Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Režisérka Alice Nellis: Nejsem osamělá bojovnice

  0:24aktualizováno  0:24
Ve svých pětatřiceti letech stihla Alice Nellis studovat tři vysoké školy, natočit řadu krátkých a dva úspěšné celovečerní fi lmy, režírovat několik divadelních inscenací.

Alice Nellis | foto: Robert TichýMF DNES

Učí na dvou školách, zasedá v porotách festivalů, stará se o dům, psa a manžela. Momentálně shání peníze na svůj třetí fi lm a má za sebou premiéru své první divadelní hry. Přesto má pocit, že pracuje málo. Proč?

Působíte vždycky optimisticky, často se usmíváte. Padne na vás vůbec někdy deprese?
To je stav, bez kterého si nedovedu život představit. Rozpětí mezi tím, že někdy se má člověk dobře a někdy špatně, je přirozené. Určitě mívám stavy, kdy nevidím všechno růžově, ale s přibývajícím věkem je člověk lépe snese, protože ví, že skončí. To je jako se zamilováním: když vám někdo v osmnácti zlomí srdce, nevěříte, že se z toho kdy vzpamatujete. Když vám ho zlomí ve třiceti, bolí to stejně, ale vy už víte, že to přejde.

Jako režisérka velíte spoustě lidí. Rozčilujete se, když něco není podle vašich představ?
Dokážu to, ale nemá to moc smysl. Kdybych si potřebovala ulevit tím, že bych na herce křičela, asi by to dopadlo špatně. Herec musí být v pohodě, protože se musí soustředit na sebe a na svůj výkon. Pokud je režisér ve stresu a herec v klidu, je pravděpodobné, že to půjde. Já jako režisér můžu vzteky ohryzávat stoly, ale ve filmu to nebude. Pokud ovšem v sobě napětí dusíte dlouho, najde si pak samo cestu ven, a často ve chvílích úplně nečekaných.

Jak to pak vypadá?
Něco takového se mi stalo, když jsem připravovala inscenaci o Isadoře Duncanové v Divadle Bez zábradlí. Do premiéry zbývalo už jen pár dní a já měla představu, že se tam v určité scéně rozlítne kytice bílých růží. Rekvizitáři mi pořád nosili kytky, které byly buď malé, nebo měly divnou barvu, prostě ne ty, které jsem chtěla. Až jednou za mnou přišel scénograf Jožo Cillar s obrovskou kyticí růží, ale rudých. Popadla jsem kytici, vztekle jí mrskla na zem a zaječela: Ale já jsem chtěla bílé! Až ve chvíli, kdy padaly na zem, jsem si uvědomila, že ty růže nejsou umělé a že mi je Jožo přinesl jako pozornost.

Když se člověk ohlédne za tím, co všechno jste stihla vystudovat a udělat, zdá se, že jste velmi činorodá a pracovitá. Vedli vás k tomu rodiče?
To jste mě překvapila. Já spíš bojuju s pocitem, že pracuju málo. Když se podíváte na spoustu jiných lidí – třeba Bergman dělal pět šest inscenací za rok, mezitím točil fi lmy. Ale to byl extrémní člověk v mnoha směrech. Taky se asi čtyřikrát oženil a měl nejmíň deset dětí. Mně je pětatřicet a to je věk, kdy by měl mít člověk nejvíc energie. Myslím, že za tím, co by bylo možné, pokulhávám. Co se týče rodičů, pokud to byl záměr, tak mě vedli hodně rafi novaně.

Já jsem odmalička hrozně nerada chodila do školy, nebyla jsem takové to dobře zařazené dítě. Ale ráda jsem chodila na kroužky, tam jsem měla kamarády a byla spokojená. Pak jsem si kroužků nabírala pořád víc a víc, až mě rodiče začali přemlouvat, jestli to není moc. Taky to chudáci museli všechno platit. Ale o co víc mě odrazovali, o to víc jsem se do toho vrhala, pochopitelně.

Proč jste nebyla dobře zařazené dítě?
Nikdy jsem nechodila do školky, měla jsem chůvu, a taky moje dvě sestry byly starší, takže jsem byla pořád mezi dospělými a neuměla s dětmi moc komunikovat. Samozřejmě jsem chtěla, aby se mnou ostatní kamarádili, ale prostě to nějak nešlo.

Řekla byste o sobě, že jste bojovnice?
Záleží na tom, co tím myslíte. Konfl ikty rozhodně nevyhledávám a nemám je ráda. Rozhodně nejsem žádná osamělá bojovnice typu ,sama proti všem‘. Ale bez toho, abych dokázala překonávat určité obtíže, bych nemohla být režisér. To bych neudělala ani první klapku. Někdy je ale paradoxně největší vítězství něco vzdát. Kdybych byla opravdu dobrý bojovník podle východních mistrů, tak bych do žádné konfl iktní situace ani nevstoupila. Nejlepší bojovník je ten, který nikdy nebojuje.

Jak velká obtíž to pro vás byla, když vám v České televizi odmítli podpořit scénář k filmu Anna?
To byla velká obtíž, protože to znamenalo konec možnosti požádat o Eurimages (fond Rady Evropy zaměřený na fi nanční podporu koprodukce evropských fi lmů – pozn. red.) a odpadly všechny s tím spojené koprodukce.

Jak to vypadá s vaším filmem teď?
Můj producent se snaží hledat jiné fi rmy, které by se na tom projektu podílely bez spolupráce ČT. Pokud to nevyjde, budu muset fi lm natočit jakoby z ciziny. Což znamená opustit myšlenky na české herce, český štáb, a tedy i český fi lm. Ale nechci to vzdát. Jednou ten fi lm natočím, a pak se můžeme bavit o tom, jaký byl můj scénář ve srovnání s těmi, které televize podpořila. Což byli třeba Experti… Zatím je pořád možné, že jsem napsala kravinu a Experti můžou být lepší.

O čem je Anna?
Je to příběh z dnešní doby, z prostoru Evropy, která je už promíchaná, což pro někoho znamená spoustu nových příležitostí, ale pro jiného naopak ztrátu. Jde o padesátiletého dirigenta a jeho manželku, kteří plují po světě, kde on je všude doma a ona jde za ním, protože je jeho žena a dítě odrostlo.

Proč vás, třiatřicetiletou, tak lákal příběh zrovna padesátiletých lidí?
Protože padesátka je nespravedlivý věk. Když vidíte padesátiletého chlapa s dvacetiletou milenkou, je to vlastně normální. Ale padesátiletá žena s dvacetiletým milencem – to přinejmenším vzbudí hodně pozornosti. V mém příběhu má on mladou milenku a vlastně by to i mohlo fungovat v jakémsi trojúhelníku, ale pak jeho žena onemocní. Tím se všechno začne měnit.

Protože jedna věc je mít padesátiletého milence, který má jakousi manželku, a něco jiného je mít padesátiletého milence, jehož manželka je velmi těžce nemocná. Najednou tu budoucnost začnete řešit, i své svědomí.

NA DÍTĚ SE TĚŠÍME

Váš manžel je Američan, jste spolu už víc než deset let. Jak jste se rozhodovali, jestli zůstanete tady, nebo pojedete do USA?
Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se rozhodovala, ale můj muž asi ano. Od začátku musel tušit, že pokud má být se mnou, tak tady. Já bych v Americe asi nenašla práci.

Netoužila jste dobývat Hollywood?
Když jsme se seznámili, bylo mi dvaadvacet a hrála jsem na zobcovou fl étnu. S tím bych asi Hollywood nedobyla. Ledaže bych ho překvapila nečekanou zbraní – barokním nástrojem... Ne, uvažovala jsem jedině o tom, že bych mohla v Americe studovat. Ale když jsem si tu představu připustila reálně, tak z ní sešlo a zůstali jsme tady. Takhle jednoduché to bylo.

A funguje to dobře?
Když můj muž vyrůstal, jeho rodiče hodně cestovali. On je teď v Čechách 13 let, což je nejdelší doba, kterou strávil v nějaké zemi. Ani v Americe nebyl tak dlouho. Já doufám, že je tady doma.

Co je podle vás důležité, aby se manželství vydařilo?
Když se člověk zamiluje, má pocit, že je to dokonalé, a očekává, že to tak bude pořád. To je podle mě ta největší zátěž ve vztahu. Proto mohly možná vydržet dohodnuté sňatky – partneři na začátku nic moc nečekali, takže byli rádi, když přišlo něco dobrého, když si rozuměli. Zatímco zamilovanost vyvolá v člověku dojem, že si budou rozumět úplně ve všem. A pak je člověk nemile překvapen, že si ve všem nerozumějí.

A co je nejtěžší?
Ten přechod od fáze „bude to dokonalé“ k fázi „já jsem taková, on je takový“. Člověk si musí dát práci toho druhého poznat. Nejdůležitější je tolerance k tomu, s kým opravdu žijete, a ne s kým si představujete, že byste chtěla žít.

Takže ideály vážně neexistují.
A co bychom s nimi taky dělali? Dovedete si to představit? To by si pak člověk pořád říkal: A sakra, tak to já taky musím být ideální. Když se dokážete smířit s něčím, co vám na partnerovi vadí, je v tom i úleva, že on se zase smíří s vašimi nedokonalostmi.

Uvažujete o dětech?
Myslím, že je to úplně normální, uvažovat o dětech, ale je to hodně intimní otázka. Týká se spousty věcí, z nichž některé můžete ovlivnit, některé ne. Já i můj muž děti chceme, ale kdy to bude a jak to bude, se uvidí.

Jak vytížená žena jako vy zkoordinujete dítě s prací?
Dokud dítě nemáte, nemůžete vědět, co s vámi udělá. Každé dítě je jiné. Jedna kolegyně má pět dětí, a když přijde na zkoušku, vypadá, jako by se právě vrátila z dovolené. Ale jsou lidi, kteří mají jedno dítě a to je úplně vyčerpá.

Budete v práci pokračovat?
Věřím, že ano, ale třeba se mi nebude vůbec chtít, budu doma a všechno ostatní půjde stranou. Dítě může být obrovský motor. U mě není práce otázkou časového vytížení, spíš schopnosti soustředění. V divadle zkoušíte čtyři hodiny denně, ale musíte mít v sobě tu energii.

V divadle, ale hlavně ve filmu převažují mezi režiséry muži. Proč?
Částečně je to prostě tradice. Musím říci, že mně jako ženě v téhle práci nikdo příliš nebránil. Ale spíš se tomu nějak přirozeně člověk brání sám. Je to práce velmi osamělá, a to i přesto, že při ní máte kolem sebe spoustu lidí. Ale ten řetězec otázek, odpovědnosti a konečného celku končí u vás a své pochyby si většinou musíte řešit sama.

Proč by mělo být víc žen v politice?
Protože ženy přece nejsou nějaká menšina a jejich pohled na život je pohledem více než padesáti procent obyvatel. Můžete se na to dívat z kterékoliv strany. Buď vycházíme z toho, že ženy a muži jsou stejní a úplně rovnoprávní, a v tom případě by i poměr v rozložení politické odpovědnosti a moci měl být rovnoměrný, nebo jsou tyto dva tábory odlišné a různé, a v takovém případě by určitě tak početný tábor, jako jsou ženy, měl být v politice zastoupen, aby hájily zájmy, názory a politiku více než poloviny obyvatel tohoto státu.

A mimo to si také myslím, že ženy nejsou mocí a politikou tolik posedlé jako muži, a právě proto by se do politiky hodily. Protože jedním z největších nebezpečí pro politika je, když se jeho snaha udržet si vlastní pozici a moc stane přednější než obhajoba myšlenek a názorů těch, kteří ho do jeho pozice zvolili.

V KOUPELNĚ JSME SAMY SEBOU

Nedávno měla premiéru britská hra Růžový šampaňský, kterou jste režírovala. Odehrává se hlavně v koupelně. Čím vás tohle prostředí přitahuje?
Koupelna je prostor, kde je člověk nejvíc sám se sebou, a v téhle koupelně jsou navíc tři ženy. Na rozdíl od většiny dramat, ve kterých jde o konflikt postav s okolím, tady jsou všechny tři postavy v konfl iktu hlavně samy se sebou.

To není komedie?
Je to komedie, i když věci, které postavy prožívají, jsou kolikrát hodně smutné. Ale právě herečky a jejich schopnost si hrát tomu dává lehkost. A lehkost je vždycky potřebná pro to, aby člověk mohl říct něco bolestného, aniž by se před tím lidi předem obrnili. Když jdete na Hamleta, každý ví, co ho čeká, a třeba to k sobě nepustí. Ale tyhle holky vás mezi sebe, tedy do té koupelny, vlákají. Aspoň doufám.

V Divadle Na zábradlí připravujete také svou autorskou inscenaci – Záplavy.
Je to první hra, kterou jsem napsala, takže je to úplně nový pocit. Ještě nemám za sebou ani čtení, takže nechci moc vyprávět, o čem hra je, aby to herci slyšeli ode mě a ne z novin.

Téma je to dost aktuální. Jak jste na ně přišla?
Já jsem na záplavy nepřišla, ony přišly na nás! Nešly přehlédnout. Má to dramatický náboj, jako každá věc, která vytrhne člověka z rutiny. Pro mě je nutné vycházet z reality, i kdyby to byly jenom pocity.

A že někde vystupují duchové? Vždyť v životě taky vystupují duchové, třeba jako věci, které si v sobě neseme. Vzpomínky jsou někdy duchové. Nebo lidé, které má člověk hodně rád, nějak ho ovlivnili, i z nich v sobě něco najdete. Představujete si, co by vám na určité věci řekli, přemýšlíte, jak by se jim líbilo nebo nelíbilo, co jste udělali. Zbude ve vás jejich duch. A takoví duchové jsou podle mě součástí reálného světa.

Kdo jsou někteří z vašich osobních ,duchů‘? Třeba váš otec, který zemřel, když jste byla ještě velmi mladá?
Určitě je to člověk, který mi schází, a tak se ho snažím, alespoň jak to jde, hledat v sobě. Hodně mě ovlivnil, a tak ho někde v sobě mám, ať chci nebo nechci. Otázka vždycky je, jestli se člověk dokáže smířit s tím, že o někoho přišel, projít vším tím zármutkem a tak se dopracovat do stavu, aby na něj mohl vzpomínat bez bolesti nebo nějakého ublíženého pocitu. Aby mohl v sobě hledat to, co zůstalo živé. Duchové z mé hry jsou ještě komplikovanější v tom, že jejich vztah s těmi živými byl vždy trochu pokroucený.

Takže živelní katastrofa je ve hře pouze jakousi výchozí situací?
Ano, ale taky metaforou. Někdy se vám stane, že váš osobní život projde nějakou povodní, něčím, co strhne všechno, co tomu přijde do cesty. Může to být láska nebo naopak prozření z nějakého vztahu, může to být něčí smrt nebo narození.

Jak si představujete sama sebe za deset let?
Kdybyste se mě zeptala před deseti lety, tak by mě nenapadlo, že dnes budu točit fi lmy, byla bych vám řekla, že asi budu dělat muziku. Nenapadlo by mě, že budu bydlet za Prahou, že budu mít vlkodava, a nenapadlo by mě, že budu ráda vařit. Takže jakékoliv moje plány o tom, co budu dělat za deset let, asi skončí úplně jinak. Byla bych ráda, kdybychom v těch mých pětačtyřiceti všichni byli – já i moje rodina – zdraví a mohli se věnovat tomu, co nás baví. A to ostatní, tím se nechám překvapit. 

Režisérka Alice Nellis

Alice NellisNarodila se v roce 1971 v Českých Budějovicích. Vystudovala anglistiku a amerikanistiku na Filozofi cké fakultě UK, studovala fl étnu na Pražské konzervatoři. Jako fl étnistka se i několik let živila. Studovala také scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Její první autorský fi lm Ene bene (2000) získal řadu mezinárodních ocenění. Druhý fi lm Výlet jí přinesl dva České lvy. Její scénář Anna byl jeden ze tří nejlepších evropských scénářů na festivalu v Sundance. V posledních letech se Alice Nellis věnuje také divadelní režii. Je podruhé vdaná, jejím manželem je ekonomický analytik Simon Nellis.

 

Autoři:






Nejčtenější

Přírodní oleje jsou báječným kosmetickým pomocníkem. Pokud víme, jak nám mohou...
Jak se vyznat v pleťových olejích? Kokosový na tělo, měsíčkový na tvář

Oleje patří do kosmetické výbavy stejně neodmyslitelně jako třeba pleťové krémy, sprchové gely nebo líčidla. Nejen, že skvěle pomáhají například s odličováním,...  celý článek

Jana Bělobrádková se stará o tři děti.
Bartošová, Bělobrádková a Babišová: Své manžely v politice podporujeme

Bez podpory své partnerky žádný politik dlouhodobě neuspěje. Kdo stojí po boku nejvýraznějších osobností letošních voleb? Oslovili jsme manželky lídrů...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Od hltače po požitkáře. Osm typů jedlíků, aneb jsme to, co jíme?

Jídlo už dávno nemá jen funkci utišení hladu. Žijeme v době, kdy se z vaření stal módní trend. Jíst musíme všichni a stravování podle současných trendů patří k...  celý článek

V manželství jsou lidé šťastnější a žijí déle, ukázal výzkum.
Příběh Ondřeje: Žena mě má za malé dítě, nemám chvíli klidu

Už se pomalu blížím důchodu a jak jsem se na něj vždycky těšil, tak si poslední dobou říkám, že snad budu pracovat, dokud nepadnu. Aspoň v té práci nemusím být...  celý článek

Vyzrálejší, chuťově výraznější až pikantnější sýry si nejlépe rozumí se...
Sýry pravé i falešné, kolik obsahují vápníku a s jakým vínem je párovat

Málokterá potravina je tak samozřejmou součástí českých ledniček a prostřených stolů. Sýry milujeme k snídani, obědu, svačině, večeři nebo třeba večer jen tak...  celý článek

Další z rubriky

Iva Frühlingová (11. října 2017)
Iva Frühlingová: Každá máma si občas potřebuje odpočinout od dětí

Bývalá modelka a zpěvačka Iva Frühlingová (35) se ukázala po delší době ve společnosti. Rozpovídala se o mateřství na plný úvazek, nové knize a nápadech na...  celý článek

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

Sportovní moderátor ČT Vojtěch Bernatský s rodinou
Vojtěch Bernatský: Starat se o děti a hrát si s nimi je nejvíc

O povolání sportovního moderátora snil Vojtěch Bernatský už v první třídě, komentoval vymyšlené zápasy, zpíval, šaškoval. Sen si splnil už jako student, jen na...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?
Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?

Před pár lety si všichni pořizovali micelární vodu, výrobci ale zašli ještě dál. Zázračné micely, které vážou všechny ne... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.