Indiánská matka 21.století aneb čím se inspirovat ve výchově u indiánů

Přestože se ve výchově mnozí rodiče snaží jít co nejvíc s dobou a moderními poznatky vědy, paradoxně se po čase vracejí k metodám výchovy, jakou jejich předci dávno opustili a zapomněli. Indiáni a další přírodní národy nás ale mohou ve výchově skvěle inspirovat.

Přírodní národy své děti vychovávají jinak než my a svým způsobem dokážou pojmout oba extrémní póly rodičovství - velkou pozornost věnovanou dítěti v útlém věku s volností a důvěrou v pubertě.

Indiáni v Severní i Jižní Americe, stejně jako kmeny Asie a Afriky se svými dětmi tráví celé dny a noci, sdílejí spolu i postel. Varianta „nechat ho vyřvat“ rodiče jen tak nenapadne, prořvaná noc by totiž znamenala upření spánku zbytku kmene.

I dnešní moderní rodiče se vrhají po knihách o kontaktním rodičovství a snaží se naladit na potřeby svého miminka a být mu neustále nablízku. Kontaktnímu rodičovství psychologové vyčítají, že klade na rodiče a zejména na matky převelkou zátěž, pokud jsou přesvědčeny, že by pár hodin u babičky nebo tety znamenalo pro dítě narušení vazeb.

Ostatně není pravda, že by se indiánky od svých dětí nikdy nehnuly ani na krok. Děti se často shromažďují ve skupinách, na kterou několik žen dohlíží, zatímco ostatní pracují. Na rozdíl od našich školek se tu ale dohled i náplň dne průběžně mění, pokud to jde, děti jsou v blízkosti pracujících matek, když mají hlad, tak je máma přijde nakojit apod.

Lucie Harnošová je lektorkou kontaktního rodičovství

V podání přírodních národů ale nejde o to, že rodiče nespustí z dítěte oči, občas to vypadá spíš naopak. Od malička jim oni i zbytek kmene dávají až překvapivou volnost a není neobvyklé, že se třeba malé děti kmenů žijících na vodě batolí po lodích bez zábradlí a přesto nespadnou. Totéž zvládají i děti z kmenů, které si stavějí domy vysoko v korunách stromů amazonských pralesů. Namísto okřikování: vždyť spadneš! pomáhají rodiče dítěti poznávat své prostředí a zároveň posilovat svou sebedůvěru. Evropanům z podobného pohledu tuhne krev v žilách, podle místních ale děti nejsou přeci žádní hlupáci. A na vodě nebo na stromě pravděpodobně stráví zbytek života, stejně jako jejich rodiče.

Zatímco v pralese si děti chodí k svačince ulovit a opéct tarantuli, u nás často máme tendenci vodit desetileté dítě za ruku přes přechod. Psychologové přitom varují před tím, co indiáni moc dobře vědí: dítě nejde navždycky ochránit před prostředím, ve kterém pak bude muset žít. Mnohem praktičtější a bezpečnější je dítě s nebezpečím seznámit a připravit ho na něj - to platí o přecházení rušné ulice, stejně jako o tom, když mu cizí pán před školou nabídne bonbony. Neustálým ušlapáváním cestičky a řešením problémů potomkovi dlouhodobě nepomáháme, naopak si pak v reálném světě bez rodičovské ochrany připadá sám a jako snadná kořist pro každého.

Nošení dětí

Nošení dětí bylo obvyklé ve všech kulturách po celou lidskou historii a je stále v některých částech světa rozšířené i v dnešní době. Přestože se u nás stále objevují nepodložené názory, že se dítě může nošením rozmazlit, přibývá rodičů, kteří své děti nosí. Díky bezprostřednímu kontaktu své dítě lépe poznáte a rychleji porozumíte jeho potřebám.

Používání šátků a jiných látkových nosítek totiž kromě neustálého kontaktu s novorozencem přináší ještě další výhody - při nošení dítěte má matka volné ruce, takže může dělat nejrůznější domácí či jiné práce nebo se věnovat dalším dětem, zatímco se stará o miminko.

Navíc nošení rodiče neomezuje v běžném životě tak jako používání kočárku – schody, výtah, dopravní prostředky ale i třeba procházka po horách jsou s kočárkem leckdy opravdovou překážkou.

Jako rodiče si v jednadvacátém století můžete vybírat, v čem budete svého potomka nosit: nabídka se pohybuje od šátků přes babyvaky po ergonomická nosítka. Vždy se zajímejte hlavně o to, zda je určen pro novorozence nebo dítě musí umět držet hlavičku. Při nošení by také miminko mělo mít zakulacená záda a pokrčené nohy roztažené od sebe. Nedoporučuje se nošení dítěte obličejem od rodiče.

„Tato poloha se nedoporučuje z fyziologického ani psychologického hlediska. Dítě přijímá příliš mnoho podnětů, je vystaveno všem vlivům okolí, nemá se kam skrýt. Může tak být podrážděné a plačtivé,“ vysvětluje Lucie Harnošová, zakladatelka Brány k dětem a lektorka kontaktního rodičovství.

Bezplenková metoda

U nás známou variantou jednorázových plen jsou látkové pleny, které jsou sice (v případě dědění sourozenci) levnější a ekologičtější, ale pro rodiče znamenají také starost navíc. Jsou ale i děti, které vyrůstají bez plenky od narození díky tzv. bezplenkové komunikační metodě (BKM). BKM neboli přirozená hygiena nemluvňat je způsob péče o děti, který praktikují rodiče v Asii, Jižní Americe, Africe a vrací se i zpět do Evropy.

Vydrží bez plenek

Na eMimino.cz najdete diskuzní téma bezplenková metoda. Máte zkušenost?

„Miminka hned po porodu mají schopnost vědomě uvolňovat své svěrače. Neumí je vědomě zadržet, to se teprve učí a trénují. V BKM se využívá této schopnosti a rodiče jim umožňují, aby svou potřebu vykonali mimo své oblečení, vně svého „hnízda“,“ objasňuje Lucie Harnošová.

S BKM se začíná hned po porodu. Rodiče děti na nočník neposazují, ale drží je v klubíčku nad ním (případně toaletou, umyvadlem). Rodiče se také snaží sledovat signály dítěte (mručení, vrtění se apod.), že se něco chystá, stejně jako vypozorovat pravidelnost jeho vyprazdňování. Nad nočníkem ho drží vždy po probuzení, kdykoliv dítě svléknou (koupání, převlékání) a před procházkou (instrukce k metodě najdete ve článku zde).

„Dcerka byla po porodu velmi plačtivá, trpěla na bolení bříška a plakávala celé noci. S manželem jsme se střídali a skákali s ní po nocích na cvičebním míči, aby se uklidnila. Když jsme začali zkoušet BKM, bolení bříška ustalo, dceři se zpravidelnilo vylučování, zoufalý pláč také přestal. Byla nadšená, že opravdu její signály vnímám, že spolu můžeme komunikovat i jinak než prostřednictvím jejího pláče. Postupně se mi vracela sebedůvěra v mou roli matky. S druhorozenou dcerkou jsme pak praktikovali BKM již od narození,“ vzpomíná na své zkušenosti Lucie Harnošová, která se snaží prostřednictvím ebooků zdarma nabízet své zkušenosti ostatním rodičům.

Koupání v kyblíku

Přístup k hygieně (a vodě) se u přírodních národů velmi liší. Mnohé kmeny severoamerických indiánů se třeba koupaly denně, a to i v zimním období. Možná z dřívějších dob nebo pobytů na chalupě pamatujete necky, pro menší děti existuje ještě praktičtější varianta - koupání v kyblíku. Je do něj zapotřebí mnohem méně vody, dítě je v ní celé ponořené, a proto mu při koupání není zima. Voda v kbelíku také pomaleji chladne a pobyt v něm dětem zřejmě připomíná devět měsíců v matčině lůně. V prvním roce života nahrazuje vaničku, pak většinou pokračuje v cachtání ve vaničce, kde má místo na hraní. Každé dítě je ale individuální a některé mají raději koupel v kyblíku ještě ve dvou letech.