenku s cibulí nebo na zápase klobásu.
Žádné bio, eko, nic z toho vás nezasáhlo?
Nic takového. Jeden den zdravě, druhý den klidně knedlo-vepřo-zelo. Nejraději ale mám italskou kuchyni, i když... Na prvním zasedání komise rozhodčích UEFA měl předseda Pierluigi Collina přednášku a povídá: Já jsem z Itálie a jsem rád, že většina z vás už pochopila, že k obědu je nejlepší pasta. Ale prosím vás, ne pasta carbonara. Pak jsme seděli při večeři naproti sobě a já povídám: Luigi, jak jsi dneska mluvil o tom, že ne pasta carbonara, to máme my ženské strašně rády. A on jen zakoulel očima. Správná Itálie totiž s těstovinami nabízí trošku másla či olivového oleje, ale žádnou smetanovou omáčku. Takže já doma vařím kuchyni italskou, ale podle našich středoevropských chutí.
Přinesly s sebou funkce i změnu životního stylu?
Víkendy trávím dál fotbalem. Buď se dívám na televizi, což stíhám klidně spolu s Ordinací v růžové zahradě, protože máme dvě televize vedle sebe, nebo teď budu jezdit po stadionech. Nebudu už ta, co běhá, ale budu koukat a hodnotit hru. V týdnu si pak dál budu chodit zaběhat, jen už ne z nutnosti, ale pro zábavu. A taky si už nebudu dávat tak velké dávky a nebudu jako dřív běhat schody, i když mrzne a prší, což jsem dřív musela. Příprava na testy pro rozhodčí je totiž dost přísná.
Běhávala jste každý den?
Víceméně.
Prý se vaše limity pro testy nelišily od těch, které měli mužští kolegové?
V nejvyšší soutěži prakticky ne. Běžíte šestkrát za sebou 40 metrů sprint a máte na to limit. Pak je pět minut pauza a jdete běhat na 400metrovém ovále, kde běžíte 150 metrů, 50 metrů jdete a takhle deset kol a zase máte časové limity.
Přece jen toho pohybu budete mít teď asi o něco méně. Musela jste ubrat v jídle?
Jídlo jsem nikdy neřešila a v tom se nic nezměnilo.
V botníku přibudou lodičky na úkor kecek a v šatníku nějaký ten kostýmek?
Dřív jsem na každý zápas musela v obleku, což teď nemusím, ale jindy ho zase potřebuji, takže si myslím, že příležitostí nosit oblek je stejně jako dřív. Lodičky nosím, ale příjemnější jsou mi boty na platformě.
Na první pohled má ženský fotbal pověst, že ho hrají jen lesby a klučičí drsné holky. Je to tak?
Zkraje jsem ženský fotbal viděla podobně. Když jsem začínala, o lesbických vztazích se v šatnách nemluvilo, to neexistovalo. Pak přišlo období, kdy najednou lesbičky jakoby "vyplouvaly" na povrch, až jsme si říkaly, co se to děje. Nejenže už svou orientaci přiznávaly, ale jako by to snad některé chtěly vyzkoušet. Ale netroufám si tipnout, kolik procent leseb v týmech hraje. A co se týče drsných holek, Američanky, Švédky, to jsou všechno holky, které mají už ve smlouvách, že musejí vypadat pěkně. Mají třeba jako sponzora výrobce nějaké kosmetiky a jsou to pěkné holky. Je zřejmé, že drsnost z ženského fotbalu ustupuje.
Jako hráčka jste bývala prý vzteklá.
To jsem pořád. Když chci jít za vítězstvím, jsem vzteklá. Minulý týden jsem třeba hrála tenis. Vůbec mi to nešlo a mlátila jsem raketou a vztekala se na sebe.
Fotbal jste hrála odmala, definitivně zvítězil po úrazu na gymnastice. Proč jste se po gymnáziu nehlásila na Fakultu tělesné výchovy a sportu?
Na tělovýchovu šla kamarádka a říkala mi, jaké se tam dělají šílené testy. A já úplně nenáviděla hrazdu. Právě od úrazu při pádu z kladiny pro mě byla hrazda spolu s kladinou nepřekonatelnou překážkou. Asi proto jsem sportovní fakultu zavrhla a šla na pedagogickou.
Kdy jste dostala první kopačky?
Myslíte ty boty, nebo od kluka?
Byla jsem zvědavá na vaši reakci. O botách vím, četla jsem, že to bylo ve 14 letech. A od kluka?
Vlastně nikdy.
Vždycky jste jen rozdávala?
Tak bych to neřekla. Spíš po vzájemné dohodě a bylo to tak dvakrát třikrát.
Je dospívající fotbalistka pro kluky atraktivnější než jiné holky?
Těžko říct, v mládí ani ne. Snad pak, když jsem už pískala, mě víc kluci znali a bylo jednodušší se seznámit.
Byl váš první kluk fotbalista?
Vlastně jo.
Ale pak jste přišla na to, jak sama říkáte, že identita fotbalisty zůstává na hřišti, a tak nakonec s fotbalistou nejste...
V dospívání jsem samozřejmě po nějakém fotbalistovi nebo hokejistovi toužila, ale jak jsem se mezi nimi pohybovala, zjistila jsem, že za sportem a penězi není už nic víc.
Jací muži vám imponují?
Musí mít něco v hlavě, aby bylo o čem se s ním bavit. Určitě bych nechtěla domácího pecivála, sport by měl mít aspoň rád. No a pak klasika: měl by být tolerantní k mé práci i volnému času.
Jsou v prostředí fotbalu takoví muži?
Pár se jich tam najde, člověk musí vybírat. Dneska už to poznám rychle. Moje chyba bývala ta, že jsem příliš odpouštěla, dávala jsem druhou, třetí i čtvrtou šanci. Pak jsem si ale kvůli tomu natloukla kokos a řekla si dost. Šanci už dávám jednou, maximálně dvakrát. A pak konečná.
Je na hřišti důležité, jak to ženě-rozhodčí sluší?
Nejen ženě, ale i muži. Říkáme vždycky, že když blbě pískal, tak aspoň dobře vypadal.
Příroda vám nadělila velmi bujné vnady, není to na hřišti spíš k vzteku?
Naštěstí existují speciální podprsenky, takže to není problém.
Jaké máte dobré vlastnosti?
Lidé říkají, že jsem společenská, přátelská. A prý rozdávám energii, nabíjím, i když mám sama nějaké problémy. Navenek nedávám nic znát a působím vesele. Naopak z negativních vlastností vyčnívá tvrdohlavost.
Jaká vlastnost je pro rozhodčí nejdůležitější?
Zdravé sebevědomí. Přehnané sebevědomí totiž přechází až v aroganci a to je špatně. Já jako ženská se ještě mohu usmát, prohodit něco příjemného. Rozhodčí by měl také umět trochu odhadnout lidi a přistupovat k hráčům podle typu. Chlapi kolikrát řeší spory nadřazeností, demonstrují svou moc: Já jsem rozhodčí a ty mě budeš poslouchat. To je špatně. Hráč má pro vás být partner a ne pes, který vás naštval. Se sebevědomím souvisí i schopnost rychlého rozhodování a také umění přiznat případnou chybu.
