Cítím, jak mi ujíždí vlak
ČESKO: Jitka (30), dcera Rozárka (1,5 roku)
„Na děti jsem se vždycky těšila. S přítelem jsme proto nečekali a rok po svatbě už byla Rozárka na světě. Trávit s ní čas mě baví, je hodná a strašně šikovná. I když mívám občas hlídání, za těch pár hodin, co je s ní babička, často nestihnu ani poskládat prádlo nebo si dojít na manikúru,“ říká s tím, že by chtěla zpátky do práce, ale manželovi se zdá, že v osmnácti měsících je ještě brzy. Jitka má totiž vlastní food truck, se kterým v teplých měsících jezdívá na trhy a festivaly.
„Myslela jsem si, že s Rozárkou zvládnu pokračovat v podnikání. Jenže všechno šlo stranou, na ježdění po akcích a e-maily jsem první půlrok neměla vůbec energii ani náladu. Teď už bych ráda alespoň na půl úvazku nějakou práci měla, ale v mém rozhodnutí dát dítě na pár dní v týdnu do jeslí mě okolí moc nepodporuje. Obzvláště tchyně. Prý je to brzy. Nabízí, že bude hlídat, ale já se bojím, aby pak Róza neměla radši ji než mně,“ dodává.
Mateřská role ji ovšem zcela nenaplňuje. „Občas se spolu trochu nudíme. Kamarádky, co mají děti ve stejném věku, jsou rozeseté po celé republice, takže i když je jezdíme navštěvovat, po dvou dnech už nevíme, co bychom s Rozárkou podnikly. Kromě toho se s kamarádkami teď už nebavíme o ničem jiném než o plenkách a zoubcích,“ prozrazuje.
„Protože je malá zatím ještě jedináček, myslím, že by jí malý kolektiv prospěl. Kromě toho cítím, jak mi ujíždí vlak. Moje bezdětné kamarádky jsou mnohem úspěšnější než já. Energie mám teď už na práci dost, ale všichni mě tlačí být s dítětem ještě doma. Manžel na mně vždycky obdivoval můj zápal pro práci a když se mi dařilo. Bojím se, že teď už jsem dobrá jen na to uklízení a skládání prádla.“
