„Může za to moje maminka, protože měla málo času a vždy mě otázkami tak zpražila, že mě přešla chuť se svěřovat,“ vzpomínala Hanušová. „To bych já své dceři nikdy neudělala,“ dušovala se v dospívání. I proto stvořila Sally.„Neměla jsem ještě tehdy dceru, a tak jsem to své někdejší rozhodnutí vložila do své práce, abych pomohla dcerám jiných maminek, jimž se nelze z různých důvodů svěřovat.“
Psycholožka si uvědomovala, že se mladí lidé potřebují občas někomu svěřit se svými trápeními. Věděla, že mnohdy si stačí myšlenky jen srovnat na papíře. V dopisech si pisatelé stěžovali na rodiče, učitele, chtěli poradit se svými mindráky, trápily je neuspokojivé vztahy, osamělost, nechtěné těhotenství, odloučení po dobu povinné vojny. Jen o sexu se tehdy veřejně vůbec nepsalo.
„Kluci a holky, kteří mi do Mladého světa psali, ve mně viděli rádkyni, která se řídí dvěma hesly - a ta já nade vše uznávám: Neplakat nikdy nad rozlitým mlékem a Všechno jde, když se chce,“ vzpomínala koncem osmdesátých let Jiřina Hanušová.
