Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Rodičovská poradna Kateřiny Novotné

Poradna

ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Poraďte se s Kateřinou Novotnou, spoluzakladatelkou Akademie rodičovství , lektorkou a autorkou kurzů pro rodiče a dospívající děti. V soukromé praxi řeší problémy s výchovou dětí a pomáhá nastartovat změny v rodinách – aby se jim spolu dobře žilo. Když se zrovna nevěnuje své rodině, superviduje případy svých kolegů terapeutů, koučů i asistentek v domově pro mentálně postižené.

Nejvíce se ptáte

Poraďte se také

Poraďte se také


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.

*Označené položky jsou povinné.

Děti a učení
Dobrý den, dcerka (narozená 28.5.11) nastoupila 1.9. do školy. Měla jsem trochu pochybnosti, jestli ji nemám dát ještě rok čas, ve školce mě ujistili, že je šikovná, že školní docházku zvládne. Bohužel jsem se asi rozhodla špatně. Dcera má po týdnu ve škole dvě známky - 4 (za práci ve škole, nepochopila zadání) a 5 za to, že neměla DÚ. Když jsme úkoly dělaly doma, zvládla to, ale chce abych jí asistovala. Umí, ale je méně samostatná. Paní učitelka mi na třídní schůzce sdělila, že dcera jí zatím neukázala žádnou znalost, že jen opisuje od spolužačky a že nerespektuje autoritu a že to jednou bude mít těžké. Nevím, co mám dělat. Je mi z toho dost smutno. S paní učitelkou nesouhlasím, ale nechci před dcerou srážet její autoritu. Nechci ale aby si dcera myslela, že je hloupá, pětkařka, už takhle na začátku školy. Paní učitelce jsem svůj názor na 5 v první třídě v klidu sdělila, stojí si ale za svým. Prosím poraďte mi.
Kamila
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Kamilo - ještě připojuji vzkaz od paní Vandy:

Pro Kamilu:
Žádný pedagog nedokáže za týden či dva odhadnout dítě, učitelkám ze školky proto věřte.
Selže-li komunikace s učitelkou, neváhejte se obrátit na ředitele. Toto je opravdu hodně nestandardní a demotivující jednání, které může ovlivnit vztah ke vzdělávání na celý život. Já bych svoje dítě klidně i dala na jinou školu. Není třeba rozdávat motivační jedničky za nic, ale netřeba dítě shazovat... Děti se teprve učí, že existují domácí úkoly...proč dcera nedostala další šanci ho splnit? Pedagog není neomylný. Rodič je zodpovědný za své dítě...


Tady je mé vyjádření:

Dobrý den Kamilo, děkuji za váš dotaz.


Nemyslím, že jste se rozhodla špatně. Jenom dcera narazila na učitelku, která je přesvědčená, že její styl výuky je vhodný a správný. Já osobně s tím naprosto nesouhlasím. Dávat dětem v první třídě během prvních pár dnů školy známky jako 5, 4 a podobně může některé děti vystrašit a ze strachu budou nějak fungovat, ale lidsky mě to přijde špatně. A hlavně jeden přístup na všechny děti platit nebude určitě.  Myslím, že bychom na toto téma – co to znamená neukázala znalost – jako že se nepředvádí a nemá potřebu někomu něco dokazovat – pro mě super, co znamená nerespektuje autoritu – jako že neposlouchá na slovo pokyny bez smyslu – pro mě super, mohly diskutovat dlouho.


Otázka, co s tím.


Nabídla bych vám skutečně otevřeně komunikovat svůj názor a váš nesouhlas s paní učitelkou s dcerou. Je to vůči dceři fér, je to transparentní a dcera bude mít ve vás stále oporu a bezpečí. Bude se o vás moci opřít a vy jí pomůžete to ve škole zvládnout i s touto paní učitelkou. Vaše role je rodič a v této roli jste dceři oporou. Dcera není hloupá, jen je něco nové a společně se to budete učit a společně to zvládnete! Dcera má samostatně vztah s vámi a samostatně se svojí učitelkou (každá si vytváříte svůj jedinečný vztah s dcerou). O propojování rolí rodičovské a učitelské jsme hovořily v pořadu Rodič v 21. století – když budete mít čas můžete se na video podívat.


Přeji vám vše dobré a hlavně zdraví. Pokud máte ještě nějaké dotazy, klidně pište.

Srdečně, Katka

Hranice a důslednost
Dobrý den! :-) Jsem sice babička, ale chtěla bych se zeptat za dceru.
Mladí mají chlapečka, kterému byl na přelomu července a srpna rok. Je moc šikovný, běhá, všemu rozumí, umí skládat různé skládanky, žvatlá.. Ale je to hrozný vztekloun. Nenechá se přebalit, jakmile něco není po jeho, tak kope, škrábe, zuří a ječí.. Dcera je už zoufalá a neumí si poradit.. Nic na něj neplatí. Jak zvládat vztek u tak malého dítěte?
Bára
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Báro,


děkuji za váš dotaz a důvěru. Je fajn, že máte takového šikovného vnuka a že se zajímáte. Dcera ve vás bude jistě mít oporu, a to je moc fajn. Dovolím si vám nabídnou pohled na dnešní výchovu v proměnlivém světe. Současní rodiče jsou nejistí v tom, jak mají děti vychovávat. Snaží se dětem co nejvíce usnadnit život. Nabízí se mnoho výchovných stylů a nesnadné to mají rodiče, kteří se v tom všem chtějí vyznat. Někteří dnešní rodiče se snaží být tak skvělí, až jsou z toho neurotičtí. 


Situaci tak jak jí popisujete nebo tak o vnukovi, jako o vaší dceři.  Děti v tomto věku velmi dobře vnímají situaci doma a komunikují ji přes sebe, své tělo, své chování. Vnuk se vzteká, protože "dcera je zoufalá a neumí si poradit". Děti potřebují ze svých rodičů cítit jistotu a mít nastavené hranice. Nejsem zastáncem odměn a trestů, protože tím děti učíme agresivitě/strachu. Naopak myslím, že laskavé nastavování hranic a důsledné trvání na nich dětem dává pocit jistoty a bezpečí.


Mé doporučení pro vaši dceru je napojit se na signály a potřeby syna. Mazlete ho, hodně mu čtěte (klidně stejnou knihu pořád dokola, bývá fajn i ve stejný čas), nechte ho projevovat emoce a dopřejte mu hodně pohybu a nových zážitků. Ale buďte důslední v nastavování hranic a pravidel. Když se jednou řekne, že se jde ven – jde se ven, když se jde ze hřiště domů, jde se domů. Pokud syna půjde přebalit, ať mu vysvětlí, co potřebuje: „myslím, že potřebuješ vyměnit plínku, půjdeme do koupelny na přebalovák. Když ti vyměňuji plínku potřebuji, abys mě nekopal a neškrábal – to mě bolí“. Jakmile začne syn kopat, škrábat je třeba říci jasné NE. Pokud mě budeš kopat nemohu ti vyměnit plínku. Jakmile syn bude kopat – dá jej z přebalováku dolů.


Ať se dcera nebojí nastavovat hranice, její syn to potřebuje. Možná byste mohla dceři pomoci a zajímalo by jí, jak jste k výchově přistupovala vy.


Problém, který popisujete byl jedním z impulsů proč vznikal Akademie rodičovství. Na kurzech pracujeme především na rodičovské jistotě a sebereflexi. Kdyby to dceru zajímalo, můžete ji odkázat na naše kurzy (nejbližší začíná 5.10.).


Přej vám i celé vaší rodině hodně zdraví.

Srdečně, Katka :-)

Děti terčem urážek/šikana
dobrý den, dcera 8 let, druhá třída je šikanována spolužačkou. Říká jí neustále jak je tlustá, vyčleňuje ji z kolektivu, šíří o ní nepravdy, že je dcerka zlá, že naopak má dcerka fyzicky ubližuje jí. Vím, protože syn, který ted začal chodit do 1. třídy mi sdělil, že mu tato dívka vykládala, jak jí naše Danielka několikrát doškrábala až do krve..., což se nikdy nestalo. Aspon o ničem neví ani družinářka ani učitelka. Dcera je jinak průbojná, soutěživá s bratrem se dokáže handrkovat a dokonce poprat. Ale ve škole jen mlčí, nic neřekne a pak mi doma brečí. Třídní učitelku jsem informavala, ale děje se vždy v nepřítomnoti dospělých. Nevím jak zvednout dceři sebevědomí, aby se dokázala sama hájit. Začalo již v minulém školním roce, dcera mi řekla teprve předevčírem. Myslím, že se chce každému zavděčit, aby si našla kamarádky, protože má pocit, že s ní nikdo nekamarádí.
Andrea S.
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Andreo,


děkuji za váš dotaz a důvěru. Charakteristickým znakem šikany je, že se odehrává skrytě nikoliv před svědky. To ale nemůže být argument pro učitele a školu tento problém neřešit! Navíc přesně jak popisujete je pro šikanované děti obtížné se svěřit. Důvodem je strach z eskalace násilí, prožitek ponížení, strach ze ztráty přátelství nebo paradoxní pocit viny.


Pedagogičtí pracovníci stejně jako ředitel školy nesou odpovědnost za chování žáků probíhající během výuky, ale i o přestávkách, jinak řečeno mají odpovědnost po celou dobu, kdy je žák svěřen jejich dočasnému dozoru (od vstupu do školy až po její opuštění, ale např. i při různých výletech, exkurzích apod.). Pokud je tedy šikana páchána v tomto období, pak je na místě odpovědnost příslušných pedagogických pracovníků za ní.


Takže jste postupovala správně, když jste se obrátila na učitele. Důležité je pořídit ze schůzky písemný zápis. Pokud učitel odmítá s vámi problém řešit, další instancí je ředitel školy, výchovný poradce, školní psycholog. Přímo povinnost preventivně působit a řešit šikanování je stanovena v Metodickém pokynu MŠMT (číslo myslím je 28 275/200-22, což navazuje na další pokyny o řešení sociálně patologických jevů ve škole).


Z vašeho pohledu


Dceru lze oceňovat (líbí se mi, ……, všimla jsem si, ………zaujalo mě, když…………..) a být s ní – užívat si spolu, hrát si a mazlit se a vytvářet situace ve kterých může uspět – aby si zvýšila sebevědomí. V čem je dobrá, co jí jde a tyto aktivity posilovat. Hezky zpívá nebo kreslí nebo dělá nějaký sport nebo doma s něčím pomáhá (má nějakou činnost na zodpovědnost). Nechte jí dělat věci, které zvládne – dojít na nákup, dejte jí na starosti myčku, nakrájet zeleninu k večeři, umožněte ji rozhodovat o tom, co budete dělat o víkendu. Nechte jí dělat chyby a dopadnout přirozené důsledky, které bude muset vyřešit. Zaveďte doma rodinnou radu. Jak na to najdete zde.


Povídejte si s ní o tom, co v daných situacích má dělat. Například – když ti bude spolužačka říkat, že jsi tlustá, tak ty jí můžeš říci (a nabídněte dceři 2-3 varianty). Smyslem je, aby si dcera vybrala nějakou z variant a mohla jí v reálné situaci použít.


-          1.Můžeš jí ignorovat…“OK…“ a odejít od ní.

-          2. Můžeš to brát s humorem…“nezáviď“ a odejít od ní

-          3. Ti, kdo druhým ubližují, mají svoje vlastní problémy ….“nemáš ňáký problém. Chceš pomoct?!


Dcery se můžete ptát na vztahy ve třídě, zmapovat okruh kamarádů, se kterými vaše dítě umí či neumí, chce či nechce vycházet:
• S kým ráda chodíš ven?
• S kým se ti dobře spolupracuje, když máš něco dělat ve dvojicích nebo ve skupině?
• S kým budeš letos na pokoji, až pojedete na školu v přírodě? Proč?


Ptejte se i na její postavení ve třídě:
• Co máš ve třídě na starost?
• S čím umíš poradit nebo pomoci? Komu pomáháš?
• O co spolužáci přijdou, když s nimi nepojedeš na školu v přírodě?
• Čeho je v třídě méně nebo více, když tam nejsi? Jak si to vysvětluješ?

Otázky míří k poznání, jak dcera nahlíží na svou roli v kolektivu a jak si sama sebe cení. Samozřejmým základem takových rozhovorů je vzájemná důvěra. Přestože chcete znát odpovědi, s otázkami netlačte. Upřímný a důvěrný vztah je důležitější než znalost konkrétní sumy informací.


Na webových stánkách Akademie rodičovství si můžete stáhnout celý ebook na téma šikana zdarma, pokud by vás zajímaly další informace.


Držím palce.

Srdečně, Katka

 

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, mám na Vás asi trochu nestandardní dotaz, ale myslím, že se týká rodičovského přístupu, i když to na první pohled nevypadá. Syn, kterému budou za měsíc 4 roky nekaká. Kakat nechce, když už má nastřádáno, ukakává do trenýrek. Měl problém i s čúráním, ale to jsme klidným přístupem a trénováním zvládli, že doma chodí sám, motivovat musíme jen když je mimo domov nebo známé prostředí. Ale to kakání je problém. Snažím se to nebrat tragicky, nechat mu čas, ale ten čas už mu necháváme rok a pořád nic. Chodí si každý večer sednout na záchod, ale i když tak sedí hodinu, tak nic (i když pohmatem při umývání cítím, že to má na krajíčku). Jaký přístup mám zvolit? Opravdu začne kakat až bude chtít on... Paradoxně před měsícem jsem musela být s dcerou v nemocnici na 2 noci a on se normálně vykakal, když byl s tátou doma. Od té doby zase nic. Jestli on nějak podvědomě na sebe tím strhává pozornost mámy...? Jak z toho ven? Jít k psychologovi nevím - on s nikým "cizím" nekomunikuje... Děkuji - otázka upravena poradcem
Eva
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Evo,


děkuji za váš dotaz a důvěru. Lze se setkat s názorem měkčení stolice. Od švestkových kompotů, homeopatika, pití, úprava jídelníčku apod.


Ze zkušenosti takto malé děti nemusí jít k psychologovi, stačí, když jdou rodiče. Pokud dojde ke změně u rodičů, dítě přirozeně na tyto změny reaguje. Takže jestli chcete můžete jít k psychologovi vy a manžel. Stejně můžete využít konzultací u nás v poradně Akademie rodičovství buď osobně nebo přes Skype.


Další možností je promluvit si se synem. Kdy se mu kaká nejlépe, na jaké toaletě, jak by si mohl „upravit“ toaletu, aby ho to bavilo. A společně se pobavit o tom, co potřebuje ještě k tomu, abyste už toto téma nemuseli spolu řešit. Jinými slovy dát mu jasně najevo, že vy už jeho kakání za něj řešit nebudete. Dát si ruku na to, že už je velký kluk a kakání je jeho starost. Následně neptat se na kakání, nevybízet, aby seděl na toaletě. Jinými slovy dodržet to, že je to jeho starost, že mu věříte a že to zvládne. To je moc důležité, abyste o tom byla 100% přesvědčená. Aby z vás tu jistotu a víru cítil.


Vyčlenit čas, kdy si budete spolu hrát. Dle možností – denně, obden, jednou týdně – půjde s vámi na hřiště/bazénu/do knihovny….cokoliv co vás bude bavit. Toto opět domluvit a důsledně dodržovat.


Oceňovat (líbí se mi,………., všimla jsem si……., zaujalo mě,………….) a to alespoň 3x denně.


Zvažte, jak doma přistupujete k chybám. Zkuste syna vést k přirozeným důsledkům. Něco se rozbilo, rozlilo, nepovedlo…. OK, to se stane…co budeš příště dělat jinak/jak to lze opravit/vyřešit… Chyba je v pořádku, chybou se člověk učí.


Držím palce, srdečně Katka

Vztahy v rodině
Dobrý den, reaguji na Vaši odpověď. To je právě ono, když cokoliv navrhni třeba výlet byť rodinná tak řekne že nemá čas, že musí vydělávat atd. Vždy si něco najde. Nikam společně nechodím a já vím že jsem s přítelem jen že stereotypu. Ale celkově náš život je stereotypní, a myslím že na to že mi je 29 tak si připadám jako by mi bylo 50. Jsem vším moc vyčerpaná jak z rodiny tak z celého života.... Denisa je sice dospělá ale furt ji bere jako dítě... Když jsem minule řekla že by jsme mohli jít na večeři jen mi dva odsekl mi že bez dětí nepůjde že až někdy až tu budou všichni atd. Vše krásné již po třech letech vyprchalo a co mě zbylo? Ze vztahu nic pouze stereotyp kterým trpime všichni. Jakékoliv řeči ode mě vše skončí hádkou a debaklem... Bojím se co bude dál...
Diana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Milá Diano,


možná je na čase si položit otázku, zda-li s tímto partnerem chcete nadále žít. Jestli chcete být součástí tohoto stereotypního života, který popisujete. Udělat krok do neznáma a vydat se hledat bývá zpočátku strašidelné, ale jakmile vyrazíte a začnete realizovat svůj nový život, vše bude jednodušší.


Napadá mě otázka: Co byste udělala, kdybyste se nebála?


Není to jednoduché, ale jste mladá a stojí za to být tvůrcem svého života.

Přeji vše dobré. Srdečně, Katka

Vztahy v rodině
Cast2. Často ji vyzvedává v práci, zavřou se v obýváku a přítel s ní vždy změní náladu. Najednou se směje atak. To je pak Tata sem Tata tam. Pořád na mě udělej ji jídlo, jedla Denča atak... Myslím že skoro ve 20 by si mohla udělat jídlo a nemusela bych já kolem ní skákat. Kdykoliv ale něco řeknu je zle přítel se naštve že furt proti ní něco mám. Ale tak to není... Jen si myslím že ji nemůže stát neustále za zadkem. Dava ji na svačiny, na cesty do práce, teď ji dal i na boty a kalhoty protože přece na to nemá... Jen aby ona mohla mít byt tak ji zaplatí kauci a nájem dopředu. A odsunul rekonstrukci pokoje mé dcery (má k ní hezkej vztah)... když kolikrát je pozoruju jak se objímají atak je mi ztoho smutno, pač mě přítel neobejme jak je rok dlouhej... říkám si jestli je mezi nimi normální vztah otce s dcerou... Ano kolikrát i žárlím, pač k ní se chová úplně jinak než ke mě. Když se sním otom chci bavit pohadame se.. se dynama takový vztah nemá... Hodně mě to vždy raní... Co myslíte vy?
Diana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Diano,


děkuji za váš dotaz a důvěru.  Z toho, jak to popisujete vy, to vypadá, že v době, kdy měl pomalu otec vyprovázet svoji dceru do dospělého světa (děje se právě v cca 16 -18 letech) a mělo dojít k „přestřižení pupeční šňůry“ jste přišla do rodiny vy a místo přestřižení pravděpodobně došlo k upevnění pouta mezi otcem a dcerou.  Netušíme, jakou potřebu si naplňuje otec svojí péči o dceru a vy ve své pozici nebudete mít moc šancí jejich vztah posunout dál. Navíc to partner může chápat tak, že je vše v pořádku a jen podporuje svoji dceru.


Chápu, že je to pro vás náročná situace, ale je na místě si položit otázku na čem je postaven váš partnerský vztah. Proč jste právě vy dva s partnerem spolu? A následně jasně vyjádřit co chcete v partnerském vztahu. Například: více času trávit s partnerem, sdílet společně sporty, kulturu, více intimností a objetí, vést šťavnatý sexuální život, jezdit na výlety…A tyto své potřeby a přání sdělovat svému partnerovi. Pokud se vám ve dvou nebude dařit váš partnerský život posouvat můžete navrhnout návštěvu odborníka. Jinými slovy neřešit vztah otce s dcerou, ale váš vztah s partnerem.


Tím, že porostou vaše nároky na čas trávený s partnerem umožníte Denise uvědomit si, že toto je váš partner a ona si přirozeně bude hledat toho svého. Že se proces daří poznáte tak, že se mezi Denisou a otcem budou množit konflikty – což je přirozený způsob, jak se děti odpoutávají od svých rodičů.


Držím palce a přeji vše dobré.

Srdečně, Katka

Vztahy v rodině
Cast1. Dobrý den, možná teď budu znít jako panikařka, a možná to vidím moc černě. Ale trápí mě něco velmi zvláštního... Přítel 43, má tři děti (20,19,17). Nejmladší kluk je v jeho péči. Přítel měl od 9 let v péči i prostředni dceru Denisu(jediná holka) byl s dětmi dlouho sám bez vztahu. Když Denise bylo 16 sestěhovali jsme se k sobě. A musím přiznat že od začátku to byl boj. Denisa na mě hodně žárlila, ať jsem udělala cokoliv vždy jsem byla ta špatná já, byly to pomluvy, naschvály atd. Otec se většinou zastal mě, občas ne. V 18 se odstěhovala do jiného města, k příteli... On ji den co den volal, psal jezdil za ní poměrně často, předělával komplet byt... A kdykoliv přijela knam chtěla peníze že nemá na to a pak zase na to apod. Byl schopný ji dát měsíčně i 4-5 tis. Vždy když nastoupila do práce dlouho tam nevydržela... Teď byla víc jak půl roku na UP. Před měsícem se rozešla s klukem a vrátila se k nám. Začala i pracovat. Ale mě přijde až ubohé jak visi otec na ni a ona na něm.
Diana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Diano, děkuji za dotaz a důvěru. Moji odpověď najdete v druhé části vašeho dotazu.
K.
Děti a učení
Dobrý den, dcerka (narozená 28.5.11) nastoupila 1.9. do školy. Měla jsem trochu pochybnosti, jestli ji nemám dát ještě rok čas, ve školce mě ujistili, že je šikovná, že školní docházku zvládne. Bohužel jsem se asi rozhodla špatně. Dcera má po týdnu ve škole dvě známky - 4 (za práci ve škole, nepochopila zadání) a 5 za to, že neměla DÚ. Když jsme úkoly dělaly doma, zvládla to, ale chce abych jí asistovala. Umí, ale je méně samostatná. Paní učitelka mi na třídní schůzce sdělila, že dcera jí zatím neukázala žádnou znalost, že jen opisuje od spolužačky a že nerespektuje autoritu a že to jednou bude mít těžké. Nevím, co mám dělat. Je mi z toho dost smutno. S paní učitelkou nesouhlasím, ale nechci před dcerou srážet její autoritu. Nechci ale aby si dcera myslela, že je hloupá, pětkařka, už takhle na začátku školy. Paní učitelce jsem svůj názor na 5 v první třídě v klidu sdělila, stojí si ale za svým. Prosím poraďte mi.
Kamila
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Kamilo - ještě připojuji vzkaz od paní Vandy:

Pro Kamilu:
Žádný pedagog nedokáže za týden či dva odhadnout dítě, učitelkám ze školky proto věřte.
Selže-li komunikace s učitelkou, neváhejte se obrátit na ředitele. Toto je opravdu hodně nestandardní a demotivující jednání, které může ovlivnit vztah ke vzdělávání na celý život. Já bych svoje dítě klidně i dala na jinou školu. Není třeba rozdávat motivační jedničky za nic, ale netřeba dítě shazovat... Děti se teprve učí, že existují domácí úkoly...proč dcera nedostala další šanci ho splnit? Pedagog není neomylný. Rodič je zodpovědný za své dítě...


Tady je mé vyjádření:

Dobrý den Kamilo, děkuji za váš dotaz.


Nemyslím, že jste se rozhodla špatně. Jenom dcera narazila na učitelku, která je přesvědčená, že její styl výuky je vhodný a správný. Já osobně s tím naprosto nesouhlasím. Dávat dětem v první třídě během prvních pár dnů školy známky jako 5, 4 a podobně může některé děti vystrašit a ze strachu budou nějak fungovat, ale lidsky mě to přijde špatně. A hlavně jeden přístup na všechny děti platit nebude určitě.  Myslím, že bychom na toto téma – co to znamená neukázala znalost – jako že se nepředvádí a nemá potřebu někomu něco dokazovat – pro mě super, co znamená nerespektuje autoritu – jako že neposlouchá na slovo pokyny bez smyslu – pro mě super, mohly diskutovat dlouho.


Otázka, co s tím.


Nabídla bych vám skutečně otevřeně komunikovat svůj názor a váš nesouhlas s paní učitelkou s dcerou. Je to vůči dceři fér, je to transparentní a dcera bude mít ve vás stále oporu a bezpečí. Bude se o vás moci opřít a vy jí pomůžete to ve škole zvládnout i s touto paní učitelkou. Vaše role je rodič a v této roli jste dceři oporou. Dcera není hloupá, jen je něco nové a společně se to budete učit a společně to zvládnete! Dcera má samostatně vztah s vámi a samostatně se svojí učitelkou (každá si vytváříte svůj jedinečný vztah s dcerou). O propojování rolí rodičovské a učitelské jsme hovořily v pořadu Rodič v 21. století – když budete mít čas můžete se na video podívat.


Přeji vám vše dobré a hlavně zdraví. Pokud máte ještě nějaké dotazy, klidně pište.

Srdečně, Katka

Osobní vzkazy
Pro Kamilu:
Žádný pedagog nedokáže za týden či dva odhadnout dítě, učitelkám ze školky proto věřte.
Selže-li komunikace s učitelkou, neváhejte se obrátit na ředitele. Toto je opravdu hodně nestandardní a demotivující jednání, které může ovlivnit vztah ke vzdělávání na celý život. Já bych svoje dítě klidně i dala na jinou školu. Není třeba rozdávat motivační jedničky za nic, ale netřeba dítě shazovat... Děti se teprve učí, že existují domácí úkoly...proč dcera nedostala další šanci ho splnit? Pedagog není neomylný. Rodič je zodpovědný za své dítě...
Vanda
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Vando,
vzkaz pro kamilu předávám. Děkuji pěkně. Katka
Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobry den,mam 5 leteho syna který je velmi uzkostlivy, bojacny, nesamostatny.Od malicka jsme s nim behali po doktorech, cvicili na rehabilitacích kvůli opozd.psychomot.vyvoji, vse casem dohnal, ale uz jako kojenec byl dost frustrovany. Byla jsem z toho hodne vystresovana, opecovavala jsem ho,prenasela na neho můj strach. Potom byl na 2 operacich kyly, nyní resime jeho pomaly rust.Opravdu si uz zazil svoje, jenze jak z toho ted ven? Pripada mi to jako zacarovany kruh, snazim se ho brat takového jaky je, rada bych nejak napravila aby se tolik netrapil, taky pro me a okoli je to narocne.Ucitelky ve skolce mi neustale rikaji ze nechce jist (je dost vybiravy-nevim jestli nemá nejaky blok)breci u svacin, netesi se do skolky. .Taky se nedodiva skoro na zadnou pohádku, zacne se bat a pak odbiha do pokoje.Myslite ze by jsme měli navštívit psychologa?Jak ho mam motivovat zvýšit sebevedomi?












Ewa
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Ewo, děkuji za váš dotaz a důvěru se kterou se na mě obracíte.


Možnost navštívit psychologa máte vždy. Já vám nabídnu můj pohled na situaci a co by mohlo pomoci z mé zkušenosti.


Váš syn toho za sebou za svůj život má opravdu hodně a chápu, že je to náročné pro vás i pro něj. Píšete, že jste přenášela strach na syna a že je nyní úzkostlivý a bojácný. Píšete, že jste jej opečovávala a že syn je nesamostatný. A dále, že se snažíte brát syna takový jaký je, ale zároveň chcete napravit to, aby se netrápil.


Cesta, jak z tohoto začarovaného kruhu ven je začít u vás. Protože změna u takto malých dětí vede právě přes změnu u rodičů. Začít syna vnímat a přemýšlet o něm, jako o samostatném, nebojácném a neúzkostlivém. Přestat se o něj bát, ale začít mu věřit, že to zvládne. Podporovat jej, otužovat a fandit mu, že spoustu věcí zvládne. Přestat jej opečovávat, ale aktivně vytvářet podmínky pro to, aby si syn mohl přebírat zodpovědnost – třeba za květiny u vás doma, nebo že bude na toaletě vždy toaletní papír…Tím, že se k synovi budete vztahovat jako k samostatnému, odvážnému…a umožníte mu zažívat úspěchy tím se mu zvýší sebevědomí. Čím více bude nabírat na sebejistotě pomalými krůčky tím se vše bude měnit.


Ať s vámi si chystá svačiny (nějaký krátký čas), ať si sám připraví doma svačinu, ať krájí ostrým nožem, ať si hraje venku podle svého, podporujte ho v tom, že na ten strom určitě zvládne vylézt, oceňujte jej velmi často a všímejte si co se mu daří. Ať si večer chystá oblečení do školky sám. Ať zažívá úspěchy a může s vámi sdílet radost a vaši víru, že to zvládne a méně vašeho strachu, že se mu něco stane.


Jakmile začnete u sebe (ať sama nebo s psychologem), syn se přidá obratem, stejně jako se přidal a připojil na váš strach a obavy. Přesně to jsou témata se kterými pomáháme rodičům v základním kurzu 0-6 let v Akademii rodičovství – třeba by vás to zaujalo a měla byste možnost se zúčastnit. Kurz začíná 5.10.


Přeji celé vaší rodině moc a moc zdraví. A věřím a fandím vám, že to zvládnete.

Srdečně, Katka

Děti a učení
Dobrý den, dceru (6 let) jsem zapsala na taneční kroužek. Není moc sportovkyně, což respektuji, ale přesto bych chtěla, aby se trochu nějak hýbala. Toto tancování jí také zaujalo a domluvily jsme se, že tam půjdeme. Nejdříve nadšení, jenže pak jí nešly nějaké kroky, což neunesla a zásek - propukla v pláč, že chce hned pryč a už nikdy se tam nevrátí. Rozumím té frustraci, když něco nejde a ani bych jí nechtěla nutit do něčeho, co nerada, přesto váhám, jak nyní dál. Vím, že vše nové se učí nerada, chce to umět hned a když to nejde, už to nikdy nechce dělat (např. plavání nebo učení se na kole). Nevím, jak to řešit - myslím její povahu, aby k učení přistupovala s větší lehkostí.Nezajímají mě výsledky, chci, aby jí to prostě jen bavilo, ale ona to vnímá velmi dramaticky - je velmi citlivá - když to nejde, je to selhání, jsem k ničemu, už to nechci dělat. Pro informaci - dcera třetím rokem chodí do školky a byla již na dvou kroužcích pro děti - oba ji po čase omrzely. Prosím, poradíte mi?
Eva
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Evo,


děkuji za váš dotaz a důvěru, se kterou na poradnu obracíte. Dcera je ve věku objevování, hledání a zkoušení. Takže je naprosto přirozené, že chce vyzkoušet více kroužků a za nějaký čas zase jiné kroužky. Přijde mi šikovné učit děti princip, že věci se dotahují do konce. Takže i v případě kroužků, bych se domluvila na nějakém období, kdy si může kroužek vyzkoušet. Buď pololetí nebo 5 návštěv – dle možností. A v tomto byla důsledná.


Co se týká jejích obav, že něco nepůjde, nebo že něco nezvládne. Tak bych doporučila velmi posilovat její sebeúctu a sebejistotu. Naplňovat její potřebu uznání. Existují různé hry, knížky na toto téma. Kdybyste chtěla nějaké nápady na hry či tvořivost ode mne – pište.


Přeji hodně zdraví vám i celé vaší rodině. Srdečně, Katka

Poruchy řeči
dobry den,psala jsem Vám tento tyden.dcera nekokta jen ma spatnou vyslovnost.jnastoupila v 5letech poprve v zivote do skolky.a po 4 dnech je nemocná,uplne se psychicky zhroutila,dostala teplotu-nechala jsem ji doma,k lekari jsem nesla.že ji zlobí nejaky chlapecek.o skolce nechce vubec slyset.od mala se stranila deti.dite na ni zacne mluvit dcera prcha.ma z nich uplnou fobii.nevyrustala mezi nima.od 2let se vubec nepocurava ,vcera to ve dne udelala.i kdyz teda mela teplotu.ted je povinna skolni dochazka,ale co s tim,kdyz dcera absolutne se desi skolky?co mam prosim delat?s kym spolupracovat?mam rikat ucitelce,aby ji nepozsazovala vedle toho chlapecka u obeda??dekuji
Vera
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Věro, děkuji za upřesnění. Mnoho dětí v tomto věku nemá ještě 100% výslovnost. Takže věřím, že to s logopedkou brzy dcera zvládne.


Je to pro dceru náročná situace a mě se moc líbí, jak její potřeby citlivě vnímáte. Doporučila bych u dcery posilovat sebeúctu a sebevědomí a pomalu, laskavě jí začleňovala do kolektivu. Kroužky, dětská hřiště, děti kamarádek, víkendové akce pro maminky s dětmi, rodinná centra a školka. Co se týká školky, toho chlapečka apod. Zkuste se ptát dcery, co by jí pomohlo, aby se jí ve školce líbilo (chlapečka s paní učitelkou bych řešila, když by vás o to požádala, jinak bych jí naopak dala najevo, že jí věříte, že situaci s chlapečkem zvládne vyřešit – můžete si spolu doma povídat jak to lze vyřešit…).


Můžete začít si vyprávět příběh/příběhy, ve které se bude odehrávat něco podobného, co si myslíte, že dcera v současnosti prožívá. Například:

Kdysi v hlubokém lese žila malá veverka se svou maminkou a tatínkem, jednoho dne jí maminka řekla, že nastal čas, kdy začne chodit do školky. A vysvětlila jí, co všechno jí ve školce čeká – řekla, že jí koupí bačkůrky do školky, a že bude…(rozveďte, popisujte). Den před tím, než měla jít do školky měla veverka trochu strach. Bála se, zda paní učitelka bude hodná a co se bude ve školce dít. Také měla starost, jaké tam budou děti, a jestli se budou kamarádit…Během vyprávění se zeptejte "čeho ještě se mohla malá veverka bát?". Taková otázka vám umožní dozvědět se o obavách dcery, kterých si nemusíte být vědoma, a současně je můžete pomoci dceři rozptýlit (povídat si o nich, nabízet řešení, podporu).


Dcera pozná, proč jí takový příběh vyprávíte a uvědomí si váš zájem – tím se posílí i její pocit důvěry a jistoty.


Nevím, jaké máte možnosti zvolit jiný typ školky (např. soukromou s menším počtem dětí apod.). Další možností je písemně oznámit řediteli mateřské školy, že jste se rozhodla začít své dítě individuálně vzdělávat (nadpoloviční počet dnů školního roku). Oznámení o individuálním vzdělávání obsahuje identifikační údaje dítěte (jméno a příjmení, rodné číslo, místo trvalého pobytu), období, po které bude dítě individuálně vzděláváno a důvody pro individuální vzdělávání.

Po tom, co ředitel školy obdrží oznámení o individuálním vzdělávání, doporučí zákonnému zástupci oblasti z rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání, ve kterých má být dítě rozvíjeno. Mateřská škola ověřuje, jak si dítě osvojuje očekávané výstupy (schopnosti a dovednosti) v doporučených oblastech. Pokud dítě zaostává v osvojování potřebných schopností a dovedností, pracovníci mateřské školy doporučí rodičům, jak dále postupovat při vzdělávání, aby jejich dítě bylo co nejlépe podpořeno. Mateřská škola musí ve svém školním řádu stanovit termíny a způsob ověřování, přičemž termín ověřování musí být stanoven v rozmezí měsíců listopad až prosinec. Zákonný zástupce se musí ve stanovený termín dostavit s dítětem k ověření získaných schopností a dovedností v určených oblastech.


Vždy lze zajít za odborníkem a situaci probrat osobně. Můžete zajít za námi do poradny Akademie rodičovství. Každopádně je fajn začít pomalu a citlivě se začleňování do kolektivu s ohledem na školu další rok. Srdečně, Katka.

Vztahy v rodině
Dobrý den Kateřino, mám 14 ti letou dceru se kterou jsme bydlely od jejího narození u mých rodičů, kteří nás velice podporovali a dceři nahrazovali neúplnou rodinu.Měly jsme spolu krásný vztah,ale musela jsem na směny do práce. Maminka postupně převzala její péči za mne aniž by mi to bylo příjemné, neměla jsem na vybranou. Byla vždy ve všem rychlejší a silovitější. Takže se o ni začala starat víceméně ona. Já už jsem neměla sílu na to se s ní neustále handrkovat, kdo moji dceru vyzvedne ze školy atp. Již 7 let jsem s partnerem a máme spolu 16ti měsíčního syna. Bydlíme spolu v rodinném domě 2 km od mých rodičů.Dlouhou dobu jsem za ním jen chodila.Ale už je to 2 roky,co jsem se k němu přestěhovala. Problém je, že dcera mi dlouhou dobu slibovala, že se ke mě a mému příteli nastěhuje také, ale teprve začátkem tohoto roku se mi odvážila říct, že bude dál bydlet s mými rodiči.Problém je, že nemá čas nebo ani nechce se s námi moc stýkat. je radši s kamarády, v klavíru kam jde rovnou ze školy a doma je každý den až večer. prakticky nemám moc možnost s ní trávit čas. už jsem zkoušela si s ní promluvit a stanovit nám nějaký společný den, ale to vždycky padne. Má samé výmluvy. Hlavně moje maminka.Ta vždy do telefonu řekne, že teď zrovna někam jedou nebo že se dcera učí a k telefonu nechce. Už se to táhne tak dlouho, že nemám sílu ji pořád urgovat a nadbíhat jí a bojovat s mojí mámou o pozici. Občas přijedou,asi 1x týdně a pak zase že honem musí jít,.Já ani nevím, jak Vám vysvětlit, jak moc jsem nešťastná z toho, že jsem ztratila svoji dceru...To jsem si uvědomila vlastně až tento rok. Přitom už jsem to mohla tušit dřív, že ji vlastně ztrácím.Já bych jí moc chtěla přemluvit, aby šla k nám bydlet. Prosím poraďte mi, jak mohu zpátky získat její důvěru....evidentně jsem ji ztratila tím, že jsem si našla partnera, odešla od ní k němu bydlet a máme spolu dítě. Nikdy jsem si nemyslela, že bych takto dopadla. Chci svoje dítě zpátky ...Děkuji moc za odpověď. S pozdravem Lucie.
Lucie
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Lucie,


chápu, že celá situace vám rve srdce. Ale myslím, že je ještě cesta, jak prožívat dospívání vaší dcery společně. Dceři je 14 let, takže je naprosto přirozené, že tráví čas s kamarády. Pokud byste bydlely společně budete se vídat každý den až večer v takovém tom běžném večerním frmolu. Dceru jste neztratila, ona vás miluje a jako vy ji.


Přemýšlím, jak velkou roli v tomto sehrává vaše maminka a vaše vděčnost k ní. Co všechno vám tato vděčnost nedovoluje jí říci. Co je to, „to“, co vám bere sílu v komunikaci s ní? Kdy můžeme říci mámě – „mami, mě se to nelíbí já nechci, abys….“. Co znamená mít s mámou krásný vztah a zároveň bojovat s ní o pozici? Jaká je její role – je to babička nebo maminka (vaší dcery)? A jaká je vaše role. Takto to trochu vypadá, že babička má dvě dcery (vás a vaši dceru). Někdy nám nejrůznější situace neumožní dospět a přestřihnout pupeční šňůru, ale možná už u vás nazrál čas k tomu, abyste si to se svojí maminkou vykomunikovala. A mohly jste být vedle sebe jako partneři – dvě dospělé rovnocenné ženy. Tím nastavíte model i pro svoji dceru a vytvoříte nový prostor pro váš vztah.


Pokud se vám podaří otevřeně vše probrat s vaší maminkou – sdělit jí, jak moc vás tato situace trápí nastavit si hranice a postarat se o sebe (nejde o manipulaci – jde o sdílení pocitů a vyjádření vašich potřeb). Někdy máme své rodiče na piedestalu a moc s tím nejde hnout. Mohlo by vám pomoci, když nebudete komunikovat s MAMINKOU, ale se ŽENOU jménem XY. 


Pak by šlo potkat se všechny 3 a znovu si popovídat o možnosti, jak byste chtěly spolu trávit čas. Každá máte své představy – tak je vzájemně nasdílet (co si přejete vy, co dcera a co babička). Společně pak můžete vymyslet situaci, která bude vyhovovat všem. Nehledejte ústupky na všech stranách, ale synergie (každá můžete mít to, co chcete). A již nyní při tomto rozhovoru začít mluvit o svých obavách – například zrušení tohoto času s dcerou ze strany babičky i dcery.


Lucie, chápu, že je to opravdu náročná situace, ale máte právo, žít svůj život. S novým partnerem, vaším synem i dcerou. Třeba při společných diskusích zjistíte, že by babička občas ráda zašla na hřiště s vnukem a dcera s vámi na nákupy/kina či procházku. Upřímně věřím, že dcera s vámi chce trávit čas a chce s vámi být – jen najít prostor a způsob, jak to realizovat. Jak překročit případná nedorozumění/bolístky, která se za čas nakumulovala. Není třeba nedorozumění rozplétat – navíc jsou někdy tak složitá, že to ani nejde, ale mluvit o tom co byste chtěly dnes, zítra a za rok a za 5 let. Mluvte o tom, co chcete v budoucnu a hledejte cesty, jak toho dosáhnout.


Zvládnete to, já vám věřím. Srdečně, Katka


PS – můžete také společně zajít za odborníkem a s ním vše probrat. Nebo za námi do poradny.


PSS – každá moje odpověď je individuální. Protože každé dítě i rodiče jsou individuální a co funguje jednomu v dané situaci, prostředí a povaze nemusí fungovat u vás doma. Každý příběh je ojedinělý a já v každé mé odpovědi k tomu tak přistupuji.  
Poruchy přijmu potravy
Dobrý den Katko,
moje tříletá dcerka od 1,5 roku, kdy na víkendy začala jezdit k otci, nerada jí. Nejspíše jí vše znechutil starší bráška. Zhoršuje se to, nejí už skoro nic. A ve školce kam začala chodit už v červnu, nejí ani nepije vůbec. Nevím, jak to řešit.
Děkuji Lenka
Lenka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Lenko,


děkuji za váš dotaz. Můžeme diskutovat co znamená „nejí už skoro nic“ a  nebo jestli jí málo nebo jen pár vybraných potravin (suchý rohlík a rýže).  Co tedy jí a kolik toho sní a vypije za den a zda není ohrožena na životě. To nechávám vzhledem k množství informací, co mám na posouzení vašem a pediatrovi. Pokud by situace ohrožovala její život – je třeba řešit s lékaři.


Netuším, v jaké jste životní situaci a jaké máte možnosti a jak funguje komunikace mezi vámi a otcem, jaký mezi sebou s otcem máte vztah (takhle malé děti kopírují vztah svých rodičů), je zde možnost, že dcera nebyla připravená na změny, které popisujete. Zkuste prosím zvážit vaše možnosti a vytvořit dceři bezpečné prostředí, aby se mohla pomalu a jistě od vás odpoutávat až na to bude vývojově připravena. Doporučila bych dosytit dceru. A to vámi, vaší láskou, bezpečnou náručí. Společnou hrou, čtením a zpíváním, hlazením, mazlením, masážemi, blbinkováním, lechtáním, válením se spolu.


Držím moc palce a věřím, že to zvládnete. Srdečně, Katka

Poruchy řeči
Dobry den,mam dceru 5 let.nyni nastoupila do skolky.nikdy predtim tam nechodila.spatne mluvi.chodime na logopedii-uz pred nastupem do skolky mela strach'ze ji deti nebudou rozumet.a to se take stalo.uz driv se detem vyhybala a tohle ji v tom utvrzuje,ze ji nerozumi.jak ji prosim pomoci?aby nemela problem se zaclenit do kolektivu?mam s ni zacit vic chodit mezi deti? Co ji na to rict,kdyz je smutna z toho.a jeste maji ve skolce svoji logopedku-ucast je dobrovolna'mam ji nutit tam chodit,kdyz ona nechce?dekuji - otázka upravena poradcem
VERA
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Věro,


děkuji za váš dotaz. Z vašeho popisu nevím, co přesně znamená, že dcera „špatně mluví“ (např. koktá, nekoktá..). Dovolím si vám nabídnou pár nápadů a pohledů abyste je mohla propojit s vašimi informacemi.


Chápu to tak, že pro dceru je to náročná situace a z tohoto důvodu, bych další logopedku nedoporučovala. Vaše paní logopedka s dcerou pracuje, jak nejlépe umí a pokud jste s ní spokojeny nechala bych to tak.


Děti neví, že je něco problém, dokud jim někdo danou situaci jako problém nepojmenuje. Jsou děti, které mluví jinou řečí (anglicky, německy), jsou děti hluchoněmé… a jiné děti jim nerozumí – přesto jsou v pohodě a mohou si spolu celé dny hrát – dobré porozumění v jazyce, pro ně není klíčové pro hraní si spolu.  Nabídla bych dceři tento pohled, a chodila s ní mezi děti. Jsou děti, které si s ní hrát budou a najdou cestu, jak spolu komunikovat – samy si to vyřeší. Čím více takový dětí dcera potká, tím bude její strach menší.


Příklad – teď mi jedna maminka vyprávěla, že dcera (2roky) jela na motorce/odráželo, přišel chlapeček něco řekl – ona nerozuměla (rodiče cizinci) a tak jí strčil, ona pochopila a jela a on za ní (hodili se) a když zastavila situace se opakovala. Nebylo v tom násilí, ale komunikace a obě děti byly spokojené.


Na vaši otázku, co jí říci, když je smutná – bych doporučila uznat její pocity a popsat je. Vidím, že jsi smutná, asi by sis chtěla hrát s dětmi…co bys mohla udělat aby, ….


V praxi jsem se potkala s poruchou řeči v rodinách s akčními staršími sourozenci, kteří se vždy ujímaly slova jako první. Nebo když rodiče sami příliš rychle mluví a nepočkají, až se dítě vyjádří. Rodinná atmosféra je poznamenána vysokým očekáváním výkonu a rychlosti, proti němuž stojí na druhé straně netrpělivost a nedostatek času ze strany blízkých osob. Dítě pak koktáním upozorňuje na svoji potřebu času a kontaktu a zkouší trpělivost svých rodičů. Komunikuje tak například nepřiměřené očekávání ze strany dospělých a z toho plynoucí přetížení.


Snad v mých řádcích najdete inspiraci. Přeji vám i celé vaší rodině hodně zdraví.

Srdečně, Katka

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den,m mám dceru 17let. onemocněla a chce perušit na rok studium.Mudr. ji ale nechce vystavit potvrzení. Jedná se u ni o estétickou prý nemoc. dcera plešatí. Lékaří si neví rady a nezajíma jich to.Prý at si koupí paruku. Dcera je na zhrouceni a nemá myšlenky na školu ale sebevráždu. Nevíme jak dále pokračovat. Mohu uvést jiné důvody přeruš. školy? a co dál ,musí se hlásit na úřad práce? děkuji. G.
GABRIELA
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Gabrielo, děkuji za váš dotaz. Chápu, že je to pro dceru šílená situace. Zkusím vám nabídnout co mě k tomu napadlo a doporučení, jak postupovat.


Vypadávání vlasů není jen tak. Z pohledu psychosomatiky se může jednat o velký strach, napětí, snahu mít věci pod maximální kontrolou, protože je ohroženo bezpečí. V tomto věku může nevědomě dcera řešit otázky – co budu v životě dělat, jak to zvládnu… apod. Berte to prosím tak, že to jsou jen nápady(pracovní hypotézy) vycházející z mé praxe, nikoliv tvrzení, že tomu tak je.


Situaci bych v žádné případně nepodceňovala a neřešila parukou, ale okamžitou návštěvou odborníka. Psychiatr v místě bydliště může dceři napsat omluvenku ze školy a může pomoci medikací zvládnout tuto těžkou situaci (myšlenky na sebevraždu). Následně s terapeutem by dcera mohla pracovat na vyřešení problému. Kolegyně mi říkala, že na dětské psychosomatické klinice nejsou tak dlouhé čekací lhůty (ale netuším odkud jste).


Na závěr bych doporučila celou situaci vykomunikovat se školou a domluvit individuální studijní plán namísto přerušení studia.


Kdyby cokoliv, pište, něco vymyslíme. Držím moc palce. Srdečně, Katka

Osobní vzkazy
Velice děkuji za odpověd. Zkusíme to zvladnout sami, pokud se to nezlepší, tak se na Vás obrátím a zkusily by jsme ten telefon. Jěště jednou moc děkuji. Katka
Kateřina
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Držím palce. Mějte se krásně. Katka
Pláč, strach a jiné úzkosti
Děkuji za odpověď, základní info- žijeme s otcem dcery. V rodině je vše v pořádku. Manžel má 18 letou dceru z prvního manželství. Vídáme se často, a vše je ok. Začalo to když dcera chodila do 3 třídy a začala chodit sama ze školy. A sousedé, moje kamarádky i babičky dceři i mě říkali, že nemůže chodit sama. Že by se jí mohlo něco stát. Tak postupně přestala chtít chodit sama. Ráno chodí do školy se svou kamarádkou. Stupňuje se to tak , že nechtěla chodit ze školy, ale v okolí domu jí to nevadilo teď už nechce nikam. Ze školy mi volá, že se bojí. Vysvětlím jí, že musí. A vymyslíme cestu kudy má jít. A nakonec přijde, ale běží a je hodně vystresovana. A raději vymýšlí jak a s kým by mohla jít. Takže zaměstnáváme celou rodinu. Vím, že má malé sebevědomí, i když je úspěšná. Snažíme se to posilovat ,ale moc se to nedaří. Děkuji Katka
Kateřina
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Katko, děkuji za doplnění informací. Krásně jste to popsala – okolí říkalo a strašilo dceru, že nemůže chodit sama (v dobré víře). Až skutečně sama nechodí a strach převzala za vlastní. Bohužel vyrobit problém a úzkost je snazší než-li se jí zbavit. Nevím, jestli to zvládnete samy spolu (nebo i s dalšími členy rodiny), kdyby ne bude muset dcera zajít za odborníkem.


Kdybych s ní mluvila v poradně já, povídala bych si s ní, o jejích „fantaziích“ strachu. Ať mi ten strach co nejvíce popíše – jak vypadá, jakou má barvu, kde ho cítí v těle, jak ho nazveme a jak ho chce pojmenovat. Společně bychom vytvořily strach jako něco popsatelného nezávisle na ní existujícího s vlastním jménem – plácnu třeba „bubuk“. Pak se dá s „bubukem“ již pracovat, povídat si o něm, kdy jej má pod kontrolou.


Dalším krokem, by byl plán cesty ze školy. Probrala bych to s ní každý večer dopředu. Kudy půjde a co bude dělat, když se objeví „bubuk“. To musí vymyslet ona. Takže každý večer bude přesně vědět, kudy půjde a co bude dělat s „bubukem“ pokud se objeví. Večer je to vhodné opět probrat a posílit její sebevědomí tím, že to zvládla i když se „bubuk“ objevil a ocenit ji (radovat se společně z úspěchu).


Další důležitý krok je povídat si s dcerou o tom kdy je „bubuk“ nejmenší, kdy se třeba neobjevuje (není když jde s kamarádkou), co je jinak, jak se u toho cítí a jak tyto situace rozšiřovat – zmnožovat, abych jich bylo více (ikdyž nebude s kamarádkou či jinou osobou a přesto to zvládne). Jinými slovy pomoci jí uvědomovat si ty situace, kdy to zvládá a že jich je mnohem více.


Co by mohlo pomoci k sebevědomí – nedoporučuji již dceru strašit, naopak nechávat odžít a prožít ty situace, kdy se jí daří a kdy je úspěšná a o těch si povídat. Co jí jde – v čem je dobrá.


Mohlo by také pomoci předat jí „domácí práce či povinnosti“ na starost – pokud by chtěla. Z praxe si pamatuji na holku, co když doma začala žehlit, začala sebe vnímat jinak, a to mělo vliv na její sebevědomí.


Dále mě napadá přihlásit dceru do kurzu sebeobrany. Mohla by jít třeba i s kamarádkou, což by mohlo mít pozitivní vliv jak na její sebevědomí, tak snižování strachu.


Katko, pomalu a postupně můžete dceři pomoci její strach zmenšovat, až jej zvládne. Chce to trpělivost a pokoru a sledovat ty nejmenší možné posuny a pokroky a ty posilovat – na těch stavět. Kdyby cokoliv – zavolejte mě nebo jiným odborníkům, ať dceři pomohou co nejdříve.


Držím moc palce. Srdečně, Katka


Agresivita dětí
Dobrý den, mám 2 letého šikovného syna, umí krásně povídat, je to klidné dítě. Jedna z mých nejlepších kamarádek má na den stejně starého syna, považovaly jsme to za výhodu a plánovaly, jak si spolu budou hrát, ale to se bohužel neděje. Její syn je od malička dost ubrečený a spíše neklidný, moc se nedokáže soustředit na jednu věc a do teď umí sotva několik desítek slov. Problém je v tom, že v poslední době začal být na mého syna dost agresivní, typu škrábance v obličeji, kroucení ruky, držení pod krkem, shození z lavičky apod., vše z naprostého klidu, bez afektu, zjevně v tu chvíli bezdůvodně. Kamarádka ho za to plácla a odvedla ho na chvíli pryč, pak se měl omluvit, ale bylo to vše bez efektu. Jak reagovat lépe? A jak mám reagovat já? Jak poučit mého syna? Jak mu to mám vysvětlit? A jak to zařídit, když jsme spolu třeba týden na chatě a kontakt dětí je tedy nevyhnutelný? Bojím se je nechat na chvíli samotné, zároveň nechci celý den dělat synovi bodyguarda. 
Děkuji za jakoukoliv radu. - otázka upravena poradcem
Kamila
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Kamilo,


děkuji za váš dotaz. Děti ve věku 2 let nemají potřebu vytvářet společné hry s vrstevníky. Děti si hrají více vedle sebe než-li spolu. V tomto případě ani jednomu z nich nevysvětlíte své představy o tom, jak by si měly spolu hrát. Ve věku 2 let k tomu ještě nemají vytvořené schopnosti. Osobně si myslím, že děti v tomto věku nechat samotné si hrát moc nelze vzhledem k tomu, že mají velkou potřebu vše zkoušet, objevovat a testovat. Zároveň je moc fajn, když mají příležitost potkávat se s dalšími dětmi.


Děti se učí modelem a jejich vývoj je ovlivněn prostředím, ve kterém vyrůstají, nedělají věci bezdůvodně – pouze "nějak" komunikují své potřeby.


Když popisujete reakci druhé maminky v této situaci, nabízí tak synovi model – máma mě bouchá a když mě bouchá je bouchání normou, která je v pořádku. Syn kamarádky prostě dělá to stejné, jako jeho máma, na vašeho syna a zkouší jaká bude reakce. Je rozdíl shodit z lavičky a plácnout pro nás dospěláky – ale ne pro 2leté dítě. Navíc v tomto věku velmi objevují a zkoumají reakce, co se bude dít – zkouší kousat a zkoumají co to znamená, že to bolí. Učí se.


Pokud dojde k tomu, že syn vaší kamarádky ublíží vašemu synovi, tak bych navrhovala:


Ze strany kamarádky – obejmout syna, sednout si k němu a říci, že toto "Pepíčka" bolí, a neděláme si bolest (ale pokud jej vychovává přes fyzické tresty, tak to nebude fungovat – viz výše).


Z vaší strany – obejmout syna, připojit se k emocím – asi to bolí, asi je to nepříjemné. Umožnit synovi emoce prožít a nabídnout sebe jako model řešení situace, aby od vás odkoukal, co má dělat. Vy se můžete obrátit na syna kamarádky a říci – "ne, to bolí, to nedělej". A postupně vést svého syna, aby se o sebe takto postaral.


Pokud budete spolu týden na chatě je třeba počítat s tím, že kluci se tímto způsobem učí a objevují. Děti, obzvláště chlapci, milují hravé potyčky. Boxování, honičky, polštářové bitvy, zápas. Je príma, když si to dokážeme společně užít. Jen ve skutečném fyzickém kontaktu dítě pozná, jakou sílu může použít, aby to druhého nebolelo. Učí se přijatelným způsobem vybít napětí, agresi, a navíc rozvíjí svou obratnost, učí se padat, vyhrávat i prohrávat.


Za nějaký čas si kluci budou umět spolu hrát (obvykle okolo 3 roku), dejte jim s kamarádkou čas. Přeji vám mnoho krásných chvil a hodně zdraví celé rodině.


Srdečně, Katka

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, potřebuji poradit s dcerou 10let. Bojí se cizích mužů, a romů. Nechce vůbec chodit sama ven, není schopna dojít ani ze školy domů. Do krámu, který máme kousek od domu. Bydlíme v okrajové části malého města. Pokud jde s kamarádkou není problém.
Tato situace začala asi tak před 2 lety, a postupně se stupnuje. Máme otevřený vztah, řekne mi vše. Že by jí nekdo ublížil, neřekla. A nevypadá na to, že by se jí něco stalo. Jinak je hodně živá a veselá.
Jsem zoufalá, je už velká a já pořad řeším kdo jí kam odvede.
Děkuji Katka
Kateřina
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Katko,


děkuji za váš dotaz. Důvodů proč dcera má strach může být mnoho. Abychom společně našly řešení potřebovala bych více informací, ideálně mluvit s dcerou osobně. Dovolím si pár dotazů – můžete mi prosím poslat bližší informace tady přes poradnu? Nebo se můžeme potkat po skype a celé probrat?


Žijete společně s otcem, partnerem…? Jak je tomu nyní a jak tomu bylo před cca 2 lety? Má sourozence? Žijete v širší rodině např. s prarodiči? Jak se její strach projevuje a jak jej řešíte? Co znamená stupňuje? Jsou případy, kdy se to podařilo překonat a dcera zvládla jít sama ven/do obchodu v poslední době? Čím se tyto případy lišily od ostatních? Pamatujete si na okolnosti, jak tento problém vznikl – co se před cca 2 lety událo (jaké změny)? Píšete, že není schopna dojít ze školy – chodí do školy sama?


Omlouvám se, ale bez základních informací v tomto případě moc nevymyslím. Pokud nechcete posílat všechny informace tady přes poradnu, můžete zajít za odborníkem v místě bydliště, nebo využít mnou nabízenou poradnu přes skype.


Děkuji a přeji hodně zdraví. Srdečně, Katka

Vztah s dětmi
Dobré ráno, moc děkuji za rychlou odpověď. Určitě se budu řídit tím, co jste mi poradila. Máte pravdu, chce to důslednost, a v tom jsem slabý článek... Jen upřesňuji: Ano, žijeme v úplné rodině, ale otec se dětem nikdy moc nevěnoval. 1 - 2 měs. jsme podnikali společné výlety, jednou ročně nějaká dovolená. Otec dětí je totální workoholik (vysoce postavený manažer), i v jeho volných chvílích dával přednost práci. Je pravda, že jsem s ním mnohokrát hovořila o tom, že synek potřebuje mužský vzor, že je stále se mnou. Ale jemu (otci) je to jedno. Ještě podotýkám, že synek se narodil neplánově, takové milé překvapení. Také je pravda, že starší sestry (obě v pubertě), se s ním "nemažou", a kolikrát mu i dají facku, i když mě toto jejich chování velmi vytáčí. Otec to vše vidí, ale nejedná, nenapomíná, nikdy děti neusměrnil. Takže výchova dětí je z 98% na mě. Ale děti mám skvělé, vtipné, dobrosrdečné, zdravě sebevědomé, děkuji bohu za ně. Krásný den Vám, a díky ještě jednou za rady! - otázka upravena poradcem
Vladimíra
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Vladimíro,


děti mají očividně skvělou, dobrosrdečnou a sebevědomou maminku a tatínka – tak mají fajn vzory od kterých se mohou učit.


Dovolím si heslovitě nevyžádané poznámky k tomu, co píšete:

-          Nevím, co dělá syn za sport, ale i u hokeje, aikida a jiných bojových sportů, atletiky, volejbalu či fotbalu – je to jedno o jaký sport se jedná potká mnoho mužských vzorů, dobře fungují prarodiče – děda apod.

-          Co se týká sourozeneckých vztahů – je fajn, když si vztahy nastavují mezi sebou děti samy a rodiče do toho nezasahují. Sourozenecké vztahy jsou takový první zkušební trenažér pro ostatní sociální prostředí – školy, tábory, party…

-          Pokud by se například otec zastával syna před dcerou – vysílal by signál, že syn je slabý a on jej tak vnímá, a proto jej musí chránit. Když naopak nezasahuje – vysílá signál – vnímám tě jako někoho kdo situaci zvládne.


Mějte se krásně a držím palce s důsledností.

Srdečně, Katka

Dospívající
Dobrý den, Je mi 18 let a jsem ve druhém ročníku SŠ. Studuji IT. Měl jsem jeden rok odklad, a musel jsem odejít z gymplu v kvartě (devátá třída), protože jsem byl hospitalizován se smrtelnou nemocí. Vše je teď v pořádku.
Problém je, že mi IT nejde, a ani tolik nebaví. Až moc pozdě jsem si uvědomil, že mne naplňuje jazykověda. Projít ve škole problém není, ale nebaví mne to. Kdybych chtěl přejít na jiný obor, musel bych nejspíš začít odznovu (v prváku), a už teď si připadám dost pozadu. Vydělávám si doučováním angličtiny a mí studenti jsou se mnou velice spokojení, a opravdu mne to baví. Říkám si, že po tom, co odmaturuji mohu jít na vysokou jazykově zaměřenou, ale nejdřív musím vytrpět školu, která mě nebaví.
Ještě jsem rodičům neříkal, že nejsem se školou spokojený. Co mám dělat?
Daniel
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Daniely,


děkuji za váš dotaz. Z toho, co čtu, vám toho život už pěkně nadělil a jsem upřímně ráda, že teď už je vše v pořádku. Přesto mám pocit, že to zvládáte a učení a škola vám problémy nedělá.


Nevím, jakou školu studujete zda-li průmyslovku či nějakou soukromou SŠ. Ale první, co bych zkusila je domluvit se na vámi nově vybrané škole na možnosti rozdílových zkoušek a přestupu do třetího ročníku v průběhu září/října. Předpokládám, že rozdílovky z jazyků zvládnete v pohodě, a naopak matematiku vám spíše ze současné školy uznají.


Až budete mít všechny informace z nové školy (obrátit se na vedení školy můžete hned) lze si o situaci promluvit s rodiči a domluvit se s nimi na podmínkách přestupu. Nevím, z jakého důvodu a jakých okolností jste vybrali současnou školu, ale předpokládám, že rodiče chtějí, abyste byl šťastný a v pohodě a váš proaktivní přístup podpořený vašimi plány do budoucna ocení.


Přeji vše dobré, a především hodně zdraví.

Katka

PS - kdyby cokoliv tak pište.

Děti a učení
Dobrý den, ráda bych vám poděkovala za vaši poradnu, která je pro mě inspirativní a ráda ji sleduji. Navazuji na vaši odpověď v předchozím dotazu (děti bývají standardně na noc bez pleny ve věku 2,5 až 3 let). Chtěla bych se zeptat na váš názor či radu, zda je tedy v pořádku, pokud dcera má plenu na noc v téměř 4 letech. 1x či 2x do týdne ji má ráno mokrou, s tím, že se v noci na záchod nevzbudí..mám to nechat být nebo dá se nějak pomoci? Děkuji za odpověď. Hezký den, Eva
Eva
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Připojuji vzkaz od Zuzany:

Pro Evu ohledne plen na noc: Info pro uklidneni - dcera mela plinu na noc do 5, syn do 6, postupne se frekvence zmensovala, az to samo ustalo. Ted uz jsou velke, jsou to sikovne a chytre deti, jen proste v tehle veci potrebovaly vice casu. Asi se tim maminky moc nechlubi, ale zase takova vyjimka to neni (podle statistiky dokonce mezi 4-6 lety 30% deti).



Dobrý den Evo,


děkuji za vaše milá slova. Myslím, že každé dítě je individuální a stejně tak rodiče. Každý potřebujeme na osvojení dovedností jiný čas, přístup. Některé děti jsou bez plen v roce jiné až v pěti letech.  Je to na vás a dceři – co sedí a vyhovuje vám (nebo naopak co vám vadí). Až bude dcera připravená postupně budete mít ráno pleny suché, až vypustí pleny úplně. Možností je říci dceři, až nebude chtít mít na noc plínky – ať si řekne. A zbytek nechat na ní.  


Přeji vše dobré, hodně zdraví a pohody.

Srdečně, Katka

Děti a učení
Pro Evu ohledne plen na noc: Info pro uklidneni - dcera mela plinu na noc do 5, syn do 6, postupne se frekvence zmensovala, az to samo ustalo. Ted uz jsou velke, jsou to sikovne a chytre deti, jen proste v tehle veci potrebovaly vice casu. Asi se tim maminky moc nechlubi, ale zase takova vyjimka to neni (podle statistiky dokonce mezi 4-6 lety 30% deti).
Zuzana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Zuzano,
děkuji za váš vzkaz, který předávám Evě. Připojuji se k vašemu názoru - tlaku na výkon si naše děti užijí ještě dost. Nechme jim v těch základních věcech prostor jaký ony samy potřebují.
Děkuji a mějte se moc hezky, Katka
Vztah s dětmi
Dobrý den, paní Kateřino,
mám synka, bude mu osm, je velmi bystrý, ale pořád mluví. Mluví, mluví, mluví celý den dokud neusne. Takový kolovrátek, malý vymývač mozku. Problém je v tom, že každému skáče do řeči (paní učitelce ve školce a nyní ve škole, nám rodičům, známým, prostě všem. Vysvětluji mu, že je moc šikovný kluk, ale že jsou situace, kdy musí počkat a neskákat do řeči. Např. když telefonuji, nebo se bavím s lidmi, když pracuji na počítači, když potřebuji něco vyřešit. Je strašně neodbytný, nevím, jak jej to mám naučit. Navíc mluví velmi nahlas. Např. jsme byli v restauraci, a starší pár od vedlejšího stolu nám vynadal, že máme nevychované dítě. Já se jej snažím napomínat, aby mluvit tlumeně, vysvětluji mu, že musí být ohleduplný, ale vše zbytečné. Podotýkám, že má dvě starší sestry, se všemi dětmi mám velmi pěkný vztah, se všemi si povídám, ptám se na jejich názory, ráda si je vyslechnu. A pořád je to tomu malému málo :-)))) Co s tím? Předem díky a moc chválím Vaši poradnu.
Vladimíra
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Vladimíro,


velmi mě těší, vaše ocenění – děkuji za něj. Dovolím si vám vzhledem k omezenému množství informací nabídnout své nápady – doufám, že některý vám bude rezonovat.


Přemýšlím nad postavením syna v rodině. Nepíšete zda-li žijete i s tatínkem dětí/manželem/partnerem nebo jste ve čtyřech – syn, vy a dcery. Nepotřebuje se syn mezi 3 ženskýma, a navíc jako nejmladší, prosadit a dělá to tímto zabíráním prostoru pro sebe (mluví nahlas a často)? I když píšete, že si povídáte se všemi – nepotřebuje syn větší pozornost a prostor než-li v současné době má?  Mohl by pomoci stanovený čas pro syna na který se může spolehnout, může si jej využít, pokud bude chtít, ale nemusí.


Také se stává se, že rodič chce určité pohlaví dítěte, a to když se konečně narodí - třetí syn dostane se mu výsadního postavení nebo tlaku z očekávání.


Syn je ve věku, kdy potřebuje otcovskou roli a zažívat si mužské vzory. Je nějaká možnost že by pobýval s chlapi, aby okoukal jejich způsob komunikace a chování?


Další možností by bylo, že syn tento způsob komunikace odkoukal. Není možné, že někdo v rodině se chová podobně? 


V té praktické rovině bych méně vysvětlovala a více si chránila svůj prostor. ."Promiň, teď pracuji, za chvíli se Ti budu věnovat." "Klidně mi to mezitím, napiš, nakresli, postav, cokoliv, co dítě zaměstná. Musí to dodržet!!! A takto i v ostatních situacích – DODRŽET. Smyslem je snížit počet slov z vaší strany – když telefonujete – stačí gesto. To lze domluvit předem. „Když budu telefonovat a ukážu ti prsty křížek (cokoliv vám sedí) tak potřebuji, abys informaci, co mi chceš sdělit sis napsal“. V tomto případě je to hodně o vaší důslednosti.


Samozřejmě lze zavést rodinnou radu – pravidelné setkávání všech členů rodiny ve stanovený čas a odkazovat některá témata na rodinnou radu.


Kdyby vás ještě něco zajímalo budu ráda, když napíšete.


Přeji vám a celé vaší rodině hodně zdraví a je pro mě krásné číst, že máte fajn vztahy s dětmi.

Srdečně, Katka

Vztah s dětmi
Dobry den,
dcera ma cerstve dva roky. Od 14 mesicu je behem dne bez plen, na noc jsem je jeste davala, ale pocurana bylo tak jednou/mesic.
Minuly tyden se zacala opet pocuravat. Je to temer kazdou noc. Behem dne si rika nebo jde sama na nocnik.
Na konci rijna se nam narodi druhe dite. Napadlo me, ze je to tim. Zadna zmena u nas neprobehla.
Nechci ji za to nejak peskovat, jen reknu klidnym hlasem, ze je zase pocurana a ona se jen smeje a rika, ze je mimi..
Myslite, ze to brzy odezni? Je to caste, kdyz se ma narodit sourozenec?
Predem dekuji


Predem dekuji. Dost me to trapi, protoze mi dalo dost prace, aby byla bez plen..
Monika
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Moniko,


děkuji za váš dotaz. Standardně děti jsou bez plen i na noc až okolo 2,5 až 3 let, takže chápu, kolik energie a práce vám to dalo, abyste to s dcerou zvládly takto brzo.


Možná se s dcerou bavíte i o tom, že brzy bude mít dalšího sourozence a vzhledem k tomu, že už má brzy přijít na svět, je to téma velmi časté. Ona se k této přípravě může připojovat tím, že říká, že je mimi.


Mé doporučení je přestat počůrávání řešit (ani nekomentovat, že je zase počůraná, jen společně vyměnit ložní prádlo...), stejně tak jako přípravu na dalšího sourozence. Pokud dceru bude cokoliv zajímat určitě se zeptá. Po narození miminka se v maximální míře zkuste věnovat dceři. Jejich sourozenecký vztah posílíte tím, pokud bude dcera mít možnost se podílet na péči o miminko nikoliv nutnost (mít možnost se jít i nejít dívat na koupání miminka – bude mít možnost říci – já nechci).


Narození sourozence je pro prvorozené velmi náročné a děti to komunikují mnoha způsoby. Ale laskavá péče a bezpečí domova jim toto období pomůže překonat.


Přeji vám všem vše dobré, a především hodně zdraví.

Srdečně, Katka

Sešívané rodiny
Dobrý den, potřebovala bych poradit v této situaci: manžel má z dřívějšího vztahu 13-ti letého syna (s manželem jsme se seznámili až po odchodu jeho tehdejší partnerky za jiným mužem, když bylo malému něco přes rok), máme spolu nyní téměř ročního chlapce. Jiné sourozence manželův první syn nemá. Trápí mě to, že manžel vůči prvorozenému synovi uplatňuje výchovu ve stylu "zábava, žádné povinnosti", až mám někdy pocit, že vedení k samostatnosti a zodpovědnosti je jen na mě a častokrát se tím dostávám do role macechy, která kazí srandu. Manžel u syna není schopný ohlídat ani večerku (u nás chodívá spát až po půlnoci), umyté ruce nebo zuby, má tendence všechno dělat za něj, vše mu servírovat pod nos, uklízet po něm, balit nebo nosit mu tašku, apod... V poslední době starší syn navíc začal provokovat malého (dělá hluk, aby ho vzbudil, křičí mu u hlavy, takže se lekne a rozbrečí.) Když se ozvu, obrátí se to proti mně. Mám to nechat být nebo se dál ve výchově nějak snažit? - otázka upravena poradcem
Andrea
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Andreo,


děkuji za váš dotaz. Když nad tím tak přemýšlím, napadá mě, že manžel se snaží synovi něco kompenzovat. Něco vynahradit. Bohužel výchova ve stylu zábava a žádné povinnosti synovi nebude prospívat a bude hledat hranice. Ty může testovat i v podobě provokování malého apod. Pokud dětem hranice nenastavíme my – rodiče, hledají a zkouší, až to může dojít tak daleko, že hranice nastaví stát. Z vašeho dotazu chápu, že vy v tom máte jasno.


Nevím, jak máte nastavenou a domluvenou výchovu staršího syna s manželem. Ale v tomto případě bych spíše doporučila rozhovor s ním. Umožnit manželovi zreflektovat si, kam jeho výchova a přístup vede, co se tím jeho syn učí, jaký model budoucího muže mu nabízí a co potřebuje u sebe změnit, aby mohl ze syna vychovat samostatného a zodpovědného chlapa (pokud to tedy chce). Zodpovědnost není dědičná, ale věc naučená. A děti se jí učí prožitkem. Kdy a jak se jí má možnost naučit syn, pokud za něj otec vše udělá? Pokud by manžel nechtěl toto téma probírat s vámi může se obrátit i na odborníky.


Je jasné, že se rodiče nemohou shodnout ve výchově v běžných věcech, v čem by však oba měli mít jasno je, jakého člověka chtějí ze svého dítěte vychovat. Chceme „mamahotel“ nebo samostatného a zodpovědného kluka?  Pokud se s manželem shodnete na „rodičovských vizích“ ohledně vašich synů, pak lze již v diskusi pokračovat – zda-li většina toho, co dnes děláme, k této vizi směřuje.


Chápu, že je to velmi složitá a náročná situace, ale zkuste se snažit dál. Každé dítě si utváří vlastní komunikační vzorec s rodičem zvlášť. Jiný komunikační vzorec má syn s vámi a jiný s otcem. Váš přístup je stejný jak vůči staršímu, tak mladšímu chlapci. Jinými slovy u vás budou hranice a transparentní komunikaci obě děti nalézat. Věřím, že debatou s manželem a objasněním si vašich postojů/názorů/čekávání a vizí bude pomalu docházet k dalším posunům.


I malinkatá změna je fajn a může rozhodnout v klíčových rozhodnutích staršího syna.


Přeji vám i celé vaší rodině jen to dobré a hodně zdraví. Srdečně, Katka


PS – spánek dětí v pubertě se vzhledem k hormonálním změnám posouvá. Je pro ně přirozené být dlouho vzhůru a druhý den dlouho spát. Umožnit jim to s ohledem na školu o víkendech je fajn.

 

 

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, máme 15 měsíční holčičku, která je od narození velmi náročná. Nechtěla přes den vůbec spát a když byla vzhůru tak pořád brečela. To jí vydrželo do teď, budí se přes den po půl hodině s řevem a většinu dnů stále kňourá nebo nespokojeně pořvává, vzteká se u všech činností, které nejsou podle ní (přebalování, krmení, hraní,..) a je to celkově velmi vyčerpávající. Jak si většina rodičů nebo maminek rodičovství a to že jsou děti malé, užívá, tak u nás se jen čeká, až bude velká a vyroste z toho. Nevíme, jak jí pomoct, aby se tolik nevztekala a byla více spokojená. Rostou jí sice zuby, ale všechny děti podobného věku, co máme v okolí, jsou oproti ní andílci, naše holčička je tasmánský čert a i okolí ji bere jako nevychovaného a vzteklého spratka, což jen vede k tomu, že s ní nechceme moc nikam chodit, aby zas nebyla ostuda. Potřebovali bychom poradit, co vyzkoušet nebo na koho se obrátit o pomoc. Děkuji.
Lukáš
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Lukáši,


děkuji za váš dotaz. Abychom spolu něco vymysleli potřebovala bych více informací o těhotenství a porodu, rodinné situaci u vás doma. Jak máte nastavenou péči o dceru, zda-li má sourozence a mnoho dalších věcí. Z informací, které od vás v dotazu mám budu dávat nápady, které možná již realizujete. Vím, že střílím naslepo - ale pokud budete chtít doplnit další informace, můžeme potom již nápady konkretizovat.


Chápu, že tak jak situaci popisujete, musí být péče o dceru a celý chod domácnosti pro všechny velmi náročná a vyčerpávající.


Přemýšlím o tom, co by se muselo stát, abyste o dceři přemýšleli jako o andílkovi, nikoliv jako o tasmánském čertu.


Píšete, že většinu dnů stále kňourá či pořvává…ale, které dny je to jinak? Je to lepší ráno, odpoledne nebo večer? Co je v ten den/část dne jinak? Zažili jste, že někdy při přebalování, krmení či hraní je dcera v pohodě? Zkuste se od dnešního dne velmi soustředit na pozitivní výjimky – zapisujte si je, zkoumejte je a zkuste přijít na to v čem jsou tyto dny jiné. Jak se vy jako rodiče cítíte, jak přemýšlíte o sobě jako otci a jak přemýšlí o sobě maminka a jak přemýšlíte o své dceři. Jde nám o to, najit tento pozitivní vzorec a ten pak co nejčastěji opakovat.


Další z možností je umožnit dceři, aby se vztekala. Jinými slovy – když se začne plakat nebo se vztekat nebo kňourat – umožnit ji tyto emoce (neříkat ji neplakej, ale naopak říci – vidím/slyším, že pláčeš…chceš pochovat? /chceš u přebalování stát?/chceš jíst sama?). Pro děti v tomto věku je pláč stále ještě velmi přirozený způsob komunikace – takže nám jde o to zjistit co jím dcera říká. Co si tím zařizuje?  Potřebuje více vaší pozornosti a energie? Potřebuje více pohybu a podnětů – má v sobě nějaké tenze, které si tímto velmi chytrým způsobem uvolňuje?


Pochopitelně můžete vy nebo i maminka celou situaci probrat osobně s odborníkem. Ten bude mít možnost dialogu s vámi.


Další z variant, jak dceři pomoci je Kraniosakrální biodynamika či kraniosakrální terapie.


Věřte, že dcera ví, proč pláče/vzteká/kňourá…a v každý tento okamžik dělá to nejlepší pro sebe (ještě to neumí ve svém věku jinak). Jde o to být s ní, pozorovat jí, napojit se na ní a zjistit jakou klíčovou potřebu si tak naplňuje.


Kdybyste celou situaci chtěl ještě probrat – můžeme zde v poradně, nebo se můžeme potkat osobně či na skype.


Přeji vám vše dobré a hodně zdraví. Srdečně, Katka

 

 

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, mám jedenáctiletého syna, který má problém spát mimo domov. Vím, že v tomto věku již většina dětí ohledně tohoto tématu "dospěla" ale nevím co s tím. Syn měl jet na začátku Srpna k babičce a dědečkovi, ale nějakým způsobem se nám snaží naznačit, že nechce a to různými větami, ohledně toho, jestli si budeme pořád psát, volat a kdy si pro něj přijedeme. Dokonce nám jednou babička (má matka) zavolala a zněl tam můj syn kompletně v pláči, abychom si pro něj přijeli. Nevíme co s tím, budeme moc rádi, když nám poradíte. - otázka upravena poradcem
Jana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Jano,


děkuji za váš dotaz. Píšete, že syn se vám snaží nějakým způsobem naznačit, že nechce. Nevím, jestli jste si se synem povídali a odpověděli mu na všechny jeho otázky. Přijde mi regulérní, že se ptá – zda-li si budete volat a kdy si pro něj přijedete – navíc pokud má jakousi nejistotu či pochybnost.


Takže mé doporučení je – pokud se ptá – odpovědět mu „jasný – kdykoliv budeš chtít můžeš volat, přijedeme si pro tebe v pátek…“ proč se ptáš? Co potřebuješ, abys mohl v pohodě odjet k babičce a dědovi na prázdniny a užít si to tam? Pokud syn odpoví, že nic – lze říci – pokud tě něco napadne později – můžeme to probrat (jsem ti k dispozici), pokud řekne cokoliv jiného…opět mu lze odpovědět a zeptat se co ještě? A co ještě? Nakonec má syn vše, co potřebuje k tomu, aby v pohodě odjel k babičce a dědovi a užil si to tam. Ještě to zkusím říci jinak – nejde o diskusi, jestli pojede, ale co potřebuje ode mne, aby odjel a užil si to (jak mu s tím mohu jako rodič pomoci).


V praxi také vídáme, že někteří úzkostní rodiče přenášejí své obavy na děti. Některý z rodičů (vědomě či nevědomě) se o dítě bojí, nechce, aby jelo pryč/spalo mimo domov (a to může mít mnoho důvodu), nechce nad ním ztratit kontrolu… a tím, že vlastně nechce, aby dítě odjelo k babičce (i když ve slovech a činech se to k odjezdu schyluje) dítě tuto obavu rodiče vycítí a začne plakat/říkat, že nechce k prarodičům. Tím si rodič potvrdí, své obavy a dítě nikam nejede.


Pokud by to mohl být váš případ je třeba zreflektovat proč nechci, aby mé dítě spalo mimo domov a začít řešit problém u vás – nikoliv u syna. V tomto případě může být přiznání si tohoto faktu náročné a lze se obrátit na odborníka, který vám s tím pomůže. Jakmile je rodič v pohodě s tím, že dítě bude spát mimo domov, vyřeší se problém i u dítěte.


Kdyby vás ještě něco dalšího zajímalo, klidně pište.


Přeji vám i celé vaší rodině vše dobré a hodně zdraví a upřímně věřím, že společně se synem spaní mimo domov brzy vyřešíte. Srdečně, Katka
Děti a učení
Dobrý den, Kateřino.
Dcera ve 3,5 letech najednou začala číst různé nápisy kolem sebe, na zdech a pod., teď, ve 4 letech (před pár dny) čte už jednoduché příběhy v knížkách. Stejně tak i píše tiskacími písmeny, její zábavou je psát mi seznamy, co mám nakoupit. Vždycky o písmena a knihy projevovala zájem sama od sebe, nic jsme jí extra neučili (samozřejmě čteme před spaním, učíme se básničky apod.) a ani teď ji nijak speciálně nerozvíjíme. Do školy má jít až za dva roky. Moje otázka na vás je, zda si myslíte, že této její dovednosti máme nechat volný průběh nebo zda by stálo za to ji nějak cíleně rozvíjet, případně jak. Je velmi bystrá a kreativní, často nás svými reakcemi překvapí. Nevím sama, jak se teď k jejímu nadání postavit. Děkuji moc za váš názor.
Eva
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Evo,

děkuji za váš dotaz. Děti v sobě mají přirozený zájem učit se, zkoumat a objevovat. Zajímá je smysl a umí se po něm velmi houževnatě pídit. Pokud my dospěláci jsme tu pro ně a poskytujeme trpělivě informace – učí se rády.


Velmi bych se přikláněla k tomu, nechat dceři volný průběh k její schopnosti učit se. Tak jak to děláte doteď = do ničeho jí nenutíte a neřídíte jí v jejím rozvoj. Věřte jí, ona ví co dělá. Baví jí to a rodičovská snaha cíleného rozvoje by vše mohla zastavit až demotivovat. Možná za čas kromě čtení začne projevovat zájem o psaní – lze jí poskytnou psaní psacích písmen prstem do krupice (na podnos lze vysypat krupici a dětem předepsat psací písmena na kartičky – prstem si vyzkouší na kartičce a pak píše co krupice). Znám děti, co šly do první třídy a počítaly rovnice – protože je to zajímalo a bavilo, nikoliv, že by je rodiče nutily. Také znám z praxe rodiče, kteří nutí své děti v předškolním věku se učit a ty mají značné psychosomatické problémy.


Otázka bude za dva roky jakou zvolit školu. Nevím, co vám jako rodičům sedí – ale standardní základní škola kam jdou děti, které umí číst a psát a začínají bez ohledu na to psát čárky … nemusí být to pravé ořechové.


Přeji vám i celé vaší rodině hodně zdraví. Srdečně, Katka

PS – znáte povídku od Karla Čapka – Anonyn a muž který dovedl létat?

Rozvod v rodině
Dobrý den, rozvádíme se , já si našla nového partnera, který ale bydlí na Slovensku cca 600km daleko (stěhovat se do čech z jeho strany není možné) a já bych se ráda odstěhovala i se synem za ním. Synovi je 6let má odloženou školní docházku. Jeho otec je proti našemu stěhování , citově mě vydírá - když se o tomto dozvěděl začal se synem najednou trávit skoro všechen čas, dovoluje mu víc než je vhodné , prostě s ním manipuluje proti mě. Vadí mu že syna neuvidí tak často. Mám se obětovat pro syna? Existuje nějaké řešení ? Děkuji D.
Dianne
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Dianno, přeposílám vzkaz od čtenářky Anet:

Četla jsem se zájmem dotaz od Dianne, byla jsem v téměř identické situaci. Chtěla bych jí sdělit mou zkušenost, nechám na Vás jestli můj příspěvek zveřejníte....

Také jsem pozn