Předkladatelé novely argumentují právem dítěte znát rodiče a svou totožnost. Podle českých zákonů je matkou žena, která dítě porodila, a otcem muž, který souhlasil s cizím dárcem spermií. České děti narozené díky IVF tedy své rodiče podle českého práva znají.
Otázka totožnosti dítěte je komplikovanější, protože záleží, jak na ni pohlížíme. Novelu odmítají odborníci na reprodukční medicínu i psychologové.
„Mezi odborníky v posledních letech převládá názor, že identit máme rovnou několik a během našeho života se díky působení prostředí mění, některé stránky se akcentují, zatímco jiné ustupují do pozadí. Naše DNA tedy naši identitu podle převažujícího názoru neutváří. Jenže už samotný fakt, že na genetickou informaci má dítě právo, jí bude v jeho očích přidávat na významu,“ obává se psycholožka Hana Konečná z Jihočeské univerzity.
Dárce není rodič
Děti z dárcovského početí jsou na tom lépe než děti adoptované, ohrazují se odborníci proti srovnávání obou skupin. „Psychologové po celém světě zásadně nedoporučují používání termínu biologický rodič,“ připomíná Konečná. Dodává, že situace dětí z darovaných gamet jsou diametrálně odlišné od dětí adoptovaných, například v tom, že adoptované děti byly odnošeny a často i nějakou dobu vyrůstaly ve své biologické rodině, která je pak odmítla.
ZkušenostiVše o darování vajíček a centrech asistované reprodukce najdete na webu eMimino.cz. |
Poslanecký návrh podle Konečné nebere v úvahu, že v současnosti je hlavní motivací dárců a dárkyň pomoc, podobně jako u darování krve či kostní dřeně. S pacientkami, které darované vajíčko vnímají jako svoje dítě, se dále psychologicky pracuje nebo se jim dárcovství nedoporučí. Anonymita je v současnosti klíčovým parametrem dárcovství.
„Dárkyně vajíček vnímají dárcovství jako pomoc jiné ženě prostřednictvím “věnování” materiálu, buňky, ke které přirozeně nechovají jakékoliv mateřské city. Odběrem vajíček pro ně celý proces končí. V případě, že by děti narozené prostřednictvím reprodukční medicíny v dospívání mohly poznat svoji genetickou matku, přijdeme o naprostou většinu dárkyň,” potvrzuje názor gynekoložky psychoterapeutka Jana Březinová, která se specializuje na problematiku umělého oplodnění.
Psycholožka Hana Konečná pak varuje před tím, že nikdo nepřemýšlí právě nad možnými změnami v motivaci dárců. Dárci budou počítat s tím, že za nimi za osmnáct let přijde téměř dospělý člověk, se kterým budou sdílet genetickou informaci, ale za kterého neponesou žádnou zodpovědnost. A přestože se dárcovství nespojuje s právem na dědictví, odtajnění dárců by mohlo vytvořit mimo jiné prostředí pro citové vydírání a manipulaci.
Rodinný trojúhelník
Přitom i teď není situace umělého oplodnění pro rodiče jednoduchá a musí se vyrovnat s mnoha otázkami, pochybnostmi a obavami. V současnosti se většinou postupuje tak, že je na rozhodnutí rodičů, zda dítěti o metodě jeho početí řeknou.
„Představa, jak rodiče od dětství říkají dítěti, že má jiné genetické kořeny a že až bude dospělé, může se setkat s dárcem, je absurdní. Tak to nefunguje a všechno má souvislosti a následky,“ varuje psycholožka Hana Konečná. Mezi základní potřeby dětí totiž patří jistota a stabilita, která by se ale mohla vytratit. „Rodina bude žít v neustálém trojúhelníku,“ přitakává jí psychoterapeutka Jana Březinová.
Konečná pak připomíná, že některá darovaná vajíčka pocházejí od žen, které procházejí umělým oplodněním (pokud „zbyde“ po úspěšném odběru více vajíček a povede se oplodnění a uchycení v děloze). I taková žena ale může během těhotenství o dítě přijít a začít se pak upínat k tomu, že někde po světe chodí její další děti, se kterými se později setká a stane se pro ně matkou.
Riziko incestu je minimální
Předkladatelé novely argumentují také zdravotním rizikem pro děti, které by v budoucnu mohly založit rodinu s partnerem od stejného dárce nebo jeho příbuzným. Podle lékařů je však uváděné riziko incestu minimální, jako bezpečnou hranici spočítali němečtí genetici 32 dětí od jednoho dárce. Statisticky vyšší je podle nich riziko, že se dopustíte incestu s polovičním sourozencem počatém při nevěře jednoho z rodičů.
Ke snížení tohoto rizika navíc novela navrhuje, aby materiál od jednoho dárce byl použit pouze na jedné klinice k vytvoření nejvýše osmi embryí. To ovšem podle lékařů představuje neoprávněné omezování pacientů, obzvlášť v situaci, kdy je darovaných gamet nedostatek.
„Osm embryí neznamená osm dětí, k těm by bylo v průměru zapotřebí okolo 100 embryí. V západních zemích taková omezení neexistují, například v Rakousku může dárce poskytnou buňky až třem párům a ve Švýcarsku mohou být spermie od jednoho dárce použity k narození až osm dětí,” argumentuje Hana Višňová, vedoucí lékařka kliniky reprodukční medicíny IVF CUBE.
Podle lékařů je přitom zejména darovaných vajíček dlouhodobě nedostatek, protože jejich odběr probíhá v celkové anestezii a dárkyně musí předem projít dvoutýdenní hormonální stimulací. „Výsledkem může být to, co se děje v zahraničí, kdy na darovaná vajíčka existují dlouhé pořadníky a několikaleté čekací listiny,“ obává se Višňová.
Co si myslíte o dárcovství spermií a vajíček?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 27. února 2015. Anketa je uzavřena.
