Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rodičovská poradna Kateřiny Novotné

Poraďte se také

Poraďte se také


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.

*Označené položky jsou povinné.

Agresivita dětí
Dobrý den,
devítiletý syn se dobře učí, problém je, že obtížně hledá kamarády. Ve školce neměl žádné, stěžoval si, že ho "bijou holky" (vím přesně, které), to trvá. Měl kamaráda, na kterého si občas postěžoval, že ho "bije", když mu někdo ubližoval, místo obrany naříkal. V první třídě ho považovali za hodného šprta, ve druhé podle slov třídní začal "zlobit" a organizovat třídní zlobení. Našel si dalšího kamaráda, trávili spolu každou volnou chvíli-ten se mu teď stěhuje pryč. Byla jsem ráda, že si nehraje sám. Občas chodí za tím prvním kamarádem, já kamarádím s jeho rodiči, ale není to ono. Jsme z malého města, ale děti tu téměř nechodí ven. Myslím si, že já jsem měla šťastnější dětství, mohla jsem si víc hrát s ostatními. Připadá mi, že synovi chybí sociální chování-dnes mi přišel z hřiště s brekem, že ho děti zmlátily, když jsem se ptala, proč, prý jim chtěl odnést nějakou věc přes jejich nesouhlas. Nedivím se jim. Je urážlivý, uzavřený do sebe. Co mi poradíte? Děkuji. - otázka upravena poradcem
Romana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Romano,


děkuji za váš dotaz, z vašich řádků mám více otázek než odpovědí. Můžete mi zkusit odpovědět tady přes poradnu, nebo si na mé otázky odpovědět sama a k řešení vás nasměrují.


Hodně by mě zajímalo, jak to má syn. Proč provokuje ostatní děti (uvědomuje si, že ostatní děti provokuje)? Syn hraje zatím „jen“ s dětmi zajímavou hru – provokuje, je zbit/nechá se zbít, informuje vás, že byl zbit – že je mu ubližováno…  Otázka je, co si tím syn potřebuje zajistit/zařídit.  Také bude významné, jak na takovou informaci reagujete, co mu k tomu řeknete, jak se tváříte/chováte. Říká to jenom vám nebo i otci či prarodičům?  Proč na sebe potřebuje strhávat pozornost a organizuje třídní zlobení?


V čem je ten jeden kamarád, co se odstěhoval jiný než všichni ostatní? Podle koho to není ono – podle vás nebo podle vašeho syna? A co to znamená, že to není ono? Chce, mít i on kamarády a hrát si s nimi nebo si raději hraje sám? Má syn sourozence? Chodí do nějakého kroužku ve školním roce – např. na nějaký sport? Jezdí syn na tábory – takové co jsme jezdily my – na 3 týdny bez rodičů?


Je fakt, že naše generace měla jiné dětství, než mají naše děti. Na druhou stranu ony nemají srovnání. Ony nezažily to, co my, a tedy jim ani naše dětství nechybí. Neprožily to a neumí si to představit. Mají své dětství, a to přináší nějaká pozitiva i negativa – jako to naše.


Budu se případně těšit na bližší informace, abychom to spolu daly dohromady. Vždycky můžete se synem zajít k odborníkovi, aby synovi pomohl osobně.


Přeji hodně zdraví celé vaší rodině.

Srdečně, Katka Novotná Akademie rodičovství

Agresivita dětí
Dobrý den,velice si cením Vaší poradny a děkuji za ni.Ráda bych se zeptala na Váš názor ohledně svého 7letého syna.Chodí do 1.třídy,prospěch i chování ve škole bezproblémové,na rozdíl od spolužáků bez jediné poznámky.Vrásky mi ale dělají jeho občasné záchvaty vzteku.Ačkoliv se ho odmala snažíme vést k tomu,že není všechno tak,jak si zamaneme,jakmile se mu něco znelíbí,není po jeho,vzteká se,nebojí se přijít ke mně a plácnout mě,příp.hází s věcmi, hračkami atd.Do toho se stává,že se sám sebe začne bít do hlavy,říkat: já jsem blbej,hloupej,nic si nezasloužím.Chtěla bych podotknout,že odmalička preferuji ve výchově pozitivní motivaci,chválou nešetříme,každý den mu říkám,jak moc ho mám ráda.Ty zkraty jsou ale ubíjející.Chvíli (někdy kratší,někdy delší) trucuje,vyvzteká se a pak (jako mávnutím kouzelného proutku) se chová, jako by se nic nestalo (občas se i sám od sebe omluví). Mám strach,kam bude tohle chování směřovat,aby se nestupňovalo a on si opravdu jednou skutečně neublížil.Děkuji.BP
Pražáková Beáta
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den paní Pražáková, děkuji za vaši podporu a ocenění, je to pro mě velmi motivující.


Chápu, že situace, které popisujete musí být velmi psychicky náročné. Přesto je zajímavé, že ve škole je syn v pohodě. Doma je situace jiná. Nevšimla jste si nějaké spojitosti mezi jeho občasnými záchvaty vzteku? Píšete, že jakmile se mu něco znelíbí či není po jeho začne se vztekat. Jak v takových situacích reagujete vy? Zkoušela jste přijímat jeho zlobení se, ale zamezovat chování – i když se zlobíš – nemůžeš mě plácnout! Neubližujeme si!


Přemýšlím nad tím, jakou potřebu syn komunikuje (co je za tím jeho vztekáním). Bohužel nemám příležitost být s vámi oběma osobně a případně se doptat či vidět vás dva v interakci tak nabídnu moji hypotézu.


Vztekání může souviset s pocitem bezmoci. Syn by se mohl vnímat jako bezmocný a nemožný a neschopný. Bezmoc se dlouhodobě kumuluje a tvoří a děti si jí umí v podobně „mocenských her“ sami pořešit – pokud jim k tomu my rodiče dáme příležitost. Jde o to, v okamžiku, kdy to dítě zkusí na nás v podobě mocenské hry na tu hru přistoupit. 


Příklad. syn vás/tátu/sourozence nechce pustit večer/ráno do koupelny. Místo nátlaku na něj ať otevře začnete HRÁT HRU (hra je ohraničená a má svá pravidla!!!!). Začnete prosit a škemrat ať syn otevře – vy víte proč to děláte (nesouvisí to s výchovou)– necháváte syna zažít pocit moci. Voláte…pusť mě prosím, co já budu dělat, jak já se umeju..klidně teatrálně. Po nějakém čase syn odemkne – poděkujete mu a on zažije pocit vítězství tedy moci. Tím je hra ukončena. Hru vždy musí začít i ukončit dítě. Hra se bude ještě několikrát opakovat (klidně každý den), jakmile si syn nasytí potřebu moci – hry končí a on žádné další nevytváří. Zároveň mizí záchvaty vzteku, jaké popisujete. Jednou za čas…se mohou  náznaky mocenských her objevit znovu…to již stačí chytit, že je to ta hra a pomoci synovi naplnit pocit moci a důležitosti.


Všechny mocenské hry zaberou ve výsledku méně času než nekonečné boje o moc a boje s agresivitou dítěte, která (jak píšete i vy) se může časem stupňovat. A čas, které věnujete synovi při takových hrách je moc důležitý pro váš vztah s ním.


Mé doporučení je zkusit toto. Pokud to nebude fungovat můžeme společně hledat další řešení a možnosti. Vždy máte možnost zajít za odborníkem či lékařem – psychiatrem.


Budu ráda, když mi dáte vědět, jak to dopadlo buď tady v poradně nebo na linkách Akademie rodičovství.


Držím palce, přeji hodně zdraví vám i celé vaší rodině.


Srdečně, Katka Novotná, Akademie rodičovství

Agresivita dětí
Dobrý den, mám problémy s 8letou dcerou. Je hodná a spolehlivá, jen má často silné záchvaty vzteku, naposledy např. proto, že jsem za ni nechtěla vyřešit DÚ. Vyváděla kvůli tomu hodinu, ale já trvala na svém, jen jsem jí nabídla pomoc s tím, že to za ní ale nevyřeším. Pak ji to náhle přešlo, úkol dokončila a dělala že nic. Řekla jsem jí, že se mi její chování nelíbilo (vysvětlila jsem proč) a že by bylo vhodné se za něj omluvit jak mně, tak i synovi, na kterého také křičela (nakonec to udělala, ale jen aby se neřeklo). Takový vztek chytí někdy i dvakrát za den, jindy si dá pár dní pauzu. Mám pocit, že se to stupňuje (kope do věcí, tak si říkám, jak to bude dál). Má to asi po mé matce - často nás seřvala kvůli prkotině a pak dělala že nic, bylo to tak zlé, že kvůli tomu máme dodnes špatné vztahy. Je to někdy nepříjemné - namísto hraní dcera vřeští a zkazí tak zábavu i mladšímu synovi. Nemyslím, že by to bylo ze žárlivosti, má to vlastně od narození. Napadá vás co s tím? Děkuji, Lada.
Lada
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Lado,


děkuji za váš dotaz. Příčin proč dcera má záchvaty vzteku může být několik. Zkusím některé vybrat a popsat.


Zdrojem dětské agresivity, může být úzkost dítěte, napětí, stres, nejistota. Obranou těchto dětí je útok. Utíkají před silnějšími a bijí slabší. Dodávají si jistotu, když druhým nadávají. Jejich vnitřní nejistota působí, že druhé děti se k nim chovají s odstupem a nedovedou dobře navázat přátelské vztahy. Domáhají se pozornosti, uznání, přátelství těch druhým násilím, vnucují se nebo napadají druhé.


Další příčina agresivních projevů u dětí je citové neuspokojení dítěte, citová deprivace, která vyvolává sklony k náhradnímu uspokojení, a to většinou na vývojově nižší úrovni. Převážně tyto děti nachází uspokojení v tom, že se např. přejídají, zaměřují se jen na sebe a své prožitky, působí někomu bolest – trápí zvířata, druhé děti, žalují, ubližují slovem atd. Jako by se mstily za nezasloužené ochuzení o lásku. (Matějček, 1986)


Varianty, které mě napadají, co s tím:

- Posilovat nejistotu, ze které může vznikat agrese. Všímat si pozitivního a hodně oceňovat (popisným jazykem …líbilo se mi xy…, všimla jsem si xy…)

- Změnit komunikaci – v 8 letech dcera ještě potřebuje slyšet spíše – "pojď spolu to vyřešíme" než-li já to za tebe nevyřeším (může se cítit ztracená a vymezovat se vztekem)

- Pokud je její vztek reakce na nepřijetí – lze posilovat její sebeúctu – nehodnotit, být nablízku, umožnit nic nedělání, mazleníčka, říci jí, že jí máte ráda, že jí milujete apod.

- Tělesná práce a sport zaměstnávají celý organismus dítěte. Nejlépe se práce daří a má výchovný efekt, jestliže pracují děti s rodiči nebo rodiče s nimi. Práce je současně spoluprací.

- Hodně by mě zajímalo, zda-li se takto vzteká jen doma s vámi nebo i ve škole, u prarodičů apod. Pokud by tomu tak bylo – zkoumala bych v čem je rozdíl.

- Píšete, že je spolehlivá – není moc spolehlivá na svůj věk? Nejsou na ní kladeny moc velké požadavky/resp. neklade si na sebe dcera velké nároky? Pokud by tomu tak bylo – může dcera cítit velký vnitřní tlak a ten ventilovat (díky za tu možnost to pouštět ven a nedržet v sobě). Pocit být zodpovědný za všechno a všechny je náročný. Lze si s dcerou promluvit a říci jí své očekávání na ní. Škola je tvoje starost, ale péče o bráchu je moje starost apod.


Variant může být více stejně jako příčin, ale pokud vám kterákoliv sedí a tou začnete určitě nic nezkazíte, protože posilovat sebeúctu dítěte může být jenom plus.


Přeji vám vše dobré, především hodně zdraví. Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Agresivita dětí
Dobrý den, chtěla jsem Vám dát zpětnou vazbu na Vaši radu, co s třemi pubertáky v deváté třídě. To, aby si připravili hodinu angličtiny z učiva, které by je zajímalo, jak jste doporučila, na papíře zní velmi hezky, praxe je naprosto jiná. Proč se máme ještě učit ? V červnu ? Kdo se jako ještě učí ? A k čemu to je dobré ? Nemůžeme jít radši pátou hodinu už domů ? To jsou jen některé z dotazů, které mně byly položeny.Rekla jsem, že pořád platí rozvrh, že já také musím dodržet pracovní dobu a myslím, že písnička nebo video, na základě kterých potom něco doplní do pracovních listů není nic, co by nezvládli. No, zkrátím to - jsem ráda, že tyto děti už opustí naši školu a bohužel na nich vidím, jak jim třídní učitelka od 7.třídy různě ustupovala a omlouvala je a kam až se to dostalo, minimální spolupráce s rodiči. Sprostota a hrubost u mě nemají šanci, takže kluci se přede mnou drží, ale co si dovolí k některým jiným vyučujícím je na pováženou. Jiné třídy tento problém nemají ani neřeší.
Hanka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Hanko,

díky za vaši zpětnou vazbu. Je to přesně jak jsem psala. Mlaďoši ztratili smysl cokoliv dašího dělat, když jsou přijati na střední školu a s tím motivaci. Přesné jsou otázky - proč se máme ještě učit? K čemu je to dobré? Smysl je v tomto věku klíčový.

Vzhledem k měnícímu se přístupu k výchově dětí a nárokům na ně kladené si myslím, že se bude měnit i chování dětí a dospívajících a nebude to lehké pro nikoho z trojúhelníku rodič-dítě-učitel. Asi se shnodeme, že jak to dopadne se ukáže až s dalšími generacemi.

Upřímě si myslím, že nároky na vás - učitele jsou mazec a moc fandím vaší práci.

Srdečně, Katka
Agresivita dětí
Dobrý den! Ráda bych se poradila, jak postupovat v případě, kdy dítě (3 roky) přijde s pláčem, že mu jiné dítě / děti (o 1-2 roky starší) ublížilo/-ly (např. na hřišti nebo na návštěvě u jiné rodiny) - bouchly, shodily odněkud, odstrkovaly. Typická situace: Pojď si s námi hrát na to a to! A za chvíli dcera přiběhne s pláčem a zmatená, že ji děti někam "nalákaly" a pak ji odstrkovaly, až byly fyzicky hrubé... Jednak to nechápe, jednak jí vadí fyzická inzultace. Musím říct, že se v tom hrozně plácám, vůbec nevím, jak bych měla reagovat. Obvykle jen svoje dítě obejmu, přitulím, než se utiší. Což naštěstí rychle zabere. Když je cizí dítě nablízku, řeknu mu něco ve stylu: Jak by se líbilo Tobě, kdyby se někdo takhle choval k Tobě? Mají takové promluvy vůbec smysl? A jak radíte postupovat? Rodiče těch cizích dětí buď nic nevidí nebo dělají, že to nevidí. Také by mě zajímalo, jak radíte postupovat, když nějaké dítě bere opakovaně jinému děcku při hře jeho hračky. Předem díky za odpověď. Naďa - otázka upravena poradcem
Naďa
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Naďo,


děkuji za váš dotaz. Je velmi důležité, aby se děti – vaše dcera naučily takového situace řešit – samy. Dneska se to všechno zdá v pohodě a vy můžete zakročit a dítě na hřišti/návštěvě ochránit. Ale co bude dál – ve školce kde už nebudete nebo ve škole. Je velmi žádoucí v maximální míře podpořit dceru, aby si to s daným dítětem vyřešila sama. Tím jí v maximální míře podpoříte – předáte jí svoji víru, že to zvládne, že na vyřešení situace má. Posílíte tak i její sebeúctu.

V opačném případě dítěti říkáme svým chováním, že jej vnímáme jako slabé/nekompetentní situaci vyřešit a tím se podobné situace mohou množit.


Zkusím to příkladem: Dcera si jde hrát a za chvíli přiběhne zpět s pláčem. Vy ji obejmete, přitulíte a ona se za krátkou dobu uklidní. Potom bych doporučila spíše než snahu promlouvat k druhému dítěti obrátit pozornost na dceru například: „vidím, že by sis ráda hrála s ostatními dětmi a nelíbí se Ti, jak se k tobě chovají. Máš nějaký nápad, co s tím? Potřebuješ, abych Ti s tím pomohla?“. My dospěláci situaci vidíme z našeho pohledu a je důležité, abychom se zajímali, jak to prožívá dítě. Jinak to bude o naší potřebě situaci řešit, ale zcela opomeneme naše dítě.


Oceňujte dceru za pokusy situaci řešit…“slyšela jsem, že…. viděla jsem, že….“ . Cokoliv, čeho si všimnete lze takto popisně ocenit. Jednak tím opět posílíte její sebeúctu a jednak si bude čím dál jistější a jistější v nastavování svých hranic mezi vrstevníky.


Jsem si poměrně jistá a praxe v poradně i na kurzech Akademie rodičovství mi to stále potvrzuje – že je třeba, aby dítě vědělo – že hračky/jídlo/zmrzlina jsou jeho a nemusí se o ně dělit, když nechce. Stává se, že rodiče ve snaze nevychovat „hamouna“ nutí dítěti dělat věci, které jsou mu nepříjemné. Učíme děti, že druhý je důležitější než-li já sám. Pokud dcera bude vědět, že se nemusí dělit o věci a má se o ně starat pak již pro ni bude snazší říci jinému dítěti – „ne neber mi to“ (nebude se v ní prát musíš půjčit x nechci, aby si to bral). V tomto případě bych dceři nabídla možnost – „nemusíš půjčovat jiným dětem hračky, když nechceš. Pokud ti ostatní děti berou hračky – řekni jim – „neber mi to prosím“.  Na druhou stranu pokud děti se o věci nemusí dělit – většinou se o věci dělí rády – ale to rozhodnutí je na nich.


Ve třech letech děti zažívají vědomý pocit s potřebou něco vlastnit. Proto je důležité jim to umožnit. A zároveň první zkušenosti se o sebe postarat, když jim je bere druhý. A každý takový pokus, pokud u toho budete ocenit.


Přeji vám i celé vaší rodině vše dobré – a hlavně hodně zdraví. Pokud mi napíšete, jaké změny jste zaznamenala budu moc ráda.


Srdečně, Katka

 

Agresivita dětí
Dobrý den,
ráda bych se s Vámi poradila. Mám syna 6 a půl roku, od září je v první třídě a hodně se změnil. Trápí mne, že mi poslední asi měsíc dává najevo, že mne nemá rád, dokonce mi to i někdy řekne. Co je ještě horší a dost mne to ničí je, že třeba řekne, že přemýšlí, že by mne srazilo auto, nebo vlak, apod. Když jsem se ho ptala, jestli chce, abych umřela, řekl, že neví ... Otce ani babičku, která s námi bydlí tímto neobtěžuje. Připadá mi, jakoby mi schválně ubližoval, ale nevím proč. Nutno podotknout, že otec by mu snesl modré z nebe, ale já jsem (musím být) ta tvrdá - občas něco zakázat, přinutit, prostě zastávám to nepopulární místo. Upřímně řečeno, jsem z toho hrozně smutná, celou dobu, co ho mám jsem se snažila do něj vkládat jen to nejlepší a teď trpím pocitem, že mě nenávidí. Nevím, jestli to mám se zaťatými zuby přecházet, jestli ho mám za to trestat nebo o tom donekočna vést debatu, aby si uvědomil, že mi ubližuje. Ve škole potíže nemá, s kamarády vycházi, paní učitelku má rád. Jediným černým bodem v jeho životě jsem momentálně já.
Hanka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Hanko,


podobný problém řešíme s rodiči často. Takže věřte tomu, nejste v tom sama.


Nástup do školy je pro děti náročná změna. Dítě musí zmobilizovat veškeré své adaptační mechanismy (přizpůsobit se). Nově se učí delšímu odloučení od rodiny, přijímá autoritu učitele, soustředí se na výuku, je hodnoceno a srovnáváno se spolužáky, ... To vše se podílí na utváření jeho identity. Nestalo se něco u vás v rodině? Nestalo se něco ve škole? Zkuste se syna ptát, jak mu ve škole je? S kým si hraje? Co se děje o přestávkách? Co by se mu líbilo změnit a proč? Syn řeší nějakou svoji potřebu a komunikuje to – pro vás je to náročné – tomu rozumím, ale zkuste zjistit co řeší – co ho trápí.


Není obvyklé, že by děti ve věku 6 let byly schopné konstrukcí, jak popisujete – tedy říkat rodičům něco s cílem schválně jim ubližovat. Pravděpodobnější bude, že váš syn hledá hranice. Zkuste mu jasně, otevřeně a laskavě tyto hranice nastavovat. Přes popisy, co se vám líbí, co vám vadí a proč. A i když se tyto hranice dětem v prvním momentu nelíbí, tak tím vytváříte mantinely, o které se vaše dítě může opřít. A když zase příště bude testovat nastavené hranice a věřte, že bude, je třeba být jen laskavá a důsledná při jejich dodržování.


Dítě si vytváří vztah individuálně k vám, tátovi, babičce, paní učitelce, kamarádům. Takže je přirozené, že s vámi komunikuje jinak (jim to neřekne a vám ano).


Jste báječná matka, milujete svého syna. A jsem si 100% jistá, že i váš syn miluje vás. Jste jeho nejvíc nejdůležitější člověk na světě. Nabízejte mu svoji jistotu v mateřské roli, a upřímně se zajímejte co řeší, a ne jak to řeší.


Kdybyste s tím chtěla ještě nějak pomoci – můžete přijít za námi do Akademie rodičovství a můžeme všechno probrat osobně v poradně nebo na kurzech.


Srdečně, Katka

Agresivita dětí
Dobrý den.Mám syna 2 roky a 10měsíců.Dost často nám ubližuje,Když se mi nechce ráno vstávat,tak do mně kope,bouchá pěstma.Babičku (mojí mamku),která s námi žije v jednom domě ,vyhání když příjde k nám.Jednou mi řekl že mně zabije(to je moje chyba,když něco provedl,tak jsem mu to řekla já.Ale dnes mi ráno v posteli řekl že mně dá kotle a spálí.Potom dodal že mně rozřeže.Má dřevěnou dětskou pilku a občas mně s ní řeže.Říkám mu že do lidí se neřeže.Že nikomu nemá ubližovat a ani sobě..Když byl nenší tak bouchal hlavou do dveří.či podlahy.Někdy mi řekne že mně má rád.Když mu něco nejde hned se vzteká.Obávám se že to není normální,že mi říká takové věci a že nás bije.Je to součást vývoje nebo je to problém ,který bych měla řešit?Děkuji za odpověď.
Kateřina
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Milá Kateřino, velmi mě zaujalo, jak jste vnímavá a dokážete popisovat co pociťujete. Myslím, že téma, které přinášíte je důležité, co je ještě důležitější, že jste rodič, který hledá řešení a nezavírá před problémy oči. Díky za to.


Podobný problém řešíme s rodiči často. Takže věřte tomu, nejste v tom sama. V celém příběhu chybí tatínek – takže nevím, jestli se syn vymezuji pro němu stejně jako vůči vám a babičce.


Myslím, že váš syn hledá hranice. A používá k tomu takový způsob komunikace, který ve svém okolí muselo odkoukat. Nejde tedy o součást vývoje. Děti se učí modelem zároveň v tomto věku ještě nemají představu, co je skutečné a co ne. Pro ně neexistuje minulost budoucnost. Mají teď a věří tomu co je obklopuje. Nechápou, když jim řekneme „já tě roztrhnu“, že to v reálu neuděláme. Prostě tomu věří a s tím se spojují i emoce například strach. Žijí ve svém světě a spojují pohádky i realitu. Takže slova „dá do kotle a spálí“ mohl slyšet v nějaké čertovské pohádce.  


Váš syn se naučil komunikovat od svého okolí. A navíc hledá a testuje hranice. Vaším úkolem je věřit si ve své rodičovské roli. Ve své mateřské roli se o něj staráte, máte ho ráda, věříte mu jste jeho průvodcem v tomto světě a podporovatelem. Jste jeho nejvěrnější fanoušek, jeho bezpečí. A zároveň musíte nastavit takové hranice, přes které již nelze jít. Hranice je třeba nastavovat jasně a čitelně, přes popisy „já nechci, abys mě bouchal“. Není třeba v tomto věku jít do složitých vět či vysvětlování. A i když se tyto hranice dětem v prvním momentu nelíbí, tak tím vytváříte to, o co se vaše dítě může opřít. A když zase příště bude testovat nastavené hranice a věřte, že bude je třeba být jen laskavá a důsledná při jejich dodržování.


Je těžké, když nějaký způsob komunikace, chování, jednání nabízím dítěti (například občas dostane přes zadek), ale zároveň mu říkám, že on to nemůže dělat. V tom vzniká zmatek – máma to dělá, ona je bůh – to nejvíc co mám, a tak to dělá dobře – naučím se to – ale v tom mu to ten samý rodič zakazuje. To dítě v tomto věku není schopné pochopit.


Doporučuji vám ujasnit si hranice, které chcete svému dítěti nabízet. Každý rodič má jiné a je to v pořádku (vaše maminka to může mít jinak než vy). Být o nich 100% přesvědčena a být s nimi v pohodě (nedochází pak k tomu, že jednou něco dovolíme, po druhé ne apod.) A ty synovi transparentně laskavě nastavovat. Zkuste změnit způsob komunikace se svým synem. Je v období, kdy se tvoří jeho sebeúcta – to jak se bude mít rád. K tomu potřebuje bezpečí, zájem, ocenění, naplňování potřeb atd.


Jste báječná matka, milujete svého syna. Nabízejte mu svoji jistotu v této roli.


Děkuji za vás dotaz a pokud vás cokoliv dalšího zajímá jsem vám k dispozici. S úctou Katka