Rodičovská poradna Kateřiny Novotné

Dobrý den Martino,

téma sourozeneckých vztahů vnímám jako velmi široké. A aspektů, které jej ovlivňují může být více. Zkusila jsem vytáhnout takové ty podstatné body, aby děti měly hezký vztah nejen dnes, ale i v budoucnu. Pokud by vás toto téma zajímalo blíže – děláme v Akademii rodičovství semináře jenom na téma sourozenecké vztahy. Kde už lépe – když jsme spolu – můžeme reagovat na jedinečnost vaší rodiny.

Nebrat své děti jako paket. Nelze všechny vaše děti (syna i dceru) vychovávat stejně. Každé dítě je jiné, narodilo se do jiné rodiny (to je moc důležité ) v jiném čase a je jiná osobnost a takto je třeba k nim přistupovat. Jsme tolikrát rodičové – kolik máme dětí!!!! Dokonce ani, když mají rodiče dvojčata, tak je třeba k nim přistupovat individuálně. A i když se narodily s rozdílem pár minut tak i přesto to druhé se narodilo do jiné rodiny. To do jiné rodiny myslím tak, že syn se narodil vám rodičům, a nějaký čas byl jen s vámi, a to bylo jiné, než když se narodila dcera – do rodiny, kde jste již byli 3, jako rodiče jste měli jiné zkušenosti, jiná očekávání atd.

Nesnažte se být soudci a detektivové. Otázky typu – co se stalo, kdo si začal, co komu dělal a následný verdikt – omluv se, ty to uklidíš, ty mu to postavíš…nefungují. Nezasahujme do jejich konfliktů a hádek.

Naopak podporujte je ať si věci mezi sebou řeší sami. Vaším úkolem je respektovat jejich jedinečný vztah a způsob komunikace. Je to tréninkové pole pro další vztahy s vrstevníky.

Obecně lze říci, že sourozenecký systém je první sociální laboratoř na experimentování se vztahy s vrstevníky. V tomto kontextu se děti podporují, vyčleňují, učí se navzájem, bojují, milují, hrají role – oběť, viník, útočník, poražený. Učí se spolupracovat, vyhrávat a prohrávat, přátelit i odcizovat. Naučí se jak získat uznání druhého a zažít ten pocit prohrát. To všechno potřebují k dalšímu životu ve společnosti. Pokud jim my rodiče umožníme s respektem se takto ve vztahu "vzdělávat” a nezasahuje, dáme svým dětem do dalších vztahů velký dar.

Mějte se moc hezky a třeba se uvidíme na semináři nebo na kurzu. Seminář sourozenecké vztahy je v už lednu.

Hodně zdraví vám i celé vaší rodině, srdečně Katka

Dobrý den Běto,

děkuju za vaše milá slova na úvod. Velmi mě potěšila.

Ano jde o velmi přirozený a chytrý způsob, jak si syn pořešil pro něj složité a náročné téma.  On ví, že kousnout bráchu je špatně. Stejně se může cítit špatně jen za to, že ho to napadlo. Ale stalo se. A teď – máma se bude zlobit – to já přece nechci, aby se na MĚ zlobila. Já chci být ten její chlapeček. Ale je to jasný – máma se zlobí – já jsem špatný – mě nebude chtít – chce bráchu – a brácha tady je, protože já zlobím. To je na jednoho tvorečka trochu moc – nejde to unést – tak jste to byla vy ne on.

Řešením je přijmout prohození rolí a říci – ano, byla to chyba, nevěděla jsem, jak jinak zareagovat. Ale příště už vím, co udělám. Příště, když mi bude „…Toník…“ brát hračku tak mu zkusím dát do druhé ručičky jinou, a navíc si svoje speciální hračky schovám do krabice a ty mu půjčovat nemusím. Můžu, ale nemusím.

Stává se, když rodič říkají staršímu dítěti, aby neubližovalo miminku, že je starší dítě přesvědčeno, že on/ona je zlý/zlá a že ho nemají rodiče rádi (chrání miminko přede mou – zlým dítětem). Řešením může být starší dítě vzít za ruku/na klín/obejmout v okamžiku, kdy by chtělo ublížit sourozenci, uznat jeho potřeby a poskytnou mu možnost, jak vyjádřit své fantazie. Nebojovat s ním, ale pomoci mu tu situaci prožít.

Srdečně, Katka

Dobrý den Hanko,

děkuji za váš dotaz a otevřenost. Líbí se mi, jak celou situaci popisujete – váš nadhled. Většinu práce jste již udělala, já jen ten pohled shora trochu rozšířím.

Souhlasím s vámi, že stín naší výchovy se překračuje jen velmi těžko a najít nové funkční způsoby nastavování hranic, když nechceme děti fyzicky trestat je fakt náročné. Vlastně to byla jedna z myšlenek, proč vznikla Akademie – pokud rodiče chtějí změnit výchovné vzorce – tak aby měli kde se to naučit. Zároveň chceme, aby naše děti měly mezi sebou hezký vztah a byly si oporou. Máme o ně strach a snažíme se ze všech sil to zvládnout.

Vaše dcera dělá to samé jako vy. Občas se prostě k bráchovi nechová jako jeho sestra, ale jako jeho matka. A když jej vychovává, vychovává jej stejně jako to děláte vy. Děti se takto – modelem, velmi přirozeně učí. Příklad – když křičíme kvůli špinavému tričku (hodně energie) a pak jej jdeme vyprat a vysvětlujeme, jak se to vypere. Děti se především učí tomu "křiku" (uvádí se až 80%) jak se odstraní flek z trička již není, tak podstatné (20%).

Dostupné metody jsou kosmetické úpravy, které chvíli vydrží, ale pak se vše vrátí do starých kolejí. Je to jako když si vezmete prášek proti bolesti hlavy, ale neodstraníte příčinu bolesti, takže za pár dní vás zase může bolet hlava. Co zafunguje 100% je změna vašeho přístupu.

Vztah mezi sourozenci – nechte na nich a nevstupujte jim do něj. Důsledně. Nedělejte jim rozhodčího/soudce či mediátora při hádkách (výjimku tvoří ohrožení života, úrazy a podobná bezpečnostní rizika). Potřebujeme naučit děti si problémy řešit a přijímat za ně zodpovědnost. Ne čekat na příležitost hodit to na druhé či zlepšovat argumentaci – kdo za co může. Ne čekat na to, že autorita to stejně nějak rozhodne.

Příklad: přijdete do pokoje a vidíte, že je rozstříhaná deka. "Vidím, že je rozstříhaná deka. Tato deka byla určena na přikrývání nikoliv na hraní/výtvarku/trénování práce s nůžkami. Deku potřebujeme – co s tím uděláte?" pokud děti s návrhy nepřichází můžete nabídnout "můžete koupit novou deku z vlastních peněz, můžete jí zašít… - prosím domluvte se, jak to napravíte a dejte mi vědět". Pokud se sami domluví, že koupí novou – v pohodě. Pokud přijde jedno dítě, že on/ona deku rozstříhal a že ji uhradí – v pohodě. Pokud vás budou chtít informovat, kdo za co může a kolik má zaplatit a jinak zatahovat do řešení – jenom již trvejte na svém (důsledně a laskavě) – "prosím vyřešte si to spolu – já to neumím/nechci/nemůžu rozhodnout. Pokud dojde k tomu, že se nějaké věci poškodí – je třeba hledat nápravu a řešení – já vám pak můžu poradit, jak se deka zašívá – rozhodnete-li se tak, můžu s vámi zajít do obchodu…atd…".

To je totiž model, který chceme, aby se děti naučily – lidé dělají chyby, ale je třeba se k tomu postavit čelem – tedy přijmout za průšvih zodpovědnost a hledat řešení, nápravu či nechat na děti dopadnout přirozené důsledky toho co se stalo. S každým dalším zvládnutým průšvihem se dětem posílí sebevědomí.

Budu ráda, když mi dáte vědět za měsíc - jaké pozitivní změny pozorujete ve vztahu vašich dětí.

Srdečně, Katka

Dobrý den Iveto,

děkuji za váš dotaz a důvěru. Vzhledem k tomu, že neznám vás, vaši rodinu a všechny okolnosti je pro mě obtížné nabídnou jeden pohled. Dovolím si tedy pár nápadů, námětů a věřím, že některý z nich vám pomůže.

Téma sourozeneckých vztahů je na kurzech Akademie rodičovství velmi časté a nejvíce účastníky překvapí, jak je to v každé rodině jiné – i když se jedná o dvojčata, dva kluky či kluka a holku v podobném věku. Když si o tom s rodiči povídáme začínáme otázkou – jak si představujete vztah vašich dětí? Co je pro vás klíčové? A do jaké míry si vztah mohou řídit děti samy a do jaké je ovlivňován vstupy rodičů (neperte se, půjč mu to, rozděl se, postarej se, pomož mu, hrajte si spolu, nestrkejte se…atd). Jak jsem si přečetla vás dotaz, tak mě napadlo – a jak to má Iveta.  Jak moc u holek rozlišujete, která je mladší a která je starší. Možná se ta mladší opravdu cítí v jiném postavení a chce se vyrovnat. Starší se dle popisu chová dospěleji (zastává se sestry).

Myslím, že holky jsou již dost staré na to, abyste si s nimi o celé situaci promluvila. Ptejte se jich, co od vás chtějí. Ptejte se „mladší“ co potřebuje. Zlobení je znak bezradnosti dítěte. Signalizuje, že dítěti chybí pocit sounáležitosti s rodinou, cítí se neschopné a opuštěné. Ptejte se „starší“ jak rozumí svému chování, když vy zasáhnete a ona začne plakat (zastávat se sestry, chránit jí). Občas, když rodiče často dětem říkají – Měla bys být na sestru opatrná je mladší, Měla bys…jsi starší, tak potom starší sestry ochraňují ty mladší – ale netuším, zda-li je to i váš případ. Pokud by byl – zkuste vynechat ze slovníku: Měla by ses chovat tak a tak, protože jsi starší…..

Také pomáhá, když rodič přestane vstupovat do vztahu svých dětí – situace se může sama uklidnit, když se vy upozadíte. Přistupovat k jejich vztahu s vírou, že holky ví, co potřebují a dělají pro sebe to nejlepší. Učí se, zkouší a trénují pro dospělý život v bezpečném prostředí. Dneska to může vypadat tak, že jedna bude „otloukan“ a druhá „agresor“, ale za pár týdnů/měsíců si to holky prohodí a vyzkouší si i jinou roli.

Další možností je proaktivně nabízet pozornost oběma sestrám.

Děti se potřebují naučit přijímat porážky a překonávat je. Zatímco zraněné koleno se zahojí, zraněná odvaha zůstává handicapem na celý život. Věřím, že vaše holčičky si to mezi sebou vykomunikují a vy jim můžete nabídnout podporu a pomoc, když nebudou vědět kudy kam. „Holky je to na vás, já vás mám moc ráda obě, když budete potřebovat moji pomoc, jsem tady pro vás“.

Budu ráda, když mi napíšete, jak se vám za čas daří.

Srdečně, Katka

Dobrý den Stelo,

s tématem – sourozenec mi bere věci se setkáváme velmi často. Souhlasím s vámi, že nejde o puberťácké chování, je to spíše o hodnotách, a modelech chování, které se v rodinách žijí.

Velmi zjednodušeně – rodiče často říkají svým dětem: „rozděl se, půjč mu to, musíte se o tu věc střídat apod.“ ve snaze, aby děti nebyly lakomé. V čem je rozdíl, když v 5 letech to byly panenky, pak třeba sportovní vybavení a dnes je to oblečení? Dále to většinou bývá i tak, že mladší dítě (u mě doma je to stejné) dědí oblečení po straším sourozenci. A do určitého věku je to normální, žádoucí a pro rodinu ekonomicky výhodné.  Ve chvíli kdy začneme dospívat anebo jsme dospělí situace se změní. Je možné, že ten mladší si tuto změnu neuvědomí. Takže je to na vás starších mu to otevřeně vysvětlit. 15 let bylo něco normální – takže budete muset být trpělivé a opakovat změnu situace vícekrát. Páč zvyk je železná košile.

Na druhou stranu vše má své plusy i mínusy. Pokud jste se naučily sdílet – bude se vám to v dnešní době sdílení jistě hodit. Možná k tomu chybí další schopnosti a hodnoty jako je respekt, schopnost spolupracovat a komunikovat, úcta. Ty nám v dnešní společnosti chybí.

Někomu sdílení věcí může vyhovovat, ale někdo by rád měl své oblečení jen pro sebe. Že, holky?  Mělo by být přirozené, že požádáme sestru, aby mé oblečení nenosila a ona to bude respektovat. Místo toho častěji lidé volí zamykání skříní. Je to důvod, proč jsme s kolegyní založily Akademii rodičovství – abychom nabídly prostor těm, kteří se chtějí učit a následně i své děti dohodám, zodpovědnosti, respektu a úctě a z nějakého důvodu se to nemohli naučit dříve.

Nic z toho, co děláme nám sice nemůže zaručit, že naše děti budou přesně takové, jaké je chceme mít, přesto za pokus to vždycky stojí.

Věřím, že vaše generace to zvládne!

Srdečně, Katka

Dobrý den Aneto,

chápu, že je to složité. Ségra se chová, jak se chová (občas provokuje a prudí, možná žárlí, chce se vám podobat, obdivuje vás…) a rodiče situaci moc neřeší a nenastavují jasná pravidla a hranice. Z toho, co popisujete, to vypadá jako když u mámy nemáte žádné zastání. Na druhou stranu se s tímto problémem můžete potkat i později – například na vejšce na koleji vám holky budou brát oblečení nebo šminky. Co byste dělala potom?

Máte představu, jak by se měla máma v takové situaci zachovat (co by se vám líbilo)? Jít za ségrou a něco jí říct, zakázat? Nebo jí dát trest? A myslíte, že by příště se situace takováto nebo podobná nezopakovala? Obávám se že ne. Naopak by ségra mohla ještě „přitvrdit“, když vy si berete na pomoc maminku.

Myslím, že máte příležitost začít se o sebe a své věci starat. Jasně říkat co se vám líbí a co ne. A přinášet téma respektu a dohod do vaší rodiny.  V klidu, když bude doma pohodová atmosféra se sejít – ideálně všichni dohromady a říci, že si nepřejete, aby vám kdokoliv z rodiny – především sestra brala a nosila vaše oblečení. A zkuste popsat své pocity – „je mi nepříjemné, když mi někdo nosí mé oblečení, protože…“.  Můžeme se dohodnout na dodržování tohoto pravidla? Souhlasíte s tím? Co když zjistím, že jste to někdo nedodržel? Co se bude dít?

Pokud se na to necítíte, můžete se zkusit domluvit se sestrou – když bude klid a dopředu. Hle, chtěla bych se s tebou domluvit. Od teď si nebudeš půjčovat moje oblečení bez dovolení. Štve mě, když si bereš moje věci, protože…… A jasně nastavit hranice.

Můžete si s mámou nebo oběma rodiči promluvit o tom, jak oni vnímají pubertu své dcery. Jak to vidí oni a jaký je jich názor na řešení/neřešení situací, které vznikají. Jaké to bylo, když měli oni pubertu a co se změnilo? Jak vnímali tu vaši.

Puberta je o vymezování se proti autoritám. Ale lidé, kteří spolu žijí by se k sobě měli chovat s respektem. Je to i váš domov a všichni by se něm měli cítit dobře, a to jde těžko, když ségra dělá věci, které vám vadí.  

Věřím, že to zvládnete, kdybyste to ještě potřebovala probrat – kdykoliv se můžete obrátit na mě, Akademii rodičovství – to co je parta lidí, co pomáhá rodinám, aby se jim spolu dobře žilo a občas jezdíme i do bytů/domů a pomáháme tak všem najednou.

Srdečně, Katka