Tak si nedávno povídaly tři kamarádky mezi šedesátkou a sedmdesátkou, když se sešly na konci prázdnin. Přes léto se neviděly, byly na dovolených a na chatách. „Letos jsme se mimořádně těšili, až odjedou. Zvládáme to čím dál hůř. Shodli jsme se, že příští rok bereme najednou nejvýš dva kusy. V jednom týdnu jsme měli na chatě všechny čtyři a už to nedopustíme.“
„Já se na malou moc těšila, však víte, že ji vidím málo. Jenže z té naší princezničky už je pěkná semetrika. Když jsem jí ráno dala jogurt jiné značky, než je zvyklá, byla z toho scéna na půl dne. Nic jí nebylo dost dobré. Pořád jsem něco chystala a vymýšlela, co by jí udělalo radost, ale ona seděla jak můra.“
„Kolik jí je?“
„Jedenáct. Bylo mi jasné, že týden s babkou byl pro ni naprosto zmarněný čas. Nechtěla si číst, nechtěla si povídat. Nechtěla jít do lesa, nechtěla na koupaliště, nechtěla do cukrárny. Ze zoufalství jsem ji vzala do nákupního centra. Vešla dovnitř a prohlásila, že tam mají jen trapné značky. Vlastně nevím, jestli se na její příští návštěvu těším. Je to asi hloupé, netěšit se na vnučku.“
„Holky, my byli s Petrem tak rádi, že odjeli. Koupili jsme si hned last minute zájezd k moři a těšili se na ticho a klid.“
Rodiče musí pro své děti udělat všechno. V roce 1991 s tímto výrokem souhlasilo přes 72 procent českých seniorů. Šlo o součást dotazníku, který se snažil mapovat, nakolik lidé vyššího věku pomáhají svým dospělým dětem, například jak často hlídají vnoučata a jak se podílejí na jejich výchově. Takže, rok 1991 a 72 procent. V roce 2008 si to myslelo už jen něco málo přes polovinu seniorů.
Vztah prarodičů a vnoučat prochází proměnou. Z různých dotazníků a průzkumů vyplývá, že většině babiček a dědečků samozřejmě vnoučata přinášejí radost, ovšem přibývá těch, pro které to neznamená, že by pro ně měli být plně k dispozici. Nemají na to čas. Mají spoustu svých zájmů a přátel, mnozí ještě pracují.
Kdy budeš rodit?
O vztahu prarodičů k vnoučatům se hodně diskutuje na sociálních sítích, diskusních fórech, tedy v prostoru, kde si matky sdělují, co je trápí, a vzájemně si radí. Dá se tam najít například:
- Jedni pohlídají, jen když nutně potřebujeme a na nezbytnou dobu. Druzí vůbec. Je to sobecké. Mě i ženu naši udávali po babičkách na víkendy i na celé prázdniny. Dnes vám prarodiče klidně řeknou, že nemají čas. A pak čekají, že se o ně budeme starat, až budou nemohoucí.
- Tchyně se vymlouvá na malý byt. Ale dětem by nevadilo, kdyby spaly na zemi, naopak by to pro ně bylo dobrodružství. Říkala mi její sousedka, jak o svých vnucích říká, že jsou hluční, divocí a že jí lezou na nervy. To je přece hrozné, když babička řekne, že jí vnuci lezou na nervy.
- Když jsem se mámy ptala, jestli by si v červenci na dva týdny nevzala Janičku a Kubíčka, prý jsem se měla ozvat dřív, že už má zaplněný program. Ptala jsem se jí v dubnu. Takže penzistka, která žije sama, má v dubnu plný program na celé prázdniny. Super, že? Myslím, že raději rovnou mohla říct, že se jí nechce pomoct. Já bývala u babičky celé léto a bralo se to jako samozřejmost.
- Naši se vždycky, když si od nich vyzvedávám syna, tváří tak nějak ukřivděně. Jako že trpěli, že se obětovali. Očekávají díky, obdiv, nevím co. Máma vzdychá, otírá si čelo. Tím mi dává najevo, že pro mě udělali něco obrovského, když si na víkend vzali pětiletého vnuka.
- Máma hlídá maximálně jednou za měsíc nebo dva, a to výhradně ze soboty na neděli. Když jsem potřebovala změnit termín, řekla, že se jí to nehodí a že to je můj problém, tudíž další termín bude až v obvyklém čase. Chápete to? Pro ni je hlídání vnoučat něco nepříjemného, na co má přesně vymezený termín, a když jeden odpadne, je ráda. Bere to asi stejně, jako když má v kalendáři zapsaného zubaře.
- Tchyně se mě v zimě ptala, kdy budu v létě přesně rodit, že to potřebuje vědět, aby si mohla zaplatit first minute zájezd k moři a že by nerada, aby jí to narušil můj porod, a tudíž nutnost pohlídat staršího kluka. Vážně nevím, kdy budu rodit. Ale chápu, že výhodný zájezd k moři je důležitější než být s jedním vnukem, zatímco na svět přichází druhý.
Nejdůležitější role
Socioložka Lucie Vidovičová, která se zabývá stárnutím společnosti, před časem zkoumala, co pro lidi znamená stát se babičkami a dědečky. Přesněji nakolik je pro ně tato životní role důležitá ve srovnání s jinými.
„Padesát čtyři procent respondentů – prarodičů – ji označilo za nejdůležitější nebo druhou nejdůležitější. Nejdůležitější je pro jednašedesát procent babiček a pro pětačtyřicet procent dědečků. Kromě prarodičovství jsou prominentní v životech prarodičů role rodičovské a partnerské,“ uvedla.
Ne každá babička skáče z vnoučat nadšením. Mohou mít i poporodní depresi |
Aha, takže něco přes polovinu lidí považuje to, že je prarodičem, za nejdůležitější v životě. Co ti ostatní, těm je to jedno? Je to hodně, nebo málo? Jak se to vezme. Z pohledu rodičů, kteří mají přes léto tři týdny dovolené a na zbytek potřebují dítě někam upíchnout, je to málo.
Z pohledu člověka, jemuž je přes šedesát, pracuje, má spoustu přátel, zájmů a nevidí důvod se jich vzdát jen proto, že si jeho děti pořídily děti a mají časově náročnou práci, je to třeba hodně
Dobrá zpráva je, že 75 procentům babiček prarodičovství přináší pocity štěstí a radosti. Stejně to cítí 58 procent dědečků. Méně dobrá zpráva pro rodiče, kteří by rádi děti občas někam odložili, je to, že pocity štěstí a radosti jsou něco jiného než čas, který jsou ti šťastní a radostní prarodiče ochotni a schopni vnoučatům věnovat.
„Pro doplnění obecného popisu významu prarodičovské role dodejme, že nejde o roli časově nejnáročnější,“ upřesňuje Lucie Vidovičová. „Pouze patnácti procentům prarodičů tato role zabere v běžném týdnu nejvíc času. Největší podíl prarodičů, dvacet šest procent, označuje za časově nejnáročnější svou roli vázanou na ekonomickou aktivitu a dvacet dva procent svou manželskou či partnerskou roli.“
Není to otrokyně
Zle je, když se ponoříte do diskusí na webu i60.cz, kde své názory píšou ti, kteří sami sebe označují za aktivní seniory. V podstatě jde o lidi okolo šedesátky a výš, kteří si sdělují své zážitky z cestování a společenských akcí, umějí psát zajímavé články, zkrátka takoví, kteří mají své životy ve vyšším věku rušné stejně jako v mládí, mnohdy rušnější.
- Žena, i když je starší, není otrokyní svých dětí a vnoučat. Hlídat děti musí rodiče. Proto je měli, ne? Svoje děcka jsem vychovala k zodpovědnosti a samostatnosti. Rozhodně jim nebudu hlídat jejich malé nemocné děti. Od toho je matka a otec.
- Myslet si, že babička nemá nic jiného na práci než přiběhnout na zavolání a pohlídat, je nejapnost.
- Možná mě většina lidí odsoudí, ale myslím si, že jsem se nadřela dost a svůj důchod, i když ne v plném zdraví, mám právo prožít po svém. Evropa by si měla vzít příklad z asijských národů. Ty pečují o staré rodiče, ne naopak.
- Ano, vnoučata jsou pokračováním našeho života. Je to dar. Když jsem chodila do práce, tak jsem na ně tolik času neměla, ale teď si nejmenšího vnuka užívám. Ale vždycky po domluvě. Mladí musí respektovat, že mám hodně vlastních aktivit.
- Můžu vzít vnouče do kina, na kolo, do cukrárny. Může u mě i pobýt. Ale automaticky ho vypravovat do školky, se školákem psát úkoly, vysokoškolákovi finančně přispívat a ještě mladým obíhat nákupy? To jistě ne. Všichni rodiče by si měli uvědomit, že ty děti jsou hlavně jejich.
„O vztahu prarodičů a vnoučat senioři hodně diskutují,“ říká spoluzakladatel portálu i60.cz Jan Raška. „Samozřejmě pro většinu vnoučata představují především velkou radost, ale zároveň se ukazuje, jak se styl života seniorů změnil. Mají své zájmy a plány, mnozí mají plné diáře stejně jako v době, kdy pracovali. Nesedí u televize a nemají čas pohlídat vnoučata, kdykoliv je o to mladí požádají. Mnozí to neberou jako povinnost a samozřejmost, ale jako radost, o které rozhodují sami.“
Mimozemšťané
Co se děje? Je současná seniorská generace jiná, než bývaly předešlé? Sobecká, sebestředná, s jediným cílem bavit se k smrti? Jde o další ukázku, že se rozpadají tradiční rodinné vztahy? Ale ne, není třeba volit přehnaná slova a vyvolávat paniku. Důvody jsou mnohem prostší.
Dědečkové jsou ve stínu akčních babiček. Neprávem |
Babičky a dědové jsou velmi často daleko. Případů, kdy rodina žije v jedné obci či dokonce v jednom domě, je mnohem méně, než bývalo. Jestliže babička bydlí v přízemí a ráno se ukáže, že vnouče má horečku, máma může celkem bez problémů vyrazit do práce, protože babička prostě přejde do vyššího patra a o dítě se den postará. A pak se uvidí, jak se zvládnou další dny.
Něco jiného je, když onemocní vnouče v Praze a ostravská babička má ráno telefon: „Mami, průšvih, Elinka je nemocná, Petr je na týden služebně v Německu a já zítra tu konferenci prostě nemůžu odříct. Do školy ji s horečkou poslat nemůžu. Prosím tě, přijeď. Já ti už zamluvila místenku v pendolinu na dnes z Ostravy z hlavního v patnáct čtyřicet. Jak to, že nemůžeš? Vy nejste doma? A kde jste? A co děláte někde na horách, proboha?“
Lidé mají vnoučat moc. Ano, zní to nesmyslně v době, kdy se rodí mnohem méně dětí než dřív, ale je to tak. Máme tady totiž jev, jemuž se říká patchworkové rodiny. Rodiny slepené z několika rodin. Počítejme:
Dejme tomu, že Eva s Adamem mají dvě dospělé děti. Obě mají dvě děti, takže Eva s Adamem mají čtyři vnoučata. Děti se rozvedly a našly si nové partnery, kteří taky mají dvě děti. Eva s Adamem tedy mají další čtyři nevlastní vnoučata. Rodiny se přátelí, děti si rozumějí a stává se, že u Evy a Adama se na chalupě sejde všech osm dětí. Pro Evu a Adama to začíná být neúnosné. Rozhodli se proto mladým oznámit, že budou děti přijímat nanejvýš po dvoučlenných skupinách. Osm běhajících dětí po zahradě pro ně není radost, nýbrž horor, v němž už odmítají účinkovat.
Senioři navazují nové známosti. Nemálo párů se rozvádí ve vyšším věku. Prostě se rozhodnou, že než vedle sebe dalších dvacet let mlčet u televize, zkusí žít sami, nebo hledají nového partnera.
Rozvedená šedesátnice, která se na inzerát seznámila s rozvedeným šedesátníkem, má jiné představy o trávení víkendu, než aby vodila otráveného vnoučka po zoologické zahradě.
Babičky někdy vnoučatům nerozumějí. Jsou to pro ně mimozemšťani...
Vnoučata jsou mimozemšťané. Nerozumím mu, neumím ho zabavit, vůbec nevím, co si s ním počít. To často říkají prarodiče o vnoučatech, která v pěti letech žádají bezlepkovou stravu, perfektní připojení k wi-fi, a když slyší „nesmíš“, vytáčejí linku důvěry pro týrané děti.
Další fakt: babičky jsou přetížené. S tím, že se dožíváme vysokého věku, totiž souvisí, že hodně lidí kolem šedesátky pečuje o vlastní – staré a nemocné – rodiče. Takže nejedna babička je v podstatě žena, která ještě pracuje, do penze jí zbývá pár let, začíná mít zdravotní problémy, několikrát týdně jezdí pečovat o svého téměř devadesátiletého, těžce nemocného otce, který už pět let čeká na přijetí do penzionu pro seniory. Ta paní opravdu nemá sílu ani čas několikrát do týdne radostně skotačit s vnoučaty.
Půjdete na Kabáty?
Socioložka Lucie Vidovičová se zároveň při svém výzkumu lidí ptala, co si myslí o výrazu babička či dědeček na plný úvazek. Co zjistila? Třicet jedna procent dotázaných se nedokázalo rozhodnout. Čtyřicet šest procent si myslí, že babička na plný úvazek není přežitek. Dvacet tři procent dotázaných si naopak myslí, že to přežitek rozhodně je.
Tento názor mají především takzvaní mladí prarodiče, což jsou ti, které sociologové řadí do věkové kategorie padesát až padesát čtyři let, a lidé s vysokoškolským vzděláním. A častěji to za přežitek označovaly ženy.
A ještě jeden údaj: nejméně se angažují dědové žijící bez partnerky. Muži ovdovělí nebo rozvedení v rolích dědů zcela selhávají, nějakou formu péče o vnoučata projevuje jen 29 procent z nich.
Příklad ze života. Čtyřicetiletý táta dvou dětí dostal od kamarádů dva lístky na koncert skupiny Kabát. Když se akce přiblížila, jedno z dětí začalo bolet v krku a dostalo antibiotika, na druhém bylo vidět, že zanedlouho ulehne taky. Takže jejich otec telefonoval své dvaašedesátileté matce.
„Mami, prosím tě, máme lístky na Kabáty a jsme v prekérní situaci,“ spustil zoufale. „Malí jsou nemocní, oba. Původně nám je měla večer vzít k sobě kamarádka, ale teď je tam nemůžeme dát, protože by to od nich mohla chytit její dcera. Nemohla bys...“
Odpověď ho dorazila. „Jasně, že s tátou můžeme jít místo vás, neboj se. To jsi hodný, že nám ty lístky dáš. Táta bude nadšený. Tak my si pro ně zítra ráno přijedeme, dík.“
