Je krátce po půl šesté ráno a já běžím masivem Radhoště po svážnici směrem dolů do Trojanovic. Je tma, mlha, hlavní čelovku mám vypnutou a svítím si malou pod sebe, abych vůbec něco viděl. Je to zvláštní být v tuto dobu a za těchto podmínek sám v horách, ze kterých pocházím a které mám rád ze všech nejvíce. V nohou už mám téměř 70 kilometrů a dávno jsem překonal metu tří nastoupaných kilometrů. Jsem unavený, nohy pálí, v botech mokro, přesto jsem svým způsobem šťastný. Dole v cíli mne čekají Petr s Jirkou, mí spolubojovníci v závodě, který si říká Radegastova výzva - extrémní štafetový ultratrail.
Radegastova výzva
|
Něco o závodu
Závod je situován v mé rodné horské vesničce Trojanovice. Závodí tříčlenná družstva na jak technicky, tak profilově náročném okruhu dlouhém 12 kilometrů s převýšením 600 metrů. Významným bodem okruhu je socha boha Radegasta, která se v každém kole obíhá. Je to závod tříčlenných štafet a cílem je uběhnout jakoukoli taktikou ve třech co nejvíce okruhů za 24 hodin. Cílem závodu nejsou jen sportovní výkony, ale i propagovat a rozšířit český registr dárců kostní dřeně – tedy oslovit nové dárce. Výtěžek jde nadaci Haimaom a peníze jsou použity na léčbu postižených leukémií.
Myšlenka zúčastnit se tohoto závodu je stará jak závod sám. Na první ročník jsem se přihlásil společně se Zbyňkem Cyprou a Rosťou Filipcem, avšak skolila nás nejrůznější zranění. Loni jsme o účasti uvažovali s Jirkou Petrem, ale neměli jsme třetího. Letos jsme konečně dali dohromady s Jirkou a Petrem Hénkem družstvo pod názvem odkazujícím na naše kořeny a současné působiště - Valaši ze Štatlu. A na závod jsme se začali těšit - užijeme si ho a zabojujeme v týmu.
Já osobně se velmi těšil na novou výzvu, vždyť nic takového jsem nikdy nešel. Co spánek? Co opakované seběhy z Pusteven? Co se mnou udělají pauzy?
Nepodcenit přípravu
Logistika je u takovéto akce velmi důležitá. Mít se kde převléknout, co jíst, mít dostatek oblečení, bot a prostoru, kde si odpočinout. Jelikož depo bylo několik minut autem od domu rodičů, volba základny byla jasná. Jirka si zajistil ubytování 100 metrů od startu a Petr bude využívat všechny tři „základny“, včetně kousek od prostoru startu připraveného velkého Fordu Transit, kam se v pohodě vměstnaly dvě matračky, dostatek dek a spacáky na odpočinek mezi koly. Tam jsme si všichni rovněž dali veškeré věci na převlečení. Já se vybavil osmi komplety oblečení a bot, jelikož předpověď udávala déšť a nahoře byly ještě zbytky sněhu. Rovněž jsme si pořídili dostatek čelovek a baterií, v povinné výbavě byly dvě čelovky. Organizátoři připravili občerstvovací stan s různými dobrotami - od rozinek až po chleba se škvarkovou pomazánkou. Pak tu byla Lenka, má partnerka, jež se ujala role supportu, kterou pak plnila po celých 24 hodin bez zamhouření oka a s plným nasazením. Co si v den svých narozenin více přát? A taktika? Jednoduchá. Budeme se střídat po jednom kole, dokud to bude možné.
Závod začíná
A je to tady. Je sobota 15. října, 12:00, krásné počasí a 62 týmů na startu. Ač jsem nejslabší a nejstarší (41 let) v našem týmu, běžím první úsek. Je to můj rodný kraj a já cítím, že si chci závod užít od samého počátku a bojovat.
START! Vybíhám s rozvahou do sluncem zalitých Beskyd. Trasa vede 2,5 kilometru do mírného kopce, pak následuje těžké kilometrové stoupání na Pustevny s 300metrovým převýšením, dále kilometr stoupání na Radegast a zpět seběh na Pustevny. Z Pusteven vede trať tři kilometry po svážnici, až se napojí na chodníček vedoucí z Radhoště - „zelenou“, která nás dovede až k Panence Marii na Knížecí cestě. Následuje prudký lesní seběh a kus rovné asfaltové cesty nás dovede až do cíle. Celkem 12 kilometrů/+-600 metrů Beskyd.
Jsem překvapen, že z minulotýdenních 40 centimetrů sněhu moc nezbylo a bahna je taky přiměřeně. Celý první okruh se snažím běžet značně s rezervou, vždyť mě jich čeká nejméně šest, pravděpodobně sedm. Nedá mi to však a držím se na prvním druhém místě. Užívám si to, nohy vyloženě letí, technickou zelenou sletím jak vítr. Předávám Jirkovi těsně druhý, čas kola 1:01, tempo 5 ... nene toto nebyl moc dobrý nápad, kárá mě hlava. Běžecká duše však oponuje - byl to úžasný běh.
Převlékám sadu oblečení, boty volím opět NB Leadville 1210, skvěle se na tento typ povrchu hodí. Hodím do sebe nealko pivo, banán, pár rozinek, čaj a hlavně mamčinu polévku s rýží a masem, jež se mně kdysi tak osvědčila na cyklistické čtyřiadvacetihodinovce. Zalehnu do spacáku a netrpělivě s Petrem sledujeme on-line tabuli, až se objeví název našeho týmu, to bude znamenat, že Jirka proběhl kontrolu u Radegasta. Jsme na prvním místě! Za chvíli je i Jirka v cíli v čase pod hodinu a předává Petrovi.
Petr letí, jako by to byl jeho poslední úsek, a já se pomalu chystám. Stehna vlivem prvního seběhu dávají vědět, že existují, a já se tomu vlastně ani nedivím. Petr je v cíli a my máme náskok téměř 10 minut na druhý tým v pořadí - paráda. Druhý úsek už se nejde tak svižně. Opět si užívám krásného počasí a seběhu po zelené - ten miluji a běžel jsem ho snad stokrát. Čas kola 1:05, předávám Jirkovi a jsem spokojen. Opět stejná rutina - najíst, napít, převléct, vzít hořčík proti křečím. Boty na další kolo opět NB, mezitím na slunci uschly. Kluci běží famózně, prvních 6 kol zvládneme za 6 hodin a na druhé družstvo máme náskok téměř 20 minut.
Noc je kořením závodu
Na třetí úsek vybíhám už za šera. Beru tedy s sebou povinnou výbavu - dvě čelovky a termofólii. Beru hůlky, nemám s nimi příliš zkušeností, ale chci zkusit, zda mi nepomohou v náročném stoupání na Pustevny. Startovní pole se už dávno promíchalo a předbíhání o kolo se stalo běžnou záležitostí. Každý jde tak, na co má, hlavně že si závod užívá. My jsme všichni tři duší závodníci, tak závodíme... Cítím už únavu, ale ta mi nebrání pokračovat svižným tempem. Pozoruji světýlka linoucí se nahoru, klapot hůlek mě udržuje v rytmu, poslouchám hudbu, kterou jsem si vzal rovněž poprvé, od Dvořáka po Beastie Boys.
Nahoře je lehký opar, Beskydy se ukládají ke spánku a já právě nabývám zkušenosti s prvním závodem za tmy. Nečiní mi to ale zvláštní problémy, terén důvěrně znám. Po kolečku kolem sochy sbíhám již ve tmě dolů. Seběh už bolí, za mnou je 36 kilometrů a plus minus 1 800 metrů, začíná se dostavovat únava. V cíli předávám Jirkovi a poprvé mizím domů. Sprcha, polévka, nealko pivo, sůl, čisté oblečení, nabít čelovky. Na další úsek volím Brooks Cascadia. Zapnu si on-line a odhaduji start dalšího úseku někdy kolem 21:10. Přesouvám se zpět a s Petrem a posléze Jirkou prohodím něco ve smyslu: „Však nemusíme být první.“
Únava je už znát a mění náš pohled. Je za námi třetina závodu a zamýšlíme se nad tím, zda jsme úvod příliš nepřepálili. Přece jen jsou naši nejbližší soupeři zkušení ultraběžci, kteří jistě poběží stále stejné tempo, zatímco my budeme vadnout. Je to půl hodiny, co Petr proběhl kontrolou, já od něj přebírám plácnutí a vydávám se do svého čtvrtého úseku. Opět klap, klap... zvuk holí mě provází do kopce, poté kolem Cyrilky na Radegast. Nahoře je mlíko, nevidím vůbec nic, snažím se sledovat okraj cesty, tempo se výrazně zpomaluje.
Radegasta téměř přehlédnu a seběh na Pustevny, který jsem v prvním úseku běžel tempem 3:30, běžím sedmičkovým. Na svážnici vymetu všechny kaluže a bahno, na zelené je naštěstí už viditelnost dobrá. Stehna pálí, běžím s holemi, kterými občas vyrovnávám balanc. Předávám v čase kola 1:15 a mám dost. Už vím, že poběžím ještě minimálně tři okruhy, a to mě děsí, protože mám zkrátka opravdu dost. Bolí mě prsty, žaludek protestuje a nic nechce a stehna mám v jednom ohni. Na další kolo musím vzít stehenní návleky. Na klucích je rovněž vidět únava. Jako jednotlivci bychom si teď možná řekli, že nám to za to nestojí, ale jsme tým a jeden druhého přece nezklameme, to je na tomto závodě důležité. Občas napíšu na svůj Facebook zprávu o stavu závodu a kvituji reakce přátel. Každé povzbuzení motivuje.
Jedu domů, něco se snažím pojíst. Dostávám křeče, beru sůl a hořčík. Mátový čaj mi žaludek uklidní. Překvapivě se mi nechce vůbec spát. Kolem jedné ráno, kdy se závod překlopil do své druhé poloviny, jsem připraven na své páté kolo. Kluci i přes únavu makají neuvěřitelně, stále běhají časy mezi 65-70 minutami na kolo. Konečně je tu Petr a svým obligátním sprintem mně předává štafetu. Vybíhám, nohy jak ze železa, kousek chodníčku k potoku musím sejít, protože nohy neakceptují jakýkoli seběh. Ale rozbíhám se, a než stačí odehrát dvě skladby ve sluchátkách, už klapu hůlkami směrem Pustevny spolu s dalšími světýlky. Nahoře opět totální mlíko.
Už jsem ale poučen Petrem. Vypnu si hlavní čelovku, vezmu si malou do ruky a přisvěcuji si jí na způsob mlhovek. Je to výrazně lepší, běží se mně však velmi těžko. Mlha ustoupí až těsně kolem zelené, což je z hlediska technické náročnosti jedině dobře. Seběh je docela v mezích bolesti, návleky na stehna pomáhají. Na předávku dorážím za 1:20, zcela vyčerpaný. Lenka mě doveze opět domů, nemám hlad, jen žízeň a jsem příšerně unavený. Další dvě kola si teď nedovedu představit ani ve snu. Po sprše, oblepení bolavých prstů, jídle - piškoty, banán, trochu chleba s marmeládou - mátovém čaji, 10 GT tablet, nealko pivu a kávě - to vše mi velely chutě - mi je o něco líp a lehám na pohovku bez šance usnout. Pouze zavírám oči. Další úsek bude kolem šesté ráno - mám hodinu na odpočinek. Stále běhám v Cascadiích, které mi vždy Lenka vyfénuje do sucha, běhá se v nich skvěle.
Před pátou hodinou ranní jsem opět připraven přijmout štafetu od sprintujícího Petra. Spolu s Jirkou do toho dávají vše. Máme náskok téměř 50 minut a začínáme věřit v úspěch - jdu se rvát se šestým okruhem, přece to sakra kvůli mně nepustíme. Tento okruh je nejkrutější ze všech - čtvrtý ve tmě, opět mlha, mrholení, bahno. Pálí mě stehna a bolí žaludek. Cítím však, že se blíží ráno, to mně pomalu dodává energii a povzbuzuje. Tohle už musíme dotáhnout!
Přesto má činnost nepřipomíná běh, ale spíše cupitání. Oceňuji hůlky - pomáhají při výstupu, udržují balanc a brzdím s nimi z kopce. Nemám nutkání ke spánku. Štafetu předávám Jirkovi v čase 1:27, je to můj nejhorší čas za celý závod. V cíli jsem zničený, nasedám do auta, jedu domů. Potkávám rodiče, které lehce vystraší můj útrpný výraz. Mamka mi uvaří vločkovou kaši s medem, dávám čaj s medem, banány, sůl a ampuli hořčíku. Ohnout se, nasadit ponožky, sednout si na záchod, obout - vše je velký problém. Bolí mě břicho. Zkouším Vincentku, kterou běžně piji před i po závodech, a málem ji vyhodím - nedobrý nápad. Na chvíli lehnu, ale stejně to nemá valnou cenu, bolí mě téměř vše.
Ale vedeme už téměř o celé kolo, o vítězství by nás připravila jen nějaká nešťastná událost, přesto jedeme na sto procent. Nedovedu si představit, jak zvládnu další kolo. To jsou chvíle, které člověk nazývá zlomovými, kde se projevuje jeho charakter. Já jsem bojovník z Valašska, tak bojuji.
Cíl se blíží
O půl deváté - konečně za světla - přebírám štafetu od Petra, který tradičně dobíhá ve velké pohodě. Je sice o 12 let mladší, ale přesto je jeho výkon obdivuhodný. První kilometr úseku je jedno velké trápení. Pak už to jde samo, euforie a endorfiny převládají, běží se mně docela dobře, z kopce to pouštím, vím, že další kolo už nepoběžím, a je mi zcela jedno, že asi zítra nebudu chodit. Sickday jsem si nahlásil už v pátek.
Předávám Jirkovi v čase úseku 1:20 - je to můj pátý nejlepší čas v závodě. Celkově jsem naběhal 84 kilometrů a 4 200 metrů převýšení. Nikdy jsem nenaběhal za 24 hodin více a nebýt hůlek, za cílem padnu a zanořím obličej do orosené trávy. Máme již náskok celého kola, Jirka dobíhá těsně po 11 hodině a Petr už další kolo nenastoupí. Nemá už nás kdo dostihnout.
Vyhlížíme s Petrem Jirku a cílem posledního kola probíháme symbolicky společně. Radost se snoubí s nekonečnou únavou. Máme 20 kol - 240 kilometrů a 12 tisíc nastoupaných metrů za 23 hodin v průměrném tempu 5:45. Vyhráli jsme i přes všechnu tu únavu a bolesti všech možných údů. Naštěstí se nám vyhnula zranění. Po zcivilizování dáváme vítězné pivo a čekáme na své mobilní základně na vyhlášení. Provázejí nás s Jirkou křeče, tak raději chodíme a prohodíme pár slov s kamarády, kteří byli ještě před několika okamžiky našimi soupeři, a jíme a jíme.
Vyhlášení si vyloženě užíváme, týmový úspěch má svou magičnost a energii. Jsem šťastný, každý sportovní úspěch mě vždy potěší a tato týmovka byl zážitek po všech stránkách. Loučíme se s kamarády, ještě foto s trofejí, balíme. V autě se nám vybila baterie, proto ještě sháníme pomoc, vše se však brzy vyřeší. Loučím se s Jirkou a Petrem a jedu k rodičům. Dobrodružství jménem Radegastova výzva končí. Bolest a únavu upozaďují příjemné pocity z celé akce a vzpomínky na noční trápení jsou pomalu přepisovány nevšedním zážitkem z nočních Beskyd.
Epilog
Je středa, tři dny po doběhnutí do cíle. Sunu se po stezce sedmičkovým tempem, stehna stále bolí. Vzpomínám na závod a převládají ve mně jednoznačně kladné pocity. Z atmosféry závodu, nočního putování i rychlých bolestivých seběhů. V uplynulých dnech jsem snědl kila jídla, hlavně masa. Nedostatek bílkovin jsem vyloženě cítil - vždyť závod mne stál šest kilo. V neděli odpoledne po závodě na mne padl spánek, nevolnost a různé bolesti, které jsem vlivem endorfinů necítil. Nemohl jsem se posadit, ze schodů jsem „chodil“ po zadku. V pondělí jsem byl u kamaráda Jirky na masáži a protažení, která mi hodně pomohla, v úterý jsem již sešel schody a teď už běžím. Sice s problémy, ale běžím. Zážitky mám neustále v hlavě, ty jen tak nevymizí. Jako cenu za vítězství jsme dostali velkou sochu Radegasta. Jen jednu. Určitě by bylo hezké, kdybychom měli za pár let každý svou..
Viděno JirkouNa závod jsem se cíleně nepřipravoval, po vyvrcholení náročné závodní sezóny jsem ho vnímal spíše jako příležitost se uvolnit a „odpočinout“. Odpadla jakákoliv nervozita, neboť jsem v hlavě nebyl nastavený na závodní mód. To ale, jak se dalo čekat, vzalo za své se startovním výstřelem. Závod je přece od toho, aby se závodilo. Ať již se soupeři, nebo s terénem, vlastním tělem a hlavou. První dva absolvované okruhy jsem si vysloveně užíval, za denního světla a sluníčka to bylo potěšení. S příchodem tmy a pak i noci a s třetím okruhem v nohách mi však začalo být jasné, že procházka růžovým sadem to nebude. A nebyla. Delší odpočinek mezi jednotlivými okruhy mi moc nepomáhal a začínaly se hlásit unavené a seběhem domlácené svaly. Za jiných okolností, neběžet v týmu, bych po šestém okruhu ze závodu odstoupil. Takto jsem však nahoru musel. Poslední okruh s vědomím neotřesitelného náskoku na druhé v pořadí se mi však běžel o něco lépe. Musím vyjádřit velký respekt k výkonu svých kolegů, ale obdiv si zaslouží všichni, kdo se na startu sešli. |
Viděno PetremKdyž mě kluci v létě oslovili s nabídkou stát se členem týmu ve čtyřiadvacetihodinovém závodě Radegast výzva, s radostí jsem souhlasil. Pár ultra už odběhnutých mám, ale toto bylo pro mě něco nového. Řekli jsme si, že budeme bojovat o přední příčky, tak jsme za to hned od startu vzali. Po Víťovi a Jirkovi byla řada na mé kolo. Oba doběhli se slušným náskokem a já nechtěl zklamat. Trochu jsem byl překvapen náročností stoupání na Pustevny, ale řekl jsem si, že to budu dávat na pohodu a spíš to zkusím pustit v seběhu. To se mi dařilo a seběhy jsem si vyloženě užíval. Každopádně kolo od kola docházely síly a časy na kolo se zpomalovaly. Napomohla tomu od mého třetího kola noc a pak i hustá mlha. S kluky jsme to ale zvládli i přes všechny strasti s únavou, tmou a mlhou perfektně a druhému týmu v pořadí nakonec nadělili celé jedno kolo. Jsem rád, že se mi podařilo kluky nezklamat, přispět k našemu vítězství a závod si zároveň maximálně užít. Podobné akce se příště zase rád zúčastním. Přece jen je fajn si občas zazávodit za tým, zvlášť u tak individuálního sportu, jako je běh. |
