Ačkoliv mě za týden čeká závod sezóny, desítka We Run Prague, nechávám se zlákat svým trenérem Nikolou Havlíkem na závod, který prý půjde(me) zlehka. Alespoň se tam potkám s přáteli. Den předem zjišťuji, do čeho jsem se to nechal naverbovat. Jednadvacet kilometrů a safra…dvanáct set metrů převýšení! To tedy bude pěkná pohodička. Dvě sjezdovky, pár (víc párů) schodů na stezku korunami stromů. Mám se na co těšit.
Start a hrrr odvařit se na prvním stoupáku
Start. Je nás tu nějakých dvě stě padesát. Nálada skvělá, uvolněná. Nikdo se, zdá se, nestresuje. Asi jsou tu všichni stejně jako my hlavně za zážitkem. Tak proč se většina lidí tak strašně hrne kupředu hned po startovním výstřelu? Klasická závodní psychóza.
Od začátku pěkně do kopce. Hned po prvním kilometru naštěstí končí asfalt a sklon terénu se srovná. Ale jen na chvilku. Ostře doprava a je tu první sjezdovka. Zvedám hlavu a koukám na rychlejší borce, jak peláší vzhůru. Pár metrů přede mnou někdo vše pěkně nahlas okomentuje: „To bylo keců, jak všichni půjdou a nikdo tu sjezdovku nepoběží, co?!“ A já už vím, že jsem se nespletl a tady prostě bude sranda.
Běžíme společně s Nikolou. Michal, soukmenovec z Rungo, nás následuje s lehkým odstupem a Pavel, další Rungosrdcař, je naopak kousek před námi. Sjezdovku necháváme za sebou. Pořád se ale běží do kopce, jen už to není takový krpál. Na čtvrtém kilometru dobíháme Pavla. „Stehna. Bolí mě stehna z kola. Už teď. To nebude dobrý.“ hlásí nám. Snažíme se ho povzbudit a říkáme si, že se nás snad chytne, únavu ze stehen vyklepe a ještě nám ukáže. Bohužel se tak neděje a postupně mu poodbíháme.
Pavel nám dal před startem pár informací o trase, a tak máme přibližnou představu, co nás v které fázi závodu asi tak čeká. Po chvilce rovinky, nebo jen mírně nakloněné roviny nás čeká další pěkný kopec lesem. Pavel ho přirovnával k nejstrmější části Blaníku. Nebyl daleko od pravdy. Funíme, dupeme, většinou běžíme, ale chvílemi přecházíme i do kroku. Jsme nahoře. Terén se láme.
Máte tendenci se nechat na začátku závodu strhnout a přepálit tempo?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 28. srpna 2015. Anketa je uzavřena.
Každý chvilku tahá pilku
Následuje něco, co miluju! Technický seběh. Spousta kamenů, poměrně slušný sešup. Pouštím tělo do ještě většího předklonu. Pečlivě sleduji každé místo, kam vzápětí dopadne moje noha. Tady není ani na drobnou nepozornost místo. To by mohlo špatně dopadnout. Je to prostě nádhera. V nejprudší fázi lehce poodbíhám Nikolovi. Ten mě ale brzy dobíhá. Na rovinkách mám co dělat, abych se Nikoli udržel. Když se terén nakloní, jsem to zase já, kdo přebírá iniciativu.
Prostřední část tratě je rovinatější, ale zdaleka ne rovina. Terén se pořád vlní a naše tempo se podle toho mění. Někdy je to pět minut na kilometr a někdy zase sedm. Pořád si povídáme, ujišťujeme se, že je ten druhý v pohodě, komentujeme krásy okolí, bavíme se i s ostatními spoluběžci. V lese si plácáme se skupinkou dětí, které nás velice intenzivně povzbuzují.
Máme za sebou asi dvě třetiny tratě a terén začíná zase víc a víc stoupat. A my víc a víc kopců neběžíme, ale jen svižně jdeme. Opírám se rukama do stehen a tím nohám ulevuji. Po dlouhém táhlém stoupání přichází lehký seběh. Ještě před ním se otáčím, protože jsem setřásl Nikolu. Zpomaluji a Nikola se vzápětí objevuje. „Všechno v pohodě?“ ptám se. „Jasně! Jen rychlej záchod.“ odvětí Nikola a už mě míjí a vrhá se do seběhu. Pouštím se za ním.
Po chvíli se sklon opět obrátí a už máme před sebou druhou sjezdovku. A ta je tedy výživná! Naštěstí není dlouhá a po chvíli jsme nahoře. Krátký seběh po asfaltové cestě. A zase směrem vzhůru. Hlavou mi letí myšlenka na to, že nás ještě čeká stezka korunami stromů. Těším se na ni, i když na ty schody směrem vzhůru zas tak moc ne. Vidím lanovku. Kolem tratě houstne provoz a lidé nás povzbuzují. Tak kde je sakra ta stezka?! Kopec a pořád jen kopec. Navíc na tenhle běžíme po asfaltu, a to já nerad. Nikola vybičován fanděním diváků jde přede mě a šlape do pedálů. Naštěstí se ho zvládnu držet.
Čtěte dál: |
Stezka korunami stromů nohám bere a duši dává
Konečně! Přímo před námi se vyloupne obří konstrukce se schodištěm uprostřed. Lehké navigační problémy, při kterých nejdřív Nikola běží moc doprava a následně já zase pro změnu moc doleva. Schodiště ale nakonec trefíme oba. Dupeme pěkně po schodech směrem vzhůru. Nikola si pomáhá pravou rukou, kterou se přitahuje za zábradlí a chvílemi bere schody po dvou. Já se snažím o strojové tempo a braní schodů po dvou mi ani nevytane na mysli. Nevím kolik jich bylo, ale na moje gusto jich bylo až moc. Shora je opravdu krásný výhled. Nikola pár metrů přede mnou křičí na lidi, že běží zprava. Ti uskakují a já mám tak trasu volnou a můžu se kochat. Ten výhled je opravdu dech beroucí.
Stezka v korunách stromů je za námi. Sem musím někdy vzít přítelkyni, letí mi hlavou. Teď už to určitě bude jen dolů z kopce. Omyl. Začínáme zase stoupat. Neběžíme. Jdeme. Asi dva kilometry do cíle a my pořád stoupáme. Jak je tohle možné? „Co to jako je?! To je ta přehrada na kopci nebo jako co?!“ Rozčiluje se v legraci Nikola. Směju se já i další běžec, kterého jsme došli. Ostrá levá a klesání je konečně tady. Po pár metrech je nalíčená krásná past. Esíčko kolem malého jezírka je zrádné a my se bavíme o tom, kolik tak asi dneska běžců podstoupilo nechtěnou koupel.
Padáme dolů po lesní pěšině a křížíme asfaltku. Je to slušný padák a tak běžíme lehce kontrolovaně. Přeci jen únava je v nohou už cítit. Kousek přes louku, na jejímž konci vidíme veliké balvany a u nich pár lidí. Už to nebude daleko. „Makéj! Už jenom do tunelu a jste tam. Fakt už jenom kousek.“ křičí na nás někdo a ukazuje nám, kudy běžet dál. A opravdu. Probíháme tunelem. Míjíme Vaška Tittlebacha a mně dochází, že sil mám pořád ještě dost, když mám čas si všímat, kdo že se pohybuje kolem trati.
VýsledkyNa podrobné výsledky závodu se můžete podívat ZDE. |
Konečně cíl
Přibíháme na pobřežní kolonádu a už vidíme cíl. Kouknu na hodinky. Máme čtyřicet vteřin na to, abychom se do cíle dostali v čase pod dvě hodiny a deset minut. Říkám to Nikolovi. Vidím na něm, jak na chvilku zapochybuje. „Pěkně spolu Nikolo! Jako celou cestu!“ nedávám mu na výběr. Začínáme zrychlovat. Tempo kolem tří minut na kilometr je zničující, ale naštěstí ho musíme držet jen chvilku. Jsme tam! Hodinky zastavuji a mám radost, že jsme to stihli. Dokonce nám zbylo ještě sedm vteřin.
Jsme v pohodě. Tenhle závod byl opravdu úžasný. Pohodové, ale zas ne vycházkové tempo, nám dovolilo si poklábosit i se pokochat krásami okolí. Trasa byla skvostná a já v duchu děkuji organizátorům především za technické seběhy, které mě neskutečně bavily. Bereme si kousek melounu a vodu. Nikola si sedá pod stupně vítězů a povoluje si tkaničky. Trochu se tak motá Katce Neumannové v záběru, ale ta to bere s úsměvem a Nikolu instruuje, aby si aspoň obul boty, které si mezitím vyzul.
Po chvíli dobíhá Michal. Vypadá nadšeně stejně jako my. Jdeme k cíli a společně s Mirkou, což je Pavlova manželka, Pavla vyhlížíme. Na Mirce už je znát, že má o něho starost. Po chvíli je nám všem jasné, že ho stehna trápila nejspíše dál. Nakonec přibíhá v čase kolem dvou hodin a čtyřiceti tří minut. Vzhledem k tomu, jaké utrpení se značí v jeho tváři, má náš obdiv, že dokázal do cíle vůbec dorazit po svých. Později se dozvídáme, že ke stehnům se přidalo i koleno, které dlouhodobě léčí.
Jediným umístěním na stupních vítězů z naší výpravy se tak může pochlubit Dominik, Michalův syn, který ve svém závodě doběhl na krásném třetím místě. I my ostatní si ale připadáme jako vítězové. Vyhráli jsme krásný zážitek a tohle nedělní odpoledne bylo jedno z těch, na které se dá vzpomínat jen se superlativy. A Pavle, ty jsi vítěz největší! Do cíle jsi dorazil přes všechny problémy, které tě na trati potkaly. Ne každý by měl tu sílu. Máš můj obdiv!
