Je mi to trochu trapné. Vím, že když už člověk završí Kristova léta, měl by mít svá poprvé dávno za sebou a spíše hledat cesty pro experimentování, hledat nová místa, zkoušet nové pomůcky, které mu zpestří zážitek, nové lidi, se kterými by se o tyto zážitky mohl dělit. Jenže já jsem v tomhle směru nikdy nepocítil žádné velké nutkání. Nelze se mi tedy divit, že svoje poprvé jsem zakusil až díky internetu. Až na „Velké síti“ jsem se poprvé oficiálně zaregistroval do běžeckého závodu s Rungo.cz. Čekal mě úprk přes ty 3 tydýty.
Po pravdě řečeno, někdy si říkám, že by můj život byl bez sportu mnohem jednodušší. Jako bývalý aktivní hokejista, který závodní kariéru ukončil kvůli problémům s koleny a pubertou a následně nadšený amatérský fotbalista, jsem prostě svému tělu už od malička vpisoval informaci jasného znění. Hýbeme se! Spalujeme kalorie jako o život. Energie vložená čokoládou bude záhy bohatě využita!!! Což je sice skvělé, když možnost pohybu máte, protože si nemusíte lámat hlavu s omezováním jídelníčku, ale ve chvíli, kdy vyměníte aktivní životní styl za sedavé zaměstnání nebo vám přistřihne křídla zranění, začnou vám známí a rodina poměrně často říkat, že vypadáte... hm...no, dobře a spokojeně. A vy v tu chvíli už víte, že je nutné najít nějaké řešení, aby se oblečení ve skříni přestalo zmenšovat.
Největším problémem pro hledání přijatelné aktivity je vytváření příležitostí a motivace. Když jsem krátce před Novým rokem dostal v tělocvičně opožděný vánoční dárek v podobě kopance do lýtka, které mi před dvěma roky sužovala trombóza, vypadly mi z repertoáru možností jakékoliv kontaktní sporty. Cyklistice zimní čas úplně nepřál, přítelem zběsilého zvedaní železa v posilovnách od dob letních hokejových příprav také nejsem a plaveckých bazénů bez lidí je v Praze poskrovnu.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Běh se tedy začal jevit jako docela dobrá volba. A nedostatek motivace jsem si sliboval vyřešit právě registrací na jeden ze závodů Rungo.cz, protože tlačí-li mě termín, jsem ochotný skousnout i ztrátu pohodlí nebo špatné počasí a alespoň třikrát týdně zamířit do lesů. Jak už to tak ale bývá, dva týdny před závodem mě skosila chřipka, takže jsem první jarní den stál na startu závodu téměř bez tréninku a dumal o taktice, která by mi zaručovala, že uběhnu pět kilometrů, aniž bych si utržil ostudu. Nebo alespoň, že je uběhnu živý...
Jak už jsem psal v úvodu, v životě jsem se žádného běžeckého závodu neúčastnil. Tréninkové výběhy v aktivních sportovních dobách měly za účel člověka fyzicky zničit, dobíhání tramvaje bylo v podstatě takový „play off“ závod, ve kterém buď do cíle doběhnete včas nebo vypadnete, a moje soukromé pobíhání postrádalo jakoukoliv soutěživost. Prostě jsem běžel, dokud jsem měl chuť nebo čas, potom se obrátil a běžel zpět.
Vyběhnout se spoustou lidí (a že jich kolem Milíčovského lesa ten den chtělo běžet hodně), nemít nejmenší představu o trase, a ještě se pokoušet závodit, tak pro mě byla absolutní novinka. Rozhodl jsem se tedy spolehnout na základní lidské pudy a taktiku vystavět na několika po sobě jdoucích plánech. Variantou první byla sázka na chlapskou soutěživost. Ideální představa byla taková, že si na startu vytipuji závodníka, který bude vypadat podle oblečení a celkového vzhledu na favorita (ideálně Keňan), pokusím se na něj přilepit, dokud mi nedojdou síly, a následně doufat, že se do cíle už nějak proomdlívám v dostatečně slušném náskoku na čas, který by znamenal potupu. Znělo to jako dobrý plán...
Naneštěstí se ukázalo, že nepůjde realizovat hned ze dvou důvodů. Jednak jako závodníci vypadali na startu téměř všichni a těm, které jsem si mezi nimi vybral, jsem se vydržel lepit na záda zhruba první dvě minuty. Což není moc. Najednou jsem klusal lesní cestou, neměl nejmenší představu o tom, kolik zbývá do cíle a jak moc mám šetřit síly. Kolem mě zatím svištěli běžci obou pohlaví, což mi dost ubíralo na motivaci. Zařadil jsem tedy taktiku číslo dvě, která měla spoléhat na nejnižší lidské pudy.
Dámy, teď už vlastně kolegyně běžkyně, já se strašně omlouvám. Ale přiznávám, že jsem vsadil na osvědčenou taktiku, při které se muži dokážou držet za pěkným ženským zadečkem i při cestě po velmi dlouhých schodech, které by normálně neudýchali. Doufal jsem, že s pohledem na sličné nohy v elastických kalhotách se mnou začne „jebat mužská pejcha“, jak se půvabně říká na českém venkově, a já, podoben oslovi běžícímu za zavěšenou mrkví, dokážu najít sílu k pokoření cíle. Nedokázal.
Proběhla první, proběhla druhá, proběhla třetí... a i když šlo o pohledy nesmírně lákavé, vždy šlo pouze o krátkodobý voyerismus, jelikož cíl záhy zmizel v dáli. Utrpení duševní, způsobené vědomím neschopnosti, už překonávalo pouze utrpení tělesné. Zvesela jsem prosupěl obrátkou, dál se potácel kolem rybníka, zoufale dumal, kolik mi zhruba zbývá kilometrů do cíle nebo času, než upadnu do kómatu. Matně si vybavuji předstartovní slova moderátorů o tom, že bychom měli šetřit síly na ty tři tydýty, protože se nezdají, ale jsou maso.
Abych nezabíhal do přílišných detailů. Právě ta tři zvlnění v závěru trati mi zachránila důstojnost. Když jsem narazil na první, srdce mi radostí poskočilo, protože to nejen znamenalo, že se blížím k cíli, ale také, že se také dostávám do terénu, který důvěrně znám. Výběh nahoru a následný seběh dolů je totiž oblíbenou kratochvílí všech sadistických hokejových i fotbalových trenérů, a já jich absolvoval pohříchu mnoho. Navíc, styl běhu se při podobných atrakcích trošku mění. Bylo vidět, že závodníci přede mnou, kteří ještě před chvílí letěli jako vítr, přičemž bylo poznat, jak si v klidu v hlavě probírají, zda dopadat na patu či na špičku, jak krčit nohy, kterak dostat co nejvíce vzduchu do plic a podobné filigránské vychytávky, najednou začínají zápasit s gravitací.
Hrábl jsem naposledy do silových rezerv, přeskotačil kopečky, konečně za sebou nechal nějaké soupeře a s krví v uších zafinišoval pod nafukovací oblouk. Láhev s vodou, vonící perníková medaile, ucvaknutí čipu, plácnutí po zádech od nějakého z pořadatelů. Díky, díky, díky, ani nevíte, jak rád vás vidím!
Svůj první závod jsem tedy přežil. A nutno říct, že nakonec vlastně i užil, jelikož jsem potkal spoustu lidí, na kterých jsem viděl, že je běhání baví. Hodně z nich vůbec neřešilo čas, který bude svítit u jejich jména nebo jestli se zapíšou do historie světového běhu. Neřešil jsem to ani já, konečný výsledek mě ale vzhledem k okolnostem potěšil. Večer jsem si dal doma pivo a pečené koleno, aby ty tréninkové dny nepřišly nazmar. Když se tedy za svým „poprvé ohlížím“, musím říct, že se mi líbilo.
Přijdu zase.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
